FF - 18. kapitola

Překlad: Niki

Trvalo přes hodinu, než policie dorazila. Naše stížnost nebyla považována za naléhavou, protože nikdo nebyl v bezprostředním ohrožení.

Lukovi se konečně podařilo mě uklidnit a taky se mu podařilo sehnat Alexe a říct mu, aby se z posilovny vrátil domů. Říct, že byl Alex šokovaný, by bylo vážně slabý vyjádření. Několikrát se podíval ze mě na Luka, znovu a znovu se ptal na blbý otázky předtím, než nakonec spustil a přešel do přehnaně ochranitelského režimu, mód naštvanýho bráchy. Ani u něj se nezdálo, že věří mému podezření ohledně Sandy.

Když policie konečně dorazila, všichni jsme seděli v obýváku, když jsem opakovala svůj příběh znovu a znovu, všechno, co se nedávno stalo, od tichých telefonátů k soustrastné kartičce, kterou jsem našla na své posteli.

″Takže, kartička byla na tvojí posteli?“ Zeptala se Detektiv Inspektorka Neeson, dáma co je tváří policie, čmárajíc si do svého bloku.

Přikývla jsem, svírajíc Kleenex, co jsem měla v ruce. ″Jo.“ (pozn. Kleenex – značka papírových kapesníků)

Zamračení lemovalo její čelo, když našpulila rty. ″Když jsi přišla domů z doučování, říkáš, že přední dveře byly zamčené a musela jsi odemknout zadní dveře, aby si mohla jít na zahradu?“

Přemýšlela jsem, jen pro dvojí kontrolu své mysli. Rozhodně jsem odemkla oboje dveře, vzpomínala jsem si na to docela jasně. ″Jo, oboje dveře byly zamčené,“ potvrdila jsem.

″A nešla si v té době do svého pokoje,“ objasňovala.

Zavrtěla jsem hlavou v odpověď. ″Šla jsem nahoru, ale jen do Alexova pokoje, abych zjistila, jestli je tam Chester.“ Koutkem oka jsem viděla, jak se Alexovi zatnula čelist, když jsem se zmínila o Chesterovi.

Udělala ještě pár poznámek předtím, než promluvila. ″Když jsi šla vzadu na zahradu, nechala si přední dveře odemčené?“

Zamračila jsem se, tvrdě přemýšlejíc, nebyla jsem si jistá ani jedním. ″Myslím. Ale co to s tím má co dělat?“

Laskavě se usmála, oči jemné a soucitné. ″Jen se snažím zjistit, kdy ta kartička byla umístěna na tvou postel. Nebyl tu žádný násilný vstup do domu, takže je možné, že se do domu někdo vloupal a položil tam tu kartičku, když si venku ošetřovala svého psa,“ navrhla.

Polkla jsem svůj vztek. Znamenalo to, že Sandy na mě čekala, až přijedu domů, aby se za mnou mohla vplížit a položit tam tu kartičku?

Alex se naklonil dopředu, dávajíc hlavu na stranu. ″Ale jak se Chester dostal ven, pokud nebylo žádné násilné vniknutí? Neotevřel jsem kočičí průchod a Maisie řekla, že to taky neudělala. Naši rodiče tady nejsou, takže to nemohli odemknout.“

DI Neeson přikývla, nezdála se být šokovaná, zřejmě na to byla zvyklá. ″To je další věc, na kterou jsem se chtěla zeptat,“ odpověděla. ″Má někdo přístup do domu? Náhradní klíč u sousedů, nebo tak něco?“

Zavrtěla jsem hlavou v odpověď, tiskla jsem se k Lukovu boku, užívala jsem si solidní pevnost jeho těla. Alex odpověděl dřív než já. ″Pro případ nouze necháváme náhradní klíč od zadních dveří vzadu na zahradě,“ zamumlal.

Dámě od policie přešel přes obličej nesouhlasný výraz, když znovu škrábala do svého notesu. ″Mohl bys jít s policistou Tatumem a ukázat mu, kde to je?“ Zeptala se Alexe předtím, než se obrátila na policistu, který tam vedle ní celou dobu tiše seděl. ″Gregu, dej to do sáčků, ať můžeme udělat otisky,“ nařídila, zvedajíc vědomě obočí, jak jí teď dávalo všechno perfektní smysl.

