FF - 12. kapitola

Překlad: Niki

Vlastně jsem zapomněla, jak moc se mi líbilo jet na jeho motorce. V době, kdy jsme zastavili u jeho domu, jsem byla ve stavu euforie a nechtěla jsem, aby to skončilo. Prsty mě bolely, jak jsem se ho tak pevně držela, ale adrenalin z tak rychlé jízdy, naklánění se do stran, vítr bičující moje oblečení, to všechno vykouzlilo ten největší úsměv přes mou tvář. Když vypnul motor, byla jsem vlastně trochu zklamaná, ale alespoň jsem se mohla těšit na cestu domů.

Když jsme zastavili, postavil se a já tam jen seděla, poslouchala jsem, jak mi srdce buší v uších, jak jsem se smála jak idiot. Zach mě mluvením hodil zpátky do reality. ″I když se mi moc líbí, jak si kolem mě omotaná, plánuješ mě v dohledný době pustit?“ Zeptal se sarkasticky, domýšlivě se na mě zasmál přes rameno, jak jeho ruce přejely přes mé paže, které byly sevřené kolem jeho pasu.

Nesměle jsem se zasmála a rozmotala ruce z medvědího objetí, ve kterém jsem ho držela v pasti. ″Promiň. Měli by na tyhle věci dávat držadla,“ zamumlala jsem a cítila, jak můj obličej hoří rozpaky.

″Dali.“ Kývl směrem k zadní části motorky a já jsem tam zahlédla malé držadlo, přivařené hned za mnou.

Zamračila jsem se. ″Takže, jak bych se měla držet? Jezdit pozpátku?“ Zeptala jsem se nevěřícně.

Zasmál se a zavrtěl hlavou, vstal a lezl z motorky. ″Jsme si opravdu jistí, že si ta správná osoba, která by mě měla doučovat?“ Zavtipkoval a zvedl hravě jedno obočí.

″Ach ha ha, dneska si velmi vtipnej,“ zamumlala jsem, protáčejíc oči, jak jsem lezla nešikovně z motorky. Když jsem si stáhla helmu z hlavy, vybuchl smíchy. ″Co je?“

″Máš rozcuchaný vlasy z helmy,“ zasmál se. Zasténala jsem a strčila mu helmu do hrudi, takže jsem si mohla uhladit svůj culík, zatímco se na mě jen tiše smál a zasouval přilbu do jeho tašky. ″Pojď, mám hlad.“ Odcházel ke svému domu, aniž by na mě čekal. Jak jsem ho následovala, prohlížela jsem si místo, kde žije, byl to sladký malý oddělený dům s bílými dveřmi. Přední zahrada vypadala být dobře udržovaná a všechno mělo malou roztomilou atmosféru.

″Tohle je pěkný místo,“ poznamenala jsem, jak jsem ho následovala dovnitř a do chodby. Uvnitř to bylo prostě tak roztomilý, jako venku, všechno to dodávalo domácký pocit.

Přikývl. ″Je to v pohodě, myslím. Není to tak hezký, jako váš dům. Tvoji rodiče musí vydělávat hodně peněz, co?“ Odpověděl, kývl do krátké chodby a pokynul mi, abych šla jako první.

″Myslím, ve skutečnosti to nevím. Můj táta tvrdě pracuje na tom, co dělá.“ Pokrčila jsem rameny. Na konci chodby jsem vstoupila do rozkošné malé rustikální kuchyně. Jeho teta seděla u stolu s otevřeným laptopem a zamyšleně žvýkala pero. Vhlédla a usmála se, jak jsme společně vešli.

″Ahoj, děcka. Dobrý den ve škole?“ Zvedla jedno obočí na Zacha. ″Šel si tam, ne? Nevolali mi, takže si musel.“

Přikývl a povzdechl si. ″Ano, Olivie, šel jsem. Zůstal jsem tam celej den jako dobrej malej kluk a dneska jsem se ani nedostal do žádnech rvaček. Nejsi na mě pyšná?“ Zeptal se sarkasticky.

Něžný úsměv jí škubal v koutcích úst, jak přikývla. ″Jsem na tebe pyšná, Zachu,“ odpověděla s falešným nadšením, pokládajíc si ruku na srdce. ″Myslím, že si zasloužíš odměnu za to, že si byl celý den ve škole. Co kdybych ti koupila GI Joe (pozn. hračka ″bojovníka“ z filmu), aby si mě mohl na věky štvát? Víš, toho s výměnnými dopňky?“ Navrhla škádlivě.

