FF - 22. kapitola

Překlad: Niki

Recepční nás vedla do jižní strany budovy a k řadě židlí, které byly postavené po straně chodby. Policista v uniformě stál přede dveřmi učebny, sjel nás zaujatýma očima, jak jsme všichni mířili směrem k němu.

″Posaďte se. Budete voláni jeden po druhém, abyste odpověděli na několik otázek. Doufejme, že vás nebudou držet dlouho,“ instruovala a mávla rukou na židle.

Seděla jsem, tašku položenou na klíně a tiskla jsem si ji k hrudi. Prakticky jakmile jsme se všichni usadili, dveře učebny se otevřely a další uniformovaný policista, tohle byla žena, vystrčila ven hlavu. ″Dobře, kdo je první?“ Zeptala se, dívajíc se na její psací podložku. ″Terence Fuller, prosím,“ dodala a podívala se na nás.

Terence vstal, strčil si ruce do kapes, jak se plahočil kolem mě, nezdál se tím být zastrašený ani v nejmenším. Když se zavřely dveře, Terrence tam zůstal zavřený s policií, rozhlédla jsem se po ostatních tvářích, které byly se mnou. Každý se zdál, že je trochu znepokojený, někdo z nich měl pořád opuchlé oči od toho, jak brečel. Objala jsem tašku pevněji, potěšená, že to nejsem jen já, která se zdá být nervózní z toho, na co se mě budou ptát.

Terence do pěti minut zmizel chodbou bez dalšího slova. Další člověk byl zavolán a já tam pořád seděla, žaludek se mi vířil očekáváním. Nakonec, po dalších čtyřech lidech, co tam byli a už odešli, jsem byla zavolaná dovnitř.

Na prázdno jsem polkla, jak jsem vstala. Nohy jsem měla slabé, když jsem udělala pár kroků k místu, kde stála policistka s psací podložkou, čekala na mě. Zvedla jsem bradu a snažila jsem se nedat najevo, že jsem nervózní. Neměla jsem být proč nervózní, ale stejně jsem s věcmi, jako je tohle, byla vždycky pesimistická. Když jsem se dostala k policistce, couvla, uvádějíc mě do místnosti.

Stárnoucí, jednobarevně oblečený policista seděl s poznámkovým blokem a kávou na stole před ním. Přejel si rukou po krátkých vlasech a prohlížel si mě tvrdýma, ocelově šedýma očima, které mě nutily kroutit se na nohou. Ředitelka Bennett seděla v rohu místnosti a laskavě se na mě usmála, jak jsem si sedala do křesla, které bylo zřejmě připravené pro mě.

″Dobré ráno. Moje jméno je Detektiv Inspektor Bartrum, jsem z oddělení vražd. Jste Maisie Preston, že?“ Zeptal se a zvedl jedno obočí.

Přikývla jsem, snažíc se, aby se dal můj hlas do práce, když jsem mluvila. ″Ano,“ potvrdila jsem.

″Okay, Maisie, chci se vás zeptat na pár otázek, aby nám to pomohlo s naším vyšetřováním. Protože podáváme tyto otázky v prostorách školy, ředitelka Bennett tu sedí také, je to běžná praxe,“ zamumlal, zvedl hrnek a hlasitě si usrkl ze své kávy.

″Okay.“ Přikývla jsem v pochopení, chtěla jsem to mít už za sebou.

Přikývl, dívajíc se na jeho poznámky otočil stránku a podíval se na mě. ″Znala jste Sandy Watson dobře?“ Zeptal se.

″Ehm, ne. Nebyly jsme přátelé, nebo tak něco,“ odpověděla jsem.

Přejel si přes zuby jazykem, jen se na mě beze slova díval. Ticho se táhlo dál a dál a já jsem se přikrčila pod jeho intenzivním pohledem. ″Byl jsem informován o incidentu mezi vámi a zemřelou, který se stal včera ráno. Mohla byste mi o tom prosím říct?“ Zeptal se nakonec.

V duchu jsem zasténala. ″Popraly jsme se na chodbě. Řekla něco, co mě rozrušilo a já jsem reagovala špatně. Je mi to líto, nechtěla jsem to udělat,“ přiznala jsem, dívajíc se na svoje nohy, najednou jsem se za sebe styděla. Včera jsem skočila ke zbrani a předpokládala jsem, že to byla ona, kdo mi posílal ty věci a otrávil Chestera, teď jsem věděla, že to ona nebyla.

