FF - 19. kapitola

Překlad: Niki

Aniž bych musela otevřít oči, už jsem věděla, kde jsem. Byla jsem v Lukově náručí, jeho teplý dech mi foukal přes vrchol hlavy a jeho srdce mi stabilně bilo pod uchem. Bylo hezké se takhle znovu probouzet. V jednu chvíli jsem byla přesvědčená, že se takhle budu probouzet po zbytek svého života, ale po té nerozvážnosti se Sandy jsem si nebyla tak jistá. Chtěla jsem odpustit a zapomenout, opravdu chtěla, ale byla tam ještě malá část mého mozku, která proti tomu bojovala. Zdálo se, že malá část mé mysli si myslí, že lámat mi srdce je neodpustitelné a že ho nepotřebuju. Ta malá část mého mozku se ale mýlila. Potřebuju ho. Všechno, co se nedávno stalo, to všechno jen dokazovalo, že ho potřebuju. Asi bych se přes to všechno nedostala nebýt Luka. Prostě jsem mu musela dát ještě jednu šanci a přijmout to.

Zamračila jsem se a stisknutím zavřela oči, jak se mé myšlenky obrátily na minulou noc. V duchu jsem se modlila, aby byl Chester okay. Veterinář nevolal, takže jsem to brala jako dobré znamení. Koneckonců se říká, že žádné zprávy jsou dobré zprávy. Zoufale jsem se snažila nemyslet na Sandy, nebo jinou anonymní osobu, plížící se do mého domu a až do mojí ložnice. Nechtěla jsem na to myslet vůbec, protože už jsem cítila, jak vztek a strach uchopují můj žaludek.

Přitulila jsem se blíž k Lukovi, zatímco on spal, konečně jsem otevřela oči a dívala jsem se na jeho hezký obličej. To co jsem viděla, donutilo moje srdce nadskočit, vždycky, a byla jsem si jistá, že by se nic nezměnilo. Vypadal tak klidně, zatímco spal, svaly uvolněné, rty lehce pootevřené, jak těžce oddechoval. Nedalo se popřít, že jsem milovala být v Lukově náruči.

Po několika minutách toho, že jsem tam jen ležela a užívala si blízkost, jeho mobil začal tiše hrát melodii nějakého ptačího cvrlikání, postupně to sílilo. Trochu se posunul, jemně držel moji hlavu na své hrudi jednou rukou, zatímco druhou natáhl a umlčel mobil. Tiše zasténal, očividně nebyl potěšen tím, že se musel probudit.

″Bejby?“ Zabroukal jeho ospalým hlasem, u kterého se nikdy nestalo, že by mě to nerozesmálo.

″Mmm?“

″Je čas na školu,“ odpověděl, jemně mi přejížděl prsty přes rozcuchané vlasy.

Škola. Opravdu jsem dneska nechtěla jít do školy. ″Vlastně bych mohla školu vynechat a jít se podívat na Chestera,“ zamumlala jsem, žvýkajíc si ret s očekáváním. Bude dnes lepší? Vrátilo se jeho dýchání k normálu, místo toho chraplavého, mělkého lapání po dechu? Bude pořád ležet bez hnutí, jen se škubajícími končetinami? Všechny tyhle myšlenky okamžitě vystřelily v mé mysli, způsobujíc, že jsem tam skoro nechtěla jít, protože jsem se bála toho, co jsem mohla vidět.

Lukovo čelo se zkrabatělo a zamračil se. ″Nemají návštěvy až do odpoledne. Plus mají zavolat a uvidí se, jak je na tom. Podívej, proč jim nezavoláme a uvidíme, co řeknou, když řeknou, že zvládne návštěvy, pak půjdu s tebou,“ navrhl se smutným úsměvem.

Zavrtěla jsem hlavou v odmítnutí. ″Ne. Dostal by ses do problémů, že si vynechal hodiny, víš, že dostal. Kromě toho si prostě můžu půjčit Alexovo auto, nebo tak něco.“ Nebo bych možná mohla požádat Luka, aby mě hodil zpátky domů a mohla bych na ten den použít mámino auto, nevadilo by jí to, nebyla tady tak jako tak.

