FF - 14. kapitola

Překlad: Niki

Být středem pozornosti opravdu není moje silná stránka. Zírající a zvědavé pohledy, které byly zaměřené na mě, způsobily, že mě rozbolela hlava a měla jsem ztuhlá ramena. Šeptání vypuklo všude, kde jsem ráno šla, vzrušené klábosení, jak jsem procházela kolem lidí. ´To je ta holka, co se prala se Sandy,´ nebo ´Zdá se, že jí její přítel podvedl a teď ztratila nervy´. Snažila jsem se to ignorovat, opravdu snažila, ale následovalo mě to jako šedý bouřkový mrak, tlumilo to moji náladu vlnou deprese a ponížení.

V době oběda jsem prostě chtěla jít domů a brečet. Luke a já jsme jedli zase spolu, což bylo o něco divnější potom, co jsem ho ráno líbala, ale naštěstí se o tom nezmiňoval. Zbytek dne byl stejný. Lidé se nenudili v dívání se na mě ani v nejmenším. Tělocvik byl obzvlášť těžký, protože Sandy tam byla taky. Všimla jsem si, s nějakou mírou spokojenosti, že ze mě vypadá trochu unaveně a vůbec se mnou nenavázala oční kontakt. To, spolu s faktem, že se jí přes lícní kost tvořila jemná modřina, způsobovalo, že jsem se cítila trochu líp. Samozřejmě tam byl Zach, vtipkoval, blbnul, byl sarkastický k učiteli a obecně nedělal nic, co řekl, ať udělá. Jako obvykle pro mě udělal hodinu snesitelnější. Dokonce se mi podařilo několikrát smát a to navzdory Sandy, přítele kradoucí šlapky, která byla na sto yardů ode mě.

Na konci školy jsem byla dobře a opravdu připravená jít domů a zalézt do postele, možná dostat obrovské objetí od táty a stočit se mu k boku, když bysme se dívali na televizi, jako dřív, když jsem byla malá holka. Nechtěla jsem čekat na Alexe, až skončí se svým fotbalovým tréninkem, tak jsem se rozhodla jít místo toho domů pěšky. Naštěstí pro mě byl docela slunečný den, jak jsem šla. Po několika minutách mi mobil vibroval v kapse.

Vytáhla jsem ho a přijmula hovor, aniž bych se podívala na ID volajícího. ″Haló?“ S ničím jsem se nesetkala, jen s tichem. ″Haló?“ Zkusila jsem to znovu a zamračila se. ″Haló?“ Když nikdo neodpovídal, povzdechla jsem si a típla jsem to.

Sotva se mi podařilo dostat mobil zpátky do kapsy, vibroval další hovor. Podívala jsem se na obrazovku, viděla jsem, že je to neznámý číslo. ″Haló?“ Odpověděla jsem. Tentokrát to nebylo mrtvé ticho. Nikdo nepromluvil, ale slyšela jsem tichý dech. Někdo byl na druhé konci hovoru, prostě nemluvili.

″Alexi, je tohle tvoje blbnutí? Protože to není vtipný!“ Odsekla jsem, rozhlížejíc se po opuštěné cestě, jak jsem si posunula tašku na rameni.

Dýchání na lince pokračovalo.

″Kdo je to?“ Zeptala jsem se, odtahujíc si mobil od ucha jsem se na něj znovu podívala, jako by se odpověď objevila mávnutím kouzelného proutku. ″Myslím, že máte špatný číslo.“ Opět jsem hovor típla a najednou mi mobil zazvonil v ruce – neznámé číslo volalo znovu. Co to sakra je? Rozhodla jsem se to tentokrát nechat. Zřejmě to byl někdo, kdo si hraje a dělá si ze mě srandu a já tentokrát nepůjdu naproti. Odmítla jsem hovor a vypnula mobil, strkajíc si ho do kapsy džínů.

Postavil se ve mně vztek. Neměla jsem toho v poslední době dost? Teď se někdo rozhodl těžce mi dýchat do mobilu? Lidi příšerný! Moje mysl se náhle znovu zatoulala k Sandy. Ale ona by mi nevolala, ne? Ne po tomhle ránu, jasně.

Dopálila jsem se a zvedla jsem bradu, stáhla jsem ramena a snažila jsem se vypadat nedotčeně. Ten, kdo mi volá – pravděpodobně Sandy – zřejmě se mě snaží naštvat a pravděpodobně sleduje moji reakci. No nedostane to uspokojení z naštvání mě, ne teď! Zlostně jsem pochodovala domů, moje myšlenky byly jen o ní, a jak moc mi zvorala život. Nikdy jsem nikoho víc nenáviděla.