Zasmála jsem se, už se mi líbila.

″Vlastně to byla panenka Kena, co jsem chtěl,“ odsekl, hrál s ní. Zasmála se a sáhla do kabelky, něco vytáhla a hodila to Zachovi, který to bez námahy chytil. ″Skvělý!“ Zacvrlikal šťastně. Zvědavě jsem se podívala a viděla, že se láskyplně usmívá na mobil, zřejmě mu byl zabaven a čekal na to, jestli dneska půjde do školy.

Jeho teta se na mě podívala a usmála se. ″Ráda tě zase vidím. Jsi Maisie, ne?“

Přikývla jsem, zdvořile se usmívajíc. ″Taky vás ráda vidím, paní Kingston.“

Odmítavě mávla rukou, dělajíc posměšný zvuk. ″Neříkej mi tak, pak se cítím být stará. Olivia je fajn.“ Zach otevřel ledničku, popadl pomerančový džus a začal ho pít přímo z krabice, což způsobilo, že jeho teta zalapala po dechu a hodila po něm pero. ″Kolikrát ti mám říkat, aby si nepil přímo z krabice?“ Vykřikla.

Pokrčil rameny, polkl a dal džus zpátky do lednice. ″Aspoň ještě několikrát,“ odpověděl nedbale, jak si otřel ústa hřbetem ruky. Udělala jsem si v duchu poznámku, aby nikdy nepila džus v jeho domě. Otočil se na mě a usmál se. ″Chceš limonádu, nebo něco?“ Zeptal se a vytáhl plechovku Pepsi z lednice a podávala mi jí, aniž by čekal, až odpovím.

″Jsi prase,“ zanadávala jsem a zavrtěla na něj hlavou, byl tak moc jako Alex, že to bylo neskutečný, možná to byla věc dospívajících kluků, i když Zachovi bylo devatenáct, takže ani nebyl mnohem déle teenager.

Prostě se zakřenil v odpověď.

″Zachu, koupila jsem kuře, ale neměli prsa, jak jsi chtěl, tak jsem musela vzít proužky, okay?“ Zeptala se Olivia, dívajíc se na něj s nadějí.

Pokrčil rameny. ″Jasně, to půjde,“ odpověděl. Kývl ke dveřím, kterými jsme přišli. ″Pojďme studovat, než se tvůj barevně kódovanej doučovací plán stane irelevantním. Nechceme, aby došel čas a pak bychom museli vynechat červenou část, ne?“ Škádlil mě a díval se na mě s předstíranou hrůzou. Popadl balíček sušenek a dvě jablka, pak mě vedl z kuchyně.

″Na co chceš kuře?“ Zeptala jsem se zvědavě, jak jsem šla za ním po schodech nahoru.

″Večeře. Olivia neumí vařit, a když někdy dělá kuchařku, jíst to je jen na tvoje vlastní nebezpečí, protože ta věc je toxická,“ odpověděl a otřásl se.

Zasmála jsem se a podívala se na něj, abych zjistila, jestli si dělá srandu. ″Ty vaříš?“ To musel bejt vtip, určitě nemohl opravdu vařit.

″Jo, ve skutečnosti pěkně zatraceně ohromně,“ chvástal se. Strčením otevřel dveře na konci chodby, vystavujíc tu nejnepořádnější ložnici, jakou jsem kdy v životě viděla. Zastavila jsem se, dívajíc se na oblečení po celý podlaze, rozházenou postel, prázdný obaly a plechovky od limonády, zmuchlaný papíry roztroušený všude kolem. To místo bylo nechutný a ani jsem nemohla určit barvu jeho koberce, protože byl sotva vidět.

″Vážně? Čekáš, že tě budu doučovat,“ znechuceně jsem pokynula po pokoji, ″tady?“

Zaculil se. ″Jasně. Blbost tě nekousne,“ zavtipkoval, tlačíc mě do zad, abych udělala krok do místnosti.

Zděsila jsem se, jak se moje noha srazila s něčím, co vypadalo jako napůl dojedený koláč. ″Jsi si tím jistej?“ Zavřela jsem oči a přála si, abych už byla doma. ″Nový pravidla, doučování bude vždycky u mě,“ dodala jsem s opožděnou myšlenkou.