Luke na to zvedl jedno obočí. ″Nepůjdeš sama. Ne po minulý noci. Ne, dokud policie nechytne toho, kdo ti poslal tu kartičku a ty kytky a tak.“ Jeho hlas byl přísný, tak jsem věděla, že tu není místo pro dohadování se s ním. Luke byl kolem mě stejně přehnaně ochranitelský, jako byli další dva muži v mém životě.

Povzdechla jsem si porážkou. ″Fajn. Teď jim zavolám a možná to necháme až do oběda, nebo tak něco, takže nebudeme muset vynechat hodiny,“ souhlasila jsem neochotně.

Smutný úsměv ho zatahal za koutky úst, když natáhl ruku a přejel mi klouby přes tvář. ″Jsi dnes okay? Spala jsi v pohodě. Očekával jsem noční můry,“ řekl tiše.

Pokrčila jsem rameny v odpověď. ″Jsem okay. Doufejme, že policie najde nějaký důkaz, nebo tak něco a pak bude za pár hodin po všem.“ I když jsem především necítila tu naději, že se tak stane. Nějak jsem věděla, v hloubi duše, že ten, kdo nechal kartičku v mém pokoji, nebyl tak hloupý, aby zanechal otisky prstů. Opět se moje myšlenky obrátily k Sandy. Doufejme, že se jí policie zeptá a ona udělá chybu a přizná se. Nezdáli se o tom být včera v noci moc přesvědčeni, když jsem se o ní zmínila, ale byli povinni ji proklepnout. Možná v našem domě nechala nějaké DNA, nebo tak něco, vlasy, otisk prstu, něco, co dokáže, že ona je ta, kdo je za tou nenávistnou kampaní. Nebo možná, že se o tom dnes chlubí svým přátelům – jak se vloupala do našeho domu a otrávila mého psa. Část mě doufala, že by to bylo tak jednoduchý, že by nebyla schopná ovládnout potěšení nad tím, že mě dostala.

″Doufejme,“ souhlasil Luke, předklonil se a zasadil mi něžný polibek na špičku nosu. ″Pojďme se obléknout a pak ti udělám něco k snídani.

******

Naštěstí byl Alex v blažené nevědomosti, že jsem se v noci vplížila do Lukovo postele. Věděla jsem, že by z toho nebyl nadšenej, i když to bylo nevinný. V době, kdy jsme se dostali do školy, už jsem volala na veterinární kliniku a bylo mi řečeno, že měl Chester stabilní noc. Pořád ho pozorně sledovali, ale souhlasili, že ho já a Alex můžeme po škole navštívit.

Bylo těžké opustit teplo a pohodlí Alexova auta, když vypnul na parkovišti motor. Moje oči přejely přes přední část budovy, usazujíc se na Charlotte a Beth, které seděly venku na trávě, živě si povídaly. Nemluvila jsem s nimi, co škola včera skončila, takže nevěděly o dramatické zápletce událostí z minulé noci.

Dneska to bude těžký. Nejen, že se v tom všem budu muset znovu hrabat a říct svým přátelům, co se stalo, taky uvidím ji. Vůbec jsem si nebyla jistá, jak tu poslední část zvládnu. Byla jsem si jistá, že to byla ona, ale policie teď musela něco dělat, nemohla jsem se zapojit. I když jak jí mám prostě ignorovat? Nemyslím si, že bych mohla.

Jak jsem sevřela kliku auta, Alex se dotkl mé paže. ″Maisie, vím, že si řekla, že si myslíš, že tohle všechno dělá Sandy, ale nemůžeš to vědět jistě. Nemůžeš prostě jít a obvinit ji v polovině školy, víš to, že jo?“ Řekl tiše.

Pomalu jsem přikývla. ″Já vím. Policie se se vším vypořádá. Prostě zůstanu z cesty a budu jí kompletně ignorovat.“

Jeho oči studovaly mou tvář, jako by se snažil zjistit, jestli jsem mluvila pravdu, nebo jestli tam nakráčím se všemi zuřivými zbraněmi. ″To je dobře, protože když na ní půjdeš křičet obvinění, pak budeš mít pravděpodobně potíže za obtěžování, nebo tak něco.“ Zvedl jedno obočí jako varování, jeho přísný výraz mi říkal, jak moc jeho slovy myslel. ″Nemyslím si, že je to ona. Pro jednu věc, ona je taková velká hlupačka na to, aby vymyslela všechny tyhle věci. Jen ať policie dělá svojí práci a prozkoumá to.“

Povzdechla jsem si, protáčejíc oči. Nikdo mi nevěřil ohledně té pomstychtivé malé čarodějnice, kterou opravdu byla. Všechny mátla jejím jednáním máslo-se-rozpouští-v-hlavě-roztleskávačky-ústy. ″Fajn,“ zavrčela jsem a strčením otevřela dveře, vyhupujíc nohy ven. Dneska to bude dost těžký i bez začátku rána s bratrskou přednáškou!

