FF - 20. kapitola

Překlad: Niki

Všude, kam jsem šla, kolem mě vybuchlo šeptání. Lidé spekulovali o mém psovi, kdo to udělal, byla to Sandy, pokud to nebyla Sandy, tak kdo to byl…. Slyšela jsem, že Zachovo jméno bylo taky uvedeno v souvislosti s tím po tom, co o něm Sandy řekla ohledně jeho minulé školy. Dokonce jsem slyšela pár lidí naznačovat, že jsem otrávila svého vlastního psa, abych získala soucit a obvinila Sandy, protože jsem žárlila, že jí můj přítel miloval. Jeden člověk se dokonce ptal, jestli psa vůbec mám. Ani se při jejich klábosení neobtěžovali být diskrétní. Bylo to ostudný.

V době oběda jsem byla obklopena přáteli, všichni se co nejlíp snažili, aby mě rozveselili a udrželi mou mysl od toho, že jsem středem pozornosti celé školy. Omluvila jsem se Charlotte a Beth, že jsem na ně předtím ráno vybuchla a samozřejmě mi bylo hned odpuštěno. Luke a Alex se taky posadili u nás, oba se zdáli být klidnější než obvykle. Ačkoli to bylo příjemné být obklopena lidmi, neudělali nic k zablokování těch pohledů a klábosení mých spolužáků. Všechno pro mě bylo prostě až moc, abych se s tím vypořádala. Příliš mnoho hluku, příliš mnoho těl kolem mě. Cítila jsem se trochu v pasti.

″Jdu jen na záchod,“ zamumlala jsem, vstala a rychle mávla odmítavě rukou na Charlotte, jak se začala zvedat taky. ″Jsem v pohodě sama. Bude to jen minuta.“ Přikývla, zase si sedla dolů a pokračovala v jezení sendviče. Předtím, než jeden z kluků mohl protestovat a trvat na tom, že jeden z nich by měl jít se mnou, jsem utíkala pryč od stolu a ven z jídelny. Jakmile jsem byla mimo shon toho všeho, začala jsem se cítit o něco líp, ale pořád jsem toužila po čerstvém vzduchu a samotě.

Místo toho, abych šla na záchod, jak jsem řekla, zamířila jsem chodbou a ven bočními dveřmi. Teplý polední vzduch mě praštil do obličeje a donutil mě si spokojeně povzdechnout, jak jsem za sebou nechala houpáním se zavřít dveře. Po několika sekundách, co jsem tam jen stála, jsem se rozhodla být úplně sama a jít si sednout na sluníčko na školní hřiště. Nicméně jak jsem zahnula za roh, všimla jsem si, že jsem nebyla jediná, kdo chtěl čerstvý vzduchu a čas o samotě. Zach pomalu běhal, líná kola po celém poli. Neviděla jsem ho celé odpoledne. Můj odhad byl, že se skrývá a udržuje se z cesty drbům, po komentářích Sandy dnes ráno.

Sledovala jsem ho, jak běhá několik minut, než jsem si řekla, že je pravděpodobně rozpálenej. Zpátky u dveří odkud jsem přišla, byl automat, tak jsem tam zamířila a koupila pro něj lahev vody. Jak jsem ji měla, šla jsem napříč hřištěm. Všiml si mě téměř okamžitě, zpomalil tempo, než změnil směr a běžel ke mně. Zamračení na jeho tváři mi řeklo, že mě skutečně nechce vidět, když se zastavil přede mnou.

″Ahoj,“ pozdravila jsem, nutíc se do veselosti, abych vyrovnala, že se mračí a kope nohou do trávy.

″Ahoj,“ zavrčel v odpověď.

Podala jsem mu lahev. ″To jsem ti koupila.“

Jeho obočí se zvedlo ve zjevném překvapení, jak mi vzal váhavě lahev z ruky. ″Jo? Dík.“

Usmála jsem se a ukázala na trať. ″Proč jsi tady sám? Mohl si jíst se mnou, víš.“

Zhluboka si povzdechl a pokrčil rameny. ″Usoudil sem, že se mnou možná dneska nebudeš chtít moc mluvit. Už si obdržela dost pozornosti i bez bratříčkování s hnusákem.“ Jeho tón byl smutný, když mluvil a okamžitě jsem Sandy nenáviděla o trochu víc.