Najednou bylo její přemýšlení jasné i mně. Myslela si, že někdo použil náhradní klíč, aby Chestera pustil ven, nakrmil ho otráveným masem, nechal kartičku na mé posteli, a pak po sobě zase dveře zamkl, takže to nebylo očividný. Když jste o tom přemýšleli takhle, dávalo to smysl.

Alex rychle vstal a vypochodoval z místnosti, tichý policajt ho následoval.

Lukova paže mi sklouzla kolem ramen, jak se dáma otočila zpátky ke mně tázavýma očima. ″Kdo ví o klíči vzadu na zahradě?“

Byla jsem trochu zaskočená její otázkou. Teď jsem o tom přemýšlela a moje mysl se kmitla k Sandy. Pokud jsem si byla vědoma, nikdy dřív nebyla u nás doma, tak jak by věděla, kde je klíč? ″Um, já nevím. Jen pár přátel, co tu se mnou byli, nebo Alex, když zapomněl svoje klíče. Není to známý,“ odpověděla jsem, pořád jsem přemýšlela, jak o tom věděla Sandy. Možná, že mě sledovala a viděla, jak jsem ho minulý týden použila.

DI Neeson se zhluboka nadechla, zdálo se, že o všem uvažuje. ″Promluvíme si s vašimi sousedy a zjistíme, jestli někdo z nich neviděl někoho poflakovat se dnes kolem vašeho domu,“ uvedla. ″Nenapadá tě někdo, kdo by proti tobě mohl cítit nevraživost? Někdo, kdo by ti chtěl ublížit?“

Luke po mém boku ztuhl, ruku na mě utahujíc, jak jemně zavrtěl hlavou, jako by nevědomky znovu zavrhoval můj nápad.

″Já vím, kdo to je,“ odpověděla jsem s jistotou. Obočí ID Neeson se vyklenulo v otázce, její pero se vznášelo nad papírem. ″Sandy Watson.“ Luke vypustil pomalý povzdech, jak mě jeho ruka hladila na boku.

ID Neeson čmárala jméno na papír, když promluvila, ″A proč jsi si jistá, že je to Sandy Watson?“ Zeptala se, opatrně mě studujíc. Hluboce jsem si povzdechla a začala jí všechno vyprávět – jak mě Luke podvedl, jak jsem na párty nazvala Sandy špinavou šlapkou, jak jsme se ve škole hádaly na chodbě, že chce Luka pro sebe a jak se přiznala, že náš rozchod jí zdaleka nestačí. V průběhu celé té věci se inspektorka dívala ze mě na Luka. Nevypadala o tom příliš přesvědčená a já jsem byla každou vteřinou čím dál tím víc frustrovaná. Zdálo se, že moje podezření nebere nikdo vážně.

″Takže si ji neviděla psát ti na skříňku, nebo ti posílat vzkaz?“ Zeptala se. Zavrtěla jsem hlavou v odpověď. ″A když si jí kvůli vzkazu konfrontovala, nepotvrdila, že to byla ona, kdo to poslal?“

Zamračila jsem se. ″No ne, ale ona je jediná, kdo má se mnou zřejmý problém. Ptala jste se mě, jestli vůči mně někdo cítí nevraživost a ona je jediná,“ opáčila jsem defenzivně. Nějak jsem teď cítila, že si myslí, že místo toho cítím nevraživost vůči Sandy já a snažím se jí dostat do potíží. Nenáviděla jsem, že to nikdo nebral vážně, jen proto, že to je pitomá dospívající holka. Ano, zdá se to trochu přitažený za vlasy, že hlavní roztleskávačka rozjede tuhle nenávistnou kampaň proti mně, ale nikdo jiný tu nebyl, takže to musí být ona.

