CCC - 33. kapitola

Překlad: Marta

Reagan

Pete bere moje klíče od Matta, které musel mít v kapse, když jsme se dostali ven z ordinace veterináře. Nestěžuji si. Stěží můžu dávat jednu nohu před druhou, natož řídit. Pete vklouzne za volant, přizpůsobuje si sedadlo a zrcátka, a podívá se na mě. „Chceš, abych zavolal tvému tátovi místo tebe?“

Vrtím hlavou. „Zvládnu to.“ Potřebuji zavolat mým rodičům. Ale vím, že by to byl vzlykající nepořádek, kdybych to zkusila teď. Pete se podívá na hodiny a zakleje. „Co?“ ptám se.

„Mám být v jedenáct v centru mládeže kvůli skupině,“ říká. Bere mě za ruku a stiskne. „Zavolám a řeknu jim, že nemůžu přijít.“

„Ne,“ protestuji. Nechci, aby měnil svoje plány. Můj pes je mrtvý. To, že nepomůže těm klukům, jí nepřivede zpátky. „Měl bys jít.“ Otočím se a podívám na Matta. „Chceš jet dneska dopoledne do nemocnice a vidět svou kamarádku?“

Podívá se mi do očí. „Dneska jsme měli smutku dost.“ Jeho oči se začínají rychle pohybovat všude po autě a můžu říct, že je rozrušený.

„Umírá, Matte,“ říkám tiše. „Potřebuješ ji vidět.“

Pete se napřímí, aby se mohl podívat na Matta v zadním zrcátku. Je zvědavý, proč vím tolik o Mattovi. Měla jsem mu říct, že jsme spolu mluvili minulou noc, ale tak trochu jsem cítila, jako by to bylo mezi mnou a Mattem. „Kdo umírá?“ ptá se Pete.

„Kendra,“ říká tiše.

„Oh ne,“ vydechne Pete. Vrtí hlavou. „Musíš jít, Matte. Půjdeme s tebou.“

Matt si povzdychne a ukáže na mě. „Ona může jít. Ty nemůžeš.“

Pete se zamračí. „Proč nemůžu jít?“ ptá se.

„Protože ty se musíš jít podívat na kluky v centru.“ Podívá se mi do očí. „Můžeme jít dneska?“ ptá se.

Přikývnu. „Ráda půjdu.“ Bude to lepší, než sedět tady a postrádat Maggie.

Jedeme přes město a vysadíme Petea u centra pro mládež. Vystoupí, upraví si džíny a přitáhne si mě k sobě. Stojíme před autem a Matt jde na sedadlo řidiče. Otřepu Peteovi tričko. Má chlupy z Maggie přilepené na několika místech. „Budeš v pořádku s Mattem?“ ptá se. „Nemusím jít na to setkání. Můžu jít s tebou. Opravdu tě nechci dneska opustit.“

„Musím něco dělat.“ Je to pravda. Kdybych seděla doma, myslela bych celý den na Maggie. A Matt tohle potřebuje udělat. Cítím to uvnitř. Kromě toho, Matt mě neděsí. Výraz na jeho tváři mě nutí chtít ho obejmout a pevně ho držet. Snaží se s tím poprat a já vím, jaké to je. Pete poplácá kapotu auta a Matt vystrčí hlavu.

„Co kurva chceš?“ remcá Matt. Ale jejich škádlení je hravé. Miluji způsob jejich komunikace navzájem.

„Přivedeš ji potom domů, že jo?“

Pokrčí rameny. „Jestli to bude, kam bude chtít jít.“

Pete se natáhne a zastrčí mi pramen vlasů za ucho. „Chci, aby si spala v mojí posteli.“

Motýli vzlétnou v mém břiše. „Ok,“ zašeptám.

„Uděláš mi laskavost?“ zeptá se.

Udělala bych pro něj cokoliv. „Co potřebuješ?“

„Postarej se o Matta. Není tak silný, jak vypadá.“

Nesouhlasím, protože bych se vsadila, že je mnohem silnější, než vypadá, a on vypadá jako linebacker (pozn. obranná pozice v americkém fotbale). „Budu na něj dávat pozor.“

Jeho rty se dotknou mých a není to letmý polibek. Ponoří se dovnitř a dává mi vědět, že je tady. Když jsem bez dechu, pustí mě a zasténá, jeho ruce jsou na mých ramenou. „Nezapomeň zavolat rodičům,“ říká. Odchází ode mě k nápravnému centru pro mládež. Dívám se na něj, jak jde, obdivuji jeho zadek. Otočí se a dá si ruce kolem úst. „Miluju tě,“ zavolá.