Odfrkla jsem si nad jeho vysvětlením. ″Nebuď hloupej. Lidi mě budou drbat, když se s tebou budu bratříčkovat, nebo ne, takže nezáleží na tom, jestli mluvím s hnusákem,“ zavtipkovala jsem, šťouchajíc do jeho ruky tou svou. Tiše se zasmál, jeho oči se blížily ke střetnutí s těmi mými, jak si lokl vody.

″Bylo mi líto, když jsem slyšel o tvém psovi. Je okay?“ Zeptal se a naklonil hlavu na stranu, jak se na mě tázavě podíval.

Přikývla jsem, trošku mě bodlo v srdci při zmínce o Chesterovi. ″Je okay. Právě teď je ve zvířecí nemocnici,“ odpověděla jsem. ″Říkali, že ho zítra pravděpodobně můžeme vzít domů.“

″To je dobře. Jsem rád, že je okay, je roztomilej,“ zamumlal. ″Takže, kdy se to stalo?“

Povzdechla jsem si a sedla, překřížila jsem si nohy a probírala trávu. ″Včera večer. Když si mě vysadil doma z doučování, našla jsem ho na zahradě. Někdo ho nakrmil nějakým masem a on sotva dýchal.“ Můj hlas se zlomil, jak se vzpomínky na to znovu vynořily.

Zach zasténal a posadil se vedle mě, položil mi ruku na koleno a podpůrně stiskl. ″Je mi to líto. Měl jsem jít s tebou dovnitř a ujistit se, že je všechno v pořádku, než jsem tě opustil. Neměl jsem tě jen vyhodit před vaším domem, když jsem věděl, že půjdeš do prázdnýho domu,“ řekl, vrtěl hlavou a mračil se.

Přinutila jsem se k úsměvu a použila jsem rukáv svého svetru, abych si usušila slzu, která mi ukápla. ″To je v pohodě, nevěděl si, že se nám někdo vloupal do domu a otrávil mi psa.“ Snažila jsem se, aby byl můj tón zlehčující, ale vzlyk způsobil, že se mi hlas zadrhl uprostřed věty.

″Myslím. I když se kvůli tomu pořád cítím jak sračka. Je mi to líto,“ zamumlal. Jeho pohled se setkal s mým. Viděla jsem malé vrásky mezi jeho obočím, jak vypadal, že si tiše nadává za to, že minulou noc nešel do našeho domu.

Zvedl ruku a dotkl se mé tváře, jen na straně mého nosu. Trhla jsem sebou a nakrčila se, dál od ruky, jak malá pichlavá bolest následovala jeho dotek. ″Vypadá to, že si získala pár škrábanců, když ses prala,“ zamumlal a nechal ruku klesnout zpátky na moje koleno.

Přikývla jsem a přezíravě pokrčila rameny, nechtěla jsem mluvit o tom, jak jsem se dostala do rvačky uprostřed chodby. ″Jo, Alex mi řekl, že je to proto, že se peru jak holka a nechala jsem jí nakopat mi zadek,“ odpověděla jsem.

Zasmál se. ″Ty jsi holka.“

Úsměv se plížil na mé tváři. ″To je přesně to, co jsem řekla.“

Přikývl, ale neodpověděl. Prostě se na mě podíval, prohledával mou tvář kvůli něčemu, ale nevěděla jsem čemu. Jeho oči byly tak intenzivní, jak se na mě díval, že jsem se od nich musela odvrátit, protože jsem měla pocit, jako by se snažil číst všechna má tajemství. Upadli jsme do ticha. Zachův palec mi hladil stranu kolena v malých kruzích, jak jsem si hrála se stéblem trávy. Vlastně to bylo hezký, dokonce uklidňující. Po tom všem, co se stalo v posledních několika dnech, to bylo hezký, prostě tu tiše sedět na slunci a necítit potřebu konverzovat.

Bohužel, všechny dobré věci musí skončit. Zvonění mého mobilu nás oba donutilo nadskočit a Zach strhl ruku zpátky do svého klína, když otočil hlavu a podíval se přes hřiště. Povzdechla jsem si a vytáhla svůj mobil, čekala jsem, že to bude jedna z mých kamarádek, nebo Alex, s otázkou, kde jsem.

