FF - 29. kapitola

Překlad: Niki

Žaludek mi vylítl do krku, jak se zdálo, že chvíli visíme ve vzduchu vteřinu předtím, než jsme klesali dolů třicet nebo tak stop směrem do řeky. Zvuky toho, jak Luke pořád šlape na plyn bylo všechno, co jsem slyšela, jak bylo auto sklopené trochu dopředu, takže jsem mohla vidět vodu, jak se žene ke mně. Nemohla jsem ani křičet. Připadalo mi to, jako bych byla ochrnutá, když se zdálo, že každý sval v mém těle ztuhl strachem. Sledovala jsem s hrůzou, jak byla voda blíž a blíž, vyplňovala moje vidění do vířící masy světle hnědé.

První vodní hladinu prorazila přední část auta. Hlasité křoupnutí, kroucení se kovu a ohlušující řev vody naplnil moje uši. Můj pás mě připnul zpátky do sedadla, zdálo se, že mi to odřízlo dýchání, jak všude najednou explodovala bolest, nemohla jsem ani rozlišit, kde to bolí nejvíc. Koutkem oka jsem viděla, jak se Lukovo tělo silou nárazu vymrštilo dopředu. Omotal se pažemi, aby se ochránil, ale bylo to k ničemu, hybnost pádu a nárazu do vody ho učinili bezbranným. Jeho hlava se srazila s volantem a jeho tělo téměř okamžitě ochablo.

To bylo, když hnědá, kalná, ledová voda začala tryskat předním sklem tak rychle, že to dělalo hlasitý řvoucí zvuk, jak se mi kaluž tvořila kolem nohou, pořád výš a výš každou vteřinou. Bylo to tak pronikavě ledové, že jsem měla pocit, jako bych byla bodána tisíci malými jehličkami, všude, kde se mě to dotklo. Za pár vteřin jsem nevěděla, co mám dělat. Jen jsem tam seděla, dívala jsem se, jak smrt teče v nemilosrdném proudu, vyplňuje auto rychleji, než jsem si myslela, že je to možné. Byla jsem otupělá. Můj mozek prostě nefungoval, moje mysl byla prázdná, jak šok z toho, co se stalo převzal kontrolu. Luke nás oba prostě zřítil z mostu, protože nemohl snést pomyšlení být beze mě.

Jakmile se moje myšlenky obrátily k Lukovi, zdálo se, že jsem se probudila z transu, do kterého jsem nějak vklouzla. Šlehla jsem hlavou kolem, viděla jsem ho, jak je zhroucený vepředu na volantu. Voda mu vytékala dolů na temeno hlavy, přilepujíc mu vlasy k obličeji. Křičela jsem, mlátila, snažila jsem se rozepnout svůj bezpečnostní pás, ale bylo to zaseknutý. Natáhla jsem ruku a chytla ho za rameno, tvrdě jsem stiskla, jak voda dosahovala k mému břichu.

"Luku! Jsi okay? Luku?" Křičela jsem, třásla s ním. Neodpověděl, jeho hlava se jen bezvládně převalovala na krku, jak mu krev tekla dolů po tváři, zředěná neustálým proudem vody, který nás zaplavoval.

Auto bylo pořád v pohybu, teď pomaleji, jak jsme se potápěli hlouběji pod vodu. Panika to kompletně převzala, jak jsem křičela a křičela o pomoc, tahala jsem Lukovo tělo ke mně, jak mi voda začala stoupat až k hrudi. Zaklonila jsem hlavu a modlila jsem se, aby byl jen v bezvědomí, místo mrtvý. Zoufale jsem bojovala proti mému pásu, kroutila jsem, snažila jsem se uvolnit. Tmavá, kalná voda vířila kolem mě, teď až k bradě, jak jsem se potýkala s pásem, marně jsem stiskávala tlačítko znovu a znovu, tak abych se mohla dostat ven a odtáhnout sebe a Luka do bezpečí.