Pochodovala jsem ke svým kamarádkám a ignorovala, že Alex a Luke mě následovali těsně za mnou. Bylo to skoro, jako bych získala dva bodyguardi, nebo tak něco. Obě holky se usmály, když jsem se dostala až k nim. ″Dobré ráno,“ zahlaholila Beth předtím, než se její úsměv vytratil a hlavu naklonila na stranu. ″Jsi okay?“

Povzdechla jsem si. Zřejmě se moje frustrace ukazovala na mé tváři jasná jako den. Klesla jsem vedle nich a pak jsem zavrtěla hlavou a začala, abych jim řekla všechno, co se stalo včera v noci – vynechávajíc skutečnosti, že jsem se vplížila do Lukovo postele kvůli pohodlí. Měla jsem pocit, že by se to ani jim moc nelíbilo, a to zejména Charlotte, která se mu pořád chtěla pomstít za to, že mi ublížil. V době, kdy jsem skončila vyprávění o Chesterovi, kartičce na mé posteli a policejní návštěvě, Charlotte se rozzlobeně mračila a Beth vypadala trochu zmateně.

″Kdo tak chorobomyslnej otráví psa?“ Zvolala Charlotte.

″Pst!“ Zasyčela jsem, rychle jsem vrtěla hlavou a rozhlédla se, abych se ujistila, že nikdo neslyšel. Nechtěla jsem, aby o tom dneska všichni mluvili a znovu o mně klábosili. Měla jsem toho dost, protože lidé se pořád bavili příběhy o tom, jak jsme se Luke a já rozešli.

Beth zavrtěla hlavou, oči se jí leskly slzami. ″Ale Chester bude v pořádku, ne?“ Vypískla.

Přikývla jsem a poplácala ji po koleni. Beth byla milovník zvířat na ty nejlepší časy a zbožňovala Chestera. ″Veterinář řekl, že to vypadá dobře,“ potvrdila jsem.

Charlotte si odkašlala, aby dostala mou pozornost. ″Nemyslíš si pořád, že to byla Sandy, že ne?“

Zasténala jsem a zavřela oči. ″Ano. Ale nikdo další zřejmě ne,“ odsekla jsem, vyhupujíc se na nohy. Nechtěla jsem, aby mi další osoba říkala, že jsem se o ní mýlila, nechtěla jsem to už slyšet. Otočila jsem se a pochodovala do školy, takže jsem své dvě kamarádky nechávala v ohromeném tichu za sebou, pořád sedící na trávě. Nejasně jsem si byla vědoma, že se Alex a Luke pořád plahočili spolu za mnou. Podívala jsem se přes rameno a zamračila se. ″Nepotřebuju chůvu,“ vyštěkla jsem a odmítavě mávla rukou.

″Jen chci zkontrolovat tvojí skříňku a ujistit se, že tu nic není,“ odpověděl Alex, zdánlivě se neobtěžoval mým drsným tónem. Pravděpodobně na to byl zvyklý, vyrůstal se mnou a všechno.

Zasténala jsem v zoufalství, protože se mnou jednali jako s dítětem. ″No, neberte všechny, aby se mi podívali do skříňky,“ zavrčela jsem.

Luke se zamračil a přikývl. ″Já vlastně musím jít a promluvit si s paní White o svojí eseji na dějepis, neudělal jsem ji,“ řekl a trochu sebou trhl. ″Setkáme se po tvojí poslední ranní hodině, a pak můžeme jít spolu na oběd, okay bejby?“ Souhlasně jsem přikývla, protože jsem věděla, že bych s ním pravděpodobně jedla tak jako tak, i kdyby se tohle všechno nestalo, takže jsem nemohla být úplně otrávená tím, že mě chce hlídat. Myslím, že jsem se prostě musela smířit s tím, že mám chůvu, dokud policie Sandy nezatkne. Luke se usmál a jemně se dotkl zadní strany mé ruky, jeho oči dělaly tu věc, kdy mi taje srdce, jako dělají obvykle, a tak jsem cítila, jak mi v koutcích úst taky škube neochotný úsměv.

