FF - 23. kapitola

Překlad: Niki

Sledovala jsem, jak policejní auto vyjíždí z parkoviště. Zdálo se, že moje nohy jsou přivařené k zemi, oči široké a mozek mimo. Opravdu se to prostě stalo? ´Nové důkazy´ řekla – jaké nové důkazy mohly způsobit, aby zatkli Zacha?

Přes parkoviště foukal studený vítr, čechral mi vlasy a způsobil, že jsem měla husí kůži. Nevěděla jsem, co mám dělat, nebo co si myslet. Byl to opravdu Zach, kdo otrávil Chestera? Zdálo se, že DI Neeson si myslí, že ano. Musel tam být nějaký důkaz spojující ho s tím, aby ho zatkli. V žaludku mi vřelo starostmi a nervama. Věřila jsem mu. Bránila jsem ho, když ho Luke navrhl a teď tohle? Cítila jsem se být trochu zrazená. Ale zároveň část mého mozku prostě odmítala uvěřit. Zdál se být jako milej kluk a měl spoustu příležitostí, aby mi ublížil, kdyby chtěl, ale nezvedl ani prst. Cítila jsem se provinile i s ohledem na možnost, že to byl on. Vždycky jsem věřila, že je někdo nevinný, dokud není jeho vina prokázána. Jen jsem se snažila věřit, že to, že byl zatčen, není pevný důkaz, že to udělal, potom všem, chyby se dělají pořád. A ona ho v první řadě vlastně nechtěla zatknout, jen s ním mluvit, ale proto, že s ní mluvit odmítl, neměla na výběr. Moje mysl vířila tak rychle, že se to prakticky vymklo kontrole.

Polkla jsem nahlas a rozhlédla se po rychle se vyprazdňujícím parkovišti. Někteří lidé stáli kolem, dívali se na mě, na jejich tvářích vzrušený výraz, takže jsem věděla, že právě viděli, jak Zacha odvedli do policejního auta. Zítra v poledne to bude v celé škole.

Potřebovala jsem jít. Sáhla jsem do kapsy a snažila se ignorovat skutečnost, že se mi třásly ruce, když jsem vytáhla svůj mobil. První člověk, kterého jsem vymyslela, jako vždy, byl Luke. Bojovala jsem s třesoucími se prsty na obrazovce, když jsem konečně dostala jeho číslo a stiskla volání. Zvedl to po několika zazvoněních, slyšela jsem v pozadí hrát jeho autorádio, takže byl zřejmě na cestě domů.

″Luku, je tady nějaká šance, že by ses vrátil do školy a vyzvedl mě?“ Zachraptěla jsem, můj hlas sotva fungoval, protože jsem měla tak vyschlo v puse.

″Jet a vyzvednout tě? Myslel jsem, že doučuješ,“ odpověděl.

Zavřela jsem oči, otočila jsem se a sledovala sedadlo Zachovo motorky. ″Měla jsem ale….prosím? Můžeš se sem vrátit a vzít mě domů? Vysvětlím ti to, až se sem dostaneš,“ zamumlala jsem.

Byla tam sotva sekunda na rozhodnutí, než odpověděl. ″Bude to jen pár minut.“

Usmála jsem se a ukončila hovor, dala jsem si mobil zpátky do kapsy a ignorovala pohledy, které byly zaměřeny na mě. O pár minut později Lukův Jeep přijel na parkoviště, zastavil přede mnou. Luke s obličejem, co měl obavy, zíral přes čelní sklo, když si rozepl bezpečností pás a začal vystupovat. Mávla jsem rukou a rychle běžela na stranu spolujezdce, nastupujíc.

″Děkuju ti,“ rozplývala jsem se, usadila jsem se do známého sedadla a zavřela oči.

″Co se stalo Zachovi?“ Zeptal se. ″Myslel jsem, že ho jdeš doučovat?“ Máchl očima k Zachovo motorce, která tam byla pořád zaparkovaná a zmateně se zamračil.

Zasténala jsem a otočila se ve svém sedadle k němu. Zešílí, když to zjistí! ″Policie ho zatkla,“ odpověděla jsem, trhla jsem sebou a čekala jeho reakci.

Samolibý úsměv mu přelétl po tváři. ″Věděl jsem, že ten chlap nebyl dobrej. Za co ho zatkli?“ Zeptal se, očividně šťastný, že někdo, koho viděl jako soupeře v mé náklonosti je teď v problémech.

Olízla jsem si suché rty, než jsem odpověděla. ″Kvůli vzkazům a věcem, které mi byli poslány a za otrávení Chestera,“ řekla jsem mu.