Zvedl pero a něco napsal něco, co ani nebylo čitelné, pravděpodobně bude mít potíže, až bude později znovu číst své poznámky. ″Jaký byl důvod?“ Zeptal se.

Povzdechla jsem si, zavírajíc oči, doufala jsem, že se na tyto informace ptát nebude. ″V poslední době jsem dostávala podivné telefonáty, výhružné vzkazy, takový druh věcí. Pak, před dvěma dny se někdo vloupal do našeho domu a otrávil mého psa. Nahlásila jsem to na policii, DI Neeson je vedoucí policista mého případu. Myslela jsem, že to byla Sandy, ten kdo to dělá, tak jsem jí kvůli tomu konfrontovala a nakonec jsme se popraly. Ale později jsem se dozvěděla, že to tak jako tak nebyla ona, protože byla někde jinde, když byl můj pes otráven.“

Ředitelka Bennett poposedla na své židli, oči mající obavy. ″Ach, Maisie, proč si nepřišla ke mně a neřekla mi to?“

Inspektor zvedl ruku a zavrtěl hlavou, signalizujíc ředitelce Bennett, aby byla zticha. ″DI Neeson říkáte?“ Zeptal se, čmárajíc její jméno do svého zápisníku. Kývla jsem na potvrzení. ″Mám svědky rvačky, kteří říkají, že jste vlastně slečně Watson řekla, že ji zabijete, pokud se k vám znovu přiblíží. Řekla jste tato slova?“

Zatnula jsem čelist, provinile kývajíc. ″Myslím. Všechno to prostě vystřelilo a tak. Nemůžu si vzpomenout na moje přesná slova. Nemyslela jsem to tak, bylo to prostě něco, co vyšlo. Nikdy jsem nikomu neublížila, nikdy,“ odpověděla jsem rychle, prosíc ho očima, aby mi věřil.

″Tak proč jste to řekla?“

Pokrčila jsem rameny, neměla jsem odpověď. ″Nevím. Prostě to vylítlo. Byla jsem naštvaná, obě jsme na sebe křičely věci. Opravdu si nepamatuju všechno, co jsem řekla.“

Přikývl a zvedl kávu, podíval se na mě přes okraj, když záměrně pomalu usrkl. Když položil hrnek na stůl, naklonil hlavu na stranu. ″Tohle je teď jen rutinní výslech, slečno Preston. Mluvím s každým, kdo včera přišel se Sandy do kontaktu, snažíme se dát dohromady její poslední den.“ Jeho oči se zavrtávaly do těch mých, zdálo se, jako by se snažil vytáhnout jakékoli lži, aniž bych promluvila. Byla jsem neuvěřitelně zastrašená tím, jak se na mě díval, neměla jsem pocit, jako by to byly jen běžné otázky.

Utáhla jsem svou ruku kolem paže, máchajíc očima k hodinám na stěně. Už jsem tu byla téměř deset minut, všichni ostatní tu byli tak pět. Bylo to špatný znamení?

″Kde jste včera večer byla v době mezi devátou a jedenáctou hodinou?“ Zeptal se náhle.

″Doma,“ odpověděla jsem rychle.

Přikývl. ″A byli tam s vámi lidé? Rodiče, sourozenci?“ Zeptal se a opřel se v křesle.

Přikývla jsem. ″Můj bratr byl dole a také, ehm, přítel, no, tak nějak ex-přítel, přišel včera večer,“ zadrhla jsem se při mých slovech, už jsem tak docela nevěděla, kam Luka zařadit.

Inspektor Bartrum nad tím zvedl obě obočí. ″V kolik hodin váš přítel, tak nějak ex-přítel přijel?“ Zeptal se.

″Okolo osmé,“ lhala jsem. ″Propašovala jsem ho do svého pokoje a strávil tam noc.“ Tak a stalo se, lež byla řečena. Teď už by mi mělo být umožněno odejít a on se na mě přestane dívat těma děsivýma, náročnýma očima.

Úsměv mu vytáhl koutky úst. ″Strávil noc? Hádám, že rodiče nevědí, že přítel lomeno ex zůstal?“ Zeptal se.

Rychle jsem zavrtěla hlavou. ″Moji rodiče jsou pryč z města, ale můj bratr to neví, zešílel by, kdyby to věděl.“ Trhla jsem sebou, přemýšlejíc o tom, jak naštvaný by Alex byl, kdyby se tuhle zprávu dozvěděl a já bych ani nebyla schopná mu říct, že je to lež, protože by to pak policie mohla zjistit.

Nesouhlasné mlasknutí přišlo z rohu místnosti a já cítila, jak mi tvář hoří rozpaky, protože ředitelka Bennett teď věřila, že Luke spal v mém pokoji.

″A jak se jmenuje přítel lomeno ex-přítel?“ Zeptal se inspektor, jeho pero bylo nad papírem, připraveno psát.

″Luke Hannigan,“ odpověděla jsem a sledovala, jak škrábe do notesu.

″Je na téhle škole?“ Zeptal se. Kývla jsem na odpověď a on se podíval na policistku, která držela psací podložku a stála u dveří. ″Můžeme Luka Hnnigana dostat do dalšího kola studentů?“ Požádal. Přikývla, taky psala na psací podložce. Inspektor Bartrum se podíval zpátky na mě. ″Znáte nějaký důvod, proč by někdo chtěl ublížit slečně Watson?“ Zeptal se.

Kromě toho, že je zlomyslná, hnusná čarodějnice? byla moje první myšlenka, ale ″Ne,“ bylo to, co jsem místo toho odpověděla.

Sál si zuby, jak mě znovu mlčky pozoroval několik sekund, než promluvil. ″Okay, myslím, že je to vše. Zavolám DI Neeson a promluvím si s ní o vašem případu a dám ji vědět, že slečna Watson byla obětí vraždy,“ řekl a mávl rukou ke dveřím. ″Můžete jít. Prosím, nemluvte s ostatními studenty, co sedí venku, prostě jděte rovnou do třídy.“

Rychle jsem přikývla, prožívajíc, že je po všem. ″Okay, díky.“ Vzala jsem svou tašku a prakticky vyběhla z místnosti, ignorujíc, jak mě zbylý studenti na židlích sledují, když jsem šla kolem. Snažila jsem se nepřemýšlet, co si myslí o faktu, že jsem tam byla třikrát tak dlouho, než všichni ostatní. Budou to brát jako další drby a další faktor, přidaný k mé vině? Doufala jsem, že ne.

******

Do každé třídy, do které jsem pak šla, strčila dovnitř hlavu recepční a vytáhla alespoň jednoho studenta, v mé poslední ranní hodině vlastně odvedla pět studentů. Postupem času se zdálo, že se na mě lidé dívají méně a méně. Zdálo se, že se rozšiřují zprávy, že se Luke v noci vplížil do mého domu, tajně jsem se děsila oběda, až uvidím Alexe a on se na to zeptá. Právě jsem se chystala lhát mému bratrovi do tváře a natěšila jsem se na to ani v nejmenším.

Když zazvonilo, držela jsem se vzadu ve své třídě, záměrně jsem ztrácela čas a otálela jsem, než jsem se rozhodla, že se vzdám celé té konfrontace. Místo toho jsem se rozhodla, že své poledne strávím v knihovně. Poslala jsem rychlou sms Charlotte, abych jí informovala o svých plánech a že mám esej na dokončení a pak jsem se vyplížila ze třídy ve směru knihovny.

Dobrovolná knihovnice vzhlédla, když jsem vešla dovnitř, ale proto, že jsem sem chodila často, jen neformálně zamávala, když jsem si vykračovala kolem a dozadu, kde měli pohodlná křesla na čtení. Neměla jsem žádnou práci, takže jsem po cestě čapla román s nevýraznou obálkou, kde se objímá pár na pláži. Když jsem se dostala do křesla, sedla jsem si, abych si hodinu četla.

Mé plány byly zničeny, když vedle mě o deset minut později klesl sáček. Přikrčila jsem se a vzhlédla, očekávajíc, že přišel Alex a dá mi třetí titul. Byla jsem příjemně překvapená, když tam místo toho stál Luke. ″Ahoj,“ pozdravil nějak vesele.

Hmm, myslím, že Alex ho ještě nechytl! ″Ahoj. Jak jsi věděl, že jsem tady?“ Zeptala jsem se. Neřekla jsem Charlotte, kam jdu, jen, že mám práci k dokončení a nejdu s nimi na oběd.

″Nebyla jsi na obědě, tak jsem přemýšlel, kde by Maisie mohla být? Pak mě to praštilo, pohodlná křesla vzadu v knihovně,“ přemítal, klesl na křeslo naproti tomu mému a otevřel jeho černý batoh. ″Hladová?“ Zeptal se, vytahujíc krabičku se sendvičem a láhev Pepsi.

Přikývla jsem, byla jsem dychtivá, jak můj žaludek vztekle zavrčel. Do teď jsem si neuvědomila, jaký hlad jsem měla. ″Díky, Luku.“

Usmál se a vytáhl další sendvič, opírajíc se do křesla. ″Jak to, že se tu skrýváš? Lidi o tobě pořád říkají věci? Kdo je to? Promluvím si s nimi,“ navrhl a díval se na mě zvědavě.

Povzdechla jsem si a roztrhla balíček, zvedajíc polovinu sýrového sendviče. ″Ne, to je v pohodě. Prostě se snažím vyhnout Alexovi. Zešílí, když uslyší, že si zůstal minulou noc,“ vysvětlila jsem a trhla sebou.

Luke se přikrčil a přikývl. ″Nic si z toho nedělej. Schovávat se v knihovně je dobrej plán. Myslím, mohli bychom tu zůstat navždycky, takže mi nenakope zadek?“ Zavtipkoval. V očích mu zajiskřilo pobavením a nemohla jsem si pomoct, ale smála jsem se.

″Pravděpodobně by ses měl přestěhovat z města,“ dobírala jsem si ho, hravě na něj mrkajíc. ″Taky táta se vrací odpoledne zpátky, takže budou dva muži Prestnovi prahnoucí po tvojí krvi.“ Hltavě jsem kousla do sendviče, ani jsem se nenamáhala si ho vychutnat. Nic jsem celý den nejedla, takže jsem teď měla opravdu hlad jako vlk.

Luke odmítavě mávl rukou. ″Můžu si s nimi poradit. Ty za to stojíš,“ odpověděl, zakřenil se na mě. ″Jak šel tvůj rozhovor? Všechno, jak bylo v plánu, že jo? Řekla jsi, na čem jsme se dohodli?“ Zeptal se, ztišil hlas a naklonil se v křesle.

Přikývla jsem a rychle se rozhlédla, ale vůbec nikdo tam u nás nebyl. V místnosti jsme byli jen mi a dobrovolná knihovnice, stála na druhé straně místnosti na přepážce. ″Jo, řekla jsem, co jsi mi řekl,“ potvrdila jsem.

Usmál se a zdálo se, že se mu uvolnila ramena. ″Tak to je dobře. Taky jsem tam dnes ráno byl, takže jsem řekl tu samou věc. Teď by si měla být čistá. Nebudou to zpochybňovat. Ten policajt byl jedním ze starých golfových kamarádů mýho táty, poznal mě, když jsem vešel dovnitř. Mohl jsem mu říct cokoliv a on by to nezpochybňoval,“ chlubil se, lehce pokrčil rameny.

″Díky, že to děláš, Luku. I když teď budeš mít pravděpodobně problémy s Alexem.“ Vděčně jsem se usmála. Mé oči se snesly k jeho ústům, jak jedl, sledovala jsem jeho rty, jak si olizuje drobky z koutku úst. Nikdy jsem ho nechtěla políbit víc než v tuhle chvíli. Jak jsem zadržovala samu sebe, abych nevstala z křesla a uzavřela tu krátkou vzdálenost, jsem nevěděla.

″Nemusíš mi děkovat.“ Strčil si do pusy poslední sousto a otevřel si pití. ″Beth už taky byla na rozhovoru. Odešla ve stejné době jako já. Myslím, že budou dělat rozhovory pár dní. Záleží na tom, jestli to dělají s celým naším ročníkem, nebo jen s lidmi, kteří ji znali.“ Seděli jsme tam po zbytek oběda, spekulovali o tom, kdo volal a kdy a co se policie dozví z rozhovorů s žáky. Nic z knihy jsem nepřečetla, ale abych byla upřímná, stejně jsem mnohem radši trávila čas mluvením s Lukem.

