FF - 24. kapitola

Překlad: Niki

"Maisie, Maisie, ježíši, co je s tebou? Přestaň křičet! Co máš zraněnýho? Zlomila sis něco?"

"Jdi ode mě!" Zakřičela jsem, snažíc se vykroutit z toho sevření, které bylo omotané kolem mých paží. "Jdi sakra ode mě, ty psycho!"

Ruce téměř okamžitě zmizely. "Jen jsem se ti snažil pomoct nahoru," odsekl za mnou hlas. "Přestaň hulákat a křičet, lidi si budou myslet, že ti ubližuju, nebo něco. Nakonec budu znovu zatčenej, jestli nepřestaneš!"

Znovu zatčenej? Co tohle znamená? Párkrát jsem zamrkala, dívajíc se přes rameno jsem se snažila dostat své emoce pod kontrolu. Zach se na mě dolů mračil, jak udělal krok zpátky, zvedajíc ruce v nevinně. Jeho oči měly starosti, jak na mě ustaraně pohlížel.

Polkla jsem a odtlačila se, abych si sedla, držela jsem oči na něm v případě, že by se něco stalo. Byla to jen náhoda, že jsem dostala ty smsky, kde někdo říká, že mě může vidět, a pak tam byl Zach? Odpověď jsem neznala. Ale právě ten fakt, že tam stál bylo určitě znamení o jeho nevinně. Policie ho nechala jít, což znamenalo, že v jeho domě nenašli nic, co by ho spojovalo s těmi hovory.

"Jsi okay? Jak to, že si takhle běžela? Vypadala si, jako by ses o něco zasraně marně snažila," zamumlal, sklánějíc ruce, pohyboval se pomalu, jako by se snažil mě nepřekvapit, nebo něco.

"Bála jsem se. Já...." Naprázdno jsem polkla, můj hlas sotva šeptal. "Musím jít. Je tu někdo, kdo mě sleduje. Musím se dostat domů!" Neohrabaně jsem se snažila dostat se na nohy, ale jakmile jsem se dostala do půli cesty, mučivá bolest mi projela kotníkem, donutilo mě to znovu klesnout na zem a vyjeknout.

Oči se mi zamlžily, jak jsem zatnula čelist a snažila se myslet na něco jiného. Zach si dřepl přede mě, jeho ruce okamžitě šly k mému kotníku. "Zůstaň v klidu. Podívám se," zavrkal.

"Musím se vrátit domů," zachraptěla jsem, toužebně jsem se dívala na moje auto předtím, než jsem se rozhlédla nahoru a dolů ulicí, čekala jsem nějakého šílence mávajícího nožem, který vyskočí a rozseká mě na kusy. Celé moje tělo se teď třáslo. Zdálo se, že chlad prosakuje mými žilami, měníc mou krev na led. Zuby se mi hlasitě srazily k sobě, tak jsem zatnula čelist, snažila jsem se být zaměřená na sledování toho, co dělal Zach.

Zach zavrtěl hlavou, pečlivě mi rozvázal tenisku a stáhl ji spolu s ponožkou. "Dovol mi, abych se podíval a ujistil se, že to není zlomený, než s tebou budeme hýbat," instruoval. Zavřela jsem oči a cítila, jak mi ohmatával kotník, způsobujíc, že vybuchlo víc bolesti v malých dávkách. "Tohle není zlomený. Myslím, že je to jen vymknutý," řekl nakonec.

Nejdou byly moje emoce lepší a propukla jsem v pláč, zakryla jsem si tvář poškrábanýma rukama a přitáhla jsem si dobrou nohu k hrudi.

"Maisie, pšt, to je pořádku. Jsi okay?" Zachův hlas byl tichý, jak mě jedna z jeho rukou hladila vzadu na hlavě a druhá mi třela koleno.

Koukla jsem se přes prsty, viděla jsem, že se na mě dívá s očima mající obavy. "Jsem okay. Jen můj kotník ne tak úplně," zachraptěla jsem.

Zasténal, naklonil se dopředu a přitiskl čelo k mému spánku. "Ukaž mi to," zavrkal, vzal mě za zápěstí a odtáhl mi ruce od obličeje. Taky jsem se podívala dolů na své ruce, viděla jsem spoustu malých škrábanců a oděrek, ze kterých po částech vytékala krev. "Nevypadají tak špatně. I když bychom měli dostat ven ty nečistoty." Vytáhl spodní lem své mikiny nahoru, otírajíc mi jemně ruce, oprášil špínu a kamínky, které tam ještě byly, když už byla krev vysátá. "Předpokládám, že si taky myslíš, že sem ten, kdo zabil Sandy, co? To je důvod, proč si ode mě utíkala," poznamenal smutným hlasem, když držel pohled pevně upřený na moje ruce.

Na prázdno jsem polkla. Myslela jsem si, že to byl on? Byla jsem vyděšená v zápalu boje, nevěděla jsem, že ten, kdo křičel moje jméno byl Zach. Utíkala bych, kdybych to věděla? Nemyslela jsem si. Teď, když jsem věděla, že to byl on, můj tep se začal zpomalovat, strach začal slábnout a byla jsem opravdu neuvěřitelně ráda, že je tady. Neměla jsem z něj strach ani v nejmenším, jak se tu krčil, ošetřujíc moje rány.

"Nevěděla jsem, že si to byl ty, kdo na mě volal," vysvětlovala jsem. "Byla jsem už vystrašená a pak jsem uviděla temnou postavu na ulici, co řve moje jméno a rozrušila jsem se ještě víc." Zasyčela jsem skrz zuby, jak obrátil svou pozornost na moje kolena, vyhrnujíc mi džíny, takže mohl vidět škrábance, které tam byly také. "A nemyslím si, že si zabil Sandy," dodala jsem s jistotou. Nevěděla jsem, proč jsem si nebyla tak jistá, že to nebyl on, sotva jsem ho znala, ale to, co jsem o něm věděla mi říkalo, že by holce vědomě neublížil. Chlápkovi, ano, ale holce, ne.

Jeho rty se rozdělily, jak otočil hlavu, jeho pohled se setkal s tím mým. Jeho oči ve tmě zářily vděčností, jak jeho prsty obratně pracovaly na tom, aby mi vyrolovaly džíny až nad moje bolavé koleno. "No, ty a Olivia jste jak se zdá jediné, kdo mi věří," zamumlal poněkud vztekle. "Proč si v první řadě měla strach?" Zeptal se zamračeně.

Polkla jsem. Zach o tom obtěžování moc nevěděl. Kromě rodiny jsem to řekla jen Charlotte, Beth a Lukovi. Všechno, co Zach věděl bylo, že byl Chester otráven, protože jsem mu to řekla tamten den ve škole. "V poslední době se děli nějaký věci. Někdo mě obtěžuje. Dostávám výhružné dopisy a telefonáty."

Prudce nad tím zvedl hlavu. "Vážně? Počkat, telefonáty? Je to důvod, proč se mě policie pořád ptala, jestli mám další mobil? Myslí si, že já jsem ten, kdo tě obtěžuje?" Zeptal se a zavrtěl nevěřícně hlavou.

Pokrčila jsem rameny a odvrátila se od něj, protože jsem se vlastně cítila strašně, že byl za to zatčen. "Myslím, že jo. Osoba se vloupala do našeho domu a otrávila Chestera, což je důvod, proč se tě ptali na otisky prstů v našem domě a na jeho obojku," vysvětlovala jsem.

Zhluboka se nadechl skrz zuby, pomalu přikývl, jako by teď všechno zapadlo na své místo a on pochopil, co se děje. "Teď to dává smysl. Oni se pořád ptali a ptali, jak vysvětlím moje otisky, který jsou na obojku a ve vašem domě. Je to tak pitomý. Samozřejmě, že jsem se dotkl tvýho psa, bylo těžký to neudělat, když ti skáče kolem nohou a požaduje pohlazení," zamumlal. "A pak se ptali na mobil, kam jsem ho dal, kde jsem ho koupil, takový věci, ale já jsem ani nevěděl o čem mluví. Teď to dává smysl."

Přikývla jsem se, opatrně jsem se dotkla jednoho místa na mém koleni a trhla jsem sebou, když to zapálilo." Zřejmě číslo, co mi pořád volá a posílá smsky, volalo Sandy hodinu předtím, než byla zavražděna," dodala jsem, můj hlas kolísal, jak se zdálo, že se chvějí v mém těle zdvojnásobilo.

Oči se mu rozšířily, jak se jeho sevření na mých rukou utáhlo. "Osoba, která zabila Sandy tě taky kontaktovala? Není se zatraceně čemu divit, proč mi tam dělali razii na zadek. Byli neúprosný. Teď všechno dává smysl." Vstal a podíval se na ulici. "Je tu otevřená kavárna. Pojďme tě dostat pryč z tý chladný země a dovnitř do tepla. Dám ti na tu nohu led než to ošklivě oteče. Za chvilku tě vezmu domů," navrhl, než se sklonil a zvedl mi kabelku, sbíral veškerý její obsah a strkal ho zpátky dovnitř.

Popadl mou botu a ponožku, strčil si to do podpaží než vstal a natáhl ke mně obě ruce. Vděčně jsem se usmála a umístila své ruce do těch jeho, nechala jsem ho vytáhnout mě na nohy a snažila jsem se sebou neškubat, jak mě bolely malé škrábance na mých rukách. "Nešlapej na tu nohu," nařídil, zahákl mi ruku kolem jeho ramena a omotal mi jeho ruku kolem pasu, bral většinu z mé váhy. Souhlasně jsem přikývla, v žádném případě jsem na tu nohu neplánovala šlápnout, protože ta bolest byla už dost špatná a nechtěla jsem, aby to bylo ještě horší.

Podíval se dolů, zamračil se předtím, než sáhl níž a několikrát mi rukou přejel po zadku, zřejmě odtamtud něco očišťoval. Zalapala jsem po dechu, šokovaná jeho rukou na mém těle. "Neměl by ses ze-zeptat, než mě začneš o-osahávat uprostřed u-ulice?" Zavtipkovala jsem slabě, koktala jsem, jak se třes začal zhoršovat.

Oči se mu rozšířily a ruku dal rychle prudce pryč, jemný ruměnec se mu formoval na tvářích, když se podíval stranou po ulici. "Promiň. Měla si všude na sobě bláto a nečistoty, já to tak nemyslel...." Zavrtěl hlavou, zatínajíc čelist.

Nemohla jsem si pomoct, ale smála jsem se nad tím, jak nepříjemně mu bylo. "Dělala jsem si le-legraci," zamumlala jsem, chichotajíc se nad jeho zděšeným výrazem. Nebrala jsem Zacha jako ten typ neviňátka, byl vždycky tak nafoukanej a sebejistej. Proč mu bylo tak trapně, že se dotkl mýho zadku? Bylo zřejmý, že to byl nevinný pohyb.

Zhluboka si povzdechl. "Maisie, třeseš se. Nejsem si jistej, jestli nebudeš v šoku," zamumlal.

Zavrtěla jsem nad tím hlavou, utahujíc mu ruku kolem krku, když jsem přesunula svou váhu na tu zdravou nohu. "J-jsem v po-pořádku. Jen zi-zima," zakoktala jsem, jak další zachvění sužovalo mé tělo.

Jeho oči zpřísnily. "Pojď. Jdeme tam dovnitř, aby sis mohla sednout," řekl a znovu kývl ke kavárně.

Nešikovně, jsme se belhali a poskakovali ulicí do kavárny, Zach přebíral většinu z mé hmotnosti, jak jsme šli. Když otevřel dveře a pomáhal mi dovnitř, vůně kávy mě udeřila do obličeje, nutíc mě sténat vděčností. Teplo na tom místě bylo na mou kůži trochu drtivé, ale bylo to, protože mé vnitřnosti byli tvrdě zmrzlé. Místo bylo prázdné.

Číšník vzhlédl, když jsme vešli, vyděšený výraz na jeho tváři. "Je v pořádku?" Zeptal se, rychle se k nám blížil.

Zach přikývl, nechávajíc křídlové dveře za námi zabouchnout se. "Prostě spadla. I když myslím, že by mohla být v šoku. Můžete jí připravit čaj se spoustou cukru a pak přinést nějaký led na kotník?" Zeptal se, bral mě k nejbližšímu stolu a pomáhal mi do jedné z kovových židlí. Číšník zmizel. Zach se na mě dolů usmál, jak si sundal jeho černou mikinu a pak si přede mě dřepl. "Obleč si to," nařídil, už mi ji stahoval dolů přes hlavu.

"Ty si tak pa-panovačnej," brblala jsem. Zasmál se a já jsem se naklonila na židli a nechala ho, aby mi pomohl dát ruce do obrovské mikiny.

Pak se vrátil číšník, položil přede mě hrnek s vodnatou hnědou tekutinou a džbánek mléka. "Cukr je támhle," řekl a ukázal na skleněnou nádobu s výlevkou na stole. "Přinesu nějaký led," dodal, než znovu zmizel.

Zach vstal, popadl cukřenku a překlopil mi ji do čaje. Přikrčila jsem se a zavrtěla hlavou. "Ne-nedávám si cu-cukr," zamumlala jsem skoro nesrozumitelně, jak jsem se snažila zastavit jeho ruce od toho, aby tam toho dal víc.

Zavrtěl hlavou, vzal mou ruku do té své a ještě třikrát cukřenku naklonil. "Dneska dáváš," znechuceně jsem sledovala, jak do toho nalil mléko a všechnu tu směs zamíchal předtím, než to přistrčil ke mně. "Vypij to," nařídil a přitáhl mou ruku k hrnku. Znovu jsem se přikrčila, omotávajíc ruce kolem hrnku, nechávala jsem teplo prosakovat do mých prstů, aby mi znovu proudila krev. I když jsem neměla v plánu pít.

"Nemám r-ráda čaj s c-cukrem," protestovala jsem, snažila jsem se nerozlít obsah hrnku, jak se mi třásly ruce.

Zhluboka si povzdechl. "Vypiji to, Maisie. Pomůže ti to," trval na svém, ovinul ruce kolem těch mých a zvedl hrnek, vedl mi ho k puse. Jak jsem otevřel ústa k protestu, donutil mě hrnek zvednout, vyklápějíc mi nějakou odpornou, sladkou, teplou tekutinu do pusy. Zasténala jsem, rychle polykajíc, jen abych se toho zbavila, jak znovu naklonil hrnek a nalil mi toho do pusy víc. Po třetím polknutí se vrátil číšník, takže Zach vzal hrnek od mých úst, pomáhajíc mi ho položit na stůl.

"Fuj, to je hnus!" Zakňučela jsem a otřásla se při přetrvávající chuti v mých ústech.

"Je tohle okay?" Zeptal se číšník, podávajíc misku ledu a malý, tenký, modrý ručník.

Zach přikývl, vděčně se smál. "Perfektní, díky." Sledovala jsem, jak položil ručník, do středu nabral hrst ledu a pak z toho udělal tvar tlustého obvazu. "Tak jdeme na to," přemítal, sáhl dolů a vzal mě za lýtko, pečlivě mi usazujíc nohu do svého klína. Podívala jsem se na to dolů a nakrčila nos, viděla jsem bouli na vnější straně kotníku. Malé, překvapené vyjeknutí opustilo mé rty, jak mi Zach položil extrémně studený ručník obsahující led na kotník. "Dobrý?" Zeptal se Zach, kývajíc dolů na provizorní ledový obklad. Přikývla jsem a vděčně se smála. "Pij čaj," dodal a znovu ukázal na můj hrnek. Našpulila jsem rty, ale neochotně ho zvedla ke rtům, trhla jsem sebou, jak se něco z toho přelilo přes okraj, kapalo mi to po bradě a do klína. Když jsem hrnek položila, vzal mě za ruku, vzal ubrousek a ponořil ho do ledové misky, trochu ho namočil, než ho použil na vyčištění ranek na mých rukou.

"Takže, proč si utíkala? Říkala jsi, že ses bála, co tě vyděsilo?" Zeptal se Zach, naklonil hlavu na stranu a zvědavě se na mě díval, jak pracoval.

Povzdechla jsem si a sáhla po kabelce, kterou položil na stůl, když jsme přišli. Vytáhla jsem mobil, všimla jsem si škrábanců na obrazovce a malého odštípnutého místa na okraji, ale aspoň nebyl neopravitelně rozbitý. "Dostala jsem další z-zprávy od soukromého čísla a v-vyděsila jsem se. Prostě jsem se snažila dostat zpátky do auta, takže bych mohla jet domů a pak si zakřičel, ale já nevěděla, že jsi to ty. Předpokládala jsem, že to byl ten č-člověk, který mi poslal smsky. Chceš to v-vidět?" Nabídla jsem, natahujíc k němu svůj mobil, všimla jsem si, že třes se teď mírně uvolnil.

Přikývl, vzal mi mobil z ruky a hrál si s ním několik sekund. Sledovala jsem jeho tvář, jak je četl. "Co to sakra je?" Zavrčel. Prudce zvedl hlavu a rychle se rozhlédl, než upřel oči na okno kavárny, přimhouřil oči, zřejmě se snažil prohledat ulici kvůli pachateli. "Někdo tě sleduje? Proč si sakra sama venku, když se všechno tohle děje, Maisie? To je hloupý!" Nadával. "Musíš zavolat policii, ukázat jim je. Viděla si někoho dalšího poflakovat se kolem ulicí kromě mě?" Zeptal se.

Rychle jsem zavrtěla hlavou, pila jsem to poslední z mého čaje. "Ne, byla jsem moc zaneprázdněná utíkáním jak o život," žertovala jsem. Cukr mě teď zřejmě nakopnul, můj mozek se pomalu vracel do normálu a já jsem se znovu soustředila.

Zach se nesmál. Místo toho položil mobil na stůl a posunul ho ke mně. "Proč tě sakra tvůj brácha pustil samotnou? Ví, co se všechno děje, že ti někdo volá, a tak? Neměl by tě pouštět samotnou, myslel jsem si o něm, že je lepší než tohle," vykřikoval a vrtěl nevěřícně hlavou.

Zamračila jsem se nad jeho vztekem. Bylo to tak nějak sladký, věděla jsem, že je jen naštvanej protože očividně nechtěl vidět, že je mi ubližováno, ale pořád se mi nelíbilo, že si stěžuje na mýho bráchu - nebo neúmyslně na mýho tátu. "Chystala jsem se k Charlotte. Měla jsem jet rovnou tam a zavolat, až se tam dostanu. Ale zapomněla jsem  na DVD, tak jsem se zastavila v půjčovně. Předpokládala jsem, že to bude v pohodě. Nemyslela jsem," zamumlala jsem. Najednou, co jsem řekla, se mi zapsalo do hlavy. Měla jsem zavolat domů. Můj táta čekal každou minutu ode mě hovor, že jsem se dostala bezpečně k Charlotte. Trhla jsem sebou, protože jsem věděla, že na mě bude mít ještě větší zlost než Zach, když zjistil, že jsem se zastavila, abych vzala film.

Zach udělal posměšný zvuk v zadní části krku. "Pokud by si byla moje sestra, nikdy bych tě nenechal dojít k závěru jako je tenhle," zamumlal.

"Máš sestru?" Zeptala jsem se, najednou jsem si uvědomila, že jsem toho o něm moc nevěděla.

Rychle zavrtěl hlavou, pořád se na mě díval naštvaně kvůli tomu, že jsem byla sama. "Ne. Jsem jedináček."

Uložila jsem si ten malý pamlsek informací na další den a snažila jsem se vrátit zpátky k té věci po ruce. "Zachu, uděláš mi obrovskou laskavost?" Zeptala jsem se s úsměvem, o kterém jsem doufala, že to je přesvědčivý úsměv. Souhlasně přikývl, a tak jsem pokračovala. "Zavoláš mýmu tátovi a řekneš mu, co se stalo? Řekneš mu, kde jsem a že jsem v pořádku, ale požádáš ho, aby přijel a vyzvedl mě?" Zeptala jsem se.

Zvedl jedno obočí. "Takže si můžeš oddálit to vypláchnutí žaludku, který budeš mít za to, že si nejela rovnou k Charlotte domů?" Dobíral si mě.

"Jo. Prosím?" Prosila jsem. Potřebovala jsem ještě pár minut času než budu podrobena tomu vynadání. Doufejme, že v době, kdy sem táta přijede, už bude trochu uklidněnej předtím, než se s ním budu muset vypořádat.

Zach si povzdechl, zvedl můj mobil a našel tam číslo ke mně domů. "Dlužíš mi," zamumlal, když si přiložil mobil k uchu. Sledovala jsem, jak Zach vysvětloval, že byl se mnou a že jsem dostala strach z smsky a upadla. Řekl tátovi, kde jsme, nabídl, že mě odveze domů a zřejmě byl terčem ostrých slov, protože sebou hodně trhl a otevřel pusu, aby promluvil, ale pak byl zřejmě odříznut. Celou dobu, co telefonoval, Zachovi prsty sledovaly vzor na mé holeni. Řekla bych, že ani nevěděl, že to dělá. Bylo to extrémně rozptylující, ale podivně hezké, neznámým způsobem. Nikdo jiný než Luke se mě opravdu nedotýkal, a nebylo to vůbec sexuální, ale prostě takový intimně uklidňující způsob. Líbilo se mi to.

Když hovor vypnul, ušklíbl se na mě. "Máš pořádnej průšvih, slečinko. Tvůj táta mě požádal, abych to poselství předal dál," vychutnával si to samolibě. Bezmocně jsem zasténala, ani jsem se nenamáhala protestovat. Není pochyb o tom, že až táta přijede, dá mi domácí vězení na tak dlouho, jak budu žít. Zach zvedl ručník z mé nohy, naplňujíc ho ledem. "Vypadá to mnohem líp," poznamenal, umisťujíc čerstvě vyrobený ledový obklad na můj kotník.

"Kde ses vlastně naučil první pomoc?" Zeptala jsem se. Ani mnou nebyl vůbec vyvedenej z míry, že jsem ublížila sama sobě. Já bych byla ve zmatku, kdyby přede mnou někdo spadl a pak přešel do šoku.

Pokrčil rameny. "Za pochodu pochytíš hodně věcí. Vidím spoustu zranění, zatímco trénuju," odpověděl. "Takže, máš nějakou představu, kdo ti ty zprávy posílá?" Zeptal se a ukázal na můj mobil.

Nezávazně jsem pokrčila rameny. "Myslela jsem, že Sandy, ale...."

Pochopení mu přelétlo přes tvář. "Ahh, teď už mám ten důvod, proč jste se ten den praly. Říkala jsi něco o tom, že ti otrávila psa," zamumlal. "Opravdu sis myslela, že to byla ona?"

"Jo," odpověděla jsem. "Takže teď nemám ponětí. Policie zřejmě nemá žádný stopy vzhledem k tomu, že zatkli tebe," dodala jsem, protáčejíc oči.

Úsměv mu zachvěl koutky úst. "Nikdy předtím, jsem opravdu neměl nikoho, kdo by mi věřil. Jen někdy Olivia," přemítal, zdál se tím být trochu zaskočený. "Policie šla dál a dál. Opravdu mě nechtěli nechat jít, ale jen se to na někoho snažili hodit. Tím myslím, někdo jako já na to docela dobře sedí." Jeho tón byl drsný, zraněný a plný zlosti.

Kousala jsem si ret a snažila se rozluštit jeho výraz, jestli bych měla něco říct, nebo ne, nebo jestli se na mě zlobil, že jsem to k němu přivedla. Rozhodla jsem se na to prostě jít, vždycky jsem se mu mohla omluvit, kdybych ho rozrušila. "Říkali, že máš záznam v rejstříku...." Hlas se mi vytratil a trhla jsem sebou, protože jsem strkala noc do něčeho, co zřejmě nebyla moje věc a on byl naprosto v právu mi říct, ať odpálím.

Jeho oči se mihly, aby se setkaly s mými předtím, než mu padly zpátky na stůl. "Jo, mám." Zadržela jsem dech a doufala, že bude pokračovat. Povzdechl si, hrubě si masírujíc šíji. "Býval jsem....jinej. Předtím, než jsem objevil parkour, byl jsem svinstvo. Víš, já mám ADHD, což v podstatě znamená, že mám příliš moc energie a neumím ji soustředit. Opravdu snadno se začnu nudit, zvlášť když se to týká struktury, takže škola je pro mě tak trochu těžká. Protože jsem ve třídě blbnul, dostal jsem si tak trochu pověst a proto jsem se dostal do špatný party. Jedna věc vedla k druhý a udělal jsem spoustu věcí, na který nejsem pyšnej. Bohužel se tý minulosti nemůžu nikdy zbavit, takže myslím, že oni vidí dítě se špatným trestním rejstříkem, s jeho otisky na místě činu a automaticky jsem vinen."

Polkla jsem, zaskočená všemi těmi informacemi. "Máš ADHD?" To by vlastně vysvětlovalo hodně.

Přikývl. "Jo. Mám na to léky a tak, ale někdy se dostanu trochu....přes vrchol. To je důvod, proč hodně běhám a cvičím. Zdá se, že mě to uklidňuje. Moje onemocnění je taky důvod, proč tenhle rok maturuju, abych mohl dokázat producentům, že můžu zůstat na trati a být něčemu oddaný," vysvětlil. "Oh, a prý mám problém s přístupem a taky nemám rád autority, ale tím se u ADHD trpí běžně."