Jeho oči se rozšířily v šoku, než se jeho zuby spojily se slyšitelným cvaknutím. ″Co to sakra je? Byl to on?“ Zavrčel, zatínajíc ruce v pěst.

Rychle jsem zavrtěla hlavou. ″Nemusí to tak být. Chtěli si s ním jen promluvit, to je všechno,“ opáčila jsem.

Napůl se posmíval a napůl udělal vrčivý zvuk v zadní části krku. ″Nezatýkají lidi pro nic za nic, bejby. Ten zkurvysyn! Nemůžu uvěřit, že to byl celou dobu on!“ Křičel.

Zamračila jsem se nad tím, pořád jsem tomu nechtěla věřit. Vždycky jsem ráda viděla v lidech dobro. ″Luku, prostě provádějí jejich šetření. Může být nevinný.“

Zavrtěl hlavou, zvedajíc nos vztekle nahoru. ″Pochybuju. Říkal jsem ti, že to byl on, ne?“

″Můžeš mě odvézt domů? Můj táta je doma a dneska odpoledne vyzvedl Chestera, opravdu chci jít prostě domů,“ zeptala jsem se a chtěla jsem změnit téma. Jak se zdálo, Luke nevěřil v nevinnu, dokud není prokázána vina a já jsem tu nechtěla sedět a diskutovat s ním.

″Jo,“ povzdechl si a otočil klíčem, aby nastartoval motor.

Cesta domů byla prakticky potichu, jak jsem se ocitla znovu v pasti s mými myšlenkami, snažila jsem se všechny věci, které se v poslední době stali propojit se Zachem. Měl čas a schopnosti, ale vůbec jsem nemohla přijít na motiv. Nedávalo to smysl.

V době, kdy jsem se vrátila domů, mozek jsem měla ublížený od toho, jak moc jsem o tom přemýšlela. Když jsme zastavili, Luke se přesunul, aby vylezl ven, ale já jsem zavrtěla hlavou a naklonila se přes střed sedadel, dávajíc mu pusu na tvář. ″Děkuju za svezení, ale nemyslím si, že bys měl jít dovnitř. Můj táta je na tebe pořád pěkně naštvanej a já se teď už nemůžu zabývat víc hádkama, nebo jak odporně to právě teď vypadá,“ řekla jsem, přála jsem si, aby to pochopil. ″Víš, že mu trvá dlouho, než lidem odpustí.“

Luke přikývl na souhlas. ″Jo, myslím.“

Povzdechla jsem si a vděčně se na něj podívala. ″Děkuji ti za svezení domů. Vždycky jsi tam, když tě potřebuju. Nevím, co bych bez tebe dělala,“ zavrněla jsem. Poctivost slov zazvonila v mém hlase. Opravdu jsem nevěděla, co bych bez něj dělala.

Usmál se, jeho oči měkké a jemné. ″Dobrou věc nebudeš muset nikdy odhalit, co?“

Zasmála jsem se, narovnala se a popadla svou tašku, kterou jsem si uložila k nohám. ″Uvidíme se zítra. Ještě jednou díky za svezení.“ Vyskočila jsem ven, mávajíc na něj, když jsem prakticky běžela ke dveřím ve snaze dostat se tam rychleji.

Jak jsem vklouzla svým klíčem do zámku, známý štěkot zněl z domu. Nadšený smích mi vyklouzl ze rtů, když jsem strčením otevřela dveře, vstoupila jsem a shodila tašku, jak přišel Chester, vykračujíc si po chodbě. Neběhal jako dřív, ale prostě ten fakt, že byl tady, způsoboval, že mě bolelo srdce. Klesla jsem na kolena a vzala jeho hlavu do dlaní, smála jsem se a nadšeně ho hladila.

″Čekal na tebe.“

Vzhlédla jsem, viděla jsem tátu, jak tam stojí ve dveřích kuchyně, se založenýma rukama, líný úsměv na tváři, když mě sledoval. Můj dech vyšel v jednom velkém poryvu při pohledu na něj. Do teď jsem si neuvědomila, jak moc mi můj táta chyběl a jak moc se o něj můžu jasně opřít, když tady byl. Než jsem se nadála, v krku se mi vybudoval vzlyk. Vyskočila jsem z podlahy, přešla chodbu a vrhla jsem se na něj, jak jsem se rozbrečela, nechala jsem všechen stres, strach, zmatek a úzkost, aby najednou opustili moje tělo.

