FF - 13. kapitola

Překlad: Niki

Ráno jsem se probudila celá připravená, jak to udělat. Hněv v mém žaludku měl ještě teplotu varu, ještě jsem se pobídla pohledem na rozlámaný kytky, které teď zdobily vnitřek koše v mém pokoji. Ale teď, když jsem byla tady, teď když jsem jí mohla vidět, jak se směje se svojí malou skupinkou na konci chodby, moje odvaha rychle mizela, jako moje nervy.

Opravdu nerada jsem dělala scény a konfrontovat ji před celou školou, nazývat ji malou mstivou courou, to by definitivně byla scéna. Dneska ráno jsem mávla na svoje přátele, vymluvila jsem se, že musím mluvit s učitelem, protože jsem chtěla tenhle okamžik. A teď je to tady a já couvám.

Lidi se zdržovali na chodbách jako obvykle, opírali se o skříňky, povídali si o událostech z předchozího večera, nebo si vyměňovali příběhy zkažených esejí. Nemohla jsem se na to soustředit, všechno, co jsem viděla, byla ona s jejími blond vlasy, zářícími jako zlatá vlákna, protože slunce proudící oknem za ní ji osvětlovalo, jako by na sobě měla jemnou jiskřivou svatozář. Proč všechno kolem ní musí být tak protivně perfektní? Život je nespravedlivej.

Její šťouravý malý smích se rozezněl chodbou, jak se na ní lidé dívali s úžasem, jak tam stála celá vysoká a ohromná v jejích drobných malinkých šortkách a tričku, které nenechávalo představivosti téměř nic. Snažila jsem se přinutit svoje nohy do pohybu, uzavřít těch třicet nebo kolik stop na stranu, tak abych jí mohla napasovat nohu pevně do zadku. Ale nic se nedělo, nehýbala jsem se. Sebepohrdání mi stékalo po zádech, jak místo toho, abych šla k ní a udělala to, co jsem měla v plánu celou noc, jsem šla ke své skříňce.

Zadala jsem svoji kombinaci, ignorujíc místo, které školník vyčistil tam, kde byl nápis. Vztekle jsem tam zastrkala knihy a vzala jsem si ty, které jsem potřebovala na svoje ranní vyučování. Jak jsem zvedla svoji knihu dějepisu, spadl na zem kus červeného papíru a přistál mi na noze. Sklonila jsem se a zvedla to, zvědavě jsem se mračila. Byla to červená obálka, velké písmeno M bylo napsané na boku elegantní kurzívou, jako by to bylo obkreslené ze staromódního kaligrafického setu, nebo tak něco. Někdo ji zřejmě protlačil štěrbinami ve skříňce.

Rozhlédla jsem se kolem, ale nikdo mi nevěnoval sebemenší pozornost, jak jsem trhnutím obálku otevřela a vytáhla složený list červeného papíru. Ven vypadl dlouhý bílý hedvábný okvětní lístek. Dívala jsem se v transu, jak elegantně odplouvá na podlahu. Podívala jsem se zpátky na vzkaz ve své ruce, neměla jsem ponětí, od koho to bylo. Slova byla vytištěná, byl na to použit nějaký staromódní psací stroj. Ta slova mi postavila chloupky na krku.

´Doufám, že ti moje květiny minulou noc udělaly radost.
Brzy zaplatíš.´

Zmateně jsem na to zírala. Brzy zaplatíš? Co to sakra je? Zaplatit za co? Najednou mě to srazilo jako náklaďák. Já bych platila….to bylo znovu od Sandy! Měla bych zaplatit za to, jak jsem jí ztrapnila minulý víkend na párty! Můj hněv se hned naostřil, jak jsem upustila batoh ke svým nohám a ani jsem se neobtěžovala zavřít skříňku, jak jsem napůl pochodovala a napůl jsem se rozeběhla chodbou směrem k ní. Když jsem se dostala až k ní, strčila jsem jí do ramene, způsobujíc, že zakňučela a klopýtla pár kroků dopředu, narážejíc do jednoho z jejích přátel, než se otočila a podívala se na mě.

″Co si sakra myslíš, že děláš?“ Vykřikla a dívala se na mě s vykulenýma očima.