Sledovala jsem ho, jak odchází chodbou, a pak jsem se vlekla ke své skříňce. Když jsem se přiblížila, neklid začal obalovat mou mysl. Bylo tam něco? Nějaký vzkaz nebo květina? Vypadne nějaká zmínka o Chesterovi a přistane mi na nohou? Na rozdíl od dřívějších sekund jsem byla v duchu ráda, že cítím po svém boku Alexovu přítomnost. Když jsem váhavě zvedla ruku, snažila jsem se nevšímat si, že se mi trochu třese. Zadržela jsem dech, jak jsem zadávala kombinaci svojí skříňky a pomalu jsem otevřela dvířka. Ale nic se nestalo. Nic nevylétlo, nebylo tam nic, co tam být nemělo, moje skříňka byla přesně taková, jako jsem jí nechala den předtím.

Vydechla jsem úlevou a pohlédla na Alexe, který byl zaneprázdněn civěním dovnitř, odstrčil mé knihy na stranu a kontroloval každý čtvereční centimetr. Nechala jsem ho, ať se tam prohrabává, zjevně uspokojoval své bratrské instinkty, zatímco jsem se opírala o skříňku a dívala se chodbou. Zach šel ke mně, úsměv na tváři, jak se loudal davem, taky neměl ponětí, co se stalo.

Lukova slova mi najednou zazvonila v uších. ´Co ten kluk Zach? Kolik toho o něm víš?´ Moje oči prohledávaly Zachovu tvář, jeho líný úsměv a jeho pohodový postoj, jak šel ke mně. Nemůže to být on, kdo tohle dělá, ne? Ne. Ne, Maisie, seš blbá! Zach by to neudělal, je to hodnej kluk.

″Ahoj,“ pozdravil a zastavil se po mém boku. ″Vše připraveno na další nudný školní den?“

Zasmála jsem se bez humoru a pokrčila rameny. Už jsem si přála, aby byl dnešek u konce. ″Myslím.“

″Všechno okay?“ Zeptal se.

Naštěstí Alex zřejmě vykonal kontrolu mé skříňky, takže se otočil a strčil do dvířek. ″Tady je všechno v pohodě Maze-Daze. Nechám tě se Zachem a odchytnu tě později. Máš svůj mobil, ne?“ Zeptal se Alex, poklepávajíc si na kapsu, kontrolujíc, že ten svůj má u sebe. Přikývla jsem, protože jsem věděla, že je v mé kapse od dnešního rána, když jsem volala veterináři. ″Okay dobře. Pokud mě dneska budeš potřebovat, pak mi zavolej. Luke s tebou bude jíst oběd a pak si tohle odpoledne se Zachem. Sejdeme se tady na konci školy a půjdeme navštívit Chestera.“ Jeho ruka se mi ovinula kolem ramen, dávajíc mi rychlé uklidňující zmáčknutí, než se otočil a šel k jeho přátelům.

″Co to bylo?“ Zeptal se Zach, přistoupil blíž a opřel se o skříňku vedle té mojí, jak jsem vytahovala knihy, které jsem potřebovala pro své ranní vyučování.

Povzdechla jsem si a přemýšlela, jak moc jsem mu měla říct. Pravděpodobně všechno. Alex mu zřejmě dneska svěřil mou bezpečnost, takže by měl vědět, proč. Otevřela jsem pusu k odpovědi, ale záblesk brilantních blond vlasů upoutal mou pozornost sekundy předtím, než šťouravý krátký smích naplnil vzduch. Dech se mi zadrhl v krku, když jsem se otočila tím směrem. Sandy si to vykračovala ke mně, lemovaná dvěma ze svých malých roztleskávačských přisluhovaček.

