FF - 16. kapitola

Překlad: Niki

V neděli ráno jsem se rozhodla zavolat Charlotte a Beth a vidět, jestli budou chtít přijít. Potřebovala jsem někomu říct o balíčku, který jsem dostala. Nemohla jsem vydržet dusit to dál v sobě, doutnalo by to a nakonec by mě to dohnalo k šílenství. Nemohla jsem to říct rodičům, bráchovi, nebo Lukovi, protože bych věděla, že by se šli zbláznit, trvali by na tom, abych zavolala policii a byl by taky velkej problém, že by Sandy nakonec vyhrála. Ne, místo toho jsem chtěla předstírat, že se nic nestalo, držet hlavu vzhůru a usmívat se, jako kdyby pro mě nebylo dost důležité, že mě obtěžuje. Myslela jsem, že to bude mít větší účinek, než cokoliv jinýho, očividně chtěla reakci a nebyl tu žádnej způsob, jak bych jí ještě jednu dala.

Obě přijeli spolu těsně po jedenácté, něčemu se chichotaly, jak se jako obvykle samy pustily do mého domu. Naštěstí pro Charlotte, můj brácha ještě nebyl vzhůru, protože obvykle, jakmile vkročila do domu, předváděl se a snažil se dostat do jejích kalhotek. Bylo to odporný, opravdu.

Charlotte se zakřenila, skákajíc na pohovku vedle mě, jak jsme si vyměnily pozdravy.

Vstala jsem a kývla směrem ke dveřím. ″Pojďme do mého pokoje poslouchat hudbu, nebo tak něco.“

Obě okamžitě vstaly a následovaly mě ven z pokoje a po schodech nahoru. S každým krokem jsem cítila, jak se staví moje obavy. Byla jsem trochu nervózní, že jim mám říct o krabici. Co když si budou taky myslet, že je to víc než vtip? To by se to pak pro mě stalo víc reálný. Když jsme se dostali k mému pokoji, ustoupila jsem stranou a nechala jsem je obě projít, jak jsem si kousala ret a přemýšlela, jestli bych si to prostě neměla nechat pro sebe a předstírat, že mi nikdy nic nepřišlo.

Obě upadly na mou postel, Beth okamžitě popadla ze stolku mou knihu, roztržitě s ní máchajíc. Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla jsem se to dostat ven, abych viděla, co si o tom myslí.

″Um, takže jakej je vlastně důvod, proč jsem volala, abyste obě přišly,“ začala jsem a trhla sebou, když jsem se podívala na zavřený dveře skříně, opravdu jsem se nechtěla znovu dotknout krabice, ale vím, že budu muset. Okamžitě to zachytilo jejich pozornost.

Charlotte na mě přimhouřila oči. ″Prosím, řekni mi, že ses nevrátila k Lukovi.“

Slabě jsem se usmála. Je jasný, že neměly tušení, co jsem se chystala říct. ″Nejde o Luka, no, ve skutečnosti trochu jo, ale tak to není,“ zamumlala jsem.

Čelo Beth se zkrabatělo a zamračila se. ″Dáváš ještě menší smysl než obvykle.“

Zasmála jsem se bez humoru a zavřela jsem dveře, opírajíc se o ně jsem zavřela oči. ″Já vím. Je to dlouhej příběh.“ Obě tam seděly a upřeně se na mě dívaly, jak jsem mluvila a řekla jim o telefonátech s hlubokým dýcháním, o vzkazu, který jsem našla ve své skříňce, o počmárání mého zápisníku a kytkách. Tělo Charlotte se napínalo jako had, připravený se vrhnout na svou oběť. Ústa Beth byla roztažena do široka, stejně jako její oči. Polkla jsem knedlík, který se mi vytvořil v krku, když jsem věděla, že je čas říct jim to poslední, tu nejpodivnější věc, krabici, která mi přišla včera.

″A pak mi včera přišlo tohle,“ zamumlala jsem, otevřela jsem skříň a popadla krabici, která tam byla uložená. Svalila jsem se na posteli mezi dvě holky, žvýkajíc si ret, čekala jsem, až to otevřou a podívají se.

Ruka Charlotte vystřelila, odkrývajíc víko. ″Co to sakra je?“ Vykřikla, znechuceně se mračíc na obsah. ″Někdo ti přes FedEx poslal zavražděnýho medvídka a mrtvou kytku? To je zvrácený!“

Přikývla jsem, jak jí Beth okamžitě sebrala krabici, zavřela ji a zkoumala obal, co jsem měla uložený ve skříni. ″Kdo to poslal? Není tu zpáteční adresa,“ poznamenala, prohledávajíc to.

Zaskřípala jsem frustrací zuby. ″Sandy.“ Byla jediná, kdo měl vůči mně averzi.

Beth se zamračila. ″Jak to víš? Mohl by to být kdokoliv.“ Charlotte znovu odklopila krabici, prohledávala vnitřek a vyndala vzkaz, četla ho s vykulenýma očima, než ho podala Beth. ″Wow.“

Pokrčila jsem rameny a zhroutila se na zem, seděla jsem tam se zkříženýma nohama a dívala jsem se na ně. ″Musí to být ona, kdo jinej by to mohl být? Jen se mě snaží zastrašit, snaží se ze mě dostat reakci, jako odplatu, že jsem jí na párty nazvala špinavou šlapkou. Je to blázen.“

Najednou Beth krabici položila a zavrtěla hlavou. ″Neměly bychom se toho dotýkat. Teď to bude zamořený našimi otisky prstů.“ Položila to na stranu a ustaraně se na to dívala. ″Zavolala jsi policii, ne?“

Okay, věděla jsem, že tohle přijde. ″Ehm, ne. Neudělám to a nechci, aby to věděl někdo další. Ona to prostě dělá, abych vypadala jak idiot, takže jí nedám to uspokojení.“ Zvedla jsem bradu s jistotou. Nechtěla jsem jít na policii, ne s medvědem a pár žertovnými hovory, akorát by se mi vysmáli.

Beth měla tvrdě stisknuté rty do nesouhlasného řádku. ″Maisie, tohle je vážný, co když to není ona, kdo to posílá? Co když to není vtip? Musíš to říct policii.“

Trhla jsem sebou, odmítla jsem o tom scénáři přemýšlet. ″Je to ona,“ ujistila jsem je. ″Nechci lidi zatěžovat, aby o tom věděli, ale potřebovala jsem to někomu říct. Rozhodně nechci, aby o tom věděli Alex nebo Luke, byli by kolem mě jak neandrtálci a trvali by na tom, že nemám nikam chodit sama, víte, jací oba jsou.“

Charlotte se předklonila, opírajíc si lokty o kolena, jak se její modré oči upřely na mě. ″Ale proč by zacházela tak daleko? Jasně, je to posluhovačka ďábla, ale proč by se s tebou vlastně obtěžovala? Má, co chtěla, ty a Luke jste se rozešli, má volnou cestu to na něj zkusit, jestli bude chtít. Takže proč by ti začala posílat věci, jako je tohle? Už vyhrála, to nedává smysl.“

Zoufale jsem zasténala, přála jsem si, abych jim to bývala neřekla. Skutečnost, že ony z toho dělaly velkou vědu, to dělalo ještě horší, doufala jsem, že obě budou prostě souhlasit se mnou a budeme se smát, jak je Sandy blbá a pak spálíme medvěda v nějakém voodoo rituálu, nebo něco. ″Kdy ona dávala smysl? Už mi řekla, že to, že jsme se rozešli, pro ni není dost,“ opáčila jsem. ″Podívejte, já sem to ze sebe jen chtěla dostat. Nechci jít na policii, nechci z toho udělat velkej problém. To je to, co chce, aby se stalo.“

Charlotte pomalu přikývla. Beth pořád vypadala, jako by s tím vším nesouhlasila. ″Měla bys zavolat lidem z FedEx a zjistit, kdo to poslal, mají záznamy a tak. Nebo bych to možná mohla zjistit jinou cestou,“ navrhla Charlotte. Tam v jejím oku byl malý uličnický záblesk a v koutcích úst se jí roztáhl úsměv, což signalizovalo, že to nebude dobrý.

