FF - 28. kapitola

Překlad: Niki

"Proč?" Opakovala jsem, tahala jsem za svůj pás, jak mi srdce spadlo dolů do žaludku. Nikdy jsem se necítila tak zrazená a zklamaná v celém svém životě. Ale prostě jsem to nemohla pochopit, nemohla jsem to pobrat. Proč by mi to Luke chtěl dělat? Nemá mě vůbec rád? Proč by mi zkoušel ublížit?

Zasténal, zavřel oči, jak zvedl loket  a stiskl zamykání, zamykajíc nás oba v autě. Předtím, než to udělal mě ani nenapadlo z auta odejít, ale teď, když jsem věděla, že jsem byla zamčená, ve své mysli jsem okamžitě přemýšlela, proč by mě chtěl držet v autě. Chtěl mi skutečně ublížit, jako to prohlašovaly vzkazy?

"Miluji Tě tak moc," zachraptěl, otočil se v sedadle, aby se na mě podíval, jak si odepnul bezpečnostní pás a posunul se blíž ke mně.

Oči se mi zalily slzami, když všechno problesklo mou myslí, vzkazy, jak vyděšená jsem byla, jak mě držel a říkal mi, že nikdy nikoho nenechá, aby mi ublížil. Když se moje myšlenky obrátili k Chesterovi, cítila jsem, že se mé srdce zlomilo ještě víc. Nemohl to udělat, určitě. Věděl, jak moc miluji svého psa, neublížil by mu, ne?

Přiškrcený zvuk vyšel z mých úst, jak jsem se všechno snažila pochopit. To všechno, všechno, co se stalo v posledních několika týdnech, to všechno byla moje životní láska? "Ne," zasténala jsem a zavrtěla hlavou, prosila jsem ho očima o nějaké jiné vysvětlení, že ten mobil někde našel, že ho držel někomu jinýmu, cokoli.

Smutně přikývl a položil si hlavu dozadu na sedadlo. "Udělal jsem to, protože Tě Miluji. Nikdy jsem s tím nechtěl zajít tak daleko. Jen jsem ti chtěl ukázat, že mě potřebuješ, nechtěl jsem, aby to zašlo tak daleko," zašeptal a vzal si vlasy do pěstí.

Zakňučela jsem, pusu dokořán, jen jsem na něj zírala, čekala, jestli mi neřekne, že je to nějaký vtip na blití. Už jsem nevěnovala žádnou pozornost autům, které se hodně snažili projet kolem nás, troubili a křičeli nadávky ze svých oken.

Luke se pak ke mně obrátil, jeho oči tak smutné, že mě z toho rozbolelo břicho. "Byl jsem zoufalej. Mohl jsem vidět, že bych tě ztratil po tom, co jsem udělal se Sandy na párty a musel jsem tě dostat zpátky. Potřebuju tě, Maisie, potřebuju tě ve svém životě. Bez tebe nemám nic. Jsi jediná, která mě kdy opravdu viděla a nemůžu tě ztratit pro blbou chybu." Polkl a rukou si prohrábl vlasy. Všimla jsem si s nějakou úrovní vděčnosti, že se ani nepohnul, aby se mě dotkl, jen mě prosil očima, abych rozuměla a naslouchala.

"Takže ses rozhodl, že nejlepší způsob, jak mě dostat zpátky je posílat mi výhružky smrti? Otrávit mýho psa?" Vzlyk mi vzrostl v krku, jak sebou trhl, když jsem řekla o Chesterovi. "Prosím, řekni mi, že si to neudělal, že to udělal někdo jinej, prosím, řekni mi to," prosila jsem.

Pomalu zavrtěl hlavou. "Nechtěl jsem, aby byl otrávenej," zachraptěl. "Dal jsem mu maso a myslel jsem na to, že už byl několikrát nemocnej. Vím, že se s nemocnými dobře nevypořádáváš, takže jsem myslel, že mi zavoláš, abych ti pomohl. Neuvědomil jsem si, že to bude tak špatný, nikdy jsem nechtěl, aby se to stalo."