Místo toho na mé obrazovce blýsklo jméno DI Neeson. Zamračila jsem se na její jméno a přemýšlela, co tohle asi bude. Z nějakého důvodu se má mysl mrskla k Sandy. Věděla nějak, že jsem se s ní poprala a teď mi volá, aby mi za to nadávala? Nepříjemně jsem se zavrtěla, když jsem hovor zvedla.

Hlas DI Neeson mě přivítal. ″Dobré odpoledne, slečno Preston. Jen jsem chtěla, abyste věděla, že zámečník dnes ráno dokončil práci na vašem domě.“

″Oh, oh dobře. To je dobře,“ zamumlala jsem a cítila, jak se moje ramena lehce uvolnila.

″Mám vaše nové klíče. V kolik hodin budete doma? Mohu se tam s vámi setkat,“ nabídla se ochotně.

″Ehm, nejsem si jistá. Alex a já se chystáme jít navštívit Chestera hned po škole. Takže možná v půl páté?“ Odpověděla jsem a vše jsem promýšlela. To nám dá téměř hodinu s Chesterem, což by měl být dostatek času, protože jsme ho stejně dnes stejně nesměli vzít domů.

″Půl pátá je pro mě dobrá. Tak se uvidíme ve vašem domě.“ Linka utichla dřív, než jsem se mohla zeptat, jestli něco našli, nebo jestli došlo k pokroku při šetření. Naštěstí se nezmínila o mojí hádce s blond čarodějnicí.

Tlačíc si mobil do kapsy jsem vstala. Potřebovala jsem se dostat zpátky, než mi všichni opravdu začnou volat a ptát se, kde jsem. ″Měla bych se vrátit dovnitř. Řekla jsem, že jdu jen na záchod.“ Zach se na mě podíval a přikývl. ″Pro dnešek budu muset zrušit doučování. Hned po škole se jdu podívat na Chestera.“

Úsměv přešel přes Zachovu tvář, jak přikývl. ″Doučování je zrušený? Co já budu se sebou dělat?“ Zažertoval.

″Skákat přes věci, není o tom pochyb,“ odpověděla jsem, protáčejíc hravě oči.

Jeho hluboký smích naplnil vzduch, když kývl na souhlas. ″Pravděpodobně. Díky za vodu,“ řekl, zvedajíc prázdnou lahev.

″Žádnej problém. Jdeš se mnou?“ Zeptala jsem se a ukázala zpátky do budovy. ″Už jsi jedl?“

Zvedl se v jednom plynulém pohybu a zavrtěl hlavou. ″Chtěl jsem prostě běhat dál. Jsem trochu podrážděnej, když jsem ve stresu. Někdy mi s tím běhání pomáhá a můžu se držet soustředěný,“ odpověděl a otočil lahev v ruce předtím, než ji hodil směrem do koše, který byl po mé pravici.

″Hmm, tak bych možná měla běhat,“ vtipkovala jsem.

Úšklebek prolomil jeho tvář, jak se mu oči zaleskly neplechou. ″Pravděpodobně by si mohla nabrat trochu fyzičky, podle toho, co si pamatuju z tvých běhacích dovedností.“

Zalapala jsem po dechu a plácla ho přes rameno, se smíchem, protože jsem věděla, že mluví o té noci, kdy jsme se potkali a jak jsem opilá utekla od Lukova rozbitého čelního skla. ″Ty, sklapni,“ zahihňala jsem se, což ho taky rozesmálo. ″Vrať se k běhání a uvidíme se ve třídě tohle odpoledne.“

″Měj se, malá rebelko,“ zvolal, když se otočil a znovu se rozeběhl směrem k otevřenému hřišti.

Zasmála jsem se a pobaveně zavrtěla hlavou, obracejíc se zpět, abych čelila popravčí četě, věděla jsem, že budu mít problém, že jsem se odplížila pryč.

******

Z návštěvy Chestera po škole jsem odcházela s chrapláním v krku, oči mě pálily a srdce bolelo. Ačkoliv byl mnohem lepší, než když jsem ho viděla minule, byl stále slabý a jen ležel. Jeho ocásek se začal vrtět, když jsme vešli a to byla ta jediná věc, kdy vypadal jako své staré já. Veterinář říkal, že je pořád na lécích a že měl extrémní štěstí. Nechali si ho přes další noc jako preventivní opatření, ale můžeme si ho vyzvednout po škole následující den. Nechat ho tam mi málem zlomilo srdce, ale pro tuto chvíli mu bylo lépe s odborníky.