Zvedla jsem obočí. ″Jak bys to udělala?“

Opřela se a sepjala ruce, teď se smála plným úsměvem, což znamenalo jen jednu věc – chystá se znovu udělat svojí počítačovou věc a heknout FedEx, aby viděla, kdo to poslal. ″Potřebuju notebook,“ bylo všechno, co odpověděla. Protočila jsem oči. Beth se na Charlotte podívala s čistými obavami křížícími její obličej, neschvalovala nic nezákonného a obvykle se Charlotte vyhýbala, jakmile jí přišel notebook pod ruku. ″Podívám se, jakmile se dostanu domů, nemělo by bejt moc těžký dostat se přes jejich zabezpečení. Máme na krabici stopovací číslo, takže by to měla být hračka.“ Vypadala skoro nadšeně, jak to řekla. Počítače byly její věc, takže si vychutnávala cokoliv, co jí představovalo drobnou výzvu.

Povzdechla jsem si a přikývla. ″Okay, ale nebude to rozdíl, když ti to prostě ukáže, že to poslala ona, pořád s tím nechci nic dělat. Brzy se začne nudit a přesune se na někoho jinýho.“

Beth pořád nevypadala přesvědčeně. ″Dobře, ale pokud se stane něco dalšího, pak bysme to měly nahlásit, nebo alespoň říct tvým rodičům. Žertovný hovory a věci jako tohle nejsou vtipný, i když to má jen někoho vyděsit.“

Přikývla jsem na souhlas. Už jsem se rozhodla, že to udělám tak jako tak, jestli přijde něco dalšího, pak to lidem řeknu, ale teď jsem ráda, že je to prostě zametený pod koberec. V současné době jsem měla až moc dalších věcí, co se dějí, pořád jsem se snažila vyrovnat s faktem, že mi Luke rozdrtil srdce, nechtěla jsem brát na vědomí, že ano, po dobu několika minut, opravdu jsem se vyděsila, když jsem krabici otevřela a ano, opravdu mi projelo myslí, že mě někdo skutečně ohrožuje. Bylo jednodušší předstírat, jako by se to nestalo.

″Jakmile dostanu důkaz, že to poslala ona, měli bychom na ní všechny skočit, nebo tak něco,“ navrhla zamyšleně Charlotte.

Zasmála jsem se a překulila oči. ″Nemám ráda násilí.“

Zvedla jedno obočí. ″Ta holka ti poslala zmrzačenýho medvídka, myslím, že v týhle situaci je násilí oprávněný.“

Uchechtla jsem se nad nadějným zábleskem v jejím oku. ″Zníš jako Zach.“

″Ooh, a to je další věc, o který jsem s tebou chtěla mluvit,“ řekla Charlotte, zvědavě mě pozorujíc. ″Co se mezi váma dvěma děje? Osobně si nemyslím, že je pro tebe dobrou volbou, on je tak….zlej kluk, pro tebe. Ale zdáš se, že ti to prospívá,“ přemítala.

Nevěřícně jsem se zasmála. ″Nic se neděje. Doučuju ho a z nějakýho důvodu se zdá, že se se mnou rád poflakuje. Nic víc než to. Vlastně je to milej kluk. Nemyslím si, že je to tak zlej kluk, jak se sebe rád dělá. Je to docela složitej člověk.“ Zamračila jsem se a přemýšlela o některých z věcí, který mi říkal, je určitě komplikovanej a má hodně věcí, co se mu dějí, ale nechce je ukazovat. Zdá se, že domýšlivost a arogantnost je jen obrázek, co ukazuje lidem, tak, aby si nechal odstup. Klidně bych se vsadila, že pod tím vším je citlivější, než dává najevo.

Charlotte našpulila rty a přikývla. ″Jsem si jistá, že by se s ním dalo pracovat. Kdyby mě nenazval zlatíčkem, vystřelila bych po něm jak přívalová vlna.“ Všechny jsme se začaly smát a mluvit o klukách a škole spíš než o Sandy a policii, za to jsem byla nesmírně vděčná.