Hněv v mé puse chutnal odporně, když jsem pozorovala způsob, jakým se tak plynule pohybovala, jak každý pohyb byl, jako by létala v jejich čtyři palce vysokých podpatcích. Nenáviděla jsem každou věc ohledně ní. Zevnitř jsem se kousla do tváře a nad rámec doufala, že se nezastaví u mě. Moje zdrženlivost rychle bledla. Všechno, co jsem chtěla, bylo na ni křičet, že je psychotická mrcha a že jí policie vyrazí dveře za to, co udělala.

Bohužel pro mě, nebo možná bohužel pro ni, tím jsem si nebyla úplně jistá, zastavila přede mnou. Samolibý, sarkastický úsměv roztažený přes její dokonale namalované růžové rty. Jako by očekávali konflikt, zdálo se, že se lidé kolem nás utišili a otočili se směrem k nám, toužili se dívat na další střetnutí. Vztek zahřál mou tvář, jak otočila dokonale narovnaný pramen jejich vlasů okolo jednoho zkušeně pěstěného nehtu.

″No dneska vypadáš jak sračka. Špatná noc?“ Zeptala se, smějíc se tiše sama sobě, jak očima přejela po mém těle se zjevnou nechutí.

″Víš, že jsem měla“ vyplivla jsem. Můj hlas sotva zněl jako můj, byla jsem tak naštvaná. Snažila jsem se zoufale udržet myšlenku, že nesmím dovolit, aby začala rvačka a že mi policie řekla, abych zůstala daleko od ní, zatímco oni všechno vyšetřují. Ale bylo to těžký. Moje ruka se nemohla dočkat, až jí vytřískne ten spokojený úsměv z tváře.

Sladce se usmála. ″Co se děje, princezno, nespala si moc dobře, nebo tak něco?“

Vysmívala se mi, snažila se mě nakřápnout. Věděla jsem, že to je její herní plán, ale nemohla jsem si pomoct, jen jít spolu s tím. Slova mi z pusy vyletěla dřív, než jsem je mohla zastavit. ″Proč si to udělala? Jsi nemocná na hlavu, Sandy! Kdo tohle udělá nevinnýmu psovi?“ Tvořily se mi slzy, takže moje vidění plavalo, jak jsem se snažila udržet svůj klid.

Pusa jí sklapla, jak se na mě zamračila, a zdálo se, že je zaskočená tím, co jsem řekla. ″Co se psem?“ Zeptala se. Zmatek byl na jejím obličeji jasný, jak to řekla, a po druhé moje přesvědčení zaváhalo. Možná to opravdu neudělala, jak říkali kluci, a já se pletu….

Ale pak jsem si vzpomněla, jak jsem ji před pár měsíci viděla ve školní hře. Byla zatraceně dobrá herečka. ″Nehraj blbou, já vím, že si to byla ty!“ Zasyčela jsem, napřímila jsem se do své plné výšky, jak jsem na ni sebejistě zírala.

Udělala půlkrok zpět a zavrtěla hlavou, její oči se ptaly, jak se na mě podívala. ″O čem to mluvíš?“

″Vplížila ses v noci do mýho domu a otrávila si mýho psa.“ Ukázala jsem na ni vyčítavě, šťouchajíc ji prstem do hrudi pro důraz. Diváci zalapali po dechu a dívali se mezi náma dvěma s vykulenýma očima. Viděla jsem, jak Zach ztuhl a postavil se zpříma vedle mě.

Sandy se nevěřícně zasmála, odpalujíc mou ruku pryč, jak jí oči ztvrdly. ″Nikdy jsem nebyla ve tvym domě. Vzpamatuj se.“ Nenávistně se na mě ušklíbla, dívajíc se na mě dolů s nakrčeným nosem, jako bych byla něco hnusnýho, co jí zrovna vlezlo do cesty.

″Byla jsi to ty! Policie nějak prokáže, že si to ty. Tvoje otisky budou na obalu, nebo tak něco,“ řekla jsem s jistotou, zvedajíc jistě bradu.