Plácla jsem jí vzkaz na hruď víc, než bylo nutný. ″Drž se ode mě co nejdál, slyšíš?“ Zavrčela jsem. Lidé se obrátili a teď se dívali, cítila jsem všechny oči na mě, ale já jsem je nenechala, aby mě ovlivnili. Ona musela vědět, ať se sakra drží dál. ″Prostě mě nech bejt ty mstivá malá čarodějnice!“

Zaťala zuby, jak se zdálo, že její ramena ztuhla. ″Já? Co to sakra je, že bych chtěla jít a bejt někde poblíž tebe?“ Zeptala se, znechuceně si mě prohlížejíc.

Ach jo, samozřejmě, že to popírá! ″Myslím to vážně, Sandy, prostě se drž dál! Není už dost, že si rozdělila mě a Luka?“ Křičela jsem, podrážděně rozhazujíc rukama.

Malý ošklivý úsměv jí škubal v koutcích úst, jak zvedla jedno obočí. ″To ani zdaleka nestačí,“ odpověděla chladně. ″Jsem jen ráda, že máš konečně svoje místo, což není někde poblíž Luka!“

Čelist mě bolela, jak jsem ji tak pevně sevřela. Její nebesky modré oči zářily štěstím, jak tam stála, vysmívala se mi s tím jejím perfektním vzhledem. ″Oh, prostě se přes to dostaň. I když jsme se rozešli, pořád s tebou nechce mít nic společnýho, tak měj nějakou hrdost a přestaň se chovat jako zoufalá kurva!“ Opáčila jsem.

Zalapala po dechu, vypadala trochu zaraženě předtím, než ji tvář křižovala divoká zuřivost. ″Ty! Ty si malá kurva! Ty myslící si, že tě quaterback přetáhne jeho popularitou do dobrýho společenskýho postavení, no, já mám pro tebe novinku, princezno, jsi nic a nikdy něco nebudeš. Malá šprtka jako ty nemohla nikdy uspokojit chlapa jako je Luke. Samozřejmě, že mě o to prosil, samozřejmě, že byl minulej tejden celej na mně, nakonec chtěl někoho, kdo může naplnit jeho potřeby! A ani to nebylo poprvé, co se to stalo!“ Vykřikla, tváře planoucí hněvem.

Její slova, to bylo jak kdyby mě bodla do srdce. Prosil jí o to? Nebylo to poprvé? Dvě sekundy jsem jí vlastně věřila, a pak jsem si vzpomněla na Lukův rozrušený a zděšený výraz den po párty. Věřila jsem mu, že mě nikdy předtím nepodvedl, ona se jen snažila mi ublížit.

″Lžeš ty malá – ″ Začala jsem, ale ona byla pořád v plném proudu, přerušila mě.

″Teď, když jsi mimo, on poběží ke mně, jakmile si uvědomí, že mu je bez tebe líp. Dej tomu pár dní a znovu mě o to bude prosit. Bude se poflakovat všude kolem mě a ty se na to všechno budeš muset dívat. Ten kluk je už dost dobře můj,“ poznamenala, uculujíc se s jistotou.

Moje poslední kontrola sklouzla, jak se zdálo, že opar rudého vzteku zatemnil moje vidění. Vystartovala jsem na ni, ignorujíc vzdechy a pištění z radosti, které přicházelo od fascinovaných diváků. Narazily jsme do zdi, jak jedna z mých rukou byla zamotaná v jejích vlasech, hrubě jsem ji zatáhla, až vypustila prvotní výkřik, snažila se mě shodit. Ruka se spojila s mým obličejem, ale byla jsem do toho moc ponořená, abych něco cítila. Adrenalin způsoboval, že bylo těžký se soustředit, jak jsme obě spadly na zem, křičely jsme na sebe nadávky, jak jsme se nemotorně fackovaly a drápaly. Jak jsme se převalily, obě jsme se snažily získat převahu, moje koleno narazilo do podlahy, takže jsem vypustila malý výkřik, ale neuvolnila jsem svůj stisk na ní. Moc to nebolelo, kromě toho jsem byla moc zaměřená na to jí zabít, než abych měla skutečně čas cítit bolest, byla jsem si jistá, že ji ucítím během několika minut.

Zuřivost se stavěla, jak se její nehty zaryly do mého předloktí, škrábajíc do krve. Neměla jsem tušení, jak dlouho jsme se válely na tvrdé podlaze. V zadní části mé mysli jsem slyšela lidi, jak nás nadšeně povzbuzují, skandují ´boj´, jak tomu bylo, když se několik dní zpátky prali Luke a Zach.

Paže se mi omotali kolem pasu, utáhli se a zvedli mě z ní, odtahujíc mě zpátky. Ale já jsem se nezastavila. Mlátila jsem proti tomu sevření, jak jsem pokračovala ve snažení se urvat jí hlavu.

″Ty malá děvko!“ Křičela Sandy, natahujíc se po mně. Ale jeden z fotbalovýho týmu jí taky chytil a odvrátil se s ní ode mě, jak byla její tvář zkřivená vztekem, její oči blyštěly, jak zatínala zuby.

Nemohla jsem opravdu jasně vidět skrz mlhu vzteku, který se na mě usadil, ale matně jsem si byla vědomá pohybu. Buď jsem se pohybovala, nebo někdo pohyboval mnou, nebyla jsem si jistá, jak jsem bezvýsledně pokračovala v mlácení.

Moje oči rychle kmitly kolem, všimla jsem si, že Sandy je stále dál a dál ode mě, někdo ji prakticky táhl chodbou. Byl tam obrovský dav hemžící se kolem, pozorujíc s rozšířenýma očima a ústy dokořán. Výraz byl stejný na každém obličeji, vzrušení a šok – každý obličej kromě jednoho. Osamělá postava stála stranou, opřená ležérně o zeď, jednu nohu přehozenou přes druhou, ruce v kapsách a malý úsměv na tváři. Zach. Jak se jeho oči setkaly s těmi mými, uvědomila jsem si, že má na mě upevněný hrdý pohled. Zamračila jsem se na něj, jak vytáhl ruce z kapes a falešně mi zatleskal předtím, než na mě mrkl.

Najednou se mi zabouchly dveře před nosem a stisk smrti, kterým mě někdo držel, se okrajově uvolnil. ″Uklidni se, bejby.“

Polkla jsem a několikrát zamrkala a snažila jsem se přijít na to, co se stalo. Dveře. Dveře se přede mnou zavřely, a teď jsem byla ve třídě, omezená tím….

″Uklidni se, bejby,“ zavrněl Luke znovu.

Vztekle jsem shodila jeho sevření, otočila jsem se a zírala jsem na něj, protože mě zastavil od vytrhání jejích falešných blond vlasů, jak jsem chtěla. ″Uklidni se? Ona mě prostě uhodila!“ Zvolala jsem, teprve teď jsem registrovala, že mě tvář štípala od rány. Mohla jsem pořád ochutnat kovovou chuť svojí krve, kde se mi tvář roztrhla o zuby. Taky mě bolela ruka, určitě se mi dělá modřina.

Lukova čelist se rozzlobeně sevřela, jak přikývl, jeho oči se usadily na straně mého obličeje. ″Vidím to. Ale ty si jí uhodila první,“ uvedl racionálně. ″A teď, co to bylo?“

Zamračila jsem se a defenzivně jsem si zkřížila ruce na prsou, snažila jsem se získat nějaké sebeovládání, protože mé emoce byly roztřepené a každou chvíli jsem se chystala rozbrečet, cítila jsem, jak se to buduje. ″Je to čarodějnice. Řekla o tobě nějaký věci a já dostala vztek,“ odpověděla jsem konečně, opravdu jsem se znovu nechtěla dostat do toho celého obviňování. Dostali jsme se mimo trať a rvačka nebyla vlastně konkrétně kvůli tomu, bylo to víc o ní přibližující se k mému ex-příteli. To kvůli čemu jsem jí praštila, byla její poznámka o Lukovi, takže to, co jsem právě řekla, nebyla lež.

Jeho hlava nakloněná na stranu, omluvný výraz ve tváři. ″Maisie, je mi moc líto, co se stalo, ale prát se s ní uprostřed školy nevezme zpátky, co jsem udělal. Ve skutečnosti se dostaneš do problémů, to je asi to, co chce, aby se stalo,“ vysvětlil. Zamračila jsem se a jeho ruka se natáhla a odhrnula vlasy z mého obličeje, strkajíc mi nějaké volné pramínky za ucho. ″Ještě pár vteřin a učitelé by u celý tý rvačky byli. To nejsi ty, bejby. Moje Maisie se ve škole nedostává do problémů.“ To je pravda. Možná jsem měla počkat, a skočit s ní do temný uličky, když by nikdo nebyl kolem. ″Jen prosím, nezačínej s ní nic dalšího, okay?“ Prosil.

Někde v mém naštvaném stavu mysli jsem zaregistrovala, že ji brání. Čarodějnice, se kterou mě podvedl, holka, která teď začíná s jakousi nenávistnou kampaní proti mně, on ji brání.

Hněv ve mně znovu stoupl, jak se moje ruce zaťaly v pěst. ″Ach, omlouvám se, zničila jsem tvoje šance si zapíchat dneska večer? Hodí na tebe mojí nerozumnost a dneska večer ti nedá?“ Odplivla jsem kysele.

Otevřel ústa, jak se jeho oči rozšířily. Doslova na mě zíral, jako bych právě řekla tu nejabsurdnější a šokující věc na světě. ″Moje šance si zapíchat? S ní? Zbláznila ses?“ Zadusil se, jeho hlas byl přiškrcený, jak vrtěl hlavou a díval se na mě, jako bych doopravdy ztratila rozum.

Její slova mi zněla v uších. ´Bude mě o to prosit. Bude se poflakovat všude kolem mě a ty se na to všechno budeš muset dívat.´

Předtím, než jsem se mohla zastavit, pleskla jsem ho do hrudi tak silně, jak to jen šlo, takže mě bodlo v ruce a on couvnul. ″No byla pro tebe dost dobrá minulej víkend!“ Zaječela jsem. Cítila jsem, jak mi teď po tvářích stékají naštvané a šílené žárlivé slzy, jak jsem byla nesvá z rvačky a zůstala vyrovnaná.

″Byla to chyba a už se to nikdy nestane!“ Zavrčel zlostně Luke, ohnul se, takže jeho tvář byla na úrovni té mojí.

″Jo, dokud se na tebe znovu nevrhne, a ty nebudeš moc říct ne.“ Srdce mě bolelo. Dneska ráno jsem byla plně připravená se jí postavit, a pak jsem se prostě rozpadla na kousky a způsobila jsem, že jsem působila jako žárlivá a hnusná holka. Proč nemůžu mít nějakou odvahu mýho bráchy? Nenechal by ji mu říkat všechny ty věci. ″Řekla, že si už dost dobře její.“ Můj hlas udělal vzlyk a moje brada náhle zakolísala, jak jsem přemýšlelo o tom, že Luke už vlastně není můj. Co když má ona pravdu? Co když potřeboval něco víc naplňujícího, co když jsem pro něj nebyla dost dobrá? Co když si uvědomil, že je víc vhodnější pro školní roztleskávačku, spíš než pro podivínskou studentku? Co když jí začal nahánět, jak jsem si v poslední době často představovala? Jak bych se s tím vyrovnala?

Sledovala jsem, jak vztek zkřížil jeho tvář. Zatnul zuby, jak vzal můj obličej do dlaní, natočil mi hlavu tak, že se mé oči setkaly s těmi jeho. ″Já jí nechci. Nechci nikoho jinýho než tebe. Nikdy tě znovu nepodvedu, bejby, nikdy. Jsem tvůj navždy,“ prakticky zavrčel. Intenzita v jeho hnědých očích byla trochu zdrcující, jak se na mě díval.

´Tvůj navždy´ ta část donutila moji ruku dotknout se materiálu mého trička ve středu hrudníku, prsty obtahujíc obrys jeho medailonku, který jsem ukryla pod svým tričkem, protože jsem se nemohla přinutit se s ním rozloučit. Zdálo se, že mi puls bubnuje v uších a předtím, než jsem věděla, co dělám, tak jsem si stoupla na špičky a majetnicky jsem narazila své rty na ty jeho.

Okamžitě zareagoval, přimačkávajíc své tělo na to moje, líbal mě divoce. Polibek byl žhavý, syčící, jak když se do vašich mozků vyšplhává žhavost. Lišilo se to od všech polibků, které jsme kdy předtím sdíleli. Byl plný žárlivosti, vášně, chtíče a mnoho naprosté potřebnosti. Zdálo se, že každá buňka v mém těle ožila, jak se naše jazyky propletli dohromady. Nemohla jsem se dostat dost blízko, jak se zdálo, že všechno slábne, graffiti, párty, podvádění, to všechno prostě zmizelo, jak jsem ztratila sama sebe v krásně známém Lukově polibku.

Ruce se mi zkroutily vzadu v jeho vlasech, nutíc ho zasténat mi do pusy a přitisknout mě blíž k němu. Všechno bylo tak neuvěřitelný, stejně jako to bývalo, ale naplněné více vášní, což se už nějaký čas nestalo.