******

Následující den byl lepší v tom smyslu, že se přes noc někdo vloupal do školy a zdemoloval ředitelnu mokrým toaletním papírem a hloupým provázkem. Už se teda nemluvilo o mně, víc se spekulovalo, kdo vyšňořil ředitelnu. Alespoň za to jsem byla vděčná.

Můj den proběhl rychleji než ten přechozí. V poledne jsem však obdržela dalších pár tichých volání z neznámého čísla. V té době jsem seděla s Charlotte a Beth, přešla jsem to jako nic, jen že je to špatný číslo, i když jsem v zadní části svojí hlavy přemýšlela, kdy tohle skončí. Tehdy jsem si poznamenala, že Sandy nebyla v jídelně, pravděpodobně byla zalezlá na záchodech, chichotala se se svými přáteli, jak se mě snažila vytrápit do vyvolání další scény. Byla jsem přesvědčená, že Luke měl pravdu v tom, co řekl přechozí ráno – ta čarodějnice se mě snaží dostat do problémů. Proto to prostě nebudu zvedat a budu předstírat, že se nic neděje a doufat, že se bude nudit dřív, než to začne hrát v mojí mysli.

Dneska byl pátek, takže jsem měla před sebou naštěstí celý relaxační víkend, měla jsem se na co těšit. I když jsem se první musela dostat přes doučování Zacha, a pak můžu odpočívat, ale ještě předtím, budu muset jít sledovat jeho parkour trénink, který měl v pátek večer se svou skupinou. Opravdu jsem neměla představu, co očekávat.

Zastavili jsme na parkovišti, vypadalo to tam jako stará opuštěná budova, namísto posilovny, jakou jsem očekávala. Pořád jsem na něm lpěla, jak na tom závisel můj život, křenila jsem se s nespoutaným vzrušením, kvůli jízdě na motorce. Usmál se na mě přes rameno, když jsem mu dávala ruce z pasu pryč a sundávala jsem si helmu, ignorujíc smích, jak jsem si uhlazovala vlasy zpět na své místo.

Zach se zřejmě setkával se skupinou podobně smýšlejících přátel v pátek večer a trávili hodinu nebo dvě tím, že prováděli nové kousky, nebo plánovali, přes jaké věci musejí příští týden skákat. Netušila jsem, že lidé traceurům skutečně platí za představení na výstavách a podobně. Zřejmě Zach a jeho skupina kamarádů co dělali freerunning měli show, která měla být za pár týdnů, takže musejí udělat číslo, které vypadá dokonale, ale zároveň vypadá, jako by bylo tvořeno na místě. Všechno to znělo zajímavě, ale pořád jsem se tam ještě nedostala, nebo se to odvolalo.

″Připravená?“ Zeptal se Zach, strčil si ruce do kapes a kývl po mé levici.

Pokrčila jsem rameny. ″Jo.“

Křenil se, jak jsme se vydali přes parkoviště, lišta podél okraje budovy vypadala, jako by byla velmi blízko pádu. Okna buď chyběla, tabulky byly rozdrcené, nebo byly zabedněné. Graffiti pokrývali téměř každý centimetr stěn, jak jsme šli podél. Dívala jsem se na to všechno s úctou, to nebyli lidé, co prostě označují věci, nebo čmárají vulgarity, jako obvyklé graffiti, někdo udělal jakousi malbu na zdi. Bylo to neuvěřitelný a já jsem se na to dívala v úžasu, jak jsme šli, sledovala jsem všechny ty barvy, jak se dokonale prolínají. Všechno to bylo rozdělené, různé scény v každé malé části. Moje oči se zastavily na dokonale sprejem malovaném obrazu gejši v plném kostýmu, její malý deštník jí stínil před jasným sluncem nad hlavou. Bylo to krásné a bralo mi to dech. Zastavila jsem se, přemýšlejíc, jak tohle někdo může skutečně vytvořit s plechovkami s barvou.

Zach se smál, sledoval mě, jak jsem si pomalu prohlížela zeď, vpíjela jsem do sebe každou část, šokovaná složitostí každé z nich. ″Líbí se ti to?“ Zeptal se.