″Někdo dal tvýmu psovi otrávený maso?“ Zeptala se. Nějaký druh emocí jí přelétl přes oči, ale bylo to pryč dřív, než jsem mohla zjistit, co to bylo. Nevěřícně zavrtěla hlavou. ″Ty si vážně myslíš, že sem to byla já? Jsi šílená. Šílená-Maisie,“ zesměšňovala mě zpěvavým hlasem, samolibě se rozhlédla na lidi, kteří se shromáždili, aby se dívali. Když se někteří z nich trochu z poloviny zasmáli, zřejmě posílili její stupidní přirovnávání k mému jménu, zatnula jsem zuby zlostí. ″Myslím, že by to mohlo být tvoje nové jméno. Šílená-Maisie. To se k tobě hodí ještě dokonaleji než Neumí-si-udržet-přítele-Maisie,“ dobírala si mě a našpulila rty, jak si založila ruce na prsou.

Vzlyk bojoval, aby se mi vymanil z krku, ale spolkla jsem to, nenechala jsem ho uniknout. ″Prostě zůstaň sakra co nejdál ode mě a mojí rodiny, slyšíš mě? Nebo….nebo….“ Zaťala jsem zuby, pořád jsem se nad sebou snažila udržet určitou míru kontroly.

Zvedla jedno dokonale tvarované obočí, úsměv jí škubal v koutcích úst. ″Nebo co?“

Zklamaně jsem zavrčela. Nikdy v mém životě jsem nikomu nechtěla ublížit, ale pro ni jsem byla ochotna udělat výjimku. Na mysl mi přišel obličej Chestera, jak mi oči hořely slzami. Věděla jsem, že bych měla odejít. Věděla jsem, že jsem v první řadě ani neměla nic říkat a že jsem to prostě měla nechat na policii, ale zdálo se, že moje nohy zakořenily do země, jak sklouzlo to poslední z mé zdrženlivosti. Nemohla jsem se zastavit. Bylo to, jako by někdo jiný kontroloval mé končetiny. Ten její samolibý úsměv byl moje zkáza. Moje ruka se srazila se středem její hrudi, tvrdě. Klopýtla dozadu o pár kroků, lapajíc po dechu z šoku, předtím, než se vzpřímila a dívala se na mě s čistou nevírou křižující její obličej.

″Ty malá couro!“ Zasyčela, jak se na mě vrhla.

Jedna z jejích rukou šla přímo do zadní části mojí hlavy, když sevřela můj culík a hrubě zatáhla. Zuřivost se mi vařila v žaludku, jak se zdálo, že se mi vysmívá za každou špatnou věc, co se stala v posledních týdnech. Zatlačila jsem dopředu proti ní, s použitím mé tělesné hmotnosti jako pákového efektu. Obě jsme narazily do skříněk vedle nás, způsobujíc hlasitý náraz, což se chodbou linulo jako ozvěna. Okamžitě kolem nás vybuchly vzdechy, stejně jako minule, jak všichni sledovali se vzrušenýma očima. Její ruka se spojila se stranou mé hlavy, nutíc mě zatnout zuby, abych nezakňučela od bolesti. Ruka mi vystřelila dozadu k hlavě, svírajíc její ruku, která držela moje vlasy. Moje pokožka začínala hořet, tam kde tvrdě tahala, tak jsem jí zaryla nehty do hřebu tuky tak silně, jak jsem mohla, cítila jsem její krev na konečcích svých prstů, když zalapala po dechu a cukla s rukou pryč. Využívajíc její momentální šok, jsem zvedla ruku a praštila ji tak silně přes obličej, jak jen to šlo, způsobujíc, že jí hlava švihla na stranu.

Volání jmen začalo pak, jak se na mě znovu vrhla, omotala mi ruce kolem pasu a stáhla mě na zem. Bolest mi projela zády, když přistála na mě, rychle si na mě obkročmo sedla a fackovala a škrábala mě na ramenech až do zblbnutí, když jsem se snažila popadnout ji za zápěstí a odstrčit ji pryč.

Rvačka pravděpodobně trvala jen něco málo přes minutu, než dolů přišli ruce a zvedli ode mě Sandy, stejně jako minule. Rychle jsem se posadila, připravená jít znovu po ní. Nebyla jsem na tom moc dobře, ale ještě jsem nebyla připravená se vzdát. Bohužel mě chytil pár rukou a taky mě zvedl na nohy.

″Nech mě bejt!“ Zaječela Sandy, bojovala a kroutila se, snažila se dostat pryč z paží člověka, který ji držel. V zadní části své mysli jsem nejasně poznala, že to byl Zach, kdo ji ze mě vytáhl a teď ji měl ve svěráku jako to sevření na mně.