Polkla jsem, nejistá, co na to říct. "Oh."

Úsměv mu rozdělil tvář. "Jo, řekl jsem to jen jedné osobě a tohle byla taky jeho reakce," přemítal.

"Já prostě o tomhle onemocnění moc nevím, takže...." nedokončila jsem, omluvně se na něj dívajíc.

Pokrčil rameny. "Je to genetická záležitost. Můj táta to měl vlastně taky. Byl horší než já, protože odmítal zůstávat na svých lécích."

Zvědavě jsem se na něj podívala a přemýšlela jsem, jak položit další otázku. "Proč pořád mluvíš o tvém tátovi v minulém čase? On je," trhla jsem sebou, "zemřel?"

Zach se zamračil, kývl a podíval se znovu dolů na můj kotník, upravoval ledový obklad, pravděpodobně prostě proto, aby měl co dělat. "Jo. Spáchal sebevraždu před pár lety," potvrdil. V duchu jsem nad touhle informací zasténala, překonávajíc vlnu soucitu. "Moje máma to nezvládala moc dobře, když zemřel a tak se obrátila na pití. Myslím, že ty moje potíže celou dobu to taky dělali horší. Když mi bylo sedmnáct, řekla mi odejdi. Pořád jsem procházel tou špatnou fází, ale Olivia si mě vzala a uviděla ve mně něco, co nikdo jiný neviděl. Dlužím jí hodně."

Všechna tahle odhalení mě donutila pochopit, Zach a jeho postoj je prostě trochu víc. Jeho onemocnění a jeho rodiče, co ho opustili, tak či onak byl pravděpodobně důvod, proč se dal na ten nafoukaný, hrubý akt ve snaze se pokusit udržet si všechny ostatní od sebe. Možná to byl důvod, proč mi jednou řekl, že nerandí. Ta slova mi vyklouzla z úst dřív, než jsem je mohla zastavit.

"To je důvod, proč si řekl, že nechceš, aby se do tebe holka zamilovala?" Zeptala jsem se.

Jeho oči se mihly a setkaly se s mými, vyjevený, šokovaný výraz ve tváři, jako kdyby nečekal, že si někdy vzpomenu, že to říkal, když jsme seděli v mém pokoji. "Jo, myslím. Tím myslím, nechtěl bych, abych tohle onemocnění působilo i na někoho dalšího. Moje máma procházela peklem pokaždý, když si táta odmítl vzít jeho tablety a tak. Viděl jsem, co jí dělalo, když celou dobu přicházel o práci, protože vyletěl na svýho spolupracovníka, nebo se prostě neukázal, protože zapomněl, nebo se rozptýlil. Ponořil se do deprese a táhl ji sebou dolů taky. A pak ji nakonec opustil, nechal ji s dítětem, který je infikovaný tím samým jedem." Jeho ruka se na stole zatnula do pěsti, když se podíval z okna kavárny. "Je nejlepší, když zůstávám singl, je to způsob, jak nedostanu nikoho do toho, čím prošla moje máma. Plus, se mnou pak skončí ta genetická linie. Žádný dítě Anderson pak už nebude posrávat život někomu dalšímu."

Sledovala jsem ho, šokovaná tou vášní, která šla do jeho slov. On to opravdu myslí vážně. "Takže si nikdy nechodil s holkou, nikdy?" Vyjasňovala jsem.

Zavrtěl hlavou, znovu mi upravujíc ručník na kotníku. "Ne."

"Takže si nikdy neměl vztah?" Zeptala jsem se, najednou jsem teď přemýšlela o jeho minulosti. Proto mu bylo tak trapně, když jsem vtipkovala o tom, jak se předtím venku dotýkal mého zadku? Zavrtěl hlavou a zamračil se na své ruce, když jeho prst znovu začal sledovat vzor na mé holeni. "Wow. Myslím, že to je...." Snažila jsem se správným slovem dokončit větu.

"Čestný?" Nabídl, pak se na mě podíval.

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, ne čestný," nesouhlasila jsem. "Zatraceně hloupý!" Dokončila jsem a zamračila se na něj.

Jeho pusa se otevřela v šoku, jeho ruka se na mojí noze zastavila. "Hloupý? Jak je to hloupý?"