DI Neeson zamyšleně pokývala hlavou, jako by vybírala svá slova. ″Podíváme se na to. V této fázi není nic, ale můžeme jen hádat, kdo je do toho zapletený, takže musíme být opatrní. Na vše dohlédnu, můžete si tím být jistí.“ Ukázala na krabici a obsah, který ležel vedle ní, už to vložili do průhledných igelitových pytlů, když přišli. ″Chystáme se vzít vzkazy, krabici, kartičku a květiny jako důkazy. Ráda bych, aby ses zamyslela nad tím, kdo se těch věcí dotkl. Budeme muset vzít z každé otisky prstů, od každého, kdo s předměty přišel do styku, takže je budeme moci vyloučit z jakýchkoli důkazů, které v krabici najdeme.“ Vstala a vytrhla kus papíru ze svého zápisníku, podávajíc mi ho spolu s perem. ″Jdu dát zbytek do tašky a také vzít otisky z kliky předních a zadních dveří, a také ve tvojí ložnici. Než to dodělám, ocenila bych, kdyby si mohla dát dohromady seznam jmen, která měla kontakt s těmi položkami.“

″Okay.“ Podívala jsem se dolů na papír, mysl jsem měla prázdnou, jak jsem měla začít.

Luke byl zřejmě víc na míči, než jsem byla já, protože si ode mě vzal okamžitě tužku a papír, rozdělil to do sloupců a díval se na mě s očekáváním. ″Takže, kdo jiný než já a ty se dotkl krabice? Říkala si, že to převzal Alex, takže se toho zřejmě dotkl zvenku. Ukázala si krabici někomu dalšímu?“

Vděčně jsem se usmála, protože opět, byl moje skála a dělal pro mě všechno jednodušší. Opřela jsem se o měkké polštáře na pohovce a společně jsme vypracovali seznam každého, kdo se dotkl těch pohoršujících položek.

Alex se vrátil s tím policistou o pár minut později, oznámil, že náhradní klíč tam ve skutečnosti nebyl. Pachatel ho zřejmě použil a pak si ho nechal. Z toho zjištění mě po zádech trochu polechtal mráz. Sandy v tom okamžiku byla zřejmě zmatená z toho, že zašla tak daleko, kdo ví, jak daleko by ještě zašla a co by ještě udělala. To, že má klíč, znamená, že by se mohla vrátit kdykoli. Možná tentokrát ublíží mého bráchovi, rodičům, nebo mně. Nikdy jsem se necítila tak zranitelná a nechráněná, jako jsem byla, když mě to napadlo.

Když bylo dámě od policie řečeno, že náhradní klíč chybí, okamžitě nařídila, aby se vyměnily zámky v našem domě. Poté, co dokončili oprašování dveří kvůli otiskům a napytlování všeho do průhledných plastikových pytlů, Alexovi, Lukovi a mně vzali otisky, aby je vyloučili z těch, co najdou na předmětech.

Konečně, po téměř hodině bylo po všem, byla jsem fyzicky i psychicky vyčerpaná.

ID Neeson se zlehka zasmála, zvedajíc jedno obočí. ″Můžete někde vy dva zůstat přes noc? Zámečník může přijít až ráno. Možná bude nejlepší, když uděláte náhradní opatření.“ Nakonec zacvakla svoje pero, takže jsem věděla, že měli všechno, co potřebovali. ″Třeba zůstat s příbuznými?“ Pokračovala.

Luke se na mě smutně usmál, zlehka mi stiskl ruku. ″Oba můžou zůstat u mě.“

Zdálo se, že Alex při Lukových slovech ztuhl, zamračení se mu rozšířilo po čele, jak zavrčel, což jsem předpokládala, že byl souhlas.

Hluboce jsem vzdychla, jak na mě pro Luka havarovala vlna vděčnosti a lásky. ″Díky,“ zamumlala jsem, hladíc ho palcem po koleni.

Dáma od policie vstala a strčila si zápisník do kapsy. ″Zavolám na veterinární kliniku a uspíším toxikologickou zprávu vašeho psa.“ Zavrtěla se na nohou, jak Alex vstal, natáhl k ní ruku, aby si potřásli. ″Zítra vás kontaktuji. Pokud budete mít vy, nebo vaši rodiče nějaké obavy, tak mi zavolejte. Máte moje číslo. Zavolejte mi kdykoliv, pokud si vzpomenete na něco dalšího.“

Kývla jsem na souhlas a Alex je šel vyvést ven, nechávajíc mě s Lukem v obýváku. Povzdechla jsem si. Oči mi už těžkly. Emoce toho dne mě už táhli dolů a všechno, co jsem chtěla udělat, bylo spát.