Pak to převzal vztek. Při pohledu na něj, jak se mi jen omlouval, už to přeteklo přes okraj. Přetočila jsem se ve své sedadle a plácla jsem ho do ramene a do hrudi tak tvrdě, jak to jen šlo, znovu a znovu. "Ty chorej, chorej bastarde! Jak si to mohl udělat? Nezasloužil si tím projít! Jsi dementní, Luku. Jakej blázen tohle udělá psovi jen proto, aby dostal nějakou pozornost od jeho přítelkyně?" Zakřičela jsem, mlátíc ho znovu pro důraz.

Chytil mě za zápěstí, pevně sevřel čelist, jak mě zadržel, bez námahy mi připnul ruce dolů do klína. "Maisie, prosím. Udělal jsem to všechno proto, že Tě Miluji."

Zírala jsem na něj, bojujíc proti jeho sevření. "Nemůžeš mě milovat! To není láska, to je posedlost," vysmívala jsem se.

Zamračil se na mě a pustil mi ruce, pohybujíc se zpátky do svého sedadla. "Nikdy si nemysli, že tě nemiluju," odsekl. Otevřela jsem pusu, abych začala s dalším zlostným odseknutím, ale on pokračoval v mluvení, odřízl mě. "Dostal jsem nápad ten den ve škole, kdy si viděla žábu a skočila si na mě. Věděl jsem, že mě potřebuješ, prostě sis to neuvědomovala."

Žába. Když jsem křičela a skočila na něj. On nějak spojil to, že když mě vyděsí, budu ho potřebovat? To je ten moment, kdy přišel s tímhle zvráceným nápadem? Přitiskla jsem se dozadu ke dveřím, chtěla jsem se od něj dostat co nejdál, jak je to možné. "Takže ses rozhodl, že mě prostě budeš děsit a bude to okay, ne?" Vyštěkla jsem naštvaně.

Pokrčil rameny a přikývl. "Nechtěl jsem, aby to zašlo tak daleko. Jen jsem ti chtěl poslat pár vzkazů, kytky a věci. Ale čím větší strach si měla, tím víc si šla ke mně. Čím dál jsem to tlačil, tím blíž jsem tě dostával zpátky," vysvětloval nenuceně, jako by to byla ta nejnormálnější konverzace na světě.

"A v tom je to okay? Skutečnost, že si nechtěl nikomu ublížit to dělá v tvojí hlavě okay?" Jak mohl být tak nenucený? Jak by si mohl myslet, že jeho akce byly oprávněné jen proto, že mi to ukázalo, že jsem ho potřebovala, když jsem byla k smrti vyděšená a když byl otrávený můj pes.

Rychle zavrtěl hlavou, jeho oči se setkaly s mými, jak svěsil ramena. "Ne, to není okay, vím, že ne. Nechtěl jsem ti ublížit, jen jsem tě chtěl trochu vystrašit."

"Takže by ses mohl snést jako rytíř v lesklé zbroji?" Vyštěkla jsem, zírajíc na něj.

Přikývl. "Tak trochu, jo." Polkl, kývl dolů na mobil v mojí ruce, který se nakonec zastavil ve zvonění, protože se to snažilo o spojení tak dlouho. "Koupil jsem ho a prostě jsem ti chtěl několikrát zavolat, ale ty věci se vymkly z rukou, trochu jsem ztratil děj, já vím."

Trochu ztratil děj? Zkus hodně! Najednou mě napadla Sandy a moje oči se rozšířily, jak mi přišla na mysl další myšlenka. Policie uvedla, že existuje možnost, že ten, kdo mě obtěžuje je ten samý člověk, který ji zabil. Ach Bože. "Sandy," zachraptěla jsem. Určitě by nezašel tak daleko.

Jeho zuby se spojily se slyšitelným cvaknutím, jak znechuceně nakrčil nos. "Kurevsky si to zasloužila. To všechno byla na prvním místě její vina. Ta malá špinavá děvka se chystala zničit všechno!" Zavrčel. Jeho ruce zaťaté v pěst, když skřípal zuby.

Hrůza se usadila v jámě mého žaludku. Někoho zabil. Luke byl vrah. Seděla jsem v autě s vrahem. Kluk do kterého jsem byla beznadějně zamilovaná byl chladnokrevný vrah.

Zavrtěl hlavou, jako by přemýšlel o něčem, co ho vytočilo. "Ta malá kurva mě vydírala, snažila se mě dostat, abych s ní chodil. Viděla mě kupovat to maso a dala si dvě a dvě dohromady. Odhadovala, že jsem to byl já, kdo otrávil Chestera. Vyhrožovala, že ti to řekne, pokud neudělám, co říká."