******

Jakmile jsem v pondělí ráno vylezla z Alexova auta, okamžitě jsem se setkala se Charlotte, která se do mě zavěsila a spiklenecky se naklonila. ″Tak jsem se snažila všechno zjistit, kdo balík poslal, ale nemohla jsem vůbec nic najít. Záznamy k tomu se zdají být záhadou, ID odesílatele nebylo nikdy zaznamenaný. I když jsem zjistila, že kancelář, ze který to bylo poslaný je v dalším městě. Snažila jsem se hledat jejich bezpečnostní záběry, jestli Sandy nebyla zachycena kamerou, jak to odesílá, ale nic tam nebylo. Buď nemají bezpečnostní kamery, nebo to bylo odstraněný,“ řekla mi a zvedla jedno obočí.

Zamračila jsem se nad tím. ″ID nebylo zaznamenaný?“

Zavrtěla hlavou a pokrčila rameny. ″Ne. Věř mi, kdyby bylo zaznamenaný a pak odstraněný, viděla bych to, ale vůbec nic tam nebylo, dokonce ani náznak záznamu. Odesílatel byl ponechán prázdný,“ potvrdila. ″Hádám, že jim strčila pár babek, aby vynechali její jméno a nikdo pak nemohl dokázat, že to byla ona, pokud by ses rozhodla jít na policii.“

Dramaticky jsem si povzdechla. Vynaložila tolik zatracenýho úsilí jen proto, aby mi ten balíček poslala. Bylo to opravdu trochu děsivý. ″Pojďme na to zapomenout. Nedám jí to uspokojení z mojí reakce na to.“ Zvedla jsem bradu s jistotou, jak jsme šly společně směrem k budově školy. Když jsme se dostaly k mé skříňce, zahlédla jsem Sandy. Byla dál v chodbě, povídala a smála se živě se svou malou skupinkou podobně smýšlejících hlupaček. Ani se nepodívala mým směrem. Byl to samozřejmě její záměr neprozradit se a předstírat, jako že nic neví, že se nic neděje. Čarodějnice.

Beth připochodovala až o minutu později, mluvila o tom, jak se chystá propadnout z algebry, protože neudělala na hodinu úkol. Usmála jsem se a snažila se co nejlíp dostat do konverzace, ale moje mysl pořád bloudila zpátky ke vzkazu a ke krabici. Jsi další. Najednou jsem pochybovala o svém plánu to ignorovat. Když jsem se znovu podívala na Sandy, hněv se budoval v mém žaludku. To, co jsem opravdu chtěla udělat, bylo nakráčet tam a dokončit to, co jsem začala minulý den. Vzhlédla v přesně tu samou dobu, její oči se setkaly s mými a malý arogantní úsměv jí zatahal za koutky úst. Zamračila jsem se, sotva držíc svůj hněv, protože ona všechno zničila a vypadala, že si to moc užívá.

Klepání mi na rameno odvrátilo mou pozornost od Sandy. Zach se na mě usmál, ale zdálo se, že jeho oči mají starosti. ″Ahoj. Jsi okay? Vypadáš unaveně,“ zeptal se a zvedl jedno obočí.

Povzdechla jsem si a pokrčila rameny. ″Jsem v pohodě. O víkendu jsem moc dobře nespala, to je všechno.“ Ani včera v noci se mi nepodařilo moc spát. Alex byl v domě, takže jsem neměla strach, že jsem sama, ale krabice, Sandy, můj nemocný dědeček a Luke probíhali mou myslí prakticky celou noc. Spánek mi bohužel zase unikal.

″Jak to?“

Odmítavě jsem mávla rukou, nechtěla jsem to všechno vyklopit. ″Můj děda na tom není dobře. Rodiče odjeli, aby se ujistili, že je v pořádku, takže mě to trochu vystresovalo. I když je okay. Zřejmě má zápal plic, ale bude v pořádku. Rodiče tam na pár dní zůstávají, aby pomohli babče.“ Sáhla jsem do skříňky a vytáhla svoje knihy na dopolední vyučování.

″Wow, to je na hovno. Doufejme, že mu bude rychle líp,“ odpověděl, opřel se o mojí skříňku, a zvědavě mě pozoroval.

″Doufejme. Takže, budeme se večer učit u mě, nebo u tebe?“ Zeptala jsem se, chtěla jsem změnit téma.

″U mě, jestli je to v pohodě, Olivia na mě pořád dává bacha.“ Temně se zasmál, jak si stoupl zpříma. ″Vlastně tu je něco, co musím hned po škole udělat, takže tě vyzvednu potom, co to udělám. Možná by ses prostě mohla poflakovat tady ve škole a já tě vyzvednu, až to udělám, hádám, že to bude asi za půl hodiny.“

Pokrčila jsem rameny a přikývla na souhlas. Alex šel po škole rovnou do posilovny trénovat na jeho nadcházející kickboxový zápas. Už jsem mu řekla, že jdu domů se Zachem a že mě nemusí svést. ″Jasně, prostě se budu chvíli poflakovat v knihovně, než se vrátíš. Tak jako tak si potřebuju přečíst nějaký nový knihy.“

″Ty si takovej vědátor,“ zažertoval, vrážejíc ramenem do toho mého. Protočila jsem oči, abych mu vrátila zpátky sarkastickou poznámku, ale zazvonil zvonek dřív, než jsem mohla promluvit. Usmál se a ukázal přes rameno. ″Radši bych měl jít do třídy, nechci přijít pozdě a vysloužit si pověst delikventa.“

Zasmála jsem se a zamávala, jak si sebejistě vykračoval chodbou, nezdálo se, že si všímá holek, co se na něj dívají a smějí se, jak se snaží získat si jeho pozornost.

******

Můj den proběhl bez problémů. Neměla jsem žádný z těch podivných tichých telefonátů, žádné vzkazy psané na stroji s lístky uvnitř a nic načmáraného na mé skříňce. Sandy se mým směrem ani nepodívala celý den. Během tělocviku jsem v duchu uvažovala, jestli snad krabice s medvídkem uvnitř nebyla antivrcholným vyvrcholením. Možná se znudila z toho, že jsem nereagovala tak, jak ona chtěla. Doufám, že moje volba to všechno ignorovat měla ten správný účinek a teď se vzdává její brutální masce proti mně. Dalo by se jen doufat.

Dokonce i doučování šlo dobře. Možná, že se moje štěstí znovu otočilo a život by se vrátil do normálu. Potom, co mě Zach konečně ozdobil svou přítomností a vyzvedl mě po škole, jeli jsme se k němu učit. Pracovali jsme skoro dvě hodiny, pořád jsme měli hodně práce, předtím, než se to stoplo na večeři s jeho tetou a strýcem, znovu. Potom mě odvezl domů.

Bylo chladno, jak jsem si sundala Zachovu bundu a podala mu ji zpátky. ″Díky za půjčení. Opravdu bych si neměla zapomenout brát svetr, nebo tak něco, když pojedeme na motorce,“ řekla jsem, opatrně mu jí podávajíc.

Škádlivě se usmál. ″Jen si to připusť, raději nosíš moje oblečení, to je důvod, proč máš na sobě vždycky hloupou malou tenkou košili, když víš, že se jedeme učit. Ráda se zahaluješ do mojí vůně.“

Protočila jsem oči, dávajíc si tašku na rameno. ″Čemukoliv chceš věřit, Zachu,“ odpověděla jsem sarkasticky. Otočila jsem se k domu, objímajíc se proti chladu. Teď, když jsem si sundala jeho bundu, jsem byla okamžitě pokryta husí kůží.

″Uvidíme se.“

Zamávala jsem přes rameno, jak jeho motorka hlasitě zařvala a začala mizet po ulici. Zápolila jsem s mými klíči, vklouzla jsem s nimi do zámku a zatlačila do dveří. Jak jsem vstoupila dveřmi do domu, upustila jsem tašku na zem a zamračila jsem se nad tím neobvyklým tichem. Normálně by mě praštila vůně jídla, hned jak bych prošla dveřmi, tlachání a zvuk televize by zaplňoval dům. Ale dnes jsem byla jediná, kdo tady byl, protože Alex měl trénink až do pozdních hodin a rodiče byli s babčou. Dokonce i Chester, můj pes, nekňučel a neskákal vzrušeně chodbou směrem ke mně. Nelíbilo se mi přicházet do prázdného domu, bylo to trochu děsivý.