Přikývla jsem, hlasitě polykajíc. ″To je neuvěřitelný. Neměla jsem tušení, že tohle můžou lidi udělat.“ Nikdy ve svém životě jsem neviděla graffiti jako tyhle, obvykle to bylo omezeno na naškrábaná slova, která někdo udělal ve spěchu, ale tohle, tohle vypadalo, jako by tím někdo strávil hodiny, dny, dokonce týdny.

Zach mě vzal za loket. ″To udělal Reggie. Můžeš mu říct, že se ti to líbí, až se s ním setkáš,“ odpověděl.

″Reggie?“

Přikývl, zase mě vedl za sebou, jak jsme šli podél okraje budovy na nějaké neznámé místo. ″Jo, je to jeden z mojí skupiny. Je v umělecký škole.“ Vedl mě za roh, kde už stáli ostatní čtyři kluci, mluvili a protahovali si svaly, jak se lehce smáli. Všichni byli oblečený stejně jako Zach, tepláky jim viseli nízko na bocích, trička nebo mikiny s kapucí. Sotva jsem měla čas si všimnout všech těch stěn kolem, které taky byly zahrnuty do Reggieho umění – nemohla jsem se přimět považovat to za graffiti, protože to bylo tak krásné. Všichni se otočili, aby viděli, kdo se přiblížil, lehký, přátelský úsměv vypukl na každé tváři. Rychle jsem po nich nechala bloudit oči. Byli v různém věku, tónů pleti a postavy, ale zároveň měli všichni ten rozpustilý záblesk v oku, který měl Zach.

Nesměle jsem se usmála, jak na mě padly zvědavé pohledy. Zřejmě přemýšleli, kdo jsem, bylo to jasné na každé tváři. Zachova ruka pustila můj loket, jak zabručel pozdrav všem, plácajíc kluky do zad, nebo do ramen přátelsky. Otočil se zpátky ke mně, když byl hotov s říkáním ahoj všem. ″Lidi, tohle je Maisie,“ oznámil.

Slabě jsem zamávala, trochu zneklidněná, jak se na mě všichni dívali, jako lovci posuzující zraněného jelena. Předtím, než jsem věděla, co dělám, jsem přistoupila blíž k Zachovi, moje vnitřnosti mi vlály nervama. Nikdy jsem ráda nepoznávala nové lidi, v ty nejlepší časy, ale tihle kluci byli jasně zastrašující a vypadali, že mě chtějí sníst, nebo něco.

″Ahoj,“ pozdravila jsem nesměle.

Jeden z kluků se podíval zpátky na Zacha s jedním obočím zvědavě zvednutým. ″Přítelkyně?“ Zavrčel.

Zach přikývl, ruka byla majetnicky umístěna dole na mých zádech, tlačíc mě ještě o krok blíž k němu. ″Jo,“ odpověděl. Cítila jsem vrásku zamračení na mém čele, protože lhal. O co sakra jde?

Potom Zachově slově se zdálo, že se postoj těch čtyř kluků okamžitě změnil. Ramena se uvolnila, oči, které se zdály, že plály ohněm pouhé sekundy předtím, si mě teď prohlížely s povrchním zájmem. Ta změna postoje byla zarážející.

″Maisie, to je Jase, Stu, Reggie a Newt,“ představil Zach a mávl rukou v pořadí ke každému z nich. Newt? Hezký jméno….
(pozn. Newt je v překladu čolek J)

″Těší mě.“ Zdvořile jsem se usmála.

″Připravená sledovat tvýho chlapa, až ti nad jeho talentem vystřelí kalhotky?“ Ptal se Jase, teď se smál přátelským úsměvem. Byl poměrně mladý, můj hrubý odhad byl pravděpodobně sedmnáct. Oči se mu leskly pobavením, jak si přejel rukou po krátkých blond vlasech.

Rozpačitě jsem se zasmála, nevěděla jsem, jak odpovědět. ″Myslím,“ odpověděla jsem.

Zakřenil se. ″Co se děje, zlatíčko, nemáš na sobě kalhotky? Proč to váhání?“ Zeptal se a šťouchl Zacha do žeber s hrdým úsměvem.

Zach obrátil oči v sloup, palcem mi hladil klidné kruhy dole na zádech. Bylo to podivně uklidňující. ″Ignoruj tyhle kretény, nejsou zvyklý mluvit s holkama, takže zapomínají, jak být civilizovaný,“ řekl mi, střílejíc po nich varovným pohledem. ″Nechte jí bejt a pojďme udělat tohle zasedání, takže ji budu moct vzít domů.“

Úsměv rozdělil tvář Jase. ″Nemůžeš se dočkat, až jí dostaneš domů, co? Nevyčítej to tady,“ prohlásil, mrkajíc na mě hravě.

Ach Bože, on se mnou flirtuje? Na to jsem vůbec nebyla zvyklá.

Zach sundal ruku z mých zad a rychle se na toho kluka vrhl. Zalapala jsem po dechu, panikařila jsem, dokud jsem si neuvědomila, že se oba smějí, jak se zdálo, že si navzájem nakopávají zadek, útočili a strkali do sebe, ale ani jednomu z nich nepřistála žádná rána. Sledovala jsem, jak se Zach ponořil do útočného postoje, nohy ohnuté, ruce připravené, jako nějaký tichý ninja. Ten druhý udělal totéž, oba se usmívali jako děti na profesionálním zápase. Bylo to překvapivě sexy a nemohla jsem si pomoct od malého vzrušení, které prošlo skrze mě, jak se zdálo, že se ponořili do nějaké kung-fu sestavy kaskadérského výstupu, který zřejmě dělají pod reflektory.

Po několika minutách, vykopávání a provádění úderů, a přeskakování ran se zjevnou rychlostí, se ten druhý kluk postavil a nevinně zvedl ruce, smál se se zatajeným dechem. ″Fajn, už znovu nebudu mrkat na tvojí ženskou,“ uvedl.

Zach se zasmál, čapnul toho druhýho kluka paží kolem krku a hravě mu prohrábl vlasy. ″To je dobře, protože jí to nezajímá. Správně, malá rebelko?“ Ohlédl se zpátky na mě a smál se, jak jsem po něm střelila ostrým pohledem, protože mě tak nazval. Než jsem stačila odpovědět, nebo protestovat, sklonil se a zasadil mi měkký polibek na tvář. Cítila jsem, jak mi červená obličej a krk, zatímco jeho rty prodlévaly na mé kůži na pouhé sekundy, než se odtáhl a usmál se jeho líným, hravým úsměvem. ″Jdi si támhle sednout a sleduj, jak ti tvůj chlap vystřelí kalhotky svým talentem,“ dobíral si mě, používajíc slova Jase, ukazujíc na malou zídku, která stála za mnou.

Věnovala jsem mu sarkastický úsměv, protáčejíc oči, jak jsem se vlekla ke zdi a vyhoupla jsem se, abych si sedla na okraj. Nohy mi visely centimetr od země, jak jsem se na ně podívala s očekáváním. Zach se usmál a sundal si černou mikinu s kapucí, bez varování ji na mě hodil, takže jsem málem spadla ze zdi, jak jsem ji s trhnutím chytila.

Uličnicky se usmál. ″Vezmi si ji, je zima,“ nařídil. Nebyla to otázka, takže nečekal na odpověď, otočil se a šel o pár metrů dál s ostatníma klukama, živě s nima kecal, jak občas ukazovali na věci, mávali kolem rukama, nebo kreslili na betonovou zem kusem křídy. Oblíkla jsem si jeho mikinu, vděčná za teplo, které se v ní od jeho těla pořád drželo. Stáhla jsem si rukávy přes ruce, naklánějíc hlavu na stranu jsem se připravovala dívat se na to, co nazývá ´zábavou´.

******

Nikdy jsem neviděla nic podobného, vyděsilo mě to a nadchlo najednou. Bylo to krásné a podivné, nějakým způsobem strhující. Dívala jsem se s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima, jak Zach a jeho skupina blbnou kolem, skáčou z vrcholu budovy na menší strany budovy, doslova běží do zdí a udělají salto, zdálo se, že vědí něco, co sama gravitace nevěděla.

Dívala jsem se se srdcem až v krku, jak Zach doslova vyběhl z horní části budovy, z boku skočil na zeď, která byla víc než půl metru vysoká, odrazil se od země do salta vpřed a pak vstal ladně na nohy. Bylo to jako gymnastika na steroidech. Nikdy bych nečekala, že se mi to bude líbit, ve skutečnosti jsem si myslela, že to budu nenávidět, ale nemohla jsem se víc mýlit. Tolik se toho kolem mě dělo, lidi volali po mojí pozornosti, snažili se předvést, nabízeli víc a víc, aby na mě udělali dojem, ale já jsem nemohla stáhnout svůj pohled pryč od Zacha Andersona.

V určitém okamžiku v průběhu poslední hodiny a půl, si sundal tričko a hodil ho na zeď vedle mě. Svaly na pažích se mu vlnily tam a zpět, jak vyběhl na zeď, která byla lehce osm stop vysoká, pak se vyhoupl tak, že udělal stojku na zdi, předtím, než se ohnul, sklonil nohy tak, že byl v dokonalém pravém úhlu, všechna jeho váha se přesunula jen na jeho ruce, nechávajíc nohy ve vzduchu. Ta rovnováha a síla mi vzala dech, jak mi srdce bušilo v uších. Strach mi sevřel žaludek. To všechno nebezpečí, které dělali, mě neudělalo bezradnou, můj mozek pořád předvídal, jak upadne na obličej a jak moc to bude bolet, ale kupodivu jsem věděla, že bude v pohodě. Nějak jsem mu věřila, že zná svoje hranice a že se udrží v bezpečí.

Naučila jsem se dvě věci, když jsem se dívala, jak se se svou skupinou připravuje na nadcházející festival. Za prvé, Zach Anderson je neuvěřitelný freerunner. A za druhý, nikdy jsem neocenila chlapskou formu víc, než když jsem se dívala, jak tohle dělá. Bylo to krásný zosobnění.

V době, kdy končili, jsem měla sucho v puse, od toho, jak byla otevřená, jak jsem lapala po dechu v šoku a ze vzrušení každých pár sekund, bodalo mě v očích, jak jsem asi ani nemrkala, protože jsem si nechtěla nechat ujít ani jedno z toho. Všichni stáli, mluvili a smáli se, blahopřáli si, než mi Jase lehce zamával, popadl tašku a skateboard a zmizel v opačném směru. Ostatní ho následovali, mávali na mě, než vyšli.

Zach se usmál a přešel ke mně. V podvečerním slunci, které začínalo slábnout, jsem viděla, jak se na jeho zpevněné hrudi leskne pot. Z nějakého důvodu vypadal starší. Dokonalé ovládání, které vyzařoval během tréninku, nějak způsobilo, že jsem ho viděla v novém světle. Když jsem se na něj podívala teď, neviděla jsem drzýho zlýho kluka, který mluví za zády učitelů a pere se s Lukem, viděla jsem kluka, který byl tak dobrý v něčem, co rozechvělo můj žaludek, viděla jsem kluka, který miluje dělat parkour víc než cokoliv jiného na světě, viděla jsem kluka, co bojuje a chce něco tak hrozně, že by za to dal cokoliv. Bylo to jednoduchý, Zach to chce dělat profesionálně, bylo to snadné vyčíst z jeho chování, a jak vážně to všechno bral. A já mu můžu pomoc tím, že odmaturuje.

Zakřenil se, sáhl po batohu a vytáhl láhev s pitím. ″Líbilo se, nebo ne?“ Zeptal se, než hltal z lahve, jako by nepil roky.

Líbilo se mi to? Neměla jsem ani slova, kterými bych vyjádřila, jak moc jsem si to užila? Otevřela jsem pusu a zavřela ji předtím, než se budu smát, protože jsem si sotva pamatovala, jak mluvit. Doslova ochromil moji mysl. Přikývla jsem, polykajíc, snažíc se vyslovit souvislou větu.

Usmál se a hodil prázdnou lahev do batohu, vytáhl malý ručník a otřel si obličej a krk předtím, než se přesunul dolů k hrudníku.

A pak jsem zapomněla, jak se mluví z úplně jiného důvodu, když jsem sledovala jeho ruku, zdálo se, že jsem uchvácená, jak ručník hladí jeho hruď, namáčejíc se od kapek potu. Najednou jsem měla vizi, jak tohle dělám já, moje ruka klouže po jeho kůži, cítím rýhy na hrudi, obtahuju svaly.

Ach milý pane, potřebuju pomoc!

Posadila jsem se zpříma, nutíc oči, aby se přesunuly zpět k jeho tváři, jak jsem popadla jeho tričko, podávajíc mu ho. Možná, že kdyby si oblékl tričko, byla bych schopná vzpomenout si, jak mluvit, kromě blábolících slov totální holky fanynky.

″To….Zachu….to….“ Nech toho, Maisie!

Hodil ručník nedbale do tašky, zřejmě neměl žádnou představu, že v tu chvíli jeho čistě mužská, drsná síla, která z něj vyzařovala, způsobovala, že mě bolely zuby touhou. ″Vsadím se, že ses nudila,“ prohlásil ledabyle, jak pokrčil rameny na tričko, nakonec se zdálo, že mě pustil z transu, ve kterém jsem byla za poslední hodinu. Jakmile si tričko přetáhl přes hlavu, jeho tvář na několik sekund zmizela a stáhl si ho dolů, jak jsem se konečně dala dohromady.

Cítila jsem, jak se mi přes tvář rozšířil úsměv, jak jsem seskočila ze zdi, na které jsem seděla, prakticky jsem skákala na místě, když jsem se rozplývala nad tím, jak moc se mi to líbilo, jak dobrej v tom je, jak mi vyrazil dech na takový úrovni, nečekala jsem to.

Vypadal trochu vyvedený z míry, jak poslouchal moje vzrušené cvrlikání se skeptickýma očima. ″Opravdu se ti to líbilo? Myslel jsem, že se budeš příšerně nudit,“ odpověděl a potřásl hlavou, jak zvedl tašku, házejíc si ji přes rameno.

″Nudit se? V žádnym případě! Líbilo se mi to. Ta krása toho, volnost, úhly, nemožnost toho, co jste dělali a statečnost. Prostě, wow,“ rozplývala jsem se, chytajíc ho nadšeně za ruku. Zvedl jedno obočí, jak mi přehodil těžkou ruku kolem ramen a kývl tam, kudy jsme přišli. Tentokrát, když jsme šli, jsem nevěnovala žádnou pozornost umění, které bylo nastříkané na stěnách. Umění, které jsem nacházela jako inspirující, přišlo před méně než dvěma hodinami, nyní bylo ve vzdálených zákoutí mé mysli, jak jsem se ho ptala, otázku po otázce o tom, jak se k tomu dostal, jak dlouho trénuje a jakoukoliv další věc, kterou jsem mohla vymyslet, abych se zeptala na parkour. Odpověděl na všechno, s úsměvem, zdálo se, že je zmatený, jako by očekával moji reakci úplně opačnou od toho, jaká byla.

V době, kdy jsme se dostali zpátky k jeho motorce, se začalo stmívat. Křenil se jako malej kluk, škádlil mě malým úsměvem a podal mi helmu, jak hodil nohu přes motorku a posunul se dopředu, takže jsem mohla sklouznout za něj. Sevřela jsem spodek jeho mikiny, kterou jsem měla pořád na sobě, jak jsem ji chtěla vytáhnout, jeho ruka sevřela tu mojí, jak zavrtěl hlavou.

″Nech to bej, na motorce je zima a já sem stejně pořád zpocenej,“ prohlásil.

Polkla jsem, očima mu máchajíc k hrudi, jak jsem na sebe psychicky křičela, abych zase nemyslela na něj bez trička. Neměla jsem tušení, co mě to předtím popadlo, ale pořád jsem z toho teď cítila zbytkové dopady, poletující mi v krvi. Rozhodně jsem potřebovala pomoc od odborníka. ″Jo, ta Spider-Man věc vypadala být vyčerpávající,“ odpověděla jsem a přitáhla si mikinu zase dolů předtím, než jsem přijala nabízenou helmu.

Usmál se a chytil mě pevně za ruku, udržoval mě ve stabilitě, jak jsem lezla za něj, obtáčejíc mu ruce kolem pasu. Snažila jsem se fakt těžce, abych neroztáhla na jeho břiše prsty ve snaze lstivě cítit jeho svaly, ale prostě jsem neměla kontrolu nad mojí blbou rukou. Roztáhla jsem mu na břiše obě dlaně, natahujíc prsty, což jsem doufala, že prošlo jako nevinný pohyb. Cítila jsem teplo jeho kůže přes tenké tričko, které měl na sobě, polkla jsem a přitiskla jsem se k němu pevněji. Ramena mu ztuhla, jak pohnul hlavou, zdálo se, jako by se chystal podívat přes rameno na mě předtím, než si to radši rozmyslel. Náhle vstal, kopnutím nastartoval motorku a pak si znovu sedl. Usmála jsem se, přitiskla jsem mu hlavu v přilbě na rameno a zavřela jsem oči, lpěla jsem na něm, jak přidal plyn, což nás vystřelilo z parkoviště v obláčku kouře.