″Chceš sbalit tašku, co si ke mně vezmeš?“ Zeptal se Luke tiše.

Přinutila jsem se k úsměvu a přikývla, ale ve skutečnosti jsem nechtěla. Balení tašky znamenalo jít do svého pokoje a to jsem opravdu nechtěla udělat. Vědomí, že tam někdo byl, bylo trochu znervózňující a opravdu jsem tomu nechtěla znovu čelit. Věděla jsem, že jsem prostě hloupá, věděla jsem, že v domě nikdo není, protože Luke a policie prohledali každý kout a skulinu, ale prostě to vědomí, že byl někdo v mém pokoji, se mi nějakým způsobem zdálo zlověstný.

Polkla jsem, doufajíc, že si Luke nemyslí, že jsem blbá. ″Půjdeš se mnou? Opravdu tam nechci jít sama,“ zamumlala jsem a podívala se směrem ke schodům, jak se strach usadil do jámy mého žaludku.

Luke nic neřekl, jen vstal a vzal mě za ruku, vytahujíc mě jemně na nohy. S hlubokým povzdechem jsem ho nechala vyvést mě ven z místnosti. Alex právě zavíral přední dveře, jak jsme vstoupili do chodby. ″Jdeme Maisie sbalit tašku s věcmi, možná bys s tvýma věcma mohl udělat to samý?“ Navrhl Luke.

Alex přikývl, ramena ztuhlá, samozřejmě se mu nelíbilo, že musel přijmout pomoc od mého ex-přítele, co mě podvedl. Měla jsem pocit, že pokud by existovala nějaká jiná možnost, tak by Alex trval na tom, že to uděláme tak, aby nemusel hrát s Lukem na zdvořilý.

Jak mě moje unavené nohy vedly po schodech nahoru, záměrně jsem se snažila držet svoji mysl soustředěnou na to, co bylo třeba zabalit, tak abych nemusela přemýšlet o zvuku, jak známka Chestera vyklouzla z obálky a dopadla na podlahu, nebo skutečnost, že měl útočník klíč – možná s jediným účelem návratu k pozdějšímu datu.

Když jsem vstoupila do svého pokoje, mé oči těkaly k posteli, jako bych tam pořád očekávala tu kartičku, nebo tak něco. Měla jsem váhavé dýchání, jak se zdálo, že mi srdce přeskakuje v hrudi. Bylo to trochu zdrcující. Emoce a strach už vybublali do takového bodu, kdy jsem si nebyla jistá, jestli jsem ve vzteku chtěla rozmlátit svůj pokoj na kousky, nebo se stočit do klubíčka a brečet, dokud moje slzy neodejdou.

Polkla jsem, v očích mě znovu bodalo, jak se mi brada zakymácela. Lukova ruka sevřela tu mojí, jeho druhá ruka mi vklouzla pod bradu, jemným tahem přinutila moji tvář otočit se k té jeho. Jeho měkké hnědé oči byly trpělivé a starostlivé, když se na mě podíval. ″Všechno bude v pořádku, bejby. Pojďme vzít tvoje věci a odejít. Budeš se cítit líp, jakmile se trochu pospíš, jsi vyčerpaná,“ zavrněl, ohnul se a zasadil mi jemný polibek na čelo.

Zavřela jsem oči a přikývla, protože jsem věděla, že má pravdu. Byla jsem mrtvola na nohou a jen jsem toužila, abych už měla tenhle den za sebou. Přinutila jsem se do akce, popadla jsem pyžamo a oblečení na další den, zatímco Luke šel do mojí koupelny a shromažďoval moje věci na mytí. Zvládli jsme to během pár minut. Alex byl hotový chvíli potom, a tak jsme zamkli dům a zamířili na noc do Lukova domu s Alexem v patách ve svém vlastním autě.

Když se automatická železná brána u Lukova domu otevírala, objala jsem se proti chladné noci. ″Jsou tvoji rodiče doma?“ Zeptala jsem se, mračíc se na temný dům, nebyly tam vidět žádné známky života.