******

Trvalo mi několik hodin, než jsem s ním všechno prošla, řekla jsem mu všechno, co se stalo od doby, kdy to všechno začalo. Samozřejmě, že jsem teď dostala přednášku, že jsem jim to měla říct hned, jak jsem dostala první tichý hovor a že mu mám v budoucnu všechno říct. Byl to vlastně hezký pocit mu to všechno vyložit.

Když jsem mu řekla o Zachovi, že byl zatčen ve škole, začal být tichý a zamyšlený. Řekla jsem mu, že si nemyslím, že to byl Zach a že policie musela udělat chybu a o tomhle pro mě neměl žádné odpovědi. Potom, co jsme skončili s mluvením, snažil se volat DI Neeson, ale byla zaneprázdněná a nevolala mu zpátky. To byl důvod, proč jsme teď seděli v jedné z malých, nudných a prázdných místností na policejní stanici. Táta nás sem dovezl před chvilkou, abychom se mohli pokusit získat aktuální informace o tom, co se děje s případem a Zachem. Teď jsme jen čekali, na DI Neeson, aby přišla a setkala se s námi.

Krátce po půl desáté se dveře do místnosti otevřely. Rychle jsem vzhlédla, jak vešla dovnitř, složku v ruce, úsměv na tváři, který se zdál být trochu nucený. Nejspíš nebyla ráda odtažena od čehokoli, co dělala, aby přišla a nově nás informovala, ale táta byl na sekretářku neústupný, nakonec souhlasila, že k ní přepojí hovor.

″Maisie,“ pozdravila, než obrátila pozornost k mému tátovi. ″A vy musíte být pan Preston, otec Maisie. Jsem Detektiv Inspektor Neeson.“ Natáhla ruku, pevně si potřásajíc.

Přikývl. ″Těší mě.“

Pokynula na židle, které byly umístěny kolem stolu uprostřed místnosti. ″Můžeme si sednout? Uděláme rychlou aktualizační schůzku, ale pak se musím vrátit,“ navrhla, její tón rázný a mírně naštvaný. Posadila jsem se a dívala se na ni s očekáváním, stejně jako můj táta. Položila složku dolů a sepjala ruce na jejím vrcholu. ″Zatkli jsme někoho v souvislosti s vaším případem.“

Přikývla jsem, pusu suchou. ″Zacha.“

Krátce přikývla. ″To je správně. Jak víte, čekali jsme na rozpoznávací oddělení, až dokončí zprávu o otiscích prstů, které jsme získali ve vašem domě,“ vysvětlovala, zvedajíc jedno obočí. Přikývla jsem a čekala, až bude pokračovat. ″No, našli jsme otisky pana Andersona na klice od tvého pokoje a také jsme zkontrolovali kvůli otiskům obojek vašeho psa a zjistili jsme, že je tam také částečný otisk.“

Polkla jsem a čekala, až bude pokračovat, ale nepokračovala. To je všechno? To je všechno, za co ho zatkli? ″A to je všechno?“ Zeptala jsem se, můj tón obarvený nedůvěrou. ″Byl u mě doma. Šli jsme do mého pokoje, hladil mého psa. Není možné, že se tam ten otisk pak mohl dostat? To se mi zdá jako slabý důkazy na to, abyste ho zatkli! Tohle všechno je prostě hloupý. Měli byste ho nechat a začít hledat skutečnou osobu, která to poslala,“ vykřikovala jsem, jak se ve mně budoval hněv.

Vrásky se jí vytvořily mezi očima, jak se na mě zamračila. ″Pan Anderson má s policií nějakou historii. Požádala jsem ho o pár minut jeho času, ale on odmítl,“ opáčila, její tón shazující a krutý.

Whoa, počkat, Zach má záznam v trestním rejstříku? To jsem nevěděla….

Táta si sedl na židli dopředu a položil mi ruku na rameno, tiché varování, abych se uklidnila. ″Jsem si jistý, že můžete pochopit delikátnost situace. Maisie je frustrovaná, protože Zach je její kamarád a ona cítí, že by tohle mohla být chyba na vaší straně.“

Hmm, zní líp než já, jako obvykle.

″Ujišťuji vás, že vše prověřujeme důkladně. Jsem si vědoma toho, že to pro Maisie může být frustrující, když jsou přátelé, ale jsem si jistá, že by měla být raději, abychom její případ brali vážně, a ne, abychom zakrývali stopy a nevyšetřovali je,“ vyvracela DI Neeson.

″Samozřejmě. Vážíme si, že děláte svou práci co nejlépe dle svých schopností.“ Táta přikývl, blýskajíc na ni svým okouzlujícím úsměvem. Okamžitě se na svém místě posunula, odvrátila se od něj a pohrávala si se složkou. Snažila jsem se přikrčit, protože jsem věděla, že v té chvíli o něm přemýšlela jako o nahém. Myslím, že můj táta byl u některých považován za dobře vypadajícího, moje kamarádky si to mysleli, ale vidět policistku zneklidněnou tím úsměvem mě přinutilo se na svém místě přikrčit. ″Jde o to, že jsem si myslel, že Zach je docela slušný kluk. Tím myslím, ano, je trochu bouřlivý a má velmi podivnou představu o tom, jak řadit sport, ale kromě toho jsem si ho opravdu oblíbil. Je pro mě trochu těžké uvěřit, že se na tomhle podílí,“ pokračoval táta.

DI Neeson vzhlédla. ″Jsou zde věci, kterých si nejste vědom, pane Preston. Jsem si jista, že jste slyšel od Maisie, že jedna z jejích spolužaček byla minulou noc zavražděna,“ zeptala se, zvedajíc jedno obočí. Táta kývl na potvrzení a já jsem se zamračila, okamžitě jsem přemýšlela, kam tímhle míří. ″No, máme důvod se domnívat, že osoba, která stojí za incidenty týkající se Maisie, je také ten, kdo zavraždil slečnu Watson.“

Málem jsem se udusila na vzduchu. Tatáž osoba? Osoba, která mě obtěžuje, taky zabila Sandy? ″Co? Proč si to myslíte?“ Zalapala jsem po dechu.

Obrátila ke mně oči. ″Hodinu před předpokládanou dobou smrti byl na mobilu slečny Watson proveden hovor. Je ze stejného čísla, které volalo na tvůj mobil. Slečna Watson nebyla doma, když byla nalezena. Myslíme si, že ta osoba jí volala s úmyslem vylákat ji a zabít.

″Ach Bože,“ zamumlala jsem. Úzkost a strach se postavily v mém žaludku. Osoba, která mi posílá ty věci, někoho zabila, jak jim pak zabráním, aby zabili mě? Možná dokonce Sandy před smrtí taky obtěžovali! Možná, že jsem byla další. Možná, že jsem právě teď byla v nebezpečí a někdo mě chtěl pobodat tolikrát, že by to vypadalo, jako bych byla vykuchaná, stejně jako svědek řekl, že vypadala Sandy. Musela jsem se dostat pryč. Musela jsem odejít a….

″Maisie, sednout a dýchat!“ Ruka sevřela tu moji, tahala mě zpátky na mé místo. Do té doby jsem si ani neuvědomila, že jsem se přesunula. Podívala jsem se do zainteresovaných očí mého otce. ″Uklidni se. Všechno je v pořádku, slibuju,“ zavrkal, zlehka mi stiskávajíc ruku. Otočil se zpátky k policistce. ″Takže teď vyšetřujete případ Maisie, jako také možný případ vraždy?“

DI Neeson otočila palcem složku na stole. ″V tuto chvíli stále vedeme vyšetřování, ale od teď budu sdílet informace s vedoucím policistou z našeho oddělení vražd.“

Párkrát jsem nad těmito informacemi zamrkala. DI Neeson teď zřejmě pracuje s důstojníkem, se kterým jsem mluvila dnes ráno, ten se zastrašujícíma očima.

Táta přikývl, dávajíc mojí ruce další uklidňující stisk. ″A vy myslíte, že ta osoba je Zach? Telefonní záznamy to potvrdily?“ Zeptal se zvědavě.

Podívala jsem se na DI Neeson. To byla opravdu dobrá otázka a já jsem byla neuvěřitelně ráda, že byl můj táta se mnou. Zdálo se, že vždycky říká ty správné věci v těchto situacích. Sval v jejím spánku sebou škubl, jak tam seděla, zdálo se, že volila slova velmi opatrně. ″Jeho telefonní záznamy neukazují nic neobvyklého. Mám policisty, kteří právě teď provádějí prohlídku domu pana Andersona, domníváme se, že hovory jsou z jiného telefonního čísla. Jakmile najdeme mobil, budeme mít víc, abychom šli dál.“

Zděsila jsem se, přemýšlejíc o chudáku Olivii, jak musela sledovat, jak lidé prohledávají její dům kvůli mobilu. Není pochyb o tom, že strýc Zacha Alan vykřikoval v pozadí nesmysly o tom, jakej flákač ten kluk je. Pocítila jsem záchvěv viny. Zach si pravděpodobně zažije drsnou dobu, až se vrátí domů, kvůli tomuhle všemu.

Táta naklonil hlavu na stranu. ″Ale v tuto chvíli je vše, s čím jdete dál fakt, že otisky Zacha byly na dveřích ložnice mé dcery a obojku psa?“ Zeptal se. DI Neeson krátce přikývla na potvrzení. ″Za co byl zatčen dřív? Říkala jste, že má s policií nějakou historii.“

DI Neeson si odkašlala a vstala. ″Obávám se, že nemám svolení diskutovat o těchto informacích. Teď, když mě omluvíte, mám necelých devatenáct hodin na zbývající výslech pana Andersona, než budu nucena ho propustit. Zavolám vám s novými zprávami.“ Její tón byl konečný, když natáhla ruku směrem k mému otci. ″Bylo hezké vás poznat, pane Preston.“

″Vás také. Děkujeme, že jste si udělala čas, abyste si s námi popovídala,“ odpověděl zdvořile. Ona vypochodovala z místnosti, zavírajíc za sebou pevně dveře a táta se ke mně otočil a škádlivě se usmál. ″Musíš pracovat na svých dovednostech s lidmi. Nemůžeš jen tak vylítnout a vykřikovat na tyhle lidi a pak očekávat, že ti pomůžou. Musíš znát správný způsob, jak s nimi zacházet. Zdvořilost a uvažování obvykle funguje nejlépe.“

Obrátila jsem oči v sloup. ″A ty už si měl spoustu jednání s policií, že?“ Vtipkovala jsem.

Smutný úsměv mu zachvěl koutky úst. ″Pojďme domů. Zjevně tu nic jiného nezjistíme. Připadá mi, jako by se chytali stébla trávy a doufali, že to je Zach. Ona to ví taky. Nevěří, že je to on o nic víc než já, ale musejí projít určitými kroky, zejména teď, když stejná osoba zřejmě volala na mobil Sandy. Propustí Zacha zítra bez obvinění,“ ujistil mě předtím, než se zamračil a dodal, ″No, jestli nic nenajdou v jeho domě.“

Na prázdno jsem polkla, ani jsem na to nechtěla myslet. Odmítla jsem uvěřit, že někdo, koho jsem měla tak blízko, by byl schopen něčeho takového.

******

Následující den jsem vynechala školu a to především proto, že jsem nechtěla, aby na mě všichni znovu koukali a taky proto, že jsem nechtěla, aby se mě lidi ptali, proč Zacha předchozí den odvedli v poutech. Jediná špatná věc ohledně vynechání školy byla, že jsem pak byla doma s mým tátou, který měl ještě volno v práci, protože si mysleli, že byl pořád pryč a staral se o dědu. Nebylo to tak, že bych plánovala poflakovat se venku s mým tátou – v normální den jsem to vlastně milovala. Ale bylo to prostě tak, že mě dusil. Ve skutečnosti jsem neměla minutu pro sebe celý den, protože dělal ty jeho přehnaně ochranitelský neandrtálský kousky. Ještě horší to bylo, když Alex přišel domů ze školy, protože pak jsem je měla oba, následující mě kolem jako malá štěňata ptající se mě, jestli jsem v pořádku a jestli něco nepotřebuju.

Protože táta nechtěl, abych se v tom utápěla a přemýšlela o tom celou dobu, trval na tom, že zůstanu s nimi dole a budu se s nimi poflakovat spíš, než abych byla sama ve svém pokoji. Věděla jsem, že to dělají jen proto, že se starají a bojí se o mě, ale u večeře jsem už byla připravená křičet. Cítila jsem se být v pasti a potřebovala jsem změnit prostředí předtím, než se zblázním.

Omluvila jsem se od sledování nějakého programu o pronásledování aut, do kterého byli ponoření, a zamířila jsem do koupelny. Jak jsem za sebou zavřela dveře a opřela se o ně, pořádně jsem vydechla. Potřebovala jsem vzduch. Připadalo mi, jako bych se pomalu dusila, dusila se přehnaně ochranitelskými výpary, kterými byl naplněný náš dům. Potřebovala jsem jít na chvíli ven.

Beznadějně jsem se rozhlédla, protože jsem věděla, že jakmile řeknu, že opouštím dům, táta a brácha budou trvat na tom, že jeden z nich půjde se mnou. Marně jsem se snažila vymyslet plán, který by mi dal pár minut o samotě. Všechno, na co jsem mohla přijít, bylo, že bych odešla, aniž bych to někomu řekla, ale nebyla jsem tak zoufalá, nebo blbá. Lidi v hororech vždycky dělají blbý věci, jako že odejdou, aniž by řekli lidem, kam jdou, takže trvalo věky, než byli pohřešovaní. Ne, nebyla jsem na to tak blbá. Ale potřebovala jsem se dostat ven z domu.

Charlotte. Navštívit Charlotte mi uklidní nervy, můžeme mluvit o nedůležitých věcech a pak možná to nervové napětí na chvíli opustí moje tělo. Zakřenila jsem se, jak jsem vytahovala svůj mobil z kapsy, vytáčela jsem její číslo.

Zvedla to na páté zazvonění. ″Ahoj,“ zacvrlikala.

″Ahoj. Jsi doma? Musím se dostat ven z domu a prostě dělat něco normálního. Nechceš se poflakovat a dívat se na film nebo něco? Přinesu něco nechutně romantickýho,“ navrhla jsem s nadějí.

Zasmála se. ″Jasně. Jsem doma, pojď.“

Vděčně jsem se usmála. ″Okay, uvidíme se za chvilku.“

Po přerušení hovoru jsem spláchla záchod, abych udržela krok s akcí, se kterou jsem potřebovala jít, pak jsem tiše vyklouzla z koupelny a zamířila ke skříni na chodbě, vytáhla jsem svoji bundu a popadla svou kabelku. Potom, co ta slova svému tátovi řeknu, věděla jsem, že budu rychle potřebovat odejít, než si to rozmyslí a odmítne mě pustit. Vstoupila jsem do obýváku, viděla jsem jeho a Alexe, jak tam sedí a pořád sledují ten samý program o pronásledování aut.

″Tati, jdu na chvíli k Charlotte.“ Sladce jsem se usmála a doufala, že to nezamítne.

Prudce zvedl hlavu mým směrem, nesouhlasně přimhouřil oči. ″Co, teď?“

Přikývla jsem. ″Právě jsem jí volala. Budeme se dívat na film. Prostě se odsud potřebuju na chvíli dostat a dělat něco normálního,“ přesvědčovala jsem.

Přikývl, tlačíc se nahoru hodil dálkový ovladač Alexovi. ″Okay. Nech mě najít moje boty,“ zamumlal, zvedl hrnek s kávou a dopil obsah.

Zavrtěla jsem hlavou, prosebně se na něj dívajíc. ″Tati, budu řídit. Pojedu rovnou tam. Nezastavím. Dokonce zavolám, až přijedu,“ navrhla jsem. ″Prostě potřebuju několik minut o samotě. Zblázním se se všemi těmi ochranitelskými věcmi typ neandrtálec, kterým mě vy dva v poslední době podrobujete,“ zakňučela jsem, prosila jsem ho očima a našpulila ret. ″Prosím?“

Povzdechl si, nevypadal, že je díky tomu rád ani v nejmenším. ″Jdi rovnou tam. Vůbec se nezastavuj, rozumíš?“ Přikázal přísně. Přikývla jsem, teď jsem se usmívala. ″A zavoláš v té minutě, kdy se tam dostaneš. Je to asi deset minut jízdy autem. Pokud mi nezavoláš do patnácti minut, pak tě půjdu hledat a zamknu tě ve tvém pokoji, dokud se nenajde ten, kdo to všechno dělá.“ Jeho zelené oči se snesly do těch mých a teď jsem mohla vidět tu závažnost. Neřekla bych, že by měl nějaké výčitky svědomí, když mě bude držet navždy, bylo to zřejmé z jeho výrazu.

″Domluveno,“ souhlasila jsem, vykročila jsem vpřed, stoupla jsem si na špičky a dala mu pusu na tvář. ″Můžu si půjčit mamky auto?“ Zavrčel na souhlas a kývl směrem ke klíčkům od auta, které visely na chodbě na stojanu na klíče. ″Díky. Zavolám ti, jakmile se tam dostanu,“ slíbila jsem, když jsem prakticky vyskákala z místnosti a popadla klíče k máminu malému červenému Roveru.

Jakmile jsem vyšla z předních dveří, povzdechla jsem si, najednou mě udeřil čerství vzduch. Viděla jsem, že už byla venku tma, naklonila jsem hlavu vzhůru, dívajíc se na hvězdnou oblohu v celé své kráse. Při pohledu na hvězdy mě praštila nostalgie, jak mě zaplavily obrazy kempování s Lukem. Smutně jsem si povzdechla, přemýšlela jsem, jestli bychom se někdy znovu dostali zpátky do toho bodu, kde bychom to dělali. Depresivní, ještě jsem si nebyla jistá odpovědí.

Věděla jsem, že nemám moc času, a když tam budu stát moc dlouho, táta přijde a bude trvat na tom, že nepůjdu vůbec, rychle jsem šla k máminu autu. Zdálo se, že její dálkové ovládání na centrální zamykání zase nefunguje, když jsem stiskla tlačítko pro odemknutí na klíči. Usmála jsem se pro sebe, když jsem místo toho strčila klíč do zámku, zatočila jsem a odemkla dveře. Vklouzla jsem dovnitř, pustila topení na plný pecky, nastartovala jsem motor a rychle vyjela směrem dolů silnicí.

V době, kdy jsem se dostala do půli cesty k Charlotte, vzpomněla jsem si, že jsem v mém spěchu, kdy jsem odcházela z domu, nevzala film, jak jsem řekla, že to udělám. Zoufale jsem zasténala, udeřila jsem rukou do volantu. Táta říkal, že dům Charlotte je deset minut cesty, ale mýlil se, bylo to jen pět minut jízdy autem. Beth, bydlela deset minut od nás. To mi dávalo pět extra minut předtím, než bude čekat hovor. To mi dává čas se zastavit v půjčovně filmů, která byla za rohem od Charlotte. Potěšená svým plánem jsem zatočila mimo hlavní ulici a zamířila k půjčovně.

V době, kdy jsem se tam dostala, jsem měla pořád ještě deset minut předtím, než budu muset zavolat tátovi. Zamkla jsem auto a vyrazila do půjčovny, mířila jsem do sekce romantiky na zadní straně. Vybrala jsem první film s Matthew McConaughey, na který jsem narazila, mířila jsem k pokladně zaplatit.

Znuděně vypadající pokladní právě skenovala mou členskou kartu, když mi zazvonil mobil v kapse, oznamujíc novou sms. Zamračila jsem se a vytáhla ho ven. Táta samozřejmě začíná dřív, pomyslela jsem si, když jsem zavrtěla hlavou a usmála se, jak jsem otevřela textovou zprávu, která mi přišla. Nebyla od něj. Byla z neznámého čísla.

´Co děláš venku úplně sama?´

Bylo to, jako by mi někdo přejel ledovým prstem po zádech, jak jsem se zavrtěla, šlehla jsem hlavou z leva doprava, snažila jsem se zjistit, jestli tam byl nějaký vyšinutý vrah. Všechno, co jsem viděla byla prázdná videopůjčovna a řady a řady DVD. Srdce mi bušilo v hrudi, jak mi panika zvonila v uších.

"Slečno, budou to čtyři babky," oznámila prodavačka.

Mobil mi zazvonil znovu, další zpráva. Polkla jsem, dívajíc se na to dolů s vykulenýma očima, jak jsem se snažila kontrolovat svoje dýchání.

´Vidím tě. Vidíš ty mě?´

Moje nohy se pohybovaly, než jsem dokonce mohla pochopit to, co dělám. Hnala jsem se po obchodě tak rychle, jak mě moje nohy nesly, ignorujíc prodavačku, jak na mě křičí. Ve spěchu jsem prakticky vběhla do dveří, na chvíli jsem s nimi bojovala, jak jsem se snažila tlačit, když jsem musela vzít za kliku.  Celé moje tělo se třáslo v době, když jsem přišla k rozumu dost na to, abych vzala za kliku.

Jak jsem vylítla na ulici, srazila jsem se přímo s někým, kdo šel do obchodu, téměř jsme oba upadli. "Hej, zpomal!" Vykřikl vztekle. Vykřikla jsem, jak mě jeho ruce sevřely. Moje panika jela na plné obrátky, v uších mi bubnovalo, jak jsem sebou házela a křičela, strkala jsem se pryč od něj. "Whoa, opatrně! Co je to s tebou, holka?" Vyštěkl chlápek, zavrtěl nade mnou hlavou a zíral na mě, jak se narovnal. "Ani se neomluvíš, že si mě málem srazila na zadek?"

Jela jsem teď na maximum, slzy které se mi tvořily teď dělaly všechno rozmazané, jak všechno, na co jsem mohla myslet bylo dostat se pryč, utíkat, najít pomoc. Moje ruka pořád svírala můj mobil tak pevně, že mě bolely klouby. Zakňučela jsem, strčila jsem si ruku do kapsy a hledala jsem své klíče, jak jsem se otočila a běžela k místu, kde jsem zaparkovala své auto, asi dvě stě metrů.

Dostaň se do auta. V autě budeš v pohodě. Auto, spása, byla jsem pořád blíž a blíž, můj cíl se dál být dosažitelný a prostě na dosah. Teď je to jen padesát yardů, Maisie. Prostě se dostaň do auta. Teď bylo auto daleko asi dvacet kroků, ale moje ruka se třásla tak silně, že mi klíče vyklouzli z ruky. Jak jsem běžela, tak mi trefili nohu, odrazili se do silnice a přímo pod zaparkované auto, tři auta dolů.

"Sakra!" Zasyčela jsem.

"Maisie?"

Zvuk výkřiku mého jména způsobil, že se mi svaly v celém těle napjaly. Hlava mi vylítla prudce nahoru, viděla jsem kluka pár set metrů od sebe. Jeho tvář byla skryta kvůli úhlu pouličního osvětlení, které na něj svítilo.

Zalapala jsem po dechu, okamžitě se sklánějíc mezi auta, které byly zaparkované podél okraje ulice. Klesla jsem na kolena, plazila jsem se kolem na druhou stranu. Rychle jsem se naklonila, když jsem viděla svoje klíče jen za pneumatikou v zadní části vozu, vedle kterého jsem se krčila. Ozývaly se kroky, pořád blíž. Zadržela jsem dech, přála jsem si, aby se mi uklidnilo srdce, protože ten zvuk bušení kladiva v mé hrudi mě ujišťoval, že bych se měla dostat pryč z místa, kde se nacházím.

Kroky byly blíž. Oči se mi rozšířily, když jsem rychle lezla k dalšímu autu, sklonila jsem se a zalezla za pneumatiku, ale nemohla jsem najít svoje klíče. Moje ruka plácala na zemi pod autem, moje prsty konečně nahmataly chladný kov klíče. "Ach Bože, no tak, prosím?" Zašeptala jsem, znovu tápajíc, dotýkajíc se okraje kroužku prstem.

Teď kroky byly na druhé straně auta. Podívala jsem se dolů pod auto, viděla jsem tenisky, jak jdou na druhou stranu vozu ke mně, mířili na místo kolem několika aut tam, kde jsem se mezi ně vrhla. Věděla jsem, že jsem se musela přesunout. Chuť mojí vlastní krve mi naplnila ústa, jak jsem si zevnitř kousala tvář, zmrazená, přemýšlela jsem, jestli bych se mohla dokonce pohnout, pokud bych se snažila. Přišel nějaký výbuch energie, u kterého se zdálo, že pochází z ničeho, když udělal další krok směrem k druhé straně auta, tam kde jsem byla.

Čirou náhodou, můj prst zachytil kroužek klíčů a vyhoupla jsem se na nohy. Moje srdce se potopilo, když jsem si najednou uvědomila, že už jsem stejně nebyla schopná dostat se do auta, protože bylo moc blízko k místu, kde byl ten kluk. Rozpačitě jsem polkla, v puse mi vyschlo a rozhodla jsem se, že moje nejlepší šance je dostat se zpátky do videopůjčovny, zamknout se tam a požadovat, aby zavolali policii.

Moje nohy byly opět v pohybu, jak jsem se otočila na patě a běžela tak rychle, jak jen to šlo směrem k obchodu. Ale proto, že jsem se tak silně třásla, nějak se mi podařilo vyvrknout si kotník. Vyjekla jsem bolestí, zavrávorala jsem a ztratila rovnováhu. Narazila jsem na betonovou zem, vyjela jsem rukama, abych si chránila tvář před rozbitím se o zem. Ruce a kolena se mi poškrábala o chodník, když jsem spadla. Můj mobil klouzal po zemi, kabelka se mi otevřela a obsah se vysypal všude, ale bylo mi to jedno. Zakňučela jsem, vstávajíc na všechny čtyři, ignorujíc palčivou bolest v mých rukou. Můj pohled byl pevně zaměřen na dveře obchodu, které byly osvětlené pouze dvě stě metrů ode mě. Musela jsem to zvládnout.

Zněly za mnou rychlé kroky a předtím, než jsem měla dokonce příležitost k panice a vyhoupnout se znovu na nohy se kolem mých paží sevřely ruce. Moje přirozená reakce byla pronikavý výkřik, který se odrážel od aut a stěn budov, prořízl noc a přinutil ptáka vzlétnout do nedalekého stromu.