Odpoledne proběhlo od rána rozdílně. Místo toho, aby došlo k výuce, všichni něco dělali ve studovně, tichý čas. Naštěstí pro mě jsem se rozhodla vypůjčit si knihu, se kterou jsem odpoledne začala, a tak jsem mlčky seděla a četla, zatímco si studenti kolem mě dali hlavy na lavice a spali, dělali úkoly na následující den, nebo prostě čmárali do svých sešitů.

Naštěstí, celé to ticho je zlatá věc, dokázala jsem se vyhýbat rozhovoru s Alexem celé odpoledne. Během šesté hodiny zmačkaný kus papíru přeletěl přes celou místnost a trefil mě do ruky, poskakoval na zem a donutil mě zaskřípat hrůzou, protože jsem byla tak zabraná do své knihy. Vzhlédla jsem, šokovaná, viděla jsem Zacha, jak se chechtá za rukou. Zamračila jsem se na něj, ale prostě jsem dostala úsměv na oplátku, než ukázal diskrétně dolů na papír.

Povzdechla jsem si, zavřela jsem knihu a označila si stránku předtím, než jsem shodila tužku a pak se sehnula, abych ji sebrala spolu s papírem. Učitelka vzhlédla, zvedajíc jedno obočí v otázce. Nacpala jsem si vzkaz do rukávu předtím, než jsem na vysvětlenou zvedla tužku, omluvně se usmívajíc. Se znuděným výrazem se odvrátila, zřejmě přesvědčena, že jsem nedělala něco zlověstného. Když jsem si byla jistá, že se nebude dívat, vytáhla jsem lístek a rozevřela ho, uhlazujíc ho, abych tam viděla Zachův chaotický rukopis.

´Pořád se po škole u mě učíme?´

Podívala jsem se na něj a viděla, jak mě zvědavě sleduje. Přikývla jsem, zase jsem zmuchlala vzkaz a strčila si ho do kapsy. Usmál se, opírajíc se o židli. ″Co to čteš?“ Zeptal se bez hlasu a ukázal na mou knihu. Ukázala jsem mu ji, aby mohl vidět obal a viděla jsem, jak znechuceně nakrčil nos a zakoulel na mě očima. Zasmála jsem se a otevřela na mojí stránce, četla jsem po zbytek hodiny.

******

Při posledním zazvonění jsem poslala rychlou sms Alexovi, abych mu připomněla, že dneska večer jedu domů se Zachem. Odpověděl, že má stejně trénink, ale že budu v průšvihu, až se dostanu domů. Trhla jsem sebou, strkajíc si mobil do zadní kapsy, teď už jsem vůbec nechtěla jít domů. Doufejme, že to neřekne tátovi, jinak bych měla pravděpodobně zaracha navždy. I když se nesmí zapomenout, že potom, co mi někdo poslal všechny ty věci a potom, co se stalo Chesterovi, bych byla překvapená, kdybych neměla zaracha navždy jako bezpečnostní opatření!

Zach se připlížil k mé lavici, obratně cestou přeskočil židli, místo aby jí obešel. ″Čas na studium,“ zasténal, když jsme šli ven z učebny.

Usmála jsem se nad jeho sklíčeným tónem a otevřela ústa k odpovědi, když jsem viděla Luka opřeného o zeď za dveřmi. ″Ahoj, co tady děláš?“ Zeptala jsem se zmateně.

″Ahoj bejby,“ pozdravil. ″Přišel jsem tě odvézt domů. Alex mi předtím řekl, že má dneska večer trénink,“ řekl a už se natahoval, aby mi vzal z ramene tašku.

Odtáhla jsem od něj rameno pryč, takže jeho prsty uchopily řídký vzduch. ″Dneska večer doučuju, takže půjdu domů se Zachem,“ odpověděla jsem, přála jsem si, aby nevyšiloval a nezačal přikazovat, jako to dělal posledně, když mě viděl jít domů se Zachem.

Jeho postoj se napnul, zuby se mu sevřeli se slyšitelným cvaknutím, jak se jeho oči mrštily za mě na Zacha, kterého jsem cítila prakticky přitisknutého k mým zádům. ″Aha,“ zabručel.

Taška mi sklouzla z ramene a rychle jsem se podívala, abych viděla, že to byl Zach, kdo ji vzal. ″Dostanu to odtud, quaterbacku,“ řekl samolibě.

Luke přimhouřil oči, když přistoupil blíž. Okamžitě se ve mně vybudovala panika, protože zlost a hněv byl jasně vidět na Lukově tváři, když se mračil přes moje pravé rameno. ″Ujisti se, že se o ni postaráš,“ nařídil. ″Nespouštěj ji z očí.“

Zach se zasmál a falešně zasalutoval s přiražením podrážek spolu s důkladným dokončením akce. Protočila jsem oči a sevřela Zachovo paži, trochu jsem ho zatahala ve směru parkoviště. ″Budu v pohodě, Luku. Prosím, přestaň si o mě dělat starosti,“ prosila jsem. ″Uvidíme se zítra,“ zamumlala jsem, obracejíc se na Zacha. ″Takže jedeme,“ navrhla jsem. Nemohla jsem se dočkat, až se dostanu z tohohle místa a daleko od zvědavých očí.

Zach mi dovolil, abych ho vedla dál a ven předními dveřmi, jak hledal v kapse a vytáhl klíče od jeho motorky. ″Takže, měla si dobrej den?“ Zeptal se nenuceně, jako by prostě konverzoval a nevěděl, jakej hroznej den jsem vlastně měla.

Povzdechla jsem si a přikývla, když jsme pochodovali přes parkoviště. ″Nádhernej. Co ty?“ Odpověděla jsem sarkasticky.

Zasmál se nad mou mrzutostí. ″Zejtra bude líp,“ řekl sebevědomě. ″Zítra se drby přesunou na něco jinýho. Tak jako tak nevím, proč si ti idioti myslí, že si to byla ty, tím myslím ježiš, nemohla by si někoho bodnout, sotva dostaneš brčko do Capri-Sun,“ zavtipkoval, vrazil do mě ramenem, nutíc mě o krok klopýtnout do strany.

Rozesmála jsem se, když jsem ho plácla do ramene. ″Sklapni. Jak si sakra přišel na tuhle věc?“

Zasmál se, jeho oči se pobaveně třpytily. ″Jednou jsem to viděl ve statusu na Facebooku, od té doby se používá umírání,“ odpověděl a hravě na mě mrkl. ″Každopádně, pojďme změnit téma, co budeme mít k večeři?“ Zeptal se, když jsme se vydali na stranu parkoviště, kde obvykle parkoval motorku.

Lehce jsem pokrčila rameny. ″Cokoliv, v jídle nejsem vybíravá,“ odpověděla jsem.

Dorazili jsme k motorce, takže Zach přehodil nohu přes sedadlo, podávajíc mi helmu, což se mi rychle stalo známým.

″Zachary Anderson?“ Oba jsme se ohlédli a viděli DI Neeson, jak tam stojí, oblečená do hnědého kalhotového kostýmu a smetanové košile. Byla doprovázena tou samou uniformovanou policistkou, která měla psací podložku, když jsem dnes ráno dávala svou výpověď.

″Jo?“ Zamumlal Zach a zamračil se.

″Jsem Detektiv Inspektor Neeson. Ráda bych měla pár minut z vašeho času prosím,“ odpověděla. Její hlas nebyl přátelský, jako to bylo vždy, když se mnou mluvila.

Zamračila jsem se, zmatená. Jasně, že můžou na jeho výpověď počkat do zítřka, jako to u studentů dělají. ″Nemůže podat výpověď zítra?“ Zeptala jsem se s nadějí. Opravdu jsem tohle místo už chtěla opustit a ne tu sedět a čekat na něj, než podá svou výpověď.

DI Neeson zavrtěla hlavou. ″Ne. Chci mluvit se Zacharym teď.“

Zach udělal jízlivý zvuk a zavrtěl hlavou, otočil se čelem dopředu a strčil klíč do zapalování. ″Udělám to zítra. Musíme někde být. Právě teď to není vhodné,“ odsekl.

Otočil klíčem, způsobujíc, že motorka zařvala k životu s hlasitým zavrčením. DI Neeson a policistka, se kterou tam stála, udělaly obě krok vpřed. ″Pane Andersone, pokud nejste připraven ochotně odpovídat na otázky, pak se obávám, že nebudete mít na výběr.“

Zamračila jsem se, taky jsem vykročila vpřed. Určitě k němu mohou být trochu uvolněnější. Co se změní, když odpoví na ty blbý otázky? ″Aww, no tak, musíme jet, abychom se mohli učit. Nemůžete se ho prostě zeptat na vaše otázky zítra? Jaký rozdíl bude v těch pár hodinách?“ Vyjednávala jsem.

″Nasedni na motorku, Maisie,“ nařídil Zach, posouvajíc se vpřed na sedadle, dělajíc mi prostor za ním.

DI Neeson udělala další krok, její ruka přicházela ve váhavém gestu, tak jsem se rychle postavila, šokovaná jejím vážným výrazem. ″Nemohu ti umožnit s ním odejít, Maisie,“ řekla, než se znovu obrátila k Zachovi. ″Jdete se mnou dobrovolně?“ Zeptala se ho.

Na jeho tvář sklouzl domýšlivý úsměv. ″Maisie, nasedni na motorku, odjíždíme. Promluvím si s těmito milými lidmi zítra,“ řekl, zdvořile se usmívajíc.

Policistky se přesunuly dřív, než jsem mohla já. Jedna v uniformě si stoupla na druhou stranu motorky, jak se DI Neeson natáhla, pokládajíc ruku na Zachovo rameno. ″Zachary Andersone, zatýkám vás pro podezření z obtěžování, vyhrožování, vloupání a týrání zvířat,“ prohlásila, strkajíc do Zachova ramena, jak druhá policistka chytila Zacha za paži a otočila mu ji za záda, zatímco pokračovaly s těma aretačníma kecama, které jsem vždycky slyšela jen v televizi.

Stála jsem tam a sledovala jsem to s rozšířenýma očima, prostě ohromená, jak se ta slova vstřebávala. Tohle nebylo o Sandy….místo toho se Zacha chtěli ptát ohledně mého případu. ″Co? Nemyslíte….on je….“ Koktala jsem, nejistá, co jsem chtěla říct, jak jsem sledovala Zachovu zatnutou čelist, když se naklonil nad motorku, nekladl při zatýkání odpor. Ne. On by….

Policistka pomohla Zachovi dolů z motorky, držíc si ho u boku, jak vypnula motor a strčila si Zachovo klíče do kapsy. Zamračila jsem se a dívala se na Zacha, zmatená. Nic neříkal, ale jeho oči se uzamkly do těch mých. Jak tam stál s rukama spoutanýma za zády, jeho výraz byl rezignovaný, dokonce uvolněný, jako by tímhle prošel už stokrát a bylo to prostě jedna z těch věcí.

″Nerozumím tomu. Za co ho zatýkáte?“ Zeptala jsem se zoufale.

DI Neeson ke mně přistoupila a konejšivě mi položila ruku na loket a jemně stiskla, získávajíc mou pozornost pryč od Zacha, který tam stál a jen se na mě díval s tím samým znuděným výrazem. Polkla jsem a podívala se do laskavých zelených očí policejního důstojníka, se kterými jsem se setkávala ty ostatní dny, ne s tím přísným výrazem z dřívějších okamžiků.

″Máme kompletní výsledky otisků prstů. Právě vedeme naše vyšetřování na základě nějakých nových důkazů. Zavolám, až budu vědět víc,“ řekla. Pohyb za ní upoutal mou pozornost a podívala jsem se ve chvíli, kdy byl Zach odváděn směrem k čekajícímu policejnímu autu.

″Vy si myslíte, že je to Zach, kdo mi posílá ty věci?“ Zeptala jsem se. Oči mi mravenčily slzami, když jsem se objala proti chladnému vánku, který foukal přes parkoviště.

″V tuto chvíli o tom nesmím diskutovat. Zavolám, jakmile provedeme další šetření.“ Ještě jednou mi stiskla loket předtím, než se otočila na podpatku a pochodovala k policejnímu autu, nasedla do otevřených dveří na straně spolujezdce.

Nemohla jsem se hýbat. Zach se na sedadle otočil a díval se z okna, jeho pohled se uzamkl s tím mým. V tu chvíli jsem byla totálně ztracená. Neměla jsem tušení, co si mám myslet. Byl to opravdu Zach, kdo dělal to všechno? Jaký důvod by mohl mít, aby mi chtěl ublížit? Nemohla jsem na nic přijít. Lukova slova mi znovu zazvonila v uších, ´Kolik toho o něm opravdu víš?´ Zřejmě jsem ho vůbec neznala na základě posouzení jeho charakteru DI Neeson.