Zavrtěl hlavou. ″Ne. Jsou v Německu. Nevrátí se další dva týdny.“ Pokrčil rameny, zdálo se, že se neobtěžuje tím, že tráví týdny a týdny o samotě jen s jeho hospodyní, dělající mu společnost.

Zaparkoval své auto v přední části rozlehlého domu a vypnul motor. Alexovo auto dorazilo za námi a taky zastavil. Moje tělo bylo tak unavené, že jsem se opravdu nechtěla pohnout, ale musela jsem. Přinutila jsem se vylézt z auta, usmívajíc se nad Alexovým ohromeným výrazem. Nikdy předtím nebyl v Lukově domě a zřetelně zapůsobila ta samotná velikost toho.

″Tohle je místo, kde bydlíš?“ Zeptal se Alex, když jsme se vydali k předním dveřím.

″Jo. Je to trochu malý, co?“ Žertoval Luke, vytáhl klíče a pustil nás do jeho domu.

Alex se tiše zasmál. ″Není to malý, víc….titěrný,“ odpověděl Alex. Jeho oči se rozšířily, když jsme vstoupili do domu a první si začal prohlížet vysoké stropy, drahé dřevěné podlahy a originální umění na stěnách. Není pochyb o tom, že jsem měla stejně šokovaný a ohromený výraz, když jsem sem před pár lety taky poprvé vstoupila. Zpočátku mě ten dům ohromil, ale čím víc jsem sem přicházela, viděla jsem, jak je prázdný a postrádá život a milující podmínky, tím víc jsem to pak vnímala jako pouhé cihly a maltu. Mohla jsem snadno pochopit, proč Luke raději trávil čas v našem domě, který byl vždy plný lidí, povídání a smíchu.

Potlačila jsem velké zívnutí, toužebně jsem se podívala na schody, zoufale jsem si potřebovala lehnout, protože moje nohy se chystaly každou chvíli rozjet. Luke si všiml mého zívnutí a položil mi ruku dolů na záda. ″Můžeš si vzít můj pokoj. Budu spát v zeleném pokoji vedle a Alex si může vzít modrý pokoj,“ navrhl a zvedl jedno obočí jako by se ptal, jestli je to v pořádku.

″Nechci tě vykopnout z tvýho pokoje,“ zamumlala jsem. Ve skutečnosti jsem ho vlastně chtěla vykopnout z jeho pokoje. Jeho pokoj mi byl dobře známý, uklidňující, právě teď jsem potřebovala pohodlí a jistotu.

Usmál se a naklonil se, zasazujíc mi pusu na čelo. ″Prostě jdi do postele, bejby.“

Přikývla jsem, neměla jsem na to se s ním kvůli tomu hádat. Moje unavené nohy mě nesly po známých schodech a chodbou až jsem se dostala ke dveřím Lukovi ložnice. Za mnou a dolů po schodech jsem slyšela Luka, jak Alexovi ukazuje, kde je kuchyně, očividně mu dával malou prohlídku, aby se mohl zorientovat.

Neváhala jsem, když jsem vzala za kliku a vstoupila do ložnice. Bylo to takové, jaké jsem si to pamatovala. Fotky nás dvou byly pořád připevněné na každé ploše, židle v rohu jeho pokoje byla pořád pokrytá knihami a časopisy, jako obvykle. Dlouhý červený přehoz a přepychové polštáře, které jsem mu pomohla vybrat, stále lemovaly jeho postel. Se vším tím šílenstvím, co se kolem mě dělo jsem milovala, že byl ten pokoj prakticky stejný, jako když jsem do něj naposled vstoupila. Zdálo se, že to je jedna z mála věcí, která v poslední době nebyla změněna. Milovala jsem jeho pokoj.

Po přepnutí světel tak, že svítily noční lampičky, místo stropních světel jsem vyklouzla ze svého oblečení a oblékla jsem si pyžamo. Vyčerpaná jsem vlezla do postele, pečlivě jsem složila přehoz a dala ho k nohám postele. Usazujíc se zpět do polštářů moje ruka zaváhala, jak se natáhla, aby vypnula lampičky. Nezatáhla jsem závěsy, takže nebyla úplně tma, ale pořád jsem si nebyla jistá, jestli chci zhasnout světla. Měla jsem pocit, že bych si začala představovat věci, nehezký věci, o Chesterovi a o Sandy, jak se vkrádá do mého domu, dotýká se mých věcí, nechává mi tam tu hrozivou kartičku.