″Nebuď taková princezna,“ zanadával, smál se, jak mi znovu zatlačil do zad, posílajíc mě hlouběji do nebezpečí nazvané ložnice.

Zasténala jsem, znovu se rozhlížejíc po místnosti a škubla jsem sebou. Je to opravdu nechutný. ″Máš vůbec stůl pod tím nepořádkem?“

Zasmál se. ″Ne. Budeme to dělat na posteli,“ odpověděl a pak ho úsměv zatahal v koutcích úst, takže jsem věděla, že přemýšlí o tom, jak chlípně to v jeho hlavě zní.

″Úžasný,“ zamumlala jsem, po špičkách jsem přecházela jeho oblečení a časopisy, které pokrývaly podlahu, směřovala jsem k jeho posteli. Shodila jsem tašku, jak popadl deky, tahal za ně, aby je trochu uplácal, aby byly trochu plošší na sezení, než objemná hromada dek uprostřed, zřejmě dneska ráno prostě jen vstal a tak to nechal. Moje oči přejely přes jeho stěny, koukala jsem na plakáty a výstřižky, které tam visely. Zdálo se, že na všech je stejnej chlápek. ″Kdo je to?“ Zeptala jsem se, prohlížejíc si chlápkovo hnědé vlasy, pravděpodobně to byl pozdní třicátník. Vypadal trochu povědomě, ale nemohla jsem ho zařadit.

″Cyril Raffaelli,“ odpověděl, jako by to dávalo perfektní smysl.

Zvedla jsem jedno obočí v otázce. ″A to je?“

″Nejlepší traceur (pozn. Ten kdo dělá parkour.), který kdy zdobil Boží zelenou zemi,“ odpověděl, dívajíc se na plakát v úžasu.

″Tracer? (pozn. Stopař) Jako nějakej typ detektiva?“ Zeptala jsem se, znovu se dívajíc na plakát. Nevypadal moc jako detektiv.

Zach se rozesmál a zavrtěl na mě hlavou, jako bych byla blbá. ″Traceur,“ opravil mě, jako by nepatrný rozdíl ve výslovnosti všechno změnil. ″To je někdo, kdo cvičí parkour. Je to kaskadér a můj osobní hrdina,“ vysvětloval, hodil sebou na postel a pozoroval mě.

Začervenala jsem se, cítila jsem se být hloupá, že jsem to nevěděla, i když důvod, proč bych to měla vědět, šel v první řadě mimo mě. ″Ach, skákání přes věci,“ odpověděla jsem, kývajíc, hrála jsem hloupou.

Usmál se a protočil oči. ″Jo, skákání přes věci.“

″Takže, odkud ho znám?“ Zeptala jsem se zvědavě. Nevěděla jsem nic o parkouru, takže odtud to nebylo.

″Filmy?“ Navrhl. ″Viděla si někdy Okrsek 13?“

″Ne.“ Znovu jsem studovala toho chlapa a najednou mi to došlo. ″Oh, já vím! Ten chlap, co vyskočí z vrtulníku ve Smrtonosný pasti 4!“ Řekla jsem vzrušeně. ″Miluju ten film. Hlavně miluju, když mu Bruce Willis nakope zadek.“

Zasmál se. ″To je on,“ potvrdil. ″Hej, měli bychom si pustit Okrsek 13, zamiluješ si to. I když to má francouzský titulky, ale vsadím se, že máš ráda cizí filmy, jsou super inteligentní a všechno.“

Zamračila jsem se, jak vstal a zamířil ke své skříni, otevřel ji a odhalil regály plné DVD. ″Zachu, měli bysme se učit,“ připomněla jsem mu, rozepínajíc tašku a vytahujíc svůj zápisník. Povzdechl si, mračil se, vypadal, že by radši dělala cokoliv jiného, než tohle. Posadila jsem se na postel a odkopla boty, překřižujíc nohy. ″Jako první angličtina?“ Navrhla jsem.

Zasténal a padl dolů na postel tváří napřed, zabořil obličej do polštáře. Ignorovala jsem jeho zjevnou neochotu a otevřela svůj zápisník. Velký černý nápis napsaný na první straně zachytil můj pohled. Ústa se mi nad tím slovem šokem otevřela, bylo tam napsané stejné slovo, které dneska ráno znesvětilo mou skříňku. ´Děvka´. Zamračila jsem se na to, nevěděla jsem, jak se to tam proboha dostalo. Jak sakra někdo dostal můj zápisník a napsal to přes mojí španělskou esej, aniž bych to věděla? Proč by to v první řadě dokonce někdo dělal? Moje mysl znovu střelila k Sandy, to musela být ona, na párty jsem jí přede všemi ponížila, když jsem jí nazvala špinavou děvkou a tohle je zřejmě její pomsta, takže musím přespat svůj úkol.