Vrtím hlavou a vyslovím ty slova nazpátek k němu. Pak jdu do auta, kde Matt poklepává prsty na volantu a zpívá společně s písničkou v rádiu.  Předstírá, jako by si strčil prsty do krku a navalovalo se mu. „Lidi, budu z vás zvracet, jestli v tom budete pokračovat.“ Ačkoliv se směje.

Strčím ho do ramene. „To není vtipný.“

„Ne, vůbec to nebude sranda, když zvracím. Zvracel jsem hodně během chemoterapie. Jsem v tom dobrý.“ Směje se. Natáhne se a stiskne mi koleno. „Zavolej během cesty tátovi. Máme asi hodinu na zabití času.“

Zvedám telefon a volám rodičům, dávají si mě na hlasitý odposlech. Nemůžu o tom mluvit dlouho, aniž bych se rozpadla. Máma je znatelně rozrušená a táta chce přijet do města, aby se ujistil, že jsem v pořádku.

„Jsem v pořádku,“ říkám jim. „Budu se dneska potloukat s Peteovo rodinou. Nejsem sama.“

Táta zabručí.

„Tati,“ varuji ho.

„Fajn,“ říká. Můžu říct, že se zakousnul do jazyka.

„Už mi chybí, tati,“ říkám.

„Já vím,“ říká jemně. „Byla s tebou dlouhou dobu.“

V pozadí slyším mámu tiše vzlykat.

„Kdo tě bude chránit?“ ptá se. „Možná bys měla přijet domů.“

„Tati, jsem v pořádku.“

Matt se na mě usměje a mrkne. Mám pocit, že mám celý klan Reedů, který se o mě postará, když je požádám. Zavěsím tátovi, zatímco stále protestuje a opřu se o sedadlo. Matt zapne rádio a my celou cestu do onkologického centra příliš nemluvíme.

Vypne motor a zhluboka se nadechne. „Teď nebo nikdy,“ říká.

Vystupuji s ním z auta a jdu dovnitř. Personál ho zná jménem a zdraví ho od pultu. „Přišel jsem se podívat na Kendru.“

Sestra ukáže Mattovi přes rameno a vidím tři děti sedící v čekárně. Jedno je starší, možná šestnáct nebo tak, kluk, drží malé dítě v náruči. Nemůže jí být víc než tři. A v křesle vedle nich je holčička asi ve věku Hayley. Kluk čte knížku oběma dívkám. „Sethe?“ zeptá se Matt. Kluk vzhlédne, zmatený. Postaví malou holčičku na zem a vstane. Matt napřáhne ruku a tiše mluví. Nemůžu je pořádně slyšet. Jdu k automatu a vezmu nějaké žvýkačky, beru je zpátky a nabízím těm dvěma maličkým každé jednu. Jestli je tu jedna věc, kterou umím, tak to je, jak si naklonit malé děti. „Nespolkni ji,“ říká starší dívka. Strčí tu menší do ramene.

Maličká se zašklebí. „Jejda,“ říká a vystrčí jazyk, takže můžu vidět její prázdnou pusu.

„Jejda,“ opakuji a jdu zvednout knížku, kterou četli. „Můžu číst vaši knihu?“ ptám se.

Přikývnou a vylezou si do křesel po obou mých stranách.

„Reagan,“ říká Matt. „Budeš tady v pořádku na pár minut?“

Přikývnu a usměji se.

„Můžu jít?“ pípne ta malá.

„Teď ne,“ říká Seth. Sedá si a povzdychne si. Zní mnohem starší, než vypadá.

Sleduji Matta, jak jde do nedaleké místnosti. Zastaví ve dveřích, vyděšený a vidím jeho hlavu klesnout. Jde k posteli, a když tam dojde, dveře se za ním pomalu zavírají, nechávajíc pohled na něj, jak jde k posteli, kde poklesne na zem a pokládá si čelo proti ženskému kolenu.  Dveře se sami zavírají a už dál nevidím.