Ale když prolomil polibek a přitiskl své čelo k tomu mému, oči pořád zavřené a ústa roztažená do oslnivého úsměvu, uvědomila jsem si, že se nic nezměnilo. On byl pořád ten, kdo mě podvedl a všichni to věděli – to, že to nebylo pryč, jen proto, že jsme se líbali a ani by to nebolelo, bylo doprovázeno uvědoměním si, že věci už nikdy nebudou stejné. Bylo snadný předstírat, že je všechno fajn, zatímco byly jeho rty přitisklé k těm mým, bylo snadné odpustit, ale ta část o zapomínání, to bylo nejtěžší.

Spokojeně si povzdechl, jeho ruka mě hladila po zádech, jak mě políbil na nos, na tváře a na čelo předtím, než mě objal tak pevně, že jsem mohla sotva dýchat.

Neochotně jsem se odtáhla z jeho náruče a omluvně jsem se na něj podívala. Věděla jsem, že jsem to neměla dělat. Náhodně jsem právě vybudovala jeho naděje, že bude všechno v pohodě, když jsem se ve skutečnosti cítila být daleko od v pohodě. Pořád jsem ještě nebyla připravená jít dál. Nemohla jsem ho nechat jít, ale v tomhle okamžiku jsem nebyla připravená se k němu vrátit, a nebyla jsem si jistá, jestli někdy budu. Milovala jsem ho, tak moc, věděla jsem to s jistotou, ale pořád jsem nevěděla, jestli bych se mohla dostat přes to, jak jsem ho viděla jebat s jinou holkou. Ten obraz byl pořád zakořeněný v mé paměti pokaždé, když jsem viděla její samolibý obličej.

Lukův obličej okamžitě pohasl. Mezi obočím se mu vytvořila malá vráska, jak mu paže klesly z mého pasu k jeho bokům. Zaplavila mě vlna viny, nutíc mě, že jsem se cítila jako ten, kdo něco udělal špatně, místo něj. ″Omlouvám se, neměla jsem tě líbat. Prostě jsem byla chycená v okamžiku a rozrušená,“ zašeptala jsem, utírajíc slzy, které mi teď usychaly na tváři.

Usmál se, ale nedosáhlo to k jeho smutným očím. ″Neomlouvej se,“ odpověděl a pokrčil rameny, očividně se snažil o neformální lhostejnost.

Naprázdno jsem polkla nad bolestí, kterou jsem mohla vidět z jeho falešného úsměvu. ″Snažím se na to zapomenout, je to prostě těžký. Potřebuju čas,“ vysvětlila jsem, vzala jsem ho za ruku a hladila ho prsty přes klouby. Jeho ruce byly tak měkké a moje mysl se zatoulala do vzpomínek, když byly v těch mých, nebo jak mě jeho konečky prstů hladí po tváři. Další knedlík se mi utvořil v krku.

Přikývl, přistupujíc znovu blíž ke mně a ovinul mi volnou paži kolem pasu. ″Čas je něco, čeho mám hodně,“ zašeptal. ″Budu čekat, dokud si nevyčistíš hlavu. Oba víme, že jsme stvořeni jeden pro druhého.“

Upřímnost těchto jeho slov zapříčinila, že mě znovu bodaly slzy. V hloubi duše jsem věděla, že měl pravdu. Když to bylo prostě my, jako teď, mohla jsem vidět svoji budoucnost s Lukem, moji šťastnou budoucnost s domem a dětmi. Ale moje tvrdohlavá hrdost a pocit vlastní hodnoty se mě snažili přinutit jít dál a nechat ho jít. Moje hlava mi říkala, že jsem silná osoba, ta, která nepotřebuje muže, aby jí doplňoval, ale moje srdce bylo pořád uvízlé v okamžiku s Lukem. Moje celá bytost si libovala v pocitu, být znovu v jeho náručí a být obklopená jeho vůní. Byla jsem rozpolcená. S jeho teplem a ochranitelským omotáním kolem mě jsem věděla, že ho potřebuju, i když jsem si to nechtěla přiznat.

Zatímco jsem se pořád snažila přijít na to, jaká by měla být moje další slova, odtáhl se a usmál se na mě. ″Jdeme tě dostat do třídy, co?“

Přikývla jsem, vděčná za milost. Jeho ruka sevřela tu mojí, jak ustoupil a otevřel dveře, vedl nás ven do nyní opuštěné chodby.