Pevně jsem zatnula čelist, jak štiplavá chuť naplnila mou pusu. Opravdu jsem předtím měla přijmout Zachovu radu a praštit ji. Prolistovala jsem zápisník, abych viděla, že téměř každá stránka byla stejně hnusně černě počmáraná, zničilo to všechny mé práce, které jsem na hodiny udělala. Zahlédla jsem poznámku z algebry, kterou jsem udělala dneska ráno, taky to bylo zničený, takže to znamenalo, že to bylo udělaný dneska, buď během oběda, nebo odpoledne.

Něco mě praštilo do ramene, vytrhávajíc mě z mého naštvaného stavu. Zabouchla jsem zápisník a snažila jsem se vzteky nebrečet. Nebyla jsem na tom s emocemi moc dobře, snadno jsem se rozbrečela, myslím, že jsem byla druh tak trochu slabocha. Vzhlédla jsem a viděla, že mě Zach praštil do ruky jeho knihou, jedno obočí zvědavě zvednuté. ″Tak začínáme, nebo co?“ Zeptal se.

Polkla jsem a kývla. ″Jo, myslím, promiň,“ zamumlala jsem.

Naklonil hlavu na stranu a díval se na mě jako zvědavý štěně. ″Co se děje?“

Usmála jsem se, vážila jsem si obav v jeho hlase. ″Nic,“ zalhala jsem. ″Dobře, takže, četl si Zkoušku ohněm?“ Zeptala jsem se a ukázala na jeho knihu, která byla v perfektním stavu a vypadala, jako by nebyla ani otevřená.

Rozpačitě se usmál. Tak to budu brát jako ne! ″Jasně, že četl. Bylo to úžasný.“

Zasmála jsem se a protočila na něj oči. ″Takže není potřeba, abych s tebou shrnula děj, ne?“ Zeptala jsem se, ušklíbajíc se jeho směrem.

Sevřel rty. ″No, já bych opravdu rád slyšel tvůj názor na děj, jen abych si byl jistej, že oceníš ten plný potenciál stejně jako já,“ odpověděl samolibě.

Musela jsem se smát, on byl vlastně docela zábavnej kluk. Usmál se a posunul se vedle mě, kousl do jablka a podal mi to druhý, jak jsme začali projíždět knihu krok za krokem.

******

Po hodině jsme toho udělali opravdu dost. Byl vlastně docela učenlivý, no, jen když jsem dokázala udržet jeho mysl nad úkolem. Zdálo se, že se jeho myšlenky hodně zatoulávají a skáčou sem tam, takže jsem ho musela držet na uzdě. Mohla jsem vidět, proč měl takový problém se studiem, když byl na to sám a nikdo ho nedržel na trati, pravděpodobně by si během deseti minut čmáral do sešitu. Ale vypadal, že je ochoten se učit, což bylo dobře.

Odhodil svoje pero a najednou vstal. ″Mám hlad a musím začít s večeří. Chceš jít a pomoct mi?“ Zeptal se a podíval se na mě s nadějí.

Zavrtěla jsem hlavou. ″Ne, ale sednu si tam a budu ti číst, zatímco budeš vařit večeři, co ty na to?“ Nabídla jsem.

Zasténal a obrátil oči v sloup. ″Není o tom film, na kterej bych se mohl podívat, místo čtení?“

Zasmála jsem se a popadla svoje boty, obula jsem si je dřív, než jsem se postavila, tak aby se moje nohy nedotkly ničeho smradlavýho, co bylo na podlaze. ″Vlastně dva filmy, ale oba nestojí za nic, takže čti knížku,“ instruovala jsem.

Jak se ukázalo, moc jsem toho nepřečetla, zatímco vařil, protože jeho teta pořád seděla u stolu a pravděpodobně by vymluvila i zadní nohy z osla. Hlava se mi točila, jak mluvila dál a dál, ale byla extrémně milý člověk. Zdálo se, že jí a Zachovi to funguje opravdu dobře, konverzace se vracela tam a zpátky, zatímco on připravoval domácí kuřecí závin. Když se otevřely přední dveře, Olivia vyrazila ze svého místa a dychtivě šla do jiné místnosti, s někým mluvila.

Zach se zamračil a strčil velkou keramickou mísu do trouby, pak si umyl ruce. ″Za hodinu to bude. Chceš zůstat na večeři?“ Nabídl.

″Ehm….“

″Mohla bys tu v pohodě zůstat, stejně tady budeš pořád. Pak tě odvezu domů,“ navrhl, lhostejně pokrčil rameny.

Kousala jsem si ret. ″Okay, jasně. Myslím, že můžu vyzkoušet tvoje kuchařské dovednosti, co?“

Přikývl a zdálo se, že je na sebe docela pyšný. ″Budeš to milovat.“ Kývl k chodbě, signalizujíc, abych šla první, jako obvykle.

″Jak to, že umíš vařit?“ Moc chlapů neumělo vařit, zvlášť ne věci, jako závin. Alex by neměl ponětí, kde s tím začít – na druhou stranu, Alex spálil grilovanej sýr.

″Táta mě to naučil, rád vařil,“ odpověděl a pokrčil rameny. Moje ucho zbystřilo nad minulým časem toho prohlášení. Moje mysl vířila a znovu přemýšlela, proč žije se svou tetou a ne s jeho rodiči. ″Jdeš, nebo co?“ Zeptal se a znovu ukázal směrem k chodbě, protože jsem nešla, jak jsem se snažila přijít na jeho minulost.

Přikývla jsem a zamířila do chodby, když jsem viděla, jak tam Olivia stojí s blond podsaditým chlápkem, kterému byl pravděpodobně v pozdních čtyřicátých letech. Olivia se vřele usmála. ″Maisie, to je můj manžel, Alan. Alane, to je Zachovo doručovatelka, Maisie.“ Mávla mezi námi rukou, jak nás představovala.

Přikývl v přijetí, vypadal trochu znuděně, jak hodil klíče na příborník. ″Doučovatel, jako by to stálo za to,“ zamumlal si pod vousy.

Cítila jsem, jak se mi na čele táhne zamračení. ″Ráda vás poznávám, pane Kingston.“ Přinutila jsem svůj tón, aby byl zdvořilý, jak jsem se vždycky učila, ale tvrdý výraz v jeho tváři nebyl vůbec vstřícný.

″Dobrý, strýčku Alane?“ Zahlaholil Zach sarkasticky za mnou.

Ten chlap střelil očima po Zachovi, zamračení mu sklouzlo na tvář. ″Šel si dneska do školy, nebo si způsobil, že tvoje teta zase brečela?“ Vyštěkl.

Trhla jsem sebou z jeho tvrdého tónu, přesouvajíc se na nohou, jak mě Zach tlačil ke schodům, jeho tvář zrcadlila tvrdé vyjádření jeho strýce. ″Šel jsem,“ odplivl. ″Jdeme se učit.“ Alan udělal jízlivý zvuk v zadní části krku, jak mě Zach nutil jít po schodech, celé jeho tělo napjaté.

Snažila jsem se předstírat, že jsem neslyšela, jak Alan mluví k Olivii, jak jsme odcházeli. ″Vyhazování zatracenejch peněz. Doučovatelka, opravdu? Ten kluk stejně nikdy neodmaturuje, je to zkurvenej marnotratník,“ zavrčel Alan.

″On není marnotratník! Jen potřebuje nějakou extra pomoc, to je všechno,“ zasyčela Olivia.

Přikrčila jsem se, jak nepříjemná tahle situace byla, když si pak začali vyměňovat argumenty se vším všudy, ve spodní části schodiště o tom, jak je Zach příživník k ničemu a všechno ničí, že ho tu Alan nechce a že dělá všechno těžký, že oni už bojují s penězi a Zach je jen kluk povaleč, který nebude nikdy k ničemu. Olivia argumentovala zpět, že je rodina a že ho nikdy neopustí. V době, kdy jsme se dostali do Zachova pokoje, na sebe prakticky křičeli.

Zach za sebou zabouchl dveře, až zachrastily v pantech, jak sevřel vlasy v rukou, celé jeho tělo napjaté vzteky, jak se opřel do dveří, kopajíc do nich patou. Nevěděla jsem, co říct, nebo udělat. Co se v téhle situaci říká? Zřejmě s jeho strýcem nevycházel dobře, bylo to do očí bijící. Celá situace byla opravdu smutná.

″Jsi okay?“ Zeptala jsem se tiše, váhavě jsem se dotkla jeho lokte.

″Jen si vezmi svoje věci, beru tě domů,“ vyštěkl, odstrčil se od stěny a popadl mojí tašku do školy, házel do ní zlostně moje knihy a pera.

″Ale my jsme neskončili,“ protestovala jsem.

″Tuhle krysí prdel nedávám!“ Zavrčel. ″Skončil jsem. Skončili jsme.“

Zamračila jsem se, stoupajíc si přede dveře, blokovala jsem je, jak k nim znovu kráčel, samozřejmě připraven k odchodu. ″Zachu, podívej, mrzí mě, co se stalo, ale měli bychom dokončit studium. Šlo ti to tak dobře,“ povzbuzovala jsem ho.

Zatnul zuby, jeho tvrdý hnědý pohled se uzamkl na mě. ″Jakej to má smysl? Má pravdu, stejně nikdy neodmaturuju. Jen plýtvám jejich peníze a tvůj čas.“

Při jeho slovech jsem naprázdno polkla. Zněl, jako by jim opravdu věřil, byla tam poražennost, rezignovaný tón v jeho hlase byl skutečně bolestivý. ″Zachu, samozřejmě, že odmaturuješ. Pomůžu ti. Pokud zápasí s penězi, pak ti prostě pomůžu zadarmo, co ty na to?“ Navrhla jsem. Ve skutečnosti peníze stejně nepotřebuju, extra hotovost by byla pěkná, ale ne nutná, tak jako tak dostávám od rodičů kapesný.

Odfrkl si. ″Ach jo, způsob, jak zařídit, abych se cejtil ještě víc jako zatracenej parazit!“ Zavrčel, natáhl se kolem mě a popadl kliku.

Přitiskla jsem se zády ke dveřím, aby nemohl otevřít. ″Přestaň na mě štěkat, neudělala jsem nic špatnýho!“ Vykřikla jsem a rozzlobeně mu strčila do hrudi, ale on se ani nepohnul, ani neudělal krok zpět, protože byl na mě zřejmě moc silný, abych na něj měla nějaký účinek. ″Nabízím ti pomoc, protože si řekl, že tentokrát se chceš opravdu snažit. Řekl jsi, že chceš dostat tu práci kaskadéra, tak do toho. Vzdej se a potvrď všechno, co si myslí, nebo odmaturuj a ukaž mu, že se mýlil!“ Vyzvala jsem ho, zírala jsem na něj stejným způsobem, jakým on zíral na mě.

Spadlo na nás ticho, jak o tom zřejmě přemýšlel. Mohla jsem v jeho tváři vidět nerozhodnost, taky jsem mohla vidět touhu, rozhodně tu práci chtěl, ale touha byla téměř úplně maskovaná vztekem. Po nepříjemné chvíli, co se na mě jen mračil, se zdálo, že se jeho ramena uvolnila a hlasitě polkl. ″Jsi větší bojovník, než jsem usuzoval,“ zamumlal.

Úsměv mi škubal v koutku úst, protože jsem věděla, že jsem vyhrála. ″Jo, myslím, že jak cvičím svoje uštěpačný návraty na tobě, tak mi to pomáhá se sebedůvěrou. Měla bych ti za to poděkovat,“ vtipkovala jsem.

Zasmál se, jeho oči padly na zem, jak si kousal spodní ret.

Natáhla jsem se a vzala mu z ruky tašku. ″Měli bychom skončit tu anglickou úlohu, a pak bychom možná mohli pracovat na nějaký biologii?“ Navrhla jsem s nadějí.

Zamračení lemovalo jeho čelo, ale zároveň přikývl. ″Okay, ale nechci, abys to dělala zadarmo. Mám práci, můžu ti zaplatit,“ souhlasil.

Usmála jsem se, protože byl ještě ochoten to zkusit a zamířila jsem zpátky k posteli, tentokrát jsem se nestarala, že šlapu na všechen jeho bordel, jak jsem kráčela přes celou místnost. ″Cokoliv. Tak pojď,“ odpověděla jsem, rozhodujíc se o tom, že ten kluk odmaturuje, i kdyby to měla být ta poslední věc, kterou udělám. Ráda bych viděla výraz ve tváři jeho strýce, až se to stane. Zach klusal ke mně, fláknul sebou dolů, pořád vypadal smutně a naštvaně, ale znovu zvedl knihu, otevírajíc ji na tu správnou stránku, abychom to mohli dokončit.