„Jak to jde?“ ptám se Setha.

„Jde to,“ říká. Přikývne k maličkým a vidím, že nás pozorně sledují. Chápu to. Nechce před nimi právě teď o jejich mámě mluvit.

Najednou je u dveří živo a vchází žena. Má na sobě tužkovou sukni a sako, a nese kabelku, která pravděpodobně stojí víc, než tyhle děti za rok projí. Běží k pultu ve svých Louboutinkách s deseti-centimetrovými podpatky, které klapou na podlaze. Zastaví, na vršek hlavy si zastrčí kamínky poseté sluneční brýle, dávajíc si tím blonďaté vlasy dozadu, a ptá se po pokoji Kendry. Vběhne dovnitř a dveře se za ní také zavírají.

„Kdo to byl?“ ptám se.

„Pravděpodobně naše teta,“ říká Seth s pokrčením ramen.

„Ty nevíš?“

Vrtí hlavou. „Nikdy jsem ji nepotkal.“

Nevypadá vůbec jako oni. Tyhle děti mají tmavou pokožku a jsou zřejmě míšenci. Ona je bílý typ s tomu odpovídajícími vlasy barvy slámy, které jí padají na ramena. Žena, kterou jsem viděla v posteli, je také míšenec.

„Já vím,“ zachechtá se. „Taky to nechápu.“

Asi po půl hodině vychází ven Matt s tou ženou. Podívá se na mě. „Reagan,“ začne. Protře si rukou obličej a drhne si zadní část hlavy. „Potřebuji laskavost.“

Vstanu a jdu s ním chodbou. „Kendra chce, aby šly děti domů. Nebo alespoň ty menší. Chce, aby Seth zůstal, pokud to bude on také chtít. Ale jejich teta vezme ty malé zpátky do jejich bytu. Myslíš, že bys mohla jet zpátky s ní a nechat mi tu své auto, abych mohl potom jet domů?“

„Nejedeš s námi?“

„Chystám se zůstat,“ říká. „Až do konce. Slíbil jsem to,“ zašeptá. „Musím.“

Pořád má moje klíče z dřívějška. Přikývnu. „Měla bych zůstat s dětmi?“

Ta dáma klečí před těma dvěma holčičkami a tiše s nimi mluví. Všechny vstávají a bere je za ruce. „Připraveni?“ ptá se.

„Můžu zůstat?“ ptá se Seth. Dívá se z Matta na tetu a zpátky. Jeho hlas je najednou hluboký a vidím ho pročistit si krk, odkašle si do pěsti. Chce zůstat. Chce tu být pro jeho mámu.

„Samozřejmě, že můžeš zůstat,“ říká jeho teta. „Přivezeš ho domů? Potom?“

Matt přikývne. Přitiskne ruku na Sethovo rameno a Seth se na něj podívá, tvrdě mrká.

Odcházím s tetou a malými dívkami. „Jmenuji se Skylar,“ říká. „Lidé mi říkají Sky.“

„Reagan,“ říkám.

Otevírá dveře auta pomocí ovladače a říká, „Koupila jsem autosedačku po cestě sem, ale nejsem si jistá, jak ji použít.“

Pomáhám jí nainstalovat a usadíme děti na malém zadním sedadle sportovního auta. Těžce si povzdychne a nastartuje auto. „Jestli tu chceš zůstat, můžu vzít děti zpátky se mnou a dávat na ně pozor,“ nabídnu.

„Nechci zůstat,“ říká rázně.

„Kendra je tvoje sestra?“ ptám se.

„Poloviční sestra,“ říká a vydá zvuk ze zadní části krku. „Až do dneška jsme se nikdy nesetkaly.“

Tak co proboha dělá s dětmi?

„Kendra nemá nikoho dalšího,“ vysvětluje. „Takže zavolali mě.“ Odfrkne si. „Učili mě nenávidět jí celý můj život,“ říká tak tiše, že jí děti nemůžu slyšet, ale já ano. „A teď chtějí, abych vychovávala její děti.“ Trhne palcem směrem k maličkým. „Nikdy v životě jsem neměnila plínky.“

„Můžu jet s tebou.“

Vrtí hlavou. „Předpokládám, že se to musