FF - 25. kapitola

Překlad: Niki

Říct, že jsem byla v průšvihu za to, že jsem se zastavila ve videopůjčovně by bylo slabý. Nejenže jsem měla za zády tátu a bráchu, ale taky Luka. V době, kdy jsem se dostala domů z kavárny, do které jsem šla se Zachem, mě uši boleli pravděpodobně víc, než kotník z toho, jak mě táta verbálně mlátil celou cestu domů.

Opět jsme zavolali policii a podali zprávu po telefonu. Řekli mi, ať smsky nemažu a že si je vyzvednou z mého mobilu následující den. Byla jsem tátou ujištěna, že je můj kotník v pořádku a že vše, co potřebuju je klid. Zach mě v tomhle podpořil, řekl tátovi, že je to výron a že bych to měla prostě brát zlehka a dávat pozor na to, aby otok nebyl horší.

Tu noc jsem sotva spala. Když jsem byla sama ve svém pokoji, moje mysl putovala k tomu, že mě někdo sledoval od domu až k půjčovně. Museli tábořit před naším domem někde skrytí ve stínu, pozorovali a čekali. Když šel táta v noci do postele, děsivé ticho se plížilo po celém domě, způsobujíc, že mě bolelo břicho. S tak tichým domem se zdálo, že všechny další zvuky venku jsou silnější. Šustění stromů ve větru, kočičí mňoukání, ježdění motorových vozidel po ulici, to všechno bylo teď nějak děsivé, jak jsem si představovala toho chlapa venku na ulici, sleduje náš dům a jen čeká, až odejdu sama, i když to by se nemělo stát. Ne jen, že mi táta přísně zakázal být znovu tak blbá, vlastně jsem ven nechtěla jít znovu sama.

Nebyla jsem schopná se zahřát několik hodin, bez ohledu na to, kolik dek a přikrývek jsem na sobě měla. Osamělost a strach mě drželi pořád vzhůru až do časných ranních hodin. Toužila jsem po Lukovi. Toužila jsem po jeho pažích a jeho vůni a jeho teple. Ve chvíli, kdy přicházelo ráno jsem vzdala snažení mít nasazenou statečnou tvář a prostě jsem mu zavolala, zeptala jsem ho, jestli přijde a bude se tu pár hodin poflakovat.

Jakmile skončil s přednáškou, jak hloupý bylo, že jsem šla ven sama, když se mi mohlo něco stát, Luke a já jsme trávili celý den v mém pokoji sledováním filmů, které sebou přivezl. Bylo to hezký, prostě jako ty starý soboty předtím, než jsme se rozešli. A párkrát jsem dokonce úplně zapomněla, že jsme se rozešli a přitulila jsem se k němu, užívala jsem si to pohodlí a bezpečnost, co vydával.

V neděli přišel znovu, ale nebylo to tak snadné, jako den předtím, protože se Zach objevil bez ohlášení, zatímco tu byl. Přišel, aby se podíval, jak jsem na tom a jestli něco nepotřebuju. Luke tam seděl s úšklebkem na tváři, zřejmě se kousal do jazyka, aby o tom nic neřekl. Ocenila jsem, že usilovně pracoval na tom nebýt žárlivý, i když jsem to pořád mohla vidět v držení jeho těla za deset minut, když se Zach posadil na okraj mojí postele. Byla docela úleva, když odešel, abych byla upřímná.

V době, kdy přišlo pondělí byl můj kotník mnohem lepší a mohla jsem na něm chodit krátkou dobu předtím, než začal zase bolet. Luke mě prosil, abych ho nechala mě vyzvednout do školy a od doby, co jsem se o něj celý víkend opírala, jsem opravdu nemohla odmítnout. Bylo to divný, vidět jeho malý sportovní auto zaparkované na naší příjezdové cestě, když mě přijel vyzvednout.

Znechuceně jsem se na to zamračila. Když jsem byla v tomhle autě naposled, uháněla jsem pryč z Rickyho párty potom, co jsem Luka chytla, jak mě podvádí. Zdálo se, že Luke v poslední době řídí víc džíp. Svým způsobem, jsem si tak trochu přála, aby přijel tím druhým, opravdu jsem se ještě navíc nepotřebovala zabývat vzpomínkami na něj s někým jiným.

"Dobré ráno, bejby," zašvitořil, vyskočil, aby se semnou setkal, jak jsem belhala po cestě.

"Ahoj," pozdravila jsem, podávajíc mu tašku, protože jsem věděla, že ji stejně vezme z mého ramene. Usmál se, dal mi paži kolem pasu a pomáhal mi k autu na straně spolujezdce.

"Přijel jsem tímhle, aby ses nemusela natahovat u nasedání. Vím, že si byla včera mnohem lepší, ale napadlo mě, že každá maličkost pomáhá," vysvětloval, otevřel mi dveře a díval se mi ustaraně dolů na kotník.

Oh. No, myslím, že si nemůžu tak úplně stěžovat, když to vlastně myslel tak, že to auto přivezl pro mě! To je sladký. "Díky, Luke." Vklouzla jsem dovnitř, přehoupla jsem nohy a vděčně jsem se smála. Zapnula jsem si bezpečnostní pás, zatímco on šel na jeho stranu řidiče.

"Tak jak jsi nakonec spala?" Zeptal se, když nastartoval.

Unaveně jsem se usmála. Minulou noc jsem znovu nespala dobře, jak on dobře věděl, protože jsem mu o půlnoci zavolala a požádala ho, aby se mnou trochu mluvil, dokud neusnu. Samozřejmě se nabídl, že přijede a bude mi dělat společnost, ale já byla silná a odmítla. Místo toho jsem ho poslouchala, jak mi čte do mobilu hodinu Jules Vernera, než mi začala víčka těžknout.

"Fajn," lhala jsem. Nemohla jsem mu říct pravdu, že moje sny včera večer byly naplněny anonymními lidmi, co mě honí se zkrvaveným nožem, zatímco jsem běžela a běžela, ale zdálo se, že se nikam nedostanu. "Děkuju ti za minulou noc."

Natáhl se a zatahal mě hravě za konec culíku. "Kdykoliv."

******

V době, kdy jsme se dostali do školy, Charlotte a Beth na mě čekaly na parkovišti a přiskočily k autu, trhnutím otevřely dveře od auta dokonce ještě předtím, než Luke šlápl při parkování na brzdu. "Jsi okay?" Zeptala se Beth ustaraně.

Kývla jsem na potvrzení. Mluvila jsem s nimi během víkendu a všechno jim vysvětlila. Charlotte už věděla, že se něco stalo, protože jí brácha v pátek večer volal a řekl jí, že k ní nedorazím. "Jo, jsem v pohodě," odpověděla jsem, vyhoupla jsem nohy ven z auta a chytla jsem se rámu dveří, neobratně jsem se vytáhla, abych si stoupla.

Charlotte mě popadla za loket, stabilizovala mě, jak jsem se trochu zakymácela. "Co o tom říká policie? Udělali něco? Zatkli někoho? Byl na ulici CCTV? Říkala jsi, že ten chlap řekl, že tě může vidět, takže byl možná zachycen na CCTV, nebo tak něco," navrhla a zvedla s nadějí jedno obočí.
(pozn. - CCTV je kamerový systém)

Pokrčila jsem rameny. "Dívají se na to. Upřímně, Char, moc mi o tom neřekli. Nesnáším tu nevědomost, jen si přeju, aby měli nějakou představu o tom, kdo to dělá."

Rozhlédla jsem se po parkovišti, když jsem zavřela dveře auta. Naposled, když jsem sem ráno přišla, parkoviště bylo plné truchlících studentů, teď bylo místo prostě normální. Nikoho by ani nenapadlo, že se tu stalo něco neobvyklého soudě podle lidí, kteří stáli kolem, povídali si o svých víkendech a vyměňovali si příběhy. Bylo to, jako by Sandy ani neexistovala. Roztleskávačky seděly všude kolem, chichotaly se a flirtovaly s fotbalovým týmem, nanášely si make-up a načechrávaly si vlasy. Jak jsem tam tak stála, měla jsem silný pocit, že jsem mimo, protože v ten moment nebylo v mém životě nic normální a nebyla jsem si jistá, že někdy zase bude.

Charlotte si zavěsila ruku do mé, odmítavě mávla rukou na Luka, který si mi stoupl k boku, aby mi pomohl. "Teď ji mám," prohlásila samolibě. Bylo velmi zřejmé, že Charlotte ještě Lukovi jeho nerozumnost neodpustila. Luke se zamračil, ale přikývl, zaostávajíc krok za námi. Omluvně jsem se na něj usmála a dostala krásný úsměv na oplátku, který donutil moje srdce dvojitě nadzvednout.

"A co mobil, ze kterého dostáváš volání a smsky, nemůžou ho vysledovat?" Zeptala se Charlotte, její hlas ukazoval její frustraci.

Zavrtěla jsem hlavou a trhla sebou, jak jsme začaly vycházet pomalu schody v přední části školy. "Nemyslím si. DI Neeson řekla, že mobil není na smlouvu a je vždycky vypnutý. Nemyslím si, že s tím můžou moc udělat," přiznala jsem. Sevřela rty, oči se jí blýskaly něčím, co mě přimělo být trochu nervózní. Ten záblesk měla jenom, když chystala nějakou lumpárnu, nebo nějakou lumpárnu při nejmenším plánovala. "Proč se takhle díváš? Co intrikaříš?" Zeptala jsem se, ošívajíc se.

Zvedla jedno obočí, předstírajíc nevinnu. "Já? Absolutně nic. Rozhodně nepřemýšlím, že bych mohla proniknout do tvojí telefonní společnosti a najít číslo osoby, která ti volá," řekla, vrtěla hlavou, ale zároveň se usmívala.

Zasténala jsem. "Nemyslím si, že je to dobrej nápad," protestovala jsem slabě.

Zatáhla mě až do zastavení a upřeně se na mě dívala, jak se spiklenecky naklonila. "Mohla bych to číslo dostat a ty bys mohla poslat Alexe, nebo Luka, aby jim nakopali zadek za ty naštvaný zprávy a věci a řekli jim, aby tě nechali na pokoji, nebo to půjde jinak," opáčila.

Rozhodně jsem zavrtěla hlavou. "Jen ať to zvládne policie. Nezapojuj se. Mohlo by to skončit tak, že by si způsobila další potíže, nebo tak něco," varovala jsem ji. "Jestli je to ta samá osoba, co zabila Sandy, pak nechci, aby se Alex, nebo Luke do něčeho zapojovali. Mohlo by to být ještě horší. Jen ať policie dělá svojí práci," řekla jsem pevnými slovy, dívala jsem se jí přímo do očí, aby věděla, že to myslím vážně.

Sklíčeně si povzdechla, nechávajíc spadnout ramena. "Fajn. Zůstanu od toho," zabručela.

Vděčně jsem se usmála, trochu ji stiskávajíc na paži. "I když díky za nabídku."

Její tvář se rozjasnila, něco z poraženého výrazu zmizelo. "Jsem vždy k dispozici, jestli si to rozmyslíš."

Když zazvonilo, obě zmizely do svých tříd, nechávajíc mě s Lukem, který mě doprovodil na mojí první hodinu a u dveří mě něžně políbil na čelo. "Uvidíme se u oběda?" Zeptal se. Kývla jsem na souhlas. "Zavolej mi, když mě budeš potřebovat."

"Zavolám. Díky." Tento výrok byl pravdivý. Zdálo se, že Luke byl vždycky ten první, kterému jsem volala o pomoc a první, kdo mi vyskočil na mysl, když jsem potřebovala rameno, o které se opřít. Když se rozeběhl chodbou, otočila jsem se a kulhala ke své lavici, kecla jsem si a vytáhla knihy, které jsem potřebovala.

Židle vedle mě zaskřípala, tak jsem vzhlédla a uviděla holku z mojí hodiny, jak si sedá vedle mě. Šťastně se na mě smála, jak upustila svojí tašku na stůl. Snažila jsem se nereagovat na fakt, že tahle holka se mnou nikdy neseděla, nebo se před dnešním dnem se mnou nepokoušela mluvit. Byla to jedna ze středně-populárních holek z našeho ročníku, ale byla dobře známá jako královna drbů. Dokonce psala drbací sloupek do našich školních novin.

"Ahoj, jak se máš?" Zahlaholila, otočila se na židli a zářivě se na mě usmívala.

Ústa se mi otevřela, ale nic nevyšlo. Šlehla jsem očima k přední části učebny, když jsem viděla, že učitelka ještě nedorazila. "Um....jsem v pohodě dík," zamumlala jsem rozpačitě, zvedla jsem svůj zápisník a listovala jsem stránkami jen pro rozptýlení. Způsob, jakým se na mě dívala, tak upřeně, že mě to donutilo posunout se na svém místě.

Opřela si bradu o ruce a naklonila se blíž ke mně, smála se, jako bychom byly nejlepší kamarádky celý náš život a vyměňovaly jsme si intimní tajemství. "Takže, co s tím, jak byl Zach Anderson v pátek zatčenej? Ani jeden jste tu v pátek nebyli. Všichni šíleli. Zatli ho kvůli vraždě Sandy? Byl obviněn? Je právě teď ve vězení?" Zeptala se a dívala se na mě s širokýma, vzrušenýma očima.

Zlostně jsem přimhouřila oči. Takže tohle to, proč tu sedí? Drbna! "Hele, prostě zmiz. Zach neudělal nic špatnýho, takže prostě přestaň vyprávět tyhle drby," zanadávala jsem.

Zdála se být trochu vyvedená z míry mým výbuchem, jak si posunula brýle na nose. "No všichni jenom přemýšlí, vzhledem k tomu, co se stalo mezi ním a Sandy, když jste se ve středu praly. To by vysvětlovalo jeho důvod ji zabít. Víš, udržet ji zticha," zamumlala, kývala během toho, jak mluvila.

Zamračila jsem se, zmatená. "Co tím myslíš?"

Povzdechla si, protáčejíc oči, jako bych řekla něco hloupýho. "Sandy řekla, že ví věci o něm v jeho ostatních školách, věci, o kterých by nechtěl, aby byli všeobecně známé. Zabil ji, aby udržel svoje tajemství v bezpečí." Její hlas byl tak samozřejmý, tak kázavý, že jsem na ni nevěřícně zírala.

Jak může být jedna osoba tak pomýlená? Co se to děje s dnešní společností? "Vážně? Zach nezabil Sandy! Bože, ty tu jen stojíš a meleš drby, je to tak ubohý. Nechte dělat policii svoji práci a nechte na pokoji nevinný lidi. Minulý čtvrtek ráno se na mě lidi dívali, jako bych to udělala, kvůli tomu, co jsem jí řekla. Prostě si to dej do faktů, než budeš chodit kolem a budeš obviňovat nevinný lidi, tímhle způsobem můžeš zničit životy, jestli víš," odsekla jsem. "A můžeš mě citovat, pokud chceš," dodala jsem kysele. Hodila jsem si tašku na rameno, záměrně jsem s jí zhoupla tak, abych do ní vrazila, když jsem vstávala. Popadla jsem pár knih, které jsem už vyndala a přesunula jsem se k volné lavici, která byla stranou. Držela jsem hlavu vztyčenou, odmítala jsem se podívat směrem k ní, když jsem se posadila a hlasitě bouchla taškou o lavici.

Z tohohle místa je mi zle a fámy se tu nevyzrále melou, znuděný lidi. Nemůžu se dočkat, až odejdu a půjdu na vysokou. Jen tři týdny, a pak je škola hotová. Díky té myšlence jsem se cítila o něco lépe, jak jsem tam seděla a čekala, až dorazí učitelka, zírala jsem na tabuli a ignorovala lidi, kteří se zřejmě snažili zachytit moji pozornost a zeptat se mě, jestli vím, co se děje.