Polkla jsem, rozhodujíc se světlo na noc nechat. Překulila jsem se a viděla fotorámeček, ve kterém je fotka mě a Luka z tanečních v loňském roce. Úsměvy na fotce způsobily, že mě bolelo srdce. Způsob, jakým se na mě na fotce díval, bylo čisté zbožňování, štěstí a láska. Po tváři se mi plížil úsměv, když se mi vzpomínky, jak tančíme, líbáme se, mluvíme a smějeme, vracely do mysli. Stýskalo se mi, jak jeho ruce byly omotané kolem mě na té fotce.

S povzdechem jsem se přinutila, abych zavřela oči a snažila se usnout. Bylo už po půlnoci a dnešek se mi zdál neskutečně dlouhý. Bohužel jsem svoji mysl nemohla vypnout. Vzpomínky mě začaly pronásledovat. Chester jako štěně, Chester vzrušeně štěká, jak vybíhá chodbou, on jak žvýká moje ponožky a honí míč. Když se moje myšlenky přesunuly k tomu, jak se někdo plíží do našeho domu, přejel mi mráz po zádech, což mě donutila pevně chytit deky do pěstí a zatnout zuby. I když jsem nechtěla, aby moje hyperaktivní představivost přehrávala scénáře něčeho, Sandy nebo nějaký jiný vyšinutý člověk, chtěl ublížit mně a mojí rodině. Začala jsem přemýšlet, že ten, kdo se vloupal do mého domu, možná zůstává, ukrytý ve stínech zatímco tam byla policie. Sledovali nás do Lukova domu? Byli právě teď venku sledující dům, možná s cílem ublížit nějakým způsobem taky Lukovi?

Předtím, než jsem věděla, co dělám, tak jsem odstrčila deky a vylezla z postele. Myšlenky způsobily, že se mi točila hlava a já jsem od toho potřebovala rozptýlení. Být sama vůbec nepomáhalo. Sotva jsem dokázala být sama hodinu, než jsem vyklouzla z místnosti a plížila jsem se směrem k zelenému pokoji, který byl hned vedle.

Luke se na posteli posadil, když jsem otevřela dveře a vstoupila do místnosti, na noc byl obsazený. Přes tvář mu přelétl ustaraný výraz. Nemluvila jsem, jak jsem zavírala dveře a vydala jsem se napříč k posteli, vklouzla jsem vedle něj a přitáhla jsem si deky kolem ramen.

Jeho oči byly napjaté, jak se jeho ruka natáhla a pohladila mě po tváři. ″Jsi okay?“

Zavrtěla jsem hlavou, bojujíc proti slzám, které se mi hromadily v rozích očí. ″Ne,“ zamumlala jsem. ″Můžu dneska v noci spát s tebou?“

Smutný úsměv přešel přes jeho tvář, když se položil zpátky, roztáhl ruku, abych se k němu mohla přitulit. Vděčně jsem se usmála, protože nežádal, abych něco vysvětlovala, bylo to, jako by pochopil, jak se cítím, považujíc slova za zbytečná.

Přitulila jsem se k jeho boku, nechávajíc, aby mě jeho teplo pokrylo pláštěm bezpečnosti a ochrany. Jeho známá vůně způsobila, že mi brněla kůže, jak jsem se k němu tiskla, skrývajíc svou tvář v ohbí jeho krku. Jeho paže omotané kolem mě, mě pevně připevňovaly k jeho boku, když jsem zavřela oči, už jsem cítila, jak se spánek roztahuje do okrajů mého systému.

Zaměřila jsem se na jeho dýchání a na pocit z jeho prstů, když mě hladil po vlasech. Když se chystal spánek převzít kontrolu, promluvil, ″Bejby, opravdu si myslíš, že to byla Sandy?“ Zeptal se tiše.

