FF - 27. kapitola

Překlad: Niki

Jak dozníval spánek, první věc, které jsem si všimla bylo, že jsem byla v pohodlí. Měkké přikrývky vytažené až k bradě a tvrdá, teplá věc, kterou jsem byla objata mi dávala pocit jako satén na holé kůži. Líný vzor mi byl obkreslován dole na zádech bříškem prstu. Moje první myšlenka byla: nebe. Blažené, krásné nebe, ve kterém jsem se probudila. Už jsem věděla, co uvidím, když otevřu oči.

Mrkajíc proti slunečnímu záření, které pronikalo přes krvavě rudé závěsy, jsem se podívala do Lukovo teplých hnědých očí. Už byl vzhůru, jen tiše ležel, sledoval mě, jak spím, když mi přejížděl prsty po zádech. Jeho druhá ruka byla omotaná volně kolem mě, držíc si mě na hrudi.

Najednou se zdálo, že štěstí vyzařuje přes každou buňku v mém těle, oteplovalo mi to kůži a nutilo to mé srdce nadskakovat. Zvedla jsem ruku, obtahujíc linii jeho čelisti, jen jsem se chtěla ujistit, že je definitivně tady, a že se to určitě děje. Je to skoro pocit jako by to byl sen. Bylo to tak dávno, co jsem se probudila s ním takhle, jako součást páru, nepřipadalo to jako skutečnost. Jeho přes noc narostlé vousy mi poškrábali prst a já nechala uniknout malý spokojený povzdech.

Úsměv se mu zachvěl v koutcích úst, jeho oči zářily nadšením, jak se jeho paže utáhla kolem mě. "Ahoj," zašeptal.

Kousala jsem si ret, bojujíc se svými hormony, které v současné době zuří a brzy spálí vše, co jim stojí v cestě. "Ahoj," zachraptěla jsem, nenáviděla jsem, že byl můj hlas plný spánku a ne tím sexy způsobem, který některý holky měly.

Jeho chlapecký úsměv vzrostl do otevřeného úsměvu, jak jsem se k němu přitulila, chtěla jsem cítit každou část jeho kůže na mě. Jak jsem se posunula, uvědomila jsem si, že mě bolí tělo tím lahodným způsobem, jak mě nebolelo týdny. Svaly jsem měla napjaté a unavené kvůli tomu, co jsme minulou noc dělali na zadním sedadle jeho auta a potom v přední chodbě v přízemí, a pak znovu v jeho posteli. Moje tělo bylo unavené z veškeré téhle fyzické námahy, ale zase bych si na to docela rychle zvykla, tak moc jsem si tím byla jistá.

"Jak se máš dnes ráno?" Zeptal se, jeho oči prohledávaly můj obličej, skoro jako by se snažil zjistit odpověď, aniž bych promluvila.

Cítila jsem, jak teplo zaplavilo mou tvář. Hloupá malá zamilovaná holčička Maisie byla zase zpátky. "Bolí mě tělo. Myslím, že mám sexuální svalový syndrom," odpověděla jsem, chichotala jsem se a omotala mu ruku kolem krku.

Zasmál se nad mou odpovědí a opatrně se otáčel, takže jsem byla napůl pod ním. "Opravdu? Chceš masáž?" Nabídl, sklonil hlavu a přejížděl mi nosem po tváři, než mi dýchl do vlasů, jak jeho ruka začala přímo masírovat mou vnější stranu stehna.

Zavřela jsem oči, překonávajíc ten pocit, jak se moje prsty zaryly do jeho ramen. "Ne," zchraptěla jsem. "Co kdybychom se šli zase protáhnout ven?" Nabídla jsem, lapajíc po dechu, když políbil citlivé místo na straně krku, těsně pod mým uchem.

Hned na mě neskočil, jak bych očekávala. Místo toho se odtáhl, jeho oči napjaté, zdál se být trochu vystrašený. "Bejby, tohle není jen o sexu, ne? Tohle co se stalo, to nás dává zase dohromady, je to tak? Ne že spolu jen spíme." Jeho oči prohledávaly ty moje a jeho ruka na mém stehně se zastavila, jak se zdálo, že zadržel dech v očekávání.

Moje srdce se rozplývalo, protože se díval tak nadějně a prosebně. Chtěl mě zpátky tak hrozně, že to roztřáslo moje vnitřnosti. V té chvíli, moje láska k němu byla ohromující a věděla jsem, že on cítí stejně jako já, že patříme k sobě. Dokonce i po tom všem, co se stalo, jsem byla předurčena, aby jsem byla s Lukem Hanniganem navždy, věděla jsem to hluboko v mém srdci.

"Tohle nás dává zase dohromady," potvrdila jsem, vzadu na hlavě jsem mu vzala vlasy do pěsti.

Celé jeho tělo jako by se uvolnilo, jak zavřel oči a polkl. "Děkuju ti," zašeptal. Jeho oči se otevřely, v šeru ložnice se leskly, když se na mě usmál. "Děkuju ti. Slibuju, že to nikdy znovu neudělám, nikdy. Ty jsi můj život, Maisie, a málem jsem tě ztratil. Nikdy neudělám nic, co by to znovu ohrozilo. Je mi to tak líto." Jeho hlas byl vážný a plný emocí, jak mluvil.

Přikývla jsem. "Vím to." Byla to pravda, věděla jsem, že je mu to líto a věděla jsem, jak důležité to pro něj je.

"Budu trávit svůj život tím, abych ti to vynahradil, slibuju." Sklonil se a políbil mě na tvář a já jsem cítila, jak všechno zaklaplo zpátky na své místo, stejně jako to bylo předtím, než se všechno tohle stalo.

"Tak co začít právě teď?" Navrhla jsem a zvedla sugestivně obočí, jak jsem mu zahákla nohu za bok a přitáhla si jeho tělo blíž ke mně.

Nadechl se přes zuby a vydechl, jak mu z úst vyšlo nízké zasténání směrem dolů k těm mým. Usmála jsem se do jeho rtů a ztratila jsem se v jeho náruči, dávajíc ze sebe všechno, tělo, mysl a ducha.

******

O dvě hodiny později jsme teprve vylezli z postele. Věky jsem tam prostě ležela v jeho náručí, zatímco jsme mluvili o náhodných věcech s Tv ukazující nic konkrétního v pozadí. V mých očích, to už nemohlo být víc perfektní. Chtěla bych v téhle chvíli zůstat navždy, nikdy se nepohnout vpřed nebo vzad, prostě být zamrzlá v čase s ním. Bohužel, je tu stravovací zařízení, jeho tělo řeklo něco dalšího o mém plánu zůstat v posteli navždy.

"Nic moc tu není," zamumlala jsem a zamračila se do jeho z poloviny prázdné ledničky. Vzala jsem dvě zbývající vejce a balíček podezřele vypadající šunky. "Myslím, že bychom mohli udělat šunkovou omeletu?" Nabídla jsem, nakrčila jsem nos, provádějíc průzkum. Šunka vypadala, jako by už byla chvíli otevřená, zkroucené okraje by snesly odtrhnout.

Jeho paže se ovinuly kolem mě, holá hruď se mi tlačila na záda, jak mě jemně odtáhl od lednice. "Mám skvělej nápad," řekl mi do ucha, než mi jemně políbil zátylek a hrál si s okrajem trička, které jsem měla na sobě.

Naklonila jsem hlavu na stranu, teď jsem se usmívala. "Myslela jsem, že máš hlad," dobírala jsem si ho.

Zasmál se, vzal vejce a šunku z mých rukou a položil je na pult. "Mám hlad. Což je důvod, proč jsem chtěl navrhnout, abychom se oblíkli a jeli do tý malý kavárny, co se ti líbí, do tý, kde dělají vdolky s brusinkami?"

Zalapala jsem po dechu, oči se mi rozšířily vzrušením, jak jsem se otočila v jeho náručí a zazubila se na něj. "Jo?" Hlaholila jsem. "Miluju ten nápad!" Kavárna, o které mluví je malebná malá staromódní čajovna, kterou jsme našli, když jsme byli kdysi kempovat. Bylo to asi hodinu jízdy odtud, ale pro ty muffiny a sladké pečivo by se dalo zemřít. Luke a já jsme si udělali čas na zastavení se tam vždy, když jsme jeli kempovat.

Usmál se, obtahujíc mé rty ukazováčkem. "Myslel jsem si to. No tak teda pojďme, oblíkneme se a jdeme. Bude to jako rande."

Nadšeně jsem se usmála. Jestliže bude vynakládat tolik úsilí, aby mi to vynahradil, budu vážně šťastná holka. "Dožeň mě," vtipkovala jsem, odstrčila jsem se z jeho náruče  utíkala jsem ke schodům. Temně se zasmál a slyšela jsem jeho těžké kroky za mnou. Chytil mě, ještě než jsem dokonce byla na půli cesty po schodech. Zalapala jsem po dechu, když mi podrazil nohy, přitáhl si mě do náruče a přitlačil své rty na ty moje. Zakřenila jsem se proti jeho rtům, omotala jsem mu ruce kolem krku a okamžitě jsem ho políbila zpátky. Samozřejmě, že jsem věděla, že ta akce s utíkáním od něj, přivede jeho hravou stranu, takže není pochyb o tom, že výlet do kavárny vše zadrží, alespoň na chvíli.

******

Kavárna byla stejně krásná a romantická, jak jsem si pamatovala. Byli jsme tu jediní, sedící v rohu, navzájem jsme se krmili ledovým cukrovím a muffiny, zatímco brzké odpolední slunce svítilo oknem. Paní nás dokonce poznala a znovu nám zdarma doplnila naše kávy. Bylo to perfektní, každá jedna sekunda  s ním byla velkolepá a nechtěla jsem, aby to skončilo. Nechtěla jsem se s ním znovu dělit o ostatní lidi, až se vrátíme do školy.

"Nemůžu se dočkat, až půjdeme na vysokou," uvažovala jsem, jak hodil peníze na stůl k zaplacení našeho jídla.

Podíval se na mě a usmál se. "Ani já, bude to skvělý. Jen já ty, daleko od všech a všeho, co se tady stalo. Bude to jako novej začátek pro nás oba," odpověděl a natáhl ke mně ruku.

Položila jsem ruku do té jeho, nechávajíc ho, aby mi pomohl ven z boxu. Usmála jsem se nad jeho slovy. To bylo přesně to, co jsem taky cítila. My, jak jdeme na vysokou společně a stěhujeme se do jiného města hodiny pryč, nebylo by tu nic, co by někomu z nás připomínalo špatný věci, ke kterým v poslední době došlo. "To zní dobře." Jeho ruka mi sklouzla kolem ramen, jak mě vedl z malé kavárny, oba jsme mávali na majitelku na cestě ven. Vlezla jsem do jeho džípu, sledujíc ho, jak obchází na stranu řidiče. Úsměv na jeho tváři přiměl mé srdce tát.

Jak nasedl a nastartoval motor, najednou jsem si uvědomila, že jsem vlastně nechtěla jít domů. Byla jsem tu s ním venku ráda a nikdo nás neobtěžoval a nebylo třeba se obávat nějakého psycho, který mi chtěl ublížit. Zklamané povzdechnutí opustilo mé rty, jak jsem se posunula dolů do sedadla a snažila jsem se neukázat své pocity na mé tváři. Nechtěla jsem zničit tenhle šťastný den, ale nemohla jsem dostat svou mysl od toho, že bude všechno jiné, jakmile se dostaneme domů.

"Co se děje, bejby?" Zeptal se Luke, jak vycouvával a zamířil směrem domů.

Pokrčila jsem rameny, ve skutečnosti jsem nevěděla, jak vysvětlit, že jsem měla zrovna pocit, co mě celou dobu děsil, že jsem se dívala přes rameno a nevěděla, co se bude dít dál. "Jen ve skutečnosti nechci jít domů. Víš, policie a ty věci," vysvětlovala jsem. "Prostě bych si přála, aby to celou dobu bylo já a ty a aby všechny ty ostatní věci jen tak zmizeli."

"Hmm," přemítal, kývajíc na souhlas. "Proč prostě nejet na chvíli pryč? Jen se sbalit a odejít spolu na chvíli, nebo tak něco?" Navrhl nenuceně, jako by to bylo prostě něco, co se může stát.

Zasmála jsem se nad tou nadějí v jeho hlase. "Luku, nemůžeme." Zavrtěla jsem hlavou nad tím, jak pošetilý byl. Možná má až moc cukru ze všech těch muffinů!

"Proč ne? Myslím to vážně. Pojďme se prostě sbalit a odejít, kašlat na všechno ostatní, jen já a ty spolu." Podíval se na mě, držel jedno oko na silnici, jak pokračoval. "Můžu tě ochránit. Všechno tohle přestane, telefonní hovory, kytky, to všechno prostě odejde a pak to budeme jen my. Budeme chvíli cestovat, uvidíme nějaký památky, dělat nějaký věci, který si vždycky chtěla dělat. Bude to perfektní."

Znělo to tak hezky a já jsem si s tím povědomě začala hrát ve své hlavě. My probouzející se spolu každý den, usínat v jeho náručí, žádný tlak, nic víc k vyděšení. Všechno znělo tak skvěle, ale věděla jsem, že to není možné, alespoň v příštích několika týdnech to nebylo možné tak jako tak. "Máme maturitu, nemůžeme se jen tak sebrat a odejít," protestovala jsem. Zamračení lemovalo jeho čelo, jak se podíval zpátky na silnici a zhluboka vzdychl. Kousala jsem si ret a natáhla jsem se, vzala jsem ho za ruku a dala si ji do klína, když jsem mu přejela palcem přes klouby. "Luku, zní to skvěle a kdybychom neměli maturitu, tak bych řekla sakra jo pojďme hned teď, ale máme odpovědnost, musíme absolvovat, abysme dostali naše místo na vysoký. Nemůžeme dopustit, aby něco takového zničilo všechno na čem jsme tak tvrdě pracovali," přesvědčovala jsem.

Jeho sevření se na mé ruce zpevnilo, jak sklíčeně přikývl. "Jo, myslím."

"Teď už zbývají jen další tři týdny školy, pojďme je dostat z cesty, a pak o tom budeme přemýšlet, v pohodě?" Smlouvala jsem, chtěla jsem odejmout ten smutný výraz z jeho tváře. Nedělali jsme si plány na léto a cestovat po dobu jednoho měsíce, nebo tak by určitě byla zábava.

Povzdechl si a přikývl, přitahujíc si mou ruku k ústům, zasazujíc mi jemný polibek na dlaň. "Okay."

Usmála jsem se a usadila se na své místo, sledovala jsem silnici táhnoucí se před námi. Všechno se zdálo být chladné a uvolněné, když jsem byla s Lukem, nic se mi nezdálo být šokující, protože jsem věděla, že cokoliv by se stalo, postaral by se o mě, jak vždycky sliboval, že by udělal. Podívala jsem se na něj koutkem oka, cítila jsem, jak mi koutky úst cuká malý úsměv. Nemohla jsem se dočkat, až ty tři týdny skončí, abychom mohli žít své plány. Měl pravdu, bude to perfektní a já jsem se nemohla dočkat. Chytil mě, jak ho sleduju a usmál se na mě. Jeho hnědé oči byly měkké a něžné, když zachytily ty moje. "Miluji Tě, Maisie."

Moje srdce nadskočilo, jak jsem přikývla na potvrzení, nemusela jsem mu ta slova říkat, už jsem to věděla, vždycky jsem to tak měla. "Taky Tě Miluji." Zakřenil se oslnivým úsměvem a otočil se zpátky na silnici, přidal trochu víc rádio, takže jemné tóny The Script naplnily auto.

Po chvíli jsem si vzpomněla, že jsem si potřebovala nabít mobil. "Máš v autě svoji nabíječku na mobil?" Zeptala jsem se, vyhrabávajíc svůj mobil z kabelky.

Přikývl, natáhl se a stáhl nabíječku do auta z palubní desky, zapojil mi to do zásuvky a podal mi konec. Vděčně jsem se usmála a zapojila to do mobilu, vyčkávala jsem několik sekund, než jsem se ho pokusila zapnout, a pak jsem ho dala do držáku na malé pití v jeho autě. O pár minut později mobil zapípal. Zvedla jsem ho a podívala jsem se dolů na obrazovku, viděla jsem, že mi přišla nová sms od Charlotte, když byl mobil vypnutý. Usmála jsem se a otevřela ji, pořád jsem zpívala na hudbu. Slova mi zemřela na rtech, když jsem si zprávu přečetla.

´Vím, že jsi řekla ne, ale....prostě jsem dostala to číslo z databáze telefonní společnosti. Tady to je. Vážně, ať na to jeden z kluků zavolá a zasraně toho chlápka vyděsí!´

******

Pak tam potom bylo telefonní číslo. Polkla jsem, znovu jsem četla sms s vykulenýma očima. Vidět to tam, svítící ve slábnoucím denním světle, způsobilo to, že mi všechno přišlo do hlavy. Zdálo se, že to všechno udělalo nějak reálnější. Teď, když jsem měla číslo, nebyla jsem si jistá co s tím dělat. Neměla bych s tím nic dělat, policie měla číslo, ale nemohla ho vystopovat, protože to bylo placené průběžně bez smlouvy nebo pevné adresy. Neměla bych se zapojit. Stejně jako jsem v první řadě řekla Charlotte, prostě bych měla nechat policii dělat jejich práci a čekat, až mě znovu kontaktují, aby mohl vysledovat hovor, jak chtějí.

Ale vidět to bylo prostě moc lákavý. Možná bych na to mohla zavolat. Možná, že by to ten chlap zvedl, a pak....co? Co bych dělala pak? Zamračila jsem se na to, zmatená a trochu z toho vystrašená. Chtěla jsem na to číslo zavolat. Zvědavost byla pořád silnější než já. Začala jsem přemýšlet, že bych možná poznala hlas té osoby a pak bych mohla říct policii, koho mají prošetřit. Možná by to bylo tak jednoduchý, a pak by bylo po všem. Moje mysl vířila, vymýšlela a zavrhovala scénáře tak rychle, že mi to zamotávalo hlavu.

Bez dalšího přemýšlení o tom jsem klikla na číslo, čímž jsem ho přesunula na obrazovku. Můj palce se vznášel nad zeleným tlačítkem volání, jak jsem bojovala sama se sebou, snažíc se diskutovat, jestli vlastně udělám nějakou chybu tím, že té osobě zavolám. Je pravděpodobný, že to je vypnutý, jako to bylo vždycky, když se na to policie pokoušela volat. Ale co v případě, že to skutečně zvedne? Co bych pak měla říct?

"Všechno okay?" Zeptal se Luke, díval se na mě s jedním zvednutým obočím. Odkašlala jsem si a přikývla, pořád jsem váhala. "Od koho to bylo? Ne že znovu ten kluk Zach." Jeho hlas byl téměř zavrčení, když řekl Zachovo jméno.

Pomalu jsem zavrtěla hlavou, nevěděla jsem, jak mu říct, že Charlotte protiprávně hackla telefonní společnost a našla číslo chlapa, který mi volá. Polkla jsem, věděla jsem, že se na mě bude zlobit za zapojení se. "Ne. Charlotte našla telefonní číslo osoby, která mi volá. Právě mi ho poslala," zamumlala jsem, všechna moje slova se spojila dohromady, jak jsem mluvila. I když to zřejmě pochopil.

Narovnal se na sedadle, jeho ruce svíraly volant tak pevně, že mu zbělaly klouby. "Ona co? Jak? Co to kurva je, Maisie?" Křičel, natáhl se, aby mi sebral mobil z ruky.

Zavrtěla jsem hlavou a rychle jsem se přesunula z jeho dosahu. "Mohla bych na to zavolat. Možná, že pak poznám ten hlas a všechno bude za náma, můžu to říct policii a oni to můžou prošetřit a zatknout je. Bude to za náma," opáčila jsem, dívajíc se na něj pro jeho názor.

I když jeho názor byl jasný na jeho obličeji, mohla jsem to vidět dost jasně. Byl zděšenej, totálně proti nápadu, který jsem vybalila. Opět se můj prst vznášel nad tlačítkem hovoru. "Nedělej to, Maisie, pro Krista nedělej to," vykřikl a znovu sáhl po mobilu.

Rychle jsem jeho ruku odstrčila pryč, jak dupl na brzdu, s pištěním jsme zastavili ve chvíli, kdy jsme se chystali přejet most přes řeku. Byla jsem vystřelena kupředu proti mému bezpečnostnímu pásu tou silou zastavení, žebra a hrudník mi okamžitě hořeli a boleli od toho tlaku. "Sakra, Luku! Co to k čertu děláš?" Zařvala jsem, tahala jsem za svůj bezpečnostní pás, pokoušela jsem se ho uvolnit, ale bylo to k ničemu, ten rychlý pohyb zastavení způsobil, že byl příliš těsný na mých prsou a klíně.

"Dej mi ten mobil!" Vyštěkl, natahujíc po něm ruku.

Troubení začalo za námi, protože jsme blokovali naší stranu silnice. "Luku, lidi se nemůžou dostat kolem," poznamenala jsem a kývla hlavou na provoz, dost rychle se za námi tvořila kolona.

Znovu přede mnou zatřásl rukou. "Dej mi ten mobil," opakoval.

Polkla jsem a stiskla tlačítko volání, protože jsem věděla, že jakmile mi můj mobil vezme, vymaže číslo, takže na to nebudu moct zavolat. Jeho oči se rozšířily, když jsem dala mobil k uchu, byl slyšet malý cinkot, jak se mobil připojil k lince. Téměř okamžitě odněkud za mnou přišel zvonivý zvuk. Zamračila jsem se a podívala jsem se k nohám zadního sedadla za mnou. Zdálo se, že zvuk přichází odtamtud. Hodila jsem svůj pohled k Lukovi, jen abych viděla, že má zavřený oči a hlava mu schlíple visí, jak zvonivý zvuk v pozadí pokračoval, kazíc píseň v rádiu.

Zamračila jsem se, zmatená. "Co to je?" Zeptala jsem se a rozhlížela se po zdroji hluku. Nešikovně jsem se zkroutila ve svém sedadle, sahala jsem za sebe a odpalovala jsem z cesty další harampádí. Moje ruka tam dosáhla v pohodě, vibrující plast, takže jsem to uchopila a vytáhla dopředu. Byl to mobil, který vypadl Lukovi z kapsy včera večer, když jsme se vzadu muchlovali. Ale když jsem se na to podívala teď v denním světle, uvědomila jsem si, že to ve skutečnosti nebyl mobil Luka. Byl to nějaký, který jsem nikdy předtím neviděla, levná Nokia a ne něco, co by si Luke někdy koupil. To, co mě mátlo nejvíc bylo, že moje číslo blikalo na obrazovce, jak to pokračovalo ve vibrování v mé ruce. "Čí je to?" Zamumlala jsem a zmateně zavrtěla hlavou. Lukův pohled se zvedl ke mně. Omluvný, bolestný výraz mu překrýval tvář, uvědomění si mě zasáhlo jako vědro se studenou vodou. Číslo, které pro mě Charlotte našla, volalo Lukovi? Srdce se mi potopilo, jak se zdálo, že se mi krev v žilách obrátila v led. "Ach Bože, ne," zamumlala jsem, jak všechno nejasné, mě okamžitě zasáhlo.

Luke.

Byl to Luke.

Na prázdno polkl, jeho pusa otevřená, jak se zdálo, že bojuje se slovy, jak mobil zvonil a zvonil v pozadí. "Maisie...." zachraptěl a pomalu zavrtěl hlavou, jeho oči neopouštěly ty mé.

Ne. Ne. Ne. Ne!

Je to pocit, jako by se mi do srdce zabodl nůž, kroutil se, pomalu mě zabíjel.

"Byl jsi to ty? Ale proč?" Zašeptala jsem vyděšeně, zahanbená, zraněná a zdrcená, protože ani po dobu jedné sekundy jsem nikdy neměla podezření, že člověk, kterého jsem milovala by mi tohle udělal.