Alex toho moc neřekl, co jsme přijeli do zvířecí nemocnice. Když byl rozrušený, byl víc silný, tichý typ, Byl ublížený uvnitř a nedával najevo žádné pochybnosti. Seděla jsem v autě po cestě domů, kousala jsem si ret a tiše přemýšlela, jestli mě obviní, že za to můžu já. Koneckonců, ta osoba ublížila Chesterovi kvůli mně. Byla to moje chyba, že málem zemřel. Vina mě pomalu užírala zevnitř.

Když jsme zastavili na naší příjezdové cestě, otevřely se dveře hnědého Sedanu, který byl zaparkovaný na ulici před naším domem. DI Neeson se na nás usmála, sundala si brýle a hodila je do auta. ″Dobré odpoledne,“ pozdravila srdečně, když jsem vylezla ven a přešla přes přední zahradu k jejímu autu.

″Ahoj. Čekala jste dlouho?“ Zeptala jsem se a ukázala na noviny, které byli rozházené po celém jejím předním sedadle, kde očividně chvíli seděla.

Odmítavě mávla rukou. ″Moc dlouho ne.“ Kývla směrem k domu, hrabala se v kapse a vytáhla tři svazky klíčů. ″Pojďme dovnitř a postavme konvici na vodu, mám pro vás nějaké informace.“

Alex ztuhl, jeho ruka podpůrně uchopila moje rameno. ″Víte, kdo to je? Už jste ho zatkli?“

DI Neeson zavrtěla hlavou v odmítnutí, znovu mávla rukou směrem k domu. ″Promluvíme si uvnitř.“

Polkla jsem. Z nějakého důvodu se zdálo, že to budou špatné zprávy. Zaostávala jsem, jak policistka a Alex zamířili k domu, používajíc nové klíče k otevření dveří. Váhala jsem u dveří, z nějakého důvodu jsem nechtěla jít dovnitř. V domě byl moc velký klid. Potom, co jsem viděla Chestera ve veterinární nemocnici, pořád tak slabého, nemohla jsem si pomoct, ale chyběl mi tu jeho pozdrav u dveří.

Alex a DI Neeson zamířili rovnou do kuchyně a tak jsem se zastavila na chodbě, zocelovala jsem se pro cokoliv, co uslyším. Potvrdí, že to byla Sandy? Řekne mi, že ji právě zatkli, a že to všechno skončí? Nebo měla ten zachmuřený výraz na tváři z nějakého jiného důvodu?

″Maisie, chceš kafe?“ Vykřikl Alex z kuchyně.

Polkla jsem, protože jsem věděla, že se přes to potřebuju dostat. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, přinutila jsem se opět do pohybu a šla jsem do kuchyně, viděla jsem je tam oba, jak tam stojí. ″Jo, díky.“ Přikývla jsem s vděčným úsměvem. Dala jsem si do kafe spoustu cukru, povzbuzení bude pravděpodobně právě teď dobrá věc.

DI Neeson se pomalu podívala mezi náma dvěma. ″Dneska přišly toxikologické zprávy vašeho psa. Potvrdilo to jejich podezření, že Chester požil jed na krysy.“

Zasténala jsem a zavřela oči, pomalu přikyvujíc. Svým způsobem to byla dobrá věc. Znamenalo to, že jejich postup léčby, se kterým začali, na základě jedu na krysy, byl správný postup. Teď jsme prostě museli doufat, že bude lepší a nebude mít žádné špatné následky.

″Byla jsem dnes na klinice a ten typ, který požil je nejběžnější značka, mletý prášek, jde koupit v každém zahradnictví, nebo supermarketu. Takže nám nezbývá nic jiného, s čím opravdu pracovat. Laboratorní testy na nepromastitelný papír, který jsme našli na vaší zahradě ukazují, že obsahoval nějaké syrové hovězí maso a také ukázal stopy téže látky. Z toho můžeme vyvodit, že to rozhodně nebyla jen náhoda a že vás pes nějak nenašel jed sám. Někdo mu maso určitě dal předtím, než ho sežral.“

Zatnula jsem čelist, jak malé zakňučení odešlo z mých rtů. Nechtěla jsem o tom přemýšlet, o někom, kdo připraví maso a ubohý nic netušící Chester to sní.