Zamračila jsem se a naklonila hlavu tak, že jsem se na něj mohla podívat. Ve skutečnosti jsem nechtěla vědět, jak na tu otázku odpovědět. Na jedné straně, ano, myslela jsem si, že to byla ona. Ona jediná mě napadla ohledně nevraživosti vůči mně. Ale něco mě nahlodávalo, nějaká část mě pochybovala, že by zašla tak daleko. Byla by vážně tak vyšinutá jen proto, že chtěla mého přítele? Ani u policie se nezdálo, že by moje obavy brali nějak víc, což nepomohlo jistotě, kterou jsem cítila dřív v průběhu dne. Možná, že bylo konečně na čase, abych přiznala, že to může být vážnější, než jen holka, která žárlí na to, že jsem chodila s někým, koho chtěla. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem začínala pochybovat o tom, že by to byla ona. Ale nějak pak bylo pro mě jednodušší se s tím vyrovnat, jestliže jsem měla v obličeji hněv a strach. Bylo to trochu snesitelnější myslet si, že to byla jen žárlivá školačka, která dělá všechny tyhle věci, Hloupá, žárlivá školačka byla daleko méně děsivá, než si přiznat, že anonymní, bezejmenný někdo se snaží ublížit mně a možná mojí rodině.

Rozpačitě jsem přikývla, nelíbilo se mi, že najednou začínám pochybovat o svých instinktech. ″Jo.“

Luke se kousal do rtu, zdálo se, že volí svá slova opatrně. ″Ale co když to ona není, jistě,“ zamumlal. Pokrčila jsem rameny, nechtěla jsem o tom mluvit. Byla jsem nedočkavá na spaní, aby tenhle den už skončil. ″Dřív jsem přemýšlel….co ten kluk Zach?“ Zeptal se Luke a zvedl jedno obočí.

Odfrkla jsem si a zasmála jsem se nad absurditou jeho návrhu. ″Zach?“

Přikývl, jeho nos se nakrčil nechutí. ″Jo, nemám toho kluka rád. Je tu něco dost špatnýho kolem něj,“ zamumlal.

Zašklebila jsem se a překulila oči, už jsem věděla, o co tu jde. ″Prostě žárlíš.“

″Ne, nežárlím,“ vysmíval se, vrtíc odmítavě hlavou.

Znovu jsem se k němu přitulila, dávajíc mu paže na hruď. ″Jo, žárlíš,“ přemítala jsem.

Na několik sekund bylo opět ticho, když zřejmě uvažoval o té myšlence. Nakonec si povzdechl. ″Okay, žárlím,“ přiznal. ″Nemám ho rád. Nelíbí se mi, jak si sem prostě vtančil a vybojoval si místo ve tvém životě. Nelíbí se mi, když s ním trávíš čas.“

Hluboce jsem si povzdechla, protože jsem věděla, že byl upřímný a že bych si měla uvědomit, že bych mu za to neměla nadávat. ″Nemusíš žárlit,“ ujistila jsem ho pravdivě. Mezi mnou a Zachem není nic romantickýho.

Zamračil se, omotávajíc si pramen mých vlasů kolem prstu. ″Není to jen o mně, jak žárlím, myslím to vážně. Chci říct, kolik toho o něm víš? Přišel odněkud a všechno bylo v pořádku, než se objevil. To všechno začalo potom, co přišel. Nemůže to být jen náhoda,“ opáčil. Jeho hnědé oči se zavrtaly do těch mých, tiše se mnou uvažujíc. Na prázdno jsem polkla, polykajíc knedlík, který se mi rychle tvořil v krku, jak Luke pokračoval v mluvení. ″Řekla si policii, že si nejela k Zachovi, dokud nebyli čtyři, a že jsi předtím byla v knihovně? No, co dělal on, zatímco jsi tam byla? Mohl,“ hlasitě polkl, ″otrávit Chestera, a pak se vrátil, aby tě vyzvedl. Měl na to čas,“ vysvětlil. ″Věděl o náhradním klíči?“ Zeptal se a zvedl tázavě obočí.

