FF - 21. kapitola

Překlad: Niki

Zdálo se, že se mi dech zachytil v krku, což vytvořilo bouli, kterou jsem musela spolknout, než mě to udusí. Zavražděna. Sandy byla zavražděna? Jak, kdo, proč, kdy? Všechny tyhle otázky se objevily v mé mysli, když jsem tam stála, zírající na Charlotte jak idiot.

″Co to skutečně kurva je? Je to vtip?“ Vydechl Alex a zavrtěl nevěřícně hlavou.

Charlotte mě chytila pevněji až do té míry, že mě bolela paže, když zavrtěla hlavou. ″Ne, vážně. Bylo to ve všech zprávách. Policisté dorazili před chvílí a právě teď mluví s ředitelkou Bennett,“ řekla a kývla po mé pravici.

Polkla jsem a podívala se tím směrem, skutečně jsem tam viděla zaparkovaná dvě policejní auta. Částečně byla zakrytá rojem studentů sbíhajících se kolem. Mnoho lidí se sklánělo, snažili se dostat blíž a podívat se do aut, pravděpodobně uspokojit nějaký nemocný druh morbidních intrik.

″Nemůžu tomu uvěřit,“ zamumlala jsem a zavrtěla hlavou.

″Už zatkli člověka, který to udělal?“ Zeptal se Alex Charlotte.

Pokrčila rameny. ″Myslím, že ne. Ve zprávách říkali, že byla pobodaná a nalezena kolemjdoucím. Byla pobodaná a zanechaná v uličce. Vyloučili přepadení, protože měla pořád kabelku a mobil,“ odpověděla Charlotte.

I přes to, že jsem ji nenáviděla, pořád jsem cítila smutek, že zemřela. Nikdo si tohle nezaslouží, a nyní se její rodiče budou muset vypořádat se ztrátou dítěte. ″To je tak smutný,“ zachraptěla jsem. ″Chudáci její rodiče.“ Představila jsem si svoje rodiče, a jak by na tom byli, kdybych byla zavražděna, byli by na kousky. Nemohla jsem snést pomyšlení na to, čím rodiče Sandy v tuto chvíli procházejí. Znovu jsem se rozhlédla, viděla jsem roztleskávačky, poskoky Sandy, všechny stály ve skupince stranou. Byly rozrušené a většina z nich dokonce brečela, roztékal se jim make-up, takže měly černé stopy po tvářích.

″Slyšela jsem, že policisté budou dnes ve škole dělat rozhovory s jejími přáteli, aby mohli zjistit, kdo ji viděl naposled a poskládat její poslední chvíle,“ vmísila se do toho Beth.

Zvědavě jsem se na ni podívala. ″Jak to víš?“

Provinile se usmála. ″Předtím jsem mluvila s recepční. Víš, jak ráda drbe. Stěžovala si, že musí zrušit plán ředitelky Bennett, aby dnes mohla sedět na setkáních.“

Upovídaná recepční si nikdy nebyla schopna udržet své názory pro sebe. Jak jsme tam stáli a mluvili o Sandy, ruka se dotkla mé paže. ″Bejby, musím s tebou mluvit.“ Otočila jsem se a podívala do Lukovy tváře. ″Je to důležitý, můžeme si teď promluvit?“

Přikývla jsem, zmatená, co to asi bylo. Vypadal, že má trochu obavy, když se rozhlédl kolem sebe, než kývl na přední dveře školy, přesouvajíc se nemotorně na nohou. Jeho ruka sevřela tu moji, otáčejíc mě tím směrem, než jsem dokonce měla možnost se ho zeptat, co je tak naléhavého. Jakmile jsme se dostali do chodby, všimla jsem si, že místo bylo opuštěné. Luke otevřel dveře do staré třídy geologie, která teď byla mimo provoz. Potom, co jsme byli ve třídě, zavřel dveře těsně za mnou, než vzal můj obličej do dlaní. Jeho oči hořely mučením, jak se na mě dolu díval.

″Kde jsi byla včera v noci?“ Zeptal se.

Zamračila jsem se, zaskočena jeho otázkou. ″Doma, proč?“

Polkl, ohýbajíc se, aby byly naše tváře ve stejné úrovni. ″S Alexem? Viděl tě tam?“

O co sakra jde? ″Samozřejmě, že mě viděl. Proč se mě na to proboha ptáš?“ Zasmála jsem se, odtahujíc obličej z jeho dlaní, studovala jsem jeho tvář, abych viděla, jestli opravdu zešílel.

″Maisie, Sandy byla včera v noci zavražděna. Vzpomínáš si na poslední věc, kterou si jí včera ráno řekla?“ Zeptal se. Přemýšlela jsem, ale opravdu jsem si nemohla vzpomenout. Praly jsme se a křičely na sebe, mohla jsem říct cokoliv v zápalu boje. ″Řekla jsi, že ji zabiješ,“ řekl Luke, když jsem nemluvila.

Ústa se mi otevřela v šoku. ″Co….já to tak nemyslela! Bože, ty se mě ptáš, jestli jsem to byla já? Zbláznil ses?“ Zalapala jsem po dechu, najednou jsem byla naštvaná, protože mě možná vůbec nezná. Zamračila jsem se na něj a strčila ho do hrudi, snažila jsem se ho dostat od sebe pryč, ale on se ani nehnul.

″Ne! Pro Krista! Jen jsem to kontroloval, abych se ujistil, že máš pro minulou noc alibi. Pokud někdo řekne policii, že si to řekla, pak se na to budou muset podívat, nebudou mít možnost to zamítnout jako úsečný komentář, budou se na to muset podívat,“ vysvětloval, omotal mi paže kolem pasu a držel mě na místě, jak se jeho slova potápěla.

Studený mráz pracoval na mém těle, způsobujíc mi husí kůži. Utáhla jsem svou ruku na mé paži, snažila jsem se zahřát, jak se najednou zdálo, že teplota v místnosti klesla. ″Neudělala jsem to! Přísahám, že jsem to neudělala. Nebudou si myslet, že jsem to já, to je jistý,“ zamumlala jsem a zavrtěla hlavou.

″Bejby, vím, že by si to nemysleli, já si to nemyslím,“ ujistil mě Luke, lehce se dotýkajíc mé tváře. ″Byla jsi doma s Alexem, strávila si večer s ním dole, ne?“ Kontroloval.

Kousala jsem si ret. Ve skutečnosti jsem minulý večer Alexe moc neviděla. Zůstala jsem celý večer ve svém pokoji, jediné, kdy jsem ho viděla, bylo, když mi přinesl sendvič a telefon. Potom šel do garáže, cvičil s boxovacím pytlem, slyšela jsem ty známé zvuky vibrací, jak vždycky udeřil. ″Ve skutečnosti jsem ho moc neviděla. Učila jsem se ve svém pokoji a on cvičil v garáži,“ odpověděla jsem.

Luke zavřel oči a jeho ruka se na mém pasu utáhla. ″Takže policie by mohla argumentovat, že si mohla odejít z domu, aniž by to Alex věděl.“

″Sotva si myslím, že by tohle tvrdili!“ Vysmívala jsem se, mávajíc lhostejně rukou.

″Ale mohli by. A ty bys neměla žádnej způsob, jak jinak to dokázat, že?“ Zeptal se.

″No….ne,“ odpověděla jsem, odvracejíc se od jeho starostmi naplněných očí. ″Ale stejně se nebudou ptát. Pokud se na něco zeptají, bude to, že jsem byla doma, a já byla doma, konec rozhovoru.“

″Dám ti alibi pro jistotu,“ zamumlal a přitáhl si mě k hrudi. ″Řekněme lidem, že jsem se vplížil do vašeho domu, jak jsme občas byli zvyklí. Řekněme, že Alex ani nevěděl, že jsem tam byl. Můžeme říct, že jsem přišel kolem osmý a vplížili jsme se rovnou do tvýho pokoje a já jsem odešel okolo šestý, dřív než se Alex probudil.“

Nevěřícně jsem si odfrkla. ″Luku, já nelžu. Kromě toho, tohle nemá smysl, protože si tak jako tak nebudou myslet, že sem to já,“ zamumlala jsem. Ale v zadní části mé mysli jeho slova dávala smysl. DI Neeson věděla, že jsem se Sandy měla problém, věděla, že jsem ji obvinila z otravy Chestera a že jsme se ve škole poprali. Pár rychlých otázek několika studentům by potvrdilo, že jsem tato slova pronesla, a pak by byli povinni se mnou jednat jako s podezřelou. Otřásla jsem se. Luke měl pravdu, mohli by vidět moje alibi jako slabé a otázka, jestli bych se mohla dostat ven z domu, aniž by si toho můj bratr všiml? Byl to důvod, proč lidé přestávali mluvit, když jsem kolem nich předtím prošla, a pak šeptali za mými zády? Předpokládali lidi, že jsem to byla já, protože jsem řekla něco špatnýho v zápalu boje?

Odtáhla jsem se a podívala na Luka. Vypadal velmi ustaraně, když vzal můj obličej do dlaní a zasadil mi měkký polibek na čelo. ″Nechci tě vidět v nesnázích,“ zašeptal, prosil mě očima.

Rychle jsem zavrtěla hlavou, odtlačujíc jeho ruce. ″Díky za nabídku, je to opravdu milé, ale upřímně, budu v pohodě. Není třeba se bát. Nebudou si myslet, že jsem to já.“ Přinutila jsem se k úsměvu.

Sklíčeně přikývl, nechal ruce klesnout dolů k bokům. ″Jo, asi máš pravdu. Ale pokud si to rozmyslíš, pak rád řeknu, že jsem byl s tebou celou minulou noc.“

Vděčnost, že je tak sladkej, mě přinutila vyhoupnout se na špičky a přitisknout mu rty do koutku úst, jemně jsem ho políbila. Jeho tělo ztuhlo, jak tiše zasténal v zadní části krku. Jeho dech mi vál na krk a nechtěla jsem se pohnout, prostě jsem s ním chtěla zůstat navždy v téhle prázdné třídě.

″Děkuju ti. Ale upřímně, chováš se hloupě,“ ujistila jsem ho, nutíc se, abych ustoupila od jeho těla. Když jsem byla tak blízko Luka, moje odhodlání bledlo a všechno, co jsem chtěla, bylo vrátit čas a mít ho zase zpátky, aby byl můj a nikoho jiného.

Jeho pohled mi sklouzl po tváři, jak zvedl ruku a dotkl se místa těsně pod mým pravým okem. ″Vypadáš unaveně, bejby,“ zašeptal a zamračil se. Přikývla jsem v potvrzení a obrátila svou tvář víc do jeho dlaně, zavřela jsem oči nad měkkostí a teplem z toho, jak byl přitisknut k mé tváři. ″Stalo se něco dalšího? Víc hovorů, něco? Už policie řekla něco dalšího?“ Zeptal se.

Natáhla jsem se a vzala ho za ruku, proplétajíc si s ním prsty. Potřebovala jsem se dostat ven z téhle třídy a začít se pohybovat, protože jsem doslova cítila, jako bych se právě teď pohybovala jako zombie. ″Ne, žádné zprávy a nic nového. Žádnej stres,“ prosila jsem, když jsem viděla, jak se o mě obává.

Hluboce vydechl a volnou rukou si prohrábl vlasy, způsobujíc, že mu všude trčely. ″Žádnej stres? Někdo chce ublížit mojí přítelkyni a ty si myslíš, že se nebudu stresovat?“

″Nejsem tvoje přítelkyně.“ Ta slova opustila mé rty, než jsem je mohla zastavit.

Jeho tvář opadla, jak bolest vyplnila jeho výraz, způsobilo to, že mě bolelo srdce. ″Vím to. Kurva. Myslíš si, že to nevím? Myslím na to každou vteřinu každého dne. Nejsi jediná, kdo má problémy se spaním, víš,“ odsekl. Jeho stisk na mě se uvolnil a snažil se pustit mou ruku, ale já ho pevně držela, nechtěla jsem přerušit spojení.

″Luku, snažíme se být přátelé,“ zamumlala jsem a zavrtěla hlavou, věděla jsem, že je to k ničemu. Bez ohledu na to kolikrát jsem řekla slovo ´přátelé´, nikdy jimi nebudeme. Vždycky bychom byli víc než přátelé, prostě jsem ve svém srdci musela najít to, abych nechala jít jeho nerozvážnost a pokusila se jít dál.

Povzdechl si. ″Přátelé, jo, už si vzpomínám.“

Otevřela jsem ústa, abych promluvila, ale nic nevyšlo. Neměla jsem ponětí, co říct. Naštěstí pro mě nad mou hlavou zazvonilo, což signalizovalo varování, že za pět minut začíná první hodina. ″Měli bychom se připravit na hodinu,“ zamumlala jsem, nenáviděla jsem smutný výraz na jeho tváři.″ Přikývl a natočil se ke dveřím, trhnutím je otevřel a zamával na mě, abych prošla jako první.

Náhle jsem se zastavila, když jsem vstoupila do chodby. Zdálo se, že všichni, co byli venku, teď najednou vešli, takže chodba byla narvaná lidmi, kteří se rychle snažili dostat své knihy ze svých skříněk před začátkem vyučování. Lidé se otočili a podívali se na mě, když jsem udělala pokusný krok do davu. Zamračila jsem se a podívala se na zem, můj obličej planul rozpaky a hněvem, jak pomlouvání začalo.

″Opravdu si myslíš, že to byla ona?“

″Říkala, že to udělá.“

″Vsadím se, že oni to vyhodnotí jako zločin z vášně.“

″Copak neříkají, že devět z deseti obětí zná svého vraha?“

″Kdo by si pomyslel, že někdo tak tichý, by mohl udělat něco takovýho. To je na blití.“

Zaťala jsem zuby a podívala se na nejbližší osobu u mě, která mě sledovala se směsí fascinace a strachu. Holka se rychle odvrátila, chichotala se se svými kamarády, že jsem po ní prostě hodila smrtícím pohledem.

″Zřejmě byla bodnutá opakovaně. Krev byla všude. Kamarád mojí mámy byl ten, kdo jí našel, říkal, že vypadala, jako kdyby byla vykuchaná,“ zamumlal prvák svému kamarádovi na jedné straně. Zvratky se mi zvedli v krku, jak mi před očima plavaly obrazy Sandy ležící v nějaké temné uličce s ranami od nože.

″Jednou jsem s Maisie mluvil, zdála se být milá, nikdy bych si nemyslel, že takhle zešílí.“

Slzy rozhořčení mě pálily v očích, jak jsem se podívala přes rameno na Luka. Prosila jsem ho tiše očima, aby něco řekl, zastavil je od toho, aby o mně takhle mluvili. Poslouchali ho, byl populární a všichni viseli na každém jeho slově.

Zvedl hlavu a podíval se na lidi, kteří stáli kolem a pozorně nás sledovali. ″To si sakra všichni myslíte, že to udělala Maisie? Nebyla to ona, takže přestaňte s těma drbama a jděte do třídy!“ Nařídil. Nikdo se ani nepohnul, takže se zamračil a rozhlédl se po davu. ″Minulou noc byla tak jako tak se mnou, takže jděte najít nějakýho jinýho nevinnýho člověka, na kterýho to hodíte, protože se všichni právě teď chováte jako banda debilních dětí!“

Polkla jsem a snažila se nejednat překvapeně nad jeho prohlášením. Řekla jsem mu, že nechci lhát a říkat, že byl se mnou, ale s každým dívajícím se na mě takhle, obviňujíc mě jejich očima, byla jsem opravdu nesmírně vděčná, že pro mě lhal. Alespoň teď lidé musí hledat jinde, kdo to udělal. Doufejme, že vymizí to absurdní obvinění proti mně dřív, než se to dostane k policistům a já budu nesprávně zatčena za něco, co jsem neudělala.

Luke mi hodil paži kolem ramen, používajíc druhou ruku, aby protlačil cestu davem směrem k mé skříňce. Přitiskla jsem se proti němu, chytajíc jeho tričko pevně do pěsti, jak šepot pokračoval – ale teď to bylo jiné, lidé se ptali, kdo to byl, když jsem to nebyla já, spekulovali, že to mohl být kdokoliv. V době, kdy jsem měla své knihy a Luke nás propletl tam, kde byla moje první hodina, návrhy lidí byly pořád divočejší a divočejší, dokonce jsem jednoho kluka slyšela vtipkovat, že možná, Sandy byla děvka a byla zavražděná jejím pasákem.

Luke se zastavil před mnou třídou, omluvně se na mě dívajíc. ″Omlouvám se, že jsem to řekl. Vím, že jsme se právě shodli, že bychom neměli, ale nemohl jsem lidi nechat takhle se na tebe dívat. Omlouvám se,“ zašeptal a trhl sebou, jako by čekal, že mu budu nadávat.

″Děkuju,“ zašeptala jsem, tlačíc obličej do strany jeho krku. Jeho vůně zaplnila mé plíce a kolena mi trochu zeslábla, pravděpodobně z nedostatku jídla a šoku z toho, co jsem slyšela.

Zasmál se, dělajíc zvukové vibrace v hrudi. Jeho ruka se omotala kolem mého culíku, jemně, ale pevně zatáhl, nutíc mě, abych naklonila hlavu nahoru. ″Byl jsem tam a přemýšlel, chtěl jsem dostat sousto těch tvých úžasných nadávaných slov,“ škádlil, šibalsky se na mě usmívajíc.

Usmála jsem se tomu navzdory skutečnosti, že uvnitř jsem se cítila, jako bych brečela. ″Někdy jindy, jsem moc vyčerpaná, abych ti dnes nadávala.“

″Uvidíme se u oběda,“ řekl, jak zazvonil druhý zvonek, signalizujíc, že jde teď pozdě na svou hodinu, která byla asi půl cesty kolem budovy odtud. Přikývla jsem, mávajíc na rozloučenou, jak se otočil a rozeběhl se pryč. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, zocelujíc se, protože jsem věděla, že teď uvidím lidi a nebudu tu mít Luka, abych se o něj opřela a schovala se.

Co jsem ale zapomněla, když jsem se utvrdila, že jdu do své první třídy, bylo, že Sandy do téhle třídy chodila se mnou.

Jak jsem otevřela dveře, viděla jsem, že většina lidí už seděla, učitelka seděla u svého stolu, vypadal být trochu zmatená ohledně toho, co dělat. Prázdná lavice Sandy okamžitě upoutala mou pozornost. Studený mráz mě lechtal po zádech, jak jsem nahrbila ramena, zatahujíc za popruh tašky, jako bych se mohla nějak schovat za tenký proužek nylonu. Místnost byl v děsivém tichu, takže se na mě několik lidí podívalo, jak jsem vstoupila do místnosti. Naštěstí jsem nebyla jediná, kdo šel pozdě, jak pár dalších opozdilců vešlo za mnou. Zdálo se, že dvacet pět párů očí pronikají do mě, když jsem se šourala k lavici, kterou jsem v téhle třídě většinou obsazovala. Nechala jsem svůj pohled padnout ke stolu a nepohodlně jsem se na svém místě posunula, modlila jsem se, aby byl už dneska konec.

Naštěstí pro mě, jedna z blízkých kamarádek Sandy chodila na tuhle hodinu taky, takže se pozornost přesunula ze mě, jakmile vešla do dveří. Vešla, pořád brečela – ne ten druh tichého vzlykání, ale plné kvílení, nudle na obličeji, červené pláčem opuchlé oči. Učitelka vyskočila ze své židle, řítila se k ní a okamžitě omotala podpůrnou ruku kolem ramena Rochelle.

″O-ona mi chy-chybí t-tak moc!“ Zaskřehotala Rochelle, hlasitě se vysmrkala do kapesníku, který ji podala paní Walters, zdálo se, že se zhmotnil ve vzduchu. ″Byla t-tak pe-perfektní a teď je p-pryč! Kdo by u-udělal takovou hroznou vě-věc?“

Zavřela jsem oči a položila si hlavu na ruce, snažila jsem se nenechat svoji fantazii volně běžet. Pokud na tom takhle byli kamarádi Sandy, jak na tom dnes proboha byli její rodiče? Jak se s tím vyrovnávají? Nechtěla jsem o tom přemýšlet, ale nemohla jsem přestat. I když jsem tu holku nikdy neměla ráda, oči se mi zamlžily, když jsem slyšela, jak moc jí bude chybět. I když někde vzadu v mé mysli mě zajímalo, kolik z nářku Rochelle byl hraný, jen aby jí bylo lidem líto. Celý tým roztleskávaček byl falešný a nadávaly si za zády ostatních, takže by mě nepřekvapilo, kdybych se dozvěděla, že Rochelle neměla ani Sandy moc ráda.

Uklidňovali ji laskavými slovy a objetími. Učitelka pro dnešek opustila od vyučujícího plánu. Po chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a recepční strčila dovnitř hlavu. ″Ahoj, potřebuji jen na pár chvil Rochelle Levina a Maisie Preston,“ řekla, četla naše jména z kusu papíru.

Zamračila jsem se, tázavě se na ni dívajíc. Co po mě chce? Paní Walters přešla ke mně, klepajíc na můj stůl. ″Jdi, Maisie,“ nařídila a kývla na dveře. Polkla jsem, rychle jsem si stoupla a popadla svoji tašku, kterou jsem ještě ani neotevřela. Rochelle se na mě nenávistně mračila, když si na nos znovu připlácla kapesník. Vyhnula jsem se jí a následovala recepční ven na chodbu. Skupina asi deseti studentů tam stála taky, všichni vypadali zmateně a znuděně současně. Většina z nich byla roztleskávačky, někteří s nich byli z fotbalového týmu a pár opozdilců z mého ročníku, u kterých jsem znala jen tvář. Když Rochelle vyšla, byla okamžitě přivítána cukrujícími slovy a objetími, což samozřejmě začala znovu brečet.

″Pojďte se mnou, prosím,“ požádala recepční, pochodujíc pryč chodbou. Šla jsem za ní, poněkud zaskočena tím, jak rychle šla. Byla v letech, řekla bych tak konec padesátých, ale pochodovala chodbou jako jarní kuře.

Popoběhla jsem, abych ji dohnala, uzpůsobujíc svůj krok tomu jejímu. ″Kam jdeme?“ Zeptala jsem se, dívajíc se zpátky na skupinu, která spěchala za námi.

Podívala se na mě koutkem oka. ″Policie chce mluvit s vámi studenty první. Budou o vraždě mluvit nejvíc s vaším ročníkem, ale dělají to ve fázích. Jen rutina, tak mi to bylo řečeno,“ odpověděla trochu vzrušeně.

Polkla jsem. Tak proč se mě budou ptát jako první? Ohlédla jsem se na skupinu. Všichni byli v blízkosti Sandy tak či onak, ale já nebyla….řekl někdo policii o tom, co jsem řekla, když jsme se praly? Byla jsem v duchu vděčná Lukovi, že mi pomohl a dal extra alibi. Neudělala jsem nic špatnýho, ale najednou jsem se cítila, jako bych se chystala čelit popravčí četě.