Udělala jsem jízlivý zvuk a pokynula jsem k němu rukou jako např. "Podívej se na sebe," zvolala jsem.

Obrátil oči v sloup. "Kvůli tomu jak vypadám, bych měl randit? Mám brát holky, kvůli vyrýsovanejm břišním svalům, je to to, na co narážíš?" Zeptal se rozzlobeně.

"To nemá nic společnýho s tím, jak vypadáš. Je to o tom, jak se chováš. Podívej se na sebe právě teď, Zachu," instruovala jsem a zavrtěla hlavou, ukazujíc na můj kotník. "Staráš se o mě posledních deset minut. Dělal sis o mě starosti. Jsi hodný, pozorný a velkorysí. Jsi zábavný, chytrý, oddaný a ohleduplný. Určitě můžeš vidět, jaký výjimečný člověk jsi. Proč máš tak negativní pohled sám na sebe?" Zeptala jsem se. Jak jsem mluvila, jeho výraz byl čím dál víc a víc zmatený, jako by v něm nikdo předtím neviděl to dobrý.

"Viděl jsem, co to s někým dělá, když začínají příhody ADHD. Myslíš si, že jsem teď celej skvělej, ale to je jen proto, že beru prášky. Co se stane, když se jednoho dne začnu chovat jako on a budu si myslet, že je nepotřebuju? Co když spadnu zpátky do nějaký špatný party? Co když pak budu přesně jako on?" Opáčil a zavrtěl vztekle hlavou.

"Ale co když ne?" Namítla jsem.

Neměl na to žádná slova. Otevřel ústa, ale pak je opět prudce zavřel, jak se jeho oči uzamkly do těch mých. Byla tam divoká intenzita. Měla jsem pocit, že nikdo nikdy předtím nezpochybňoval jeho představu o tom onemocnění.

Pokračovala jsem s provokováním jeho ideálů. "Co když budeš i nadále tvrdě pracovat na svém parkouru a stane se z tebe super Traceur, ke kterému děti vzhlíží a mají jeho plakáty na stěnách? Co když nikdy nepřestaneš brát prášky a nikdy nepřestaneš být takovýhle člověk, který tu pro mě vždycky je? Nějaká holka by se do tebe šíleně zamilovala a ty by si jí dělal šťastnou po zbytek jejího života. Nezasloužíš si uzavřít se pryč od věcí, Zachu. Zasloužíš si být šťastnej. Jen proto, že máš ADHD neznamená, že nemůžeš žít svůj život a být šťastný. A nějaká holka si zaslouží, aby ses k ní choval jako k princezně každý den, stejně jako se vždycky chováš ke mně. Takže překonej tenhle negativní pohled, který na sebe máš."

Hlasitě polkl a odvrátil se ode mě, když jeho prsty opět začaly vytvářet vzor na mé noze. "Nechci se k tobě chovat jako k princezně," zamumlal po minutě trapnýho ticha. Jeho slova byla sotva zřetelná, ale nějak jsem je rozpoznala.

"Všechny holky chtějí kluka, který se zajímá, co mají na srdci, který si myslí, že jsou vtipný a oceňují malé věci, které dělají. Chtějí kluka, který jim dává bundu, protože je zima, kdo na ně dává pozor a strachuje se o jejich bezpečnost. To je to, co řadím do toho chovat se jako k princezně. Holky mají rády takový věci. Neděláš to pro mě?" Zeptala jsem se, omotávajíc si tkaničku z jeho mikiny kolem prstu jsem zvedla vyzývavě obočí.

Zamračil se, vstřebávajíc moje slova. Nakonec promluvil a malý úsměv mu sklouzl na tvář. "Zajímá mě to, co máš na srdci jen proto, že mi pomáháš odmaturovat."

Vědomě jsem se usmála. Byl to milej kluk, prostě teď nebyl připravený na to, to přiznat. Otočila jsem hlavu a dívala se z okna kavárny. "Když to říkáš, Zachary."

Koutkem oka jsem viděla, jak mě pozoruje. Úsměv mu hrál na okrajích úst. Byli jsme zticha po dobu několika minut, a pak auto smykem zastavilo před kavárnou, zabouchly se dvoje dveře a já jsem zavřela oči, protože jsem věděla, že vešli dovnitř a stojí mi za zády oba muži Prestonovi. Snažila jsem se psychicky připravit na dlouhou, nespavou noc, co mám před sebou.