Chtěla jsem, aby rychle přišel konec dne. Pokud byl můj den už tak zlý, děsila jsem se myšlenky, jak vypadá ten Zacha. Lidé na něj zírají a drbají o něm celý den, o tom není pochyb. V duchu jsem si přála, abych v pátek nevynechala školu. Pokud bych šla do školy, pak bych mohla vyvrátit fámy a říct lidem, že je Zach nevinný. Novinky by se přes víkend propadly, a pak už by tomuhle dnes nečelil. Udělala jsem si v duchu poznámku, že ho přes oběd najdu a ukážu mu svou podporu.

******

V době, kdy přišel oběd jsem byla v té nejhorší náladě, jakou jsem kdy měla. Všechno mě naštvalo, i ta nejmenší věc, jako je zlomení hrotu mé tužky mě přimělo vrčet frustrací. To všechno bylo kvůli tomu, že se mě všichni ptali na Zacha. Zdálo se, že se všichni nemůžou dočkat, až urvou proužek z něj a uzurpují si věci o něm. Bylo to tak nespravedlivý, že mě dokonce bolela i čelist, jak jsem skřípala zubama, snažíc si zachovat klid.

Vůbec jsem Zacha neviděla, takže jsem nevěděla, jak to zvládá. Pokoušela jsem se mu volat během přestávky mezi hodinami, ale odmítl mé volání. Luke na mě čekal venku před mojí poslední ranní hodinou. Jeho tvář opadla, když se na mě podíval, samozřejmě jsem neskrývala svůj rozzlobený výraz moc dobře. "Jsi okay? Stalo se něco?" Zeptal se a natáhl se po mé ruce.

Zavrtěla jsem hlavou, hluboce vydechujíc, přála jsem si, abych se uklidnila. "Jsem v pohodě. Viděl jsi Zacha?" Zeptala jsem se, rozhlížejíc se po chodbě v naději, že bych ho zahlédla.

Luke udělal odporný jízlivý zvuk v zadní části krku a zavrtěl hlavou. "Nemám s ním žádnou hodinu," zamumlal poněkud vztekle.

Konejšivě jsem mu stiskla ruku. Nechtěla jsem, aby cítil celou dobu žárlivost kvůli Zachovi. Mezi námi nebylo nic, než přátelství, nebylo potřeba, aby si s tím dělal starosti. Pořád jsem hrozně milovala Luka, každý den jsem si to začínala uvědomovat, stále víc a víc. "Vím, že jsem řekla, že s tebou budu jíst, ale opravdu ho musím najít a ujistit se, že je v pořádku." Přála jsem si, aby viděl mýma očima a pochopil a nemyslel si, že jsem se místo pro něj rozhodla pro Zacha. Tak to vůbec nebylo.

Mlaskl a přikývl. "Myslel jsem si, že to řekneš. Všichni o něm mluvili celý odpoledne. Hádal jsem, že budeš mít strach ohledně toho, jak se s tím vyrovnává," zamumlal. "Někdy si moc milá pro tvoje vlastní dobro," dodal.

Usmála jsem se, přistoupila jsem k němu blíž a nechala svůj bok otřít se o ten jeho. "Myslíš, že bys mě mohl večer odvést domů? Alex trénuje, první by mě odvezl domů, ale raději bych, aby si to udělal ty," zeptala jsem se, protože jsem věděla, že mu to zlepší náladu. Jen jsem si s ním nehrála, opravdu jsem měla v plánu požádat ho o svezení, než jsem zrušila naše plány na oběd.

Usmál se na mě a pak dychtivě kývl. "Jasně! Je tvůj táta doma, nebo je zpátky v práci?"

"Pracuje," potvrdila jsem.

Lukovi se nad tím rozzářily oči. "Možná bych během večera měl zůstat chvíli s tebou, jen abys nebyla v domě sama," navrhl s lstivým úsměvem.

Zasmála jsem se a přikývla. "Ráda bych." Teď jsem se rozhodně nemohla dočkat konce dne, až se tam dostaneme. Další důvod, proč se těšit na konec školního dne!

"Pomůžu ti najít Zacha," navrhl Luke a vykročil do strany, takže jsem mohla vyrazit.

"Vím, kde bude." Alespoň si to teda tak nějak myslím. "První chci vzít jen sendvič," dodala jsem a vedla jsem nás k jídelně.

Po koupení sendviče pro mě a pro Zacha, mě Luke následoval ven na školní hřiště. Stejně, jak jsem si myslela, že tam bude, Zach běhal kolečka. Tentokrát však jen neběhal, zdálo se, že sto metrů sprintoval a pak jen znovu běžel. Zřejmě měl hodně stresu a problémů, od kterých dnes utíkal. Možná ho zlobilo jeho ADHD kvůli tomu všemu, co se dnes ráno dělo.

Vstoupila jsem na hříště a sledovala, jak se hlava Zacha obrátila v mém směru. Ale nezastavil, prostě proběhl vpravo kolem mě se svým malým běhacím/sprintujícím úkolem. Otočila jsem se zpátky k Lukovi a sladce se zasmála. "Díky, že ses ujistil, že se sem dostanu v pořádku. Teď budu okay. Sejdeme se na konci školy."

Zamračil se a znovu vzhlédl na Zacha na dobu několika sekund, než kývl a odešel. Sedla jsem si do trávy a spokojeně si povzdechla, jak jsem si narovnala nohy, konečně jsem sejmula váhu z mého kotníku. Byl to pocit, jako by byl znovu oteklý, protože jsem až moc chodila.

Když Zach vedle mě nezastavil podruhé, dramaticky jsem si odkašlala. "Ignoruješ mě? Trochu neslušný, nemyslíš?" Zavolala jsem na jeho záda, jak se mihl kolem. Zpomalil a díval se na mě přes rameno, obočí svraštělé. Usmála jsem se a zvedl sendvič, který jsem mu koupila. "Víš, že si se mnou chceš opravdu sednou," zavolala jsem škádlivě.

Úsměv mu zatahal za koutky úst, když znovu zpomalil předtím, než zastavil, otočil se a línými kroky šel směrem ke mně, jeho dech byl přerývavý. Kapička potu mu tekla dolů po tváři a on ji rychle utřel, jak se ke mně dostal, dívajíc se na mě zmateně zvídavýma očima. Naklonila jsem hlavu a přimhouřila oči, protože slunce prosvítalo trochu za jeho ramenem a svítilo mi do očí.

"Proč nikdy nevezmeš ten náznak a nenecháš mě na pokoji? Vážně, neměla bys se mnou mluvit, zvlášť ne, když se na mě každý dívá, jako bych byl ztělesnění ďábla," dopálil se.

Zasmála jsem se a poklepala na trávu vedle mě. "Možná nejsem moc dobrá na přijímání náznaků. Nebo možná vím, že nejsi ztělesnění ďábla a chci být tvůj přítel," navrhla jsem.

Prostě na mě pár vteřin zíral, zdál se být nejistý a zmatený. Pak jsem odhadovala, že nebyl zvyklý mít přátele, protože nevypadal, že pochopil, že jsem se s ním chtěla prostě poflakovat z žádného jiného důvodu, než jen vidět, že je v pohodě. Nakonec se posadil vedle mě.

Podala jsem mu krabičku se sendvičem a vrazila jsem ramenem do toho jeho. "Ve stresu?" Zeptala jsem se.

Odfrkl si a přikývl, vzal si krabičku a trhnutím ji otevřel. "Těžkej den, jo," potvrdil, ukusujíc si ohromné sousto jídla. "A co ty?" Zeptal se. "Jak je na tom kotník teď?"

Trochu jsem s ním zakroutila, zkoušela jsem ho a trhla sebou. "Rozbolavělý. I když v pohodě," odpověděla jsem. "Chceš mluvit o tom, jaký bylo tvoje ráno?"