″Takže, máte náskok a tak? Víte, kdo ta osoba je?“ Zeptala jsem se, jako ozvěnou Alexových slov z dřívějška, ale záměrně jsem neřekla slovo ´chlap´, protože jsem byla přesvědčena, že ten, kdo je za tím vším je holka.

DI Neeson zavrtěla hlavou a zklamaně se zamračila. ″V tuto chvíli nemáme žádné další důkazy. Lidi v našem oddělení pro rozpoznávání se pořád zabývají otisky, které jsme vzali ode dveří tvojí ložnice, takže čekáme na to, až to bude. Naší první prioritou byly otisky, které jsme získali z položek nashromážděných z vašeho domu. U těch, které šly rozpoznat se zdá, že patří vám dvěma a panu Hanniganovi. Na krabici bylo několik dalších otisků, ale dle seznamu, který jste mi dali, kdo se čeho dotkl, je velmi pravděpodobné, že otisky, které jsme našli, patří tvým dvěma kamarádkám. Poslala jsem do jejich domů policisty, aby jim odebrali otisky, takže je budeme moci vyloučit, ale velikosti otisků, které jsme našli, jsou s největší pravděpodobností ženské.“

Zamračila jsem se. Takže vůbec nic nemají? ″A co Sandy, podívali jste se na ní?“ Zeptala jsem se.

DI Neeson přikývla. ″Právě jsem se vrátila ze setkání se slečnou Watson. Byla se svou matkou od konce školy až do doby, kdy si šla lehnout. Šly nakupovat a pak na večeři. Jejich příběh je ověřený. Je mi to líto, Maisie, vím, že sis myslela, že je to ona, ale vypadá to, že ses mýlila.“

Kvůli těm zprávám jsem se cítila, jako by mě někdo praštil do břicha. Opravdu to nebyla Sandy? Byla jsem si tak jistá, tak naprosto jistá, že to byla ona. Studený mráz mi stékal po zádech, jako ledová voda. Nějak, když jsem nevěděla, kdo to dělá, a neměla jsem tvář člověka, vypadalo to ještě hůř. Cizinec ukradl klíč k mému domu a otrávil mého psa, cizinec dostal moje číslo na mobil a posílal mi ty vzkazy a kytky. Bylo to určitě jednodušší, když jsem měla tvář osoby. Teď by to mohl být kde kdo, kdokoliv. Polkla jsem, když se Lukova slova o Zachovi znovu vrátila na mou mysl. Snažila jsem se to rychle zavrhnout, ujistit se, že Zach je dobrej kluk, ale zdálo se, že chloupky na mých pažích vstávají, když jsem si uvědomila, že jsem o něm vlastně vůbec nic nevěděla. Sandy dneska řekla, že o něm ví něco, co by nechtěl, aby se všeobecně vědělo. Co přesně to bylo?

Alex se zamyšleně zamračil. ″Co ty telefonáty, které dostala? Určitě můžete vysledovat číslo?“

DI Neeson se opřela zády o pult, smutně se smějíc. ″Snažili jsme se, ale zdá se, že hovory jsou z neregistrovaného čísla, je to nezjistitelné. Víme, z jaké sítě hovory přicházejí, ale číslo je prostě mimo, placené průběžně, žádná smlouva.“

Alex se zamračil ještě víc. ″Už jste se na to snažili volat? Dejte mi číslo, zavolám mu,“ vyštěkl.

DI Neeson zavrtěla hlavou a zdálo se, že je pobavená výbuchem Alexe. ″Zkoušeli jsme na to volat, pokaždé to bylo vypnuté.“

″No, nemůžete najít místo signálu z mobilu, nebo tak něco? Viděl jsem dost epizod 24, umějí určit polohu mobilu ze signálu s přesností na několik metrů,“ prohlásil, skládajíc si defenzivně ruce.

DI Neeson se tiše zasmála. ″Obávám se, že nemáme přístup k technologii Jacka Bauera,“ odpověděla a oči jí zářily pobavením. ″I když by to mou práci dělalo mnohem jednodušší, kdybychom měli.“

″Takže nemáte nic?“ Zeptal se Alex, zabouchl kuchyňkou zásuvku a rozzlobeně se mračil.