Byla jsem ještě v oblacích z toho, čeho jsem byla právě svědkem, takže jízda na motorce byla jen třešničkou na vrcholu už velmi mléčného dortu. V době, kdy jsme zastavili před mým domem, jsem byla téměř bez sebe radostí. Sklouzla jsem z motorky, usmívajíc se jak idiot, když jsem se na něj podívala. Usmál se, jak jeho ruce šly po pásku pod mou bradou. Naklonila jsem hlavu, jak s tím zápasil, rozepl to předtím, než helmu stáhl a pověsil ji na řídítka.

″Tak pojď, jdeme dovnitř a ty můžeš udělat něco k jídlu, umírám hlady,“ nařídil a ukázal na mě, abych šla.

″Možná bys měl vařit ty, ty si hlavní šéfkuchař po tom všem,“ odpověděla jsem, jak jsem zašmátrala v kapse pro svoje klíče.

Smál se, následujíc mě cestou ke dveřím. ″Tvoje máma umí vařit, ty těstoviny byly úžasný. Předpokládám, že jsem zase pozvanej na večeři….“ Odmlčel se a podíval se na mě s nadějí.

Zasmála jsem se a hledala v mé druhé kapse, hledajíc svoje klíče, ale nemohla jsem je najít, tak jsem si přehodila tašku z ramene, přikrčila jsem se a hledala jsem místo toho tam. ″Moji rodiče šli večer rovnou z práce ven,“ informovala jsem ho. ″Buď budeš vařit, nebo ti ohřeju něco, co zbylo, tvoje volba,“ nabídla jsem, mračíc se do batohu. Kde jsou sakra moje blbý klíče? Vzala jsem si je dneska ráno?

Zach si povzdechl, opřel se o dveře a zkřížil si ruce na prsou. ″Ani to se nebude dít, pokud se nemůžeme dostat dovnitř,“ dělal si legraci. ″Kde je Alex, nemůžeš prostě zaklepat?“

Zavrtěla jsem hlavou. ″Bude s kamarádama, pije, než dneska večer navštíví nějakou párty.“

Zach našpulil rty, zvědavě mě sledujíc. ″Chceš, abych rozbil okno?“ Zavtipkoval. Alespoň jsem doufala, že to byl vtip.

Dopáleně jsem se postavila a zavrtěla jsem hlavou. ″Ne, vzadu je náhradní klíč.“ Zamířila jsem tam s ním následujícím mě hned za mnou. Používajíc stěnu jako opěrku jsem se naklonila a odjistila zadní bránu a vpustila nás na dvorek, než jsem vstoupila do křoví a hledala třetí kámen z levý strany, zvedla jsem ho a našla náhradní klíč od zadních dveří, který jsme pod ním schovávali pro případ nouze.

Zach udělal v hrdle jízlivý zvuk. ″Ach jo, to je tak moc bezpečný,“ zamumlal sarkasticky, vrtíc nesouhlasně hlavou.

Plácla jsem ho do břicha hřbetem ruky, jak jsem šla kolem ke dveřím s nově nabytým klíčem. ″Přestaň si stěžovat, zníš jako nabručenej starej chlap,“ zanadávala jsem, vyplazujíc na něj jazyk.

Předtím, než jsem věděla, co se stalo, jsem už nebyla na nohou a můj svět se obrátil vzhůru nohama a teď jsem byla tváří k zemi. ″Co to sakra?“ Zaječela jsem chichotajíc se zároveň, jak mi sevřel nohy, hodil si mě přes rameno, zlomyslně se smějíc.

″Sklapni a otevři dveře, ztrácíme drahocenný čas na jezení a já tu začínám stravovat svůj vlastní žaludek. Všechno, co ze mě za pět minut zbude, bude hromada kůže a kostí,“ prohlásil, otáčejíc své tělo tak, že jsem teď byla čelem ke dveřím.

″Měl si na mysli, ztrácíme drahocenný čas na učení,“ opravila jsem, pořád se hystericky chichotajíc. Vložila jsem klíč do zámku, přitiskávajíc mu ruku dolů na záda, takže jsem se mohla stabilizovat. Nikdy jsem si neuvědomila, jak je těžký odemknout dveře, dokud jsem nebyla chycená v pasti na rameni žhavýho Freerunnera.

″Učení přichází po jídle.“ Dokonce i v té delikátní pozici, ve které jsem byla, jsem mohla říct, že se usmívá, prostě podle teplého tónu jeho hlasu.