Hluboce vyfoukl a zavrtěl hlavou, svěsil ramena porážkou. "Vyrovnám se s tím po svém," zamumlal, znovu se dívajíc přes školní hřiště, jak si ukousl další sousto.

"Běháním?" Zeptala jsem se. Kývl na potvrzení a upadli jsme do ticha. Opravdu jsem nevěděla, co říct, očividně o tom nechtěl mluvit a já nechtěla, aby to bylo ještě horší tím, že ho budu nutit otázkami. Doufala jsem, že tím, že jsem prostě tady mu ukazuji podporu. Doufala jsem, že to alespoň tak bere.

Potom, co jsme v mlčení dojedli, přitáhl si jednu nohu, naklonil ji, protáhl si stehno a zase zpátky. "Tenhle víkend mám show," řekl najednou.

Show? "Jo? Freerunningovou show?"

Zakřenil se, jeho tělo jako by se uvolnilo a byl to víc uvolněný a pohodový Zach, na kterého jsem si rychle zvykla. "No, sotva to bude strip show, ne?" Dobíral si mě.

Zasmála jsem se, kousajíc si ret, jak jsem ho praštila do ramene. "Sklapni," zanadávala jsem. "Takže jsem pozvaná?"

"Ehm...." Zdál se být trochu šokovaný mou otázkou. "Jestli chceš jít, jasně, myslím."

Vzrušeně jsem se usmála a tleskla rukama, jak jsem dychtivě přikývla. "Sakra jo chci! Kde je to? Musím koupit vstupenky?" Zeptala jsem se, už jsem plánovala, že požádám Charlotte a Beth, aby šly se mnou, takže nebudu sama. Došla jsem k závěru, že by táta trval na tom, že Alex půjde taky, ale to mi ve skutečnosti nevadilo.

Zach se usmál, celá jeho tvář se rozsvítila, jako kdyby neočekával, že bych ho chtěla sledovat vystupovat. "Je to v lunaparku. Víš, někdy si objednají vystoupení do zadní části areálu, no tuhle sobotu odpoledne jsem to já a můj tým," chvástal se hrdě.

Lunapark zněl ještě líp! Věděla jsem, že o tom místě taky hodně mluvil. Často si zajišťovali živé kapely, nebo vystoupení a věci pro pobavení davů. Pokud je to lunapark, pak bych pravděpodobně mohla dostat skupinu lidí, aby šli a taky se na Zacha podívali. Každý tam rád chodil a nebyli jsme tam věky.

"Rozhodně přijdu!" Hlaholila jsem vzrušeně. "Nemůžu se dočkat, až tě uvidím opravdu pořádně vystupovat."

Zach se usmál, přitáhl několik stébel trávy a začal mi vyprávět o jejich sestavě a co se do ní snaží zahrnout. Když zazvonilo o půl hodiny později, jeho obličej se protáhl. Lehký úsměv, který tam byl vteřinu předtím, byl pryč, nahrazen odevzdaným zamračením.

Chytila jsem ho za koleno a jemně stiskla. "Prostě ignoruj všechny a to, co říkají. Vím, že si nic špatnýho neudělal a všichni se budou cítit hloupě, až vraha chytí a budou se ti muset omluvit, že o tobě pochybovali. Povznes se nad tím. Nedávej jim reakce, protože to je to, co hledají," poradila jsem, soucitně se na něj dívajíc.

Povzdechl si a přikývl, vyhoupl se nahoru a pak ke mně natáhl obě ruce, aby mi pomohl vstát. "Jsi plná tohohle druhu podpůrnejch keců, co? Nezdá se ti někdy, že by pro tebe bylo prostě lepší mě ignorovat a ne na sebe takhle upozorňovat?" Zeptal se zvědavě.

Pokrčila jsem rameny, pokládajíc své ruce do těch jeho. "Jasně. Ale pak by mi chyběli tvoje schopnosti sršící vtipem a blbý škádlivý komentáře," zavtipkovala jsem, smála jsem se a nechala jsem ho, aby mě vytáhl na nohy. On se rozesmál a vrtěl pobaveně hlavou.