DI Neeson se ani nehnula nad hněvem mého bratra. ″V tuto chvíli stále čekáme na informace. Jakmile budeme mít dílčí zprávy ohledně otisků, pak budeme mít víc, abychom pokročili. Díváme se po papíru, na kterém byly poznámky napsané, a také hledáme typ psacího stroje, který byl použit. Doufejme, že tam něco bude. Pokud ne, tak to bude jen otázkou času, než se pachatel chytí. Nebojte se, my ho chytíme,“ odpověděla a její hlas byl jistý. Povzdechla jsem si a přikývla, vzala jsem si hrnek, který mi Alex podával. Pozornost DI Neeson se obrátila zpátky ke mně a pak se zvedlo jedno z jejích obočí. ″Slečna Watson mi řekla o vašem ostrém sporu dnes ve škole. Jsi ochotná mi o tom říct?“

Ne tak docela. ″Hm,“ posunula jsem se na nohou, očima klesajíc k podlaze.

″Řekla jsem, abyste šetření nechali na nás, ne pouštět se do rvaček uprostřed školy,“ řekla, její hlas jasně odmítavý.

″Ona mě provokovala,“ rozzlobila jsem se defenzivně.

DI Neeson si odkašlala. ″Maisie, vím, že sis myslela, že to je ona, kdo tvému psovi ublížil, ale ona byla někde jinde, když k incidentu došlo. Nemusíš k ní mít tyhle zlé city.“

Vysmála jsem se jejím slovům. Nemusím k ní mít tyhle zlé city, kromě toho, že spala s mým přítelem!

″Prosím, prostě nechte vyšetřování na nás,“ požádala. Její tón držel varování, tak jsem kývla na souhlas. Usmála jsem se vděčně na Alexe, jak obratně odvedl rozhovor od Sandy a zeptal se na další otázky týkající se vyšetřování.

DI Neeson zůstala jen tak dlouho, aby si vypila kávu, varovala mě před dostáním se do dalšího sporu se Sandy a ptala se mě zase na někoho dalšího, kdo by proti mně mohl cítit zášť. Zdála se být zklamaná, když jsem řekla, že nikoho jiného nemůžu vymyslet. Když odcházela, slíbila, že nám dá vědět, jakmile se objeví nějaké stopy, ale pro teď, mám kontaktovat já ji, pokud se stane něco divného nebo neobvyklého.

Poté, co odešla, jsem se vplížila do svého pokoje, protože jsem věděla, že se Alex chystal zavolat našim rodičům a říct jim o tom, co se stalo a o Chesterovi. Opravdu jsem tam nechtěla být, zatímco bude všechno vysvětlovat, tak jsem ho nechala a šla začít se svými domácími úkoly.

Vstoupit sama do svého pokoje poprvé potom, co jsem tam našla kartičku, bylo trochu těžký. V pokoji byla zima a byl trochu cizí, když jsem se pomalu rozhlédla kolem a zkontrolovala, že nic není na svém místě. Omotala jsem si ruce kolem trupu, objímala jsem se a snažila jsem se získat nějaké pohodlí, ale bylo to k ničemu. Pocit osamělosti se na mě usadil a najednou jsem toužila, aby byl se mnou Luke. Omotal by ruce kolem mě, přitáhl by si mě na klín a kolébal mě jako dítě. Postrádala jsem ho tak moc, že to bylo téměř děsivé.

Dopáleně jsem se zhluboka nadechla, přinutila jsem se vzpamatovat z těch obav a strachu předtím, než mě to sežere. Položila jsem svou školní tašku na postel a upadla vedle ní, vytahujíc první knihu, na kterou jsem narazila a začala jsem se svou prací, ve snaze udržet svou mysl od všeho.

O půl hodiny později se ozvalo zaklepání na dveře. Alex vešel dovnitř, mobil sevřený mezi uchem a ramenem, jak odložil sendvič a sklenici jablečného džusu. ″Jo, právě teď je tady,“ řekl do mobilu.

Žaludek se mi sevřel, jak jsem rychle zavrtěla hlavou, nějak jsem věděla, že to byl jeden z rodičů a chtěli by se mnou znovu o všem mluvit. Taky by mě vinili ze Chestera?

″Jo, pak se uvidíme,“ uvedl Alex, než si odtáhl mobil od ucha a podával mi ho. ″Táta pro tebe.“

Vnitřně jsem zasténala, vzala jsem telefon a čekala, až můj bratr odejde dřív, než jsem si ho dala k uchu. ″Ahoj.“ Trhla jsem sebou, čekajíc zběsilé nadávání, protože jsme nezavolali dřív.