Moje mysl závodila. Luke měl pravdu, Zach říkal, že má něco, co musí udělat hned po škole a že naše doučování bude muset počkat. Co bylo tak důležitý? Bylo to otrávení mého psa? A klíčová otázka….věděl o klíči, protože jsem ho použila, když jsem s ním byla v pátek večer. Lukova otázka mi zvonila v uších – kolik toho vím o Zachovi? Odpověď byla nic moc. Je neuvěřitelně tajemná osoba, občas byl trochu divný a vyhýbavý. A ano, měl čas a věděl, jak se dostat do mého domu….

Ale i když jsem o tom přemýšlela a uvažovala o tom, zavrhovala jsem to. Zach to nebyl. Jasně, je trochu drsnej, ale v srdci je to dobrej kluk, byla jsem si tím jistá. Nechtěla jsem nechat Lukovu žárlivost a zaujatost, aby změnili můj názor na někoho.

″No, věděl o klíči nebo ne?“ Opakoval Luke.

Pokrčila jsem rameny, nechtěla jsem přilívat olej do ohně s potvrzením jeho teorie. ″Nevím,“ zamumlala jsem a doufala, že to bude stačit. Zdálo se, že ano. Luke zamyšleně přikývl, ruku kolem mě utahujíc. Rozhodla jsem se, že musím vyvrátit jeho podezření, než se toho chytne a bude se s tím snažit Zacha spojit jen proto, že toho kluka nemá rád. ″Podívej, Zach to není. Vím, že ho nemáš rád, ale je to v pohodě kluk. Neudělal by to,“ řekla jsem s jistotou. ″Jen ty věci předpokládáš, protože nemáš rád, že se se mnou poflakuje,“ škádlila jsem ho, doufajíc v odlehčení nálady.

Rozpačitě se usmál. ″Možná,“ připustil. ″Protože se děje všechno tohle, dokud policie nechytí toho, kdo to posílá, nechci, aby si někam chodila sama. Ujisti se, že budeš mít vždycky u sebe mě, nebo Alexe.“

″Ano, tati,“ zavtipkovala jsem a kroutila se, abych se dostala blíž.

Zasmál se. ″Nejsem tak nepříjemnej.“

″Jo, jsi,“ opáčila jsem.

Usmál se, předklonil se a opřel si čelo o to mé. Jeho dech mi ovíval rty, když mluvil, ″Okay, jo, možná jsem tak nepříjemnej. Ale jen proto, že tě tak moc Miluji.“

Srdce se mi tavilo při jeho slovech, jak jsem cítila mravenčení na zátylku. ″Taky Tě Miluji.“

Jeho prst mě pohladil po tváři, jak se jeho rty dotkly těch mých, tak jemně, že jsem to sotva cítila. Polibek byl tak měkký a cudný, sladký a něžný, ještě držel vášeň, způsobilo to, že moje srdeční frekvence prudce vzrostla. Odtáhl se a smutně se usmál. ″Pojďme se trochu vyspat, co?“

Souhlasně jsem přikývla, nevěděla jsem, co na to říct. Když jsem byla sama s Lukem jako teď, stulená v jeho náruči, zdálo se tak hloupý, že jsme nebyli spolu. Když jsme byli sami, všechno se zdálo tak správné a dokonalé. Byla to škoda, že vnější svět dělal všechno složitější. Když byli ostatní lidé kolem, prostě to sloužilo jako připomínka toho, že všechno nebylo ve skutečnosti tak dokonalé, jak se zdálo, když jsme to byli jen my dva.

Dal mou hlavu zpátky na jeho krk, a jeho tělo se uvolnilo, jak kolem nás vytáhl přikrývku.

Když už mě vtahoval spánek, uvědomila jsem si, že mu musím něco říct. ″Luku?“

″Hmm?“

″Děkuju ti za dnešní večer. Byl si úžasnej. Nevím, co bych tam bez tebe dělala,“ přiznala jsem. On pro mě dělal všechno jednodušší. Vzal Chestera a taky byl neuvěřitelný, když šlo o otázky policistů. Dnes byl opravdu mojí skálou.

Měkký polibek byl zasazen na vrchol mé hlavy. ″Nemusíš mi děkovat, bejby. Budu tady vždycky, když mě budeš potřebovat. Vždycky.“

Usmála jsem se při jeho slovech a upadla do bezesného spánku.