"Pomozte nám!" Vykřikla jsem hystericky. "Pomozte nám někdo!" Nemohla jsem svůj pás uvolnit, byla jsem v pasti a Luke mi vůbec nepomohl. Hrubě jsem s ním zatřásla, snažíc se ho probudit. "Luku! Probuď se, prosím probuď se, prosím!"

Voda stoupala výš, zdálo se, že to naplňuje auto tak rychle, že to bylo téměř nemožné. Vůz byl teď ponořený kompletně. Zkroutila jsem se na svém sedadle, dívajíc se zadním oknem, viděla jsem, jak denní světlo mizí, když jsme se ponořovali níž a níž do řeky, která se zdála být bezedná.

"Luku, probuď se! Musíme se rychle dostat ven!"

Neměla jsem tušení, co dělat, jak se moje tělo přišpendlilo do sedadla. Voda stoupala výš, tak vysoko, že jsem musela naklonit hlavu dozadu, abych měla ústa nad hladinou. Lukovo tělo bezvládně plulo vedle mě, ruce bez tíže, jak se jeho oblečení vznášelo kolem něj. Zakňučela jsem, jak mi šla voda do pusy a věděla jsem, že se můj přísun vzduchu rychle krátí. Brzy voda stoupne tak vysoko, že mi půjde přes ústa. Nadechla jsem se z plných plic, klepajíc rukou na bezpečností pás, abych se uvolnila, marně jsem se snažila dostat pryč, bylo to k ničemu.

Pár kapek vody mi vteklo do úst, takže jsem napjala krk, tlačíc se proti bezpečnostnímu pásu tak tvrdě, jak to jen šlo. Znovu jsem křičela o pomoc, dusila jsem se, když voda zaplavila má ústa. Zakňučela jsem a naposledy jsem se zhluboka nadechla, jak už voda dosáhla přes mé rty. Teď mě zachvátila panika, když jsem byla ponořená a v pasti. Narovnala jsem ruku, držíc Luka na povrchu vody tak dlouho, jak je to možné v případě, že by přišla pomoc, ale voda se teď už téměř dotýkala střechy, takže jsem věděla, že už taky nebude mít čas.

Téměř okamžitě něco ledového způsobilo, že mě bolelo celé tělo, jak moje ruce a nohy získali pocit bez tíže. Jediné, co mě drželo na svém místě byl pás z nylonu, který byl navržen tak, aby mi zachránil život, ale teď mě vlastně odsoudil k smrti. Zamžourala jsem přes špinavou vodu, zoufale se rozhlížejíc pro cokoli, co by mi pomohlo se osvobodit.

Plíce mě boleli. Potřebovala jsem dýchat. Zdálo se, že moje tělo se okamžitě bouří a bez mého vědomého souhlasu. Nadechla jsem se, okamžitě jsem se dusila, jak voda natekla dovnitř. Polykala jsem, sklapla jsem rty, jak se moje panické slzy mísily s říční studenou vodou. Zemřu. Voda byla všude, nebylo úniku. To bylo ono. Vteřiny míjely, možná pár minut, neměla jsem tušení o čase, ani povědomí o něčem jiném, než o tom, že jsem byla obklopená mrazivou zimou a že světlo kolem mě pomalu mizelo, jak jsme pokračovali v klesání.

Pomozte nám, prosím pomozte nám! Křičela jsem ta slova znovu a znovu v hlavě, ale žádná pomoc nepřišla.

Musela jsem znovu dýchat. Nemohla jsem to už vydržet, neměla jsem jinou možnost, jak mě plíce neskutečně bolely z nedostatku kyslíku. Když jsem se dusila v dalším kole vody, mohla jsem to ve svých plicích doslova cítit. Cítila jsem, jak mě to naplňuje. Cítila jsem se, jako bych byla rozdrcována zevnitř ven, cítila jsem, jako by byl můj hrudník plný k prasknutí.

Stisknutím jsem zavřela oči. Mému tělu to zřejmě trvalo déle, než by mohlo a bylo mi na zvracení, znovu jsem vyhazovala část vody. I když to ani nebyla úleva, protože jak jsem zpanikařila, rovnou jsem to vcucla zpátky. Slabé světlo ze zadní části vozu byl život, byl to vzduch, byl to domov. Bylo to tak blízko, tak důkladně blízko, ale nemohla jsem udělat nic, abych se k tomu dostala. Přestala jsem bojovat, přestala jsem bojovat a mlátit, protože jsem to věděla. Umřu. Přijala jsem to. Svým způsobem jsem to skoro uvítala, protože studená voda ve mně byla bolestivější, než cokoliv, co jsem ve svém životě cítila. Byla taková zima, že to byl téměř pocit, jako by mě to spalovalo, což byl divnej pocit. Bylo to, bylo to jak to končí. V osmnácti letech jsem ani neměla šanci žít, teď bylo po všem. Utopím se a nebylo tu nic, co bych mohla dělat.

Usadil se na mě zlý pocit, když jsem byla nucena znovu otevřít oči, viděla jsem, že Lukovo mrtvé tělo se vznáší kousek ode mě. Natáhla jsem se k němu, napínajíc se, zatínala jsem zuby ve frustraci, když jsem konečky prstů přejela přes jeho tričko. Cítila jsem, že moje tělo je slabé a těžké, ale s posledním obřím úsilím jsem se odtlačila, další centimetr pásu a podařilo se mi zachytit jeho rukáv dost na to, abych ho přitáhla k sobě. Jeho tělo bylo ve vodě zkroucené, jeho tvář mi přicházela do zorného pole. Vypadal tak klidně, tak krásně, jak se tam vznášel, oči zavřené, skoro jako by spal. Záviděla jsem mu, že nemusí procházet tou bolestí a strachem. Tiše jsem si přála, abych se taky praštila do hlavy a abych neměla zapnutý bezpečnostní pás, protože jsem měla pocit, jako bych měla plíce v jednom ohni, jak jsem zoufale bojovala proti nutkání dýchat, nějakou další špinavou vodu.

Jeho krev z rány na hlavě se pomalu smíchávala s vodou, plavala tam na zlomek vteřiny, skoro to vypadalo jako pramen jemných rudých vlasů předtím, než se to rozptýlilo a víc si to vzalo své místo. Sevřela jsem Lukovu ruku pevně do své, protože jsem nechtěla být sama, jak jsem se stala tak dezorientovanou, že jsem si nebyla jistá, kterým směrem je ještě cesta vzhůru. Vše, co jsem viděla byla tma a stíny. Jak jsem tam tak seděla, držela ho za ruku a čekala, až bude po všem, myslela jsem na rodiče, bráchu a kamarády. Stisknutím jsem zavřela oči, když se připojilo emocionální utrpení k bolesti, která vládla celým mým tělem. Budou zničení až se dozvědí o mé smrti, z mámy bude troska, mohla bych to skoro vidět. A Alex, moje blbý dvojče, ani jsem nevěděla, jak se s tím vším vyrovná, kdyby se naše role obrátili, cítila bych se, jako by kus mě zemřel, kdyby se mu to stalo. Dusila jsem se vzlykem, znovu jsem se dávila vodou, u které se zdálo, že zaplnila každé dostupné místo v mém těle.

Teď se všechno zdálo být vybledlé, jejich obrázek v mé hlavě byl pořád méně jasnější. Nemohla jsem si být jistá ničím jiným, než třemi věcmi: oslepující bolest v plicích, bezpečností pás co mě drží a Lukova ruka v té mojí. Teď jsem se na něj podívala, ani jsem ho neobviňovala, že mě do tohohle dostal. Podívala jsem se mu do tváře, kterou jsem tolik milovala a byla jsem tak trochu ráda, že jdeme spolu takhle, bylo to skoro poetické, děsivým, zvráceným, ponižujícím způsobem. Zamrkala jsem jednou, dvakrát, třikrát, ale když jsem se snažila otevřít oči po třetí, nemohla jsem.