″Ahoj zlatíčko. Jak se držíš?“ Zeptal se táta. Známý zvuk jeho hlasu způsobil, že mi oči brněly slzami. Až do teď jsem si neuvědomila, jak moc mi tu on a máma chyběli.

″Jsem v pohodě,“ lhala jsem.

″Alex mi řekl, co se děje. Nebudu začínat s tím celým ´měla si mi to říct, hned jak se všechno začalo dít´, protože si nemyslím, že to celé situaci pomůže.“

Vděčně jsem se usmála a podívala se na svůj strop, přejíc si, aby mé slzy nepadaly. Už jsem byla nemocná z toho, jak kvůli tomu brečím. ″Díky, vážím si toho,“ zamumlala jsem.

″Potřebuju, aby si mi slíbila, že budeš opatrná. Nechoď na místa sama, ber Alexe, nebo Luka sebou, ano?“

Luke? Takže teď Lukovi odpouští? ″Budu,“ slíbila jsem, přikyvujíc. Teď, když jsem věděla, že to není Sandy, vážnost situace mě srážela dolů. Stejně dobře jsem to mohla být já, nebo Alex, kdo byl otráven, v případě, že by ta osoba nasypala jed na krysy na něco v lednici, pak bychom to možná nevědomky snědli. Nebylo to, jako by neměli přístup k domu a našemu jídlu, oni se do našeho domu pustili sami, proboha. Věděla jsem, že jsem musela být opatrná.

″Jak je na tom děda?“ Zeptala jsem se, chtěla jsem změnit téma.

″Je….je okay,“ odpověděl táta, nezdál se tím být příliš jistý.

V krku se mi tvořil knedlík. ″Ne není.“

Táta si zhluboka povzdechl, jeho dech praskal na lince. ″Je na tom špatně, ale bude v pořádku. To nejhorší má teď za sebou,“ ujistil mě. ″Takže, měl bych jít a říct mámě všechno, co se děje. Budu doma zítra, až budeš doma ze školy, takže se pak uvidíme.“

Zavřela jsem oči, zdálo se, že se nervy v mém žaludku usadily, jak jsem myslela na to, že dostanu od táty objetí. Věci se pak zdáli být lepší. ″Nemusíš se vracet domů. Zůstaň s dědečkem,“ protestovala jsem a snažila se, aby můj hlas zněl, jako bych nebyla zoufalá po tom, aby se vrátil domů. ″Jsme tady v pohodě. Nemusíš se vracet.“

″Jo musím, zlatíčko. Nehádej se, jedu domů. Konec rozhovoru.“

Usmála jsem se pro sebe nad konečností jeho tónu. ″Okay. Uvidíme se zítra.“

″Miluju tě.“ Jeho slova způsobila těžko popsatelný hřejivý pocit, který se nade mnou usadil. Nedalo se popřít, že jsem tatínkova holčička.

″Já tebe taky, tati.“

Po rozhovoru s mým tátou a vědomím, že se zítra vrátí domů, se má mysl trochu usadila a starosti okrajově ustoupily. Nakonec, po další hodině práce na svých úkolech, jsem usínala při poslechu rytmických zvuků Alexova bouchání do boxovacího pytle dole v garáži pod mým pokojem.

******

Když ráno vedle mé postele zazvonil budík, hlasitě jsem zasténala. Měla jsem neklidnou noc, trápily mě sny, kde mě honí anonymní osoba, pokaždé jsem vběhla do pokoje, jen abych zjistila, že je naplněný liliemi. Pokaždé jsem se probudila, vylekaná a zpocená, jen abych znovu usnula a měla zase stejný sen. Celé tělo mě bolelo únavou. Opravdu jsem dnes nepotřebovala další den ve škole a to zejména v případě, že to bude den jako včera, kdy si o mě všichni šeptali. A na vrchol toho jsem musela čelit Sandy, teď jsem věděla, že to nebyla ona, kdo mi posílá všechny ty hnusný věci. Omluvím se jí dnes za to, že jsem jí obvinila? Hluboko jsem věděla, že bych měla, ale myšlenka na to, omlouvat se tý přítele kradoucí šlapce skoro způsobilo, že mi bylo zle od žaludku.