Spolkla jsem knedlík v krku a otřela jsem si slzy, které se přelily a spadly mi na obličej. "Takže si ji zabil?" Vypískla jsem a modlila se, aby řekl ne. Skoro jsem chtěla, aby se na mě naštval, že naznačuju něco tak absurdního.

"Jo," přikývl, zavřel oči ve zřejmých výčitkách svědomí. "Neměl jsem to v úmyslu. Neplánoval jsem to, nebo tak něco, prostě se to stalo. Zavolal jsem ji, aby se semnou setkala a prostě jsem si s ní šel promluvit, říct ji, aby se stáhla, že nemám v úmyslu jít spolu s jejími plány. Měl jsem jen nůž, abych jí zastrašil, nic jinýho. Ale ona prostě pořád dál a dál žvanila o tobě. Věci, který říkala," polkl, "ona je odpornej kus díla. Prostě jsem se ztratil, popadl nůž a....a...." Podíval se dolů na svoje ruce, jako by očekával, že nůž bude pořád tam, nebo tak něco.

Srdce mi v hrudi bouchalo. Nevěděla jsem, co na to říct.

Pak se na mě podíval s vykulenýma očima, brada se mu třásla. "Prosím, ne že mě budeš nenávidět," zašeptal. "Neměl jsem v úmyslu, aby se něco z toho stalo. Prostě jsem tě chtěl zpátky, a pak se věci vymkly kontrole. Je mi to moc líto. Nikdy bych ti neublížil, jen jsem chtěl, aby sis myslela, že ti chce někdo ublížit, takže bych tě mohl chránit."

Podívala jsem se na něj, kompletně a naprosto otřesená. Nevěděla jsem, co mám dělat nebo říkat. V hlubokých zákoutích mojí mysli jsem vlastně mohla pochopit, proč to udělal. Luke ve svém životě nikdy opravdu neměl nikoho jiného, celá jeho rodina ho celou dobu nechávala opuštěného a jeho přátelé byli víc jako pijavice jdoucí po jeho popularitě nebo talentu. Nikdo Lukovi ve skutečnosti nerozuměl jako já, měli jsme speciální vztah, věděla jsem to. Věděla jsem, že mě miluje. Prostě jsem si nikdy neuvědomila, jak zkreslená jeho představa lásky byla, nebo jak daleko by s věcmi zašel, aby si mě udržel. Ale mohla jsem to všechno tak trochu pochopit, protože jsem ho pravděpodobně milovala asi stejně tak moc - i když bych se nikdy neuchýlila k takovým drastickým opatřením, jako to udělal on.

"Je tu s tebou něco opravdu špatně, Luku," zamumlala jsem a zavrtěla hlavou, opět tahajíc svůj bezpečnostní pás. Potřebovala jsem se dostat ven z auta. Zdálo se, že je vzduch pořád silnější, takže bylo těžší dýchat. Potřebovala jsem se dostat pryč od něj, takže bych mohla jasně myslet.

Jeho ruka se natáhla, hladíc mě po tváři jedním prstem. Odtáhla jsem se od ruky, okamžitě jsem myslela na to, jak drží nůž a bodá do těla Sandy. Byl to vrah. I přesto, že jsem ho pořád milovala, teď jsem ho viděla jinak. Nebyl to člověk, který jsem si myslela, že je, nebyl to sladký, milující Luke, který by pro mě udělal cokoli. Byl to chorej, zvrácenej, co udělá cokoli, aby si mě udržel. Děsil mě, jak se na mě díval tak prosebně.

"Nesahej na mě," zasyčela jsem, odstrkávajíc ruku od mého obličeje.

Zaúpěl. Slzy se mu zaleskly v očích, ramena svěsil porážkou. "Prosím, odpusť mi, Maisie. Bez tebe jsem nic," zachraptěl.

"Odpustit ti? Co....jak....Luku, právě teď se na tebe nemůžu ani podívat!" Vydechla jsem a zavrtěla hlavou, jak jsem se znovu potýkala se svým pásem, ale ruce se mi tak moc třásly, že jsem nemohla pořádně stisknout tlačítko.

Přiškrceně zakloktal a zavrtěl hlavou. "Neříkej to. Miluji Tě, udělal jsem to všechno proto, že Tě Miluji! Všechno bylo pro tebe. Všechno z toho."