″Uklidni se, Maisie,“ hlas jsem rozpoznala jako Alexe, zasyčel mi do ucha, jak se jeho ruce utáhly kolem mého pasu.

″Doufám, že tvůj blbej pes umřel!“ Vykřikla Sandy, pořád divoce mlátila.

Znovu se ve mně postavila zuřivost. ″Já tě zabiju! Drž se ode mě dál, nebo přísahám, že toho budeš litovat!“ Zakřičela jsem, divoce jsem mlátila, v naději, že jedna z mých ran přijde do styku s její tváří. Bohužel ode mě byla moc daleko, taky slepě mlátila ve snaze mě zasáhnout. ″Ty zlomyslná malá děvko! Zabiju tě!“

″Maisie, nech toho!“ Zavrčel Alex, táhl mě zpátky o krok či dva, jak přišly nohy Sandy, kopajíc mě do břicha. ″Dostaň ji odsud, Zachu,“ nařídil Alex.

Zach přikývl, otočil rudou tvář Sandy ode mě a trochu jí strčil do chodby. ″Prostě jdi do třídy,“ přikázal, dělajíc krok tak, že jí zastoupil cestu v případě, že by se pokusila po mně znovu skočit. Uchopil ji za paži a ukázal do chodby, pokynul jí, aby šla.

Pak se zdálo, že Sandy svou frustraci obrátila na Zacha. ″Dej ze mě ty špinavý pracky! Nechci, aby byly ty tvoje hnusácký ruce na mně!“ Rozmáchla se a praštila ho dlaněmi do hrudi. Její hlas byl plný kyseliny, když se na něj ušklíbla, její oči tvrdé a vypočítavé. ″Vím o tobě všechno. Můj bratranec chodí do školy, ze který si odešel. Řekl mi všechno o tobě, a co si ve škole dělal. Vím spoustu věcí, u kterých pravděpodobně nechceš, aby se tu věděli. A teď ode mě vypadni!“ Odplivla si Sandy, strkajíc mu znovu do hrudi.

Oči Zacha se rozšířily, když ji tentokrát pustil. ″Zavři držku,“ zavrčel skrz zuby, jak se jeho ruce sevřely v pěsti.

″Proč? Přinutíš mě? Slyšela jsem o tobě. První pěsti, pak mozek,“ posmívala se Sandy, vyklenula obočí ve výzvě.

Zachovi ruce se utáhly ještě víc. ″Jdi se bodnout,“ odfrkl si. ″Mysli, je mi u prdele, co si slyšela? Jsi nějaká kurevská malá holka, která má radost, když ostatní vidí, jak jsou na tom mizerně. Možná to pak dělá tvůj ubohej malej život zajímavějším, nebo tak něco. Prostě jdi do třídy a přestaň se ztrapňovat.“ Ani se nepohnul, jak na něj pár vteřin zírala. Pak se najednou dopálila a otočila se na podpatku, pochodovala chodbou s hejnem následovnic klusajících za ní.

Stála jsem tam s rozevřenou pusou a snažila jsem se pobrat to, co Sandy řekla o Zachovi v jeho staré škole. Prostě, co bylo to, co nechtěl, aby se tady všeobecně vědělo? Zach se otočil, jeho oči se setkaly s mými na vteřinu předtím, než stáhl ramena a kráčel pryč davem bez dalšího slova.

Alexovo sevření na mě se uvolnilo, tak jsem se otočila a podívala se mu do rozzlobené tváře. Trhla jsem sebou, třela jsem si rameno, jak se dav začal rozptylovat. Sklíčeně zavrtěl hlavou. ″Oh jo, jsi fakt dobrá s plánem ´Chystám se jí kompletně ignorovat´, na kterym jsme se dohodli,“ prohlásil a zvedl jedno obočí.

Hlasitě jsem polkla. ″Taky myslím,“ zamumlala jsem.

Dramaticky si povzdechl. ″Vypadá to, že moje lekce sebeobrany byly taky ztráta času, co? Dost ti nakopala zadek.“ Zavrtěl hlavou, zvedl moji tašku do školy a podával mi ji. ″Pereš se jak holka.“

Chtě nechtě jsem se zasmála. ″Já jsem holka.“