Rozhodla jsem se jít a udělat svačinu předtím, než si začnu dělat vlastní úkoly. Ticho bylo trochu divný, jak jsem šla po chodbě. ″Chestere? Radši bys neměl spát zase na postelích!“ Zavolala jsem, smějíc se pro sebe. Měl slabost pro Alexovu postel a bral každou příležitost proklouznout tam, pokud byly jeho dveře otevřené. Zastavila jsem dole u schodiště a podívala jsem se nahoru. ″Chestere!“ Zanadávala jsem, protáčejíc oči. ″Pojď, čas na večeři.“

Šla jsem do kuchyně a rozsvítila, jak jsem šla s vědomím, že slovo večeře ho přinutí utíkat dolů po schodech během několika sekund. Po vyklopení poloviny plechovky se žrádlem pro psy do misky a výměně jeho vody, jsem si stoupla zády k pultu a dívala jsem se na dveře. ″Chestere,“ znovu jsem zavolala, když se neobjevoval. Zasténala jsem v zoufalství a vypochodovala jsem, šla jsem po schodech nahoru směrem k pokoji Alexe. V době, kdy jsem se dostala na vrchol schodů, uvědomila jsem si, že tam není. Dveře byly zavřené – pokud ho tam možná Alex náhodou nezavřel. Jak jsem otevřela dveře, viděla jsem, že místnost byla prázdná, bez důlku na posteli, žádné černé psí chlupy na polštáři, nic.

″Chestere, kde jsi?“ Zvolala jsem nahlas. Hodila jsem kolem očima, abych viděla, že všechny dveře nahoře jsou zavřené tak, že by tady neměl být. Povzdechla jsem si a pochodovala zpátky dolů po schodech. V zadních dveřích jsme měli velký kočičí průchod, který byl vlastně dost velký na to, aby se tam vešel. Obvykle jsme to zamykali, když jsme nebyli doma, protože by se Chester mohl dostat v pohodě ven, ale zdálo se, že nikdy nepoužil logiku, že se může stejně vrátit zpátky. Odemykali jsme je jenom, když byl někdo doma, tak aby pak mohl znovu dovnitř.

Kráčela jsem k zadním dveřím, cestou kolem jsem popadla klíče a rychle odemykala, za předpokladu, že Alex ráno zapomněl zamknout kočičí průchod. Chudák malej. Pokud byl venku celý den, pravděpodobně mrzne! Jak jsem otevřela dveře, uviděla jsem ho. Ležel uprostřed trávníku, nehýbal se.

″Chestere?“ Zakňučela jsem a rychle vyšla, spěchajíc k němu. Zalapala jsem po dechu, když jsem si všimla, jak mělce dýchá. Měl zavřené oči, jako by spal, ale zdálo se, že se snaží dýchat. Bílá pěna mu obarvovala koutky černé tlamy. ″Ach ne,“ zamumlala jsem a rychle ho pohladila, abych viděla, že byl zraněn, nebo tak něco. Oči mi mravenčily slzami, když vypustil nízké zakňučení a otevřel oči předtím, než je zase zavřel. Nevěděla jsem, co mám dělat, prostě tam ležel kompletně bez hnutí. Musela jsem zavolat veterináři, nebo tak něco.

Moje oči přistály na něčem, co bylo pár stop od místa, kde jsem dřepěla. Byla to mastnota v neprodyšném obalu, býlí papír, jako ten, do kterého v řeznictví balí maso. Zamračila jsem se na to a pak jsem se podívala zpátky na Chestera. ″Snědl jsi něco?“ Zamumlala jsem a zmateně zavrtěla hlavou. Když můj pohled přistál na něčem jiném, co leželo na trávě, cítila jsem, jak se moje tělo škublo do šoku. Bílá lilie, stejně jako ty, které jsem dostala, ležela tam, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

Vzlyk mi vzrostl v krku. Ohlédla jsem se na svého psa, zděšená, jak mě zaplavilo uvědomění si. Někdo otrávil mého psa a udělali to kvůli mně. ″Ne, ne, prosím ne.“

Moje ruka letěla rovnou do mé kapsy, vytáhla mobil a zvolila jediného člověka, o kterém jsem věděla, že by tady byl v okamžiku. Zvedl to téměř okamžitě. ″Luku! Bože, Chester,“ zachraptěla jsem a zabořila tvář do kůže na jeho krku a zlomila se do hysterických vzlyků.