******

Večeře muselo být to vůbec nejvíc nepříjemný období mého života. Olivia se pokusila zlepšit náladu tím, že se mnou mluvila a pak se taky snažila zapojit do rozhovoru Zacha, ale pokaždé, když otevřel pusu a něco řekl, jeho strýc něco nesouvisle zanadával, nebo udělal jízlivý zvuk. Dokonce jsem ho chtěla praštit. Neměla jsem tušení, jak Zach přes celou večeři udržel nervy na uzdě. Jediná dobrá věc na tom, bylo jídlo. Zach měl pravdu, vařil fakt zatraceně úžasně, rozhodně jsem byla ohromená.

Po večeři jsme se vydali zpátky do jeho pokoje, abych si vzala svoje věci. Zach popadl láhev s pitím, ručník, šortky a tričko. ″Co máš v plánu?“ Zeptala jsem se, se zvědavým pohledem upřeným na něm, divila jsem se, proč si balí tašku.

″Chystám se na pár hodin do tréninkový haly. Chodím tam každej večer, abych se dostal odsud,“ odpověděl a lhostejně pokrčil rameny.

″Jdeš dělat svoje traceur věci?“ Zeptala jsem se a byla jsem na sebe pyšná, že jsem to slovo řekla správně.

Zakřenil se a přikývl. ″Jo.“

Prala jsem se s otázkou, jestli bych mohla jít a dívat se na něj. Vlastně jsem to skutečně nikdy neviděla, a to jedno, co jsem viděla, bylo dost šílený, ráda bych viděla víc. Ale nezeptala jsem se ho, protože zřejmě potřeboval být nějaký čas sám, po celém tom nešťastném jídle, co jsme právě prožili. Kromě toho se na to tak jako tak půjdu podívat v pátek, protože po škole jdu s ním setkat se s jeho týmem předtím, než se půjdeme učit. Vlastně jsem z nějakého důvodu byla docela nadšená.

Jízda domů byla stejně vzrušující, jak jsem očekávala, že bude. Když jsme zastavili před mým domem, nevypl motor. Chytila jsem se ho za ramena a slezla jsem, sundala jsem si helmu, kterou mi znovu dal. Zlomyslně se usmál, tak jsem si rychle uhladila vlasy a překulila oči.

″Jak to, že si mi vlastně jednu přinesl, abych si ji mohla vždycky vzít?“ Zeptala jsem se a podala helmu zpátky k němu.

Pokrčil rameny. ″Chtěla si ji, tak jsem ti ji vzal. Jsem prostě takhle galantní,“ prohlásil a culil se na mě.

Protočila jsem oči a hodila si tašku přes rameno. ″No, bav se, až budeš dělat tu svojí spidermanskou věc,“ žertovala jsem.

Zakřenil se. ″Budu. A uvidíme se zítra ve škole, malá rebelko,“ škádlil mě.

Zamračila jsem se a plácla ho do ramene. ″Dohodli jsme se, že toho necháme!“

Zasmál se na mě a hlasitě túroval motor, takže se kolem nás vzdouval oblak černých výfukových plynů. Ustoupila jsem, mávajíc si rukou před obličejem a dramaticky jsem si odkašlala, pro důraz, což ho rozesmálo, jak vyjel, rychle se hnal ulicí.

Usmála jsem se, jak jsem ho sledovala odjíždět. Když byl z dohledu, zamířila jsem do domu, máma v kuchyni právě dokončovala mytí nádobí po večeři. ″Ahoj,“ pozdravila jsem, pokládajíc svojí tašku na stranu. Nadskočila a obrátila se na mě, srdečně se smála, jak jsem zamířila k ní a popadla jsem utěrku, utírajíc nádobí, které bylo na odkapávací desce.

″Ahoj. Tak jak to šlo?“ Zeptala se a podívala se na mě zvědavě. Řekla jsem jí, že opravdu nechci doučovat Zacha, který je nepříjemný a arogantní. Ona mi řekla, abych mu dala šanci, zřejmě se jí při včerejším setkání docela líbil.

Pokrčila jsem rameny. ″Okay myslím. Máme spoustu práce.“

″To je dobře,“ poznamenala, podala mi poslední talíř předtím, než zapnula vodu a omyla si mydlinky z rukou. ″Dnes si dostala zásilku. Přišli večer. Jsou to lilie,“ řekla a kývla za mě.

Zamračila jsem se a otočila se, viděla jsem krásnou kytici lilií stojící na straně. Máma už mi je dala, do jedné ze svých skleněných váz, úhledně je urovnala. Byly krásný – ale nebyly to běžný kytky, který mi Luke dával. ″Luke byl tady?“ Zeptala jsem se. Třepotal se mi žaludek, protože kvůli mně vynaložil tolik úsilí, milovala jsem, že se tak usilovně snažil získat mě zpátky. Pořád jsem nevěděla, jak jsem se kolem celé té věci cítila, ale on, jak mě tak moc chtěl, způsobovalo, že jsem se cítila tak speciální a potřebná. Možná, že tam pro nás byla šance, po tom všem. Možná bych to mohla zkusit a posunout se přes tohle a vzpomenout si, jak skvělý vždycky bylo, když jsme byli spolu. Hrozně mi chyběl a přála jsem si, aby tu teď byl, tak, abych mu mohla omotat ruce kolem pasu a pevně se k němu přitisknout, nikdy ho nenechat jít. Opravdu se mi stýskalo, prostě jsem věděla, že tu vždycky bude, když ho budu potřebovat.

Zavrtěla hlavou. ″Přinesl je poslíček,“ odpověděla. ″Jsou krásné, ale nemyslím si, že se moc trefil s jeho výběrem květin. Bílé lilie se obvykle dávají na pohřbech a podobně,“ pokračovala máma, sušila si ruce do ručníku, který jsem jí držela.

″Opravdu dávají?“ Zamířila jsem k nim, přičichla jsem si, okamžitě jsem se usmála nad jejich sladkou vůní.

″Jo. Copak ti obvykle nekupuje sedmikrásky?“ Kývla jsem na potvrzení. ″No, možná chtěl utratit trochu víc, aby na tebe udělal dojem,“ navrhla a pokrčila rameny.

Zamračila jsem se a zvedla kartičku, kterou mi máma položila vedle vázy. ″Možná,“ souhlasila jsem. ″Půjdu je dát do svýho pokoje a pak myslím, že se půjdu na chvíli namočit do vany.“ Opravdu jsem měla nějaký myšlenky, co dělat, moje mysl už závodila, plánovala, jestli mu mám zavolat a poděkovat mu, a co bych mu měla říct. Zvedla jsem jednou rukou těžkou vázu a snažila jsem se nerozlít vodu, jak jsem popadla kartičku a tašku a zamířila jsem do svého pokoje, znovu jsem si přičichla ke květům, jak jsem šla a sama pro sebe se smála.

Když jsem byla ve svém pokoji, sedla jsem si na prádelník a obrátila jsem svou pozornost na kartičku, přemýšlela jsem, co v ní říká. Tajně jsem doufala v nějakou upřímnou omluvu, nějaká krásná slova, která by způsobila, že zlomená, zrazená část mě by se rozplynula, takže bych mu mohla odpustit. Tohle byla pravděpodobně jeho omluva za to, že žárlil a říkal mi, co mám dělat dneska na konci školy.

Roztrhla jsem obálku a vytáhla malou kartičku, jen abych si uvědomila, že vůbec nebyly od Luka. Moje první myšlenka byla na zklamání, protože jsem to špatně předpokládala a on nevyvíjel obrovské úsilí, aby mě dostal zpátky. Moje druhá myšlenka byla na zlost. Slzy rozhořčení mě pálily v očích, jak jsem zavrčela frustrací, odhazujíc kartičku. Vytáhla jsem kytky z vázy a hrubě jsem je hodila do koše, strkala jsem je na dno a lámala stonky, už mi nepřišly krásné.

Chystala jsem se vážně zabít Sandy. Zvedla jsem kartičku, nečetla jsem to jediné slovo, které tam bylo vytištěné, které jsem už dneska večer viděla několikrát načmárané v mém zápisníku. Roztrhala jsem ji na malé kousky a hodila ji na květiny, čelist mě bolela, jak jsem zuby zatínala tak pevně k sobě. Ne jen, že možná zdrogovala mého přítele, aby s ní měl sex, ponížila mě před celou školou, poskvrnila moji skříňku a zápisník, ale teď mi ta čarodějnice poslala smuteční kytku? Opravdu zašla moc daleko a zítra si to s ní vyříkám. Všechny myšlenky na ´násilí nic neřeší´ byly z mé mysli teď pryč.