Potom, co jsem ležela tak dlouho, jak to jen šlo, aniž bych způsobila, že s Alexem přijdeme pozdě, jsem nakonec odhodila přikrývky a zamířila si dát rychlou sprchu. Alex byl už oblečený a připravený v době, kdy jsem šla dolů. Soucitně se usmál a tiše ke mně přitlačil prázdnou misku a krabici cereálií. Odmávla jsem to a nakrčila nos při pomyšlení na jídlo. Moje chuť k jídlu neexistovala, jak moje vůle omluvit se Sandy.

″Nemám hlad. Můžeme prostě jít?“ Zamumlala jsem unaveně.

″Jo, jestli chceš. Mimochodem, už jsem volal do zvířecí nemocnice a řekli mi, že si Chestera můžeme rozhodně vyzvednout ještě dnes.“ Vsunul mobil do kapsy džínů a sebral klíče.

Usmála jsem se nad těmi novinkami. Při nejmenším jedna věc šla dnes dobře. ″Je dneska lepší?“

Alex přikývl, ukusujíc další kus banánu, který držel. ″Zdá se, že je dneska ráno dobrej. Slyšel jsem ho v pozadí štěkat,“ odpověděl.

″To je skvělá zpráva.“ Vydechla jsem a nechala odejít nějaký stres, který byl zadržován uvnitř mě. Alespoň to bylo pro mě o věc méně, o které se strachovat.

Cestou do školy Alex vypadal, jako by dělal všechno, aby se pokusil mou mysl udržet od policie a stalkera, zdálo se, že jsem to získala. Špatně zpíval na hudbu, vyprávěl hrozné vtipy a obecně byl prostě jeho obvyklé praštěné já. Bylo hezký být prostě normální po tom všem, co nedávno odešlo.

V době, kdy jsme zajeli na parkoviště, se však zdálo, že se normálnost okamžitě vypařila. Zamračila jsem se, když jsem se rozhlédla kolem. Lidi se tlačili venku, choulili se ve skupinkách, někteří se objímali a zdálo se, že pláčou. Alex stěží dostal své auto branou na parkoviště, protože každý stál kolem.

″Co tohle sakra je?“ Zamumlal Alex, troubíc na několik prváků, aby mu uhnuli z cesty, aby mohl zaparkovat.

″Nemám ponětí,“ zamumlala jsem a zmateně zavrtěla hlavou. Lidi teď byli obvykle uvnitř, kecali na chodbě před třídami, ale zdálo se, že polovina školy stála, nebo seděla na parkovišti. Napříč tím mořem tváří, někteří vypadali poněkud podrážděně, někteří tam jen tiše stáli, tváře bledé, ale někteří svírali kapesník, objímali se a vrtěli hlavami ve zjevné hrůze.

Jak jsme se oba dostali z auta, někteří se otočili a podívali se na nás. Tiché ticho se usadilo nad lidmi nejblíže k nám, jak jsem si zavěsila tašku přes rameno a proplétala se davem s Alexem po mém boku. Pak, stejně jako včera, začal vzrušený šepot, když jsem šla kolem. Protočila jsem oči, tiše jsem si přála, aby se země otevřela a pohltila mě. Bojovala jsem s nutkáním se otočit a běžet zpátky do auta jen proto, že se lidé obraceli a dívali se na mě, když jsem došla k místu, kde jsem doufala, že na mě čekají moje kamarádky.

Charlotte a Beth stály na stejném místě jako včera. ″Ahoj. Jak to, že všichni stojí kolem?“ Zeptala jsem se a přistoupila k nim, mávajíc rukou kolem davu.

Charlotte otevřela ústa ve slyšitelném pop. ″Vy jste to neslyšeli?“ Vydechla. Zvedla jsem jedno obočí v otázce, čekajíc, až bude pokračovat. ″Dneska ráno to bylo ve všech zprávách,“ řekla a její ruka se natáhla a chytila mě za předloktí.

Můj zmatek vzrostl. ″Co bylo ve zprávách?“ Ozval se Alex a díval se tázavě na Charlotte, zřejmě stejně ztracený jako já. Zprávy nebylo něco, co obvykle zdobilo ráno naši televizi, Alex se obvykle rozhodl pro sportovní kanál, nebo SpongeBob SquarePants.

Charlotte zmáčkla mou paži pevněji, jak se jí oči rozšířily ještě víc. ″To Sandy. Včera v noci byla zavražděna.“