Polkla jsem, jak moje mysl závodila a otáčela myšlenkami. Bude mít tolik problémů. Policie ho zatkne a bude obviněn z vraždy, půjde do vězení na několik let. Nenáviděla jsem fakt, tu myšlenku na něj, jak je potrestán za svoje zločiny, vlastně mě z toho bolelo srdce. Byl nemocný v hlavě, ale pořád jsem ho milovala a to i po tom všem, co mi udělal za těch posledních pár týdnů.

"Luku, musíme jít na policii. Musíš jim říct, co si udělal," zašeptala jsem.

Neústupně zavrtěl hlavou, vytřeštil oči ve zjevné hrůze. "Ne. Maisie, ne, prosím?" Prosil. "Nemůžeme prostě zapomenout, že se tohle stalo? Slibuju, že teď přestanu, nikdy znovu neudělám něco takovýho, prosím?" Jeho oči budou mojí záhubou, tak vyděšeně koukal, tak prosil a byl zoufalý. Odvrátila jsem se od jeho výrazu. Nešlo jen o to, co udělal mně, bylo to o tom, že někoho zabil. Nemohli jsme prostě předstírat, že se to nestalo, musí být zodpovědný a dostat pomoc, to je nezbytně nutné.

"Nemůžeme." Zavrtěla jsem hlavou, přejíždějíc si třesoucí se rukou po tváři. Potřebovala jsem čerstvý vzduch, bylo mi moc horko. Nemohla jsem to všechno právě teď řešit. Podívala jsem se zpátky na něj a zakňučela nad tím smutným a zdevastovaným výrazem, který jsem mu viděla na tváři.

Podíval se zpátky na přední sklo, po tváři mu pomalu sklouzávala slza. "Nemůžu tě vidět budovat si život s někým jiným. Nemůžu tě ztratit, bejby," zamumlal. "Miluji Tě víc než cokoli jiného, víc než život sám. Nemám bez tebe žádnej život, nic pro co by stálo žít." Jeho smutný tón mi ve skutečnosti roztřásl vnitřnosti, mohla jsem téměř cítit bolest a týrání v jeho hlase. "Nikdy tě po tomhle nedostanu zpátky, co?"

Polkla jsem, jak otočil hlavu a podíval se na mě. Jeho hnědé oči, které jsem tolik milovala vypadaly zoufale, sklíčeně a odevzdaně. Jeho žalostný výraz ve mně vyvolával hnusnej pocit, jak mi stávali chloupky vzadu na krku a mravenčilo to. "Nemyslím si," připustila jsem. Nic by po tomhle nebylo stejný. Nemohla jsem mu prostě všechno odpustit. Někoho zabil, nebyl člověkem, kterým jsem si myslela, že je.

Přikývl, jeho ruce pevně na volantu. "Nemůžu tě vidět s někým jiným. Jsi moje, navždy, stejně jako jsme vždycky říkali," zašeptal. "Miluji Tě, bejby."

Než jsem stačila odpovědět, nebo dokonce přemýšlet o tom, co to znamená, slezl z brzy a dupl na plyn, těsně se vyhnul srážce autem, které nás objíždělo. Zalapala jsem po dechu, jak mě síla rozjezdu hodila zpátky do sedadla. Najednou pneumatiky zapískaly, jak rychle zatočil. Moje oči se vyšvihly, šokovaný, jen aby viděly, že jsme teď mířili směrem ke kovové bariéře mostu.

"Luku! Co to sakra děláš?" Vykřikla jsem. Ale moje slova se ztratila při výbuchu hluku, jak auto narazilo do kovové bariéry s ohlušujícím prasknutím. Sevřela jsem okraje mého sedadla, sledovala jsem s širokýma, vyděšenýma očima, jak se ochranná strana mostu prostě zmačkala pod silou nárazu, část se rozštěpila a praštila do čelního skla tak silně, že ho rozbila. Malé kusy skla vytryskly přes můj klín, pobodaly moji odkrytou pokožku. Zdálo se, že se všechno stalo příliš rychle, abych to pochopila. Nejprve se rozbilo sklo, a pak se auto řítilo pryč přes stranu mostu, mířilo do temných, vodních hlubin, o kterých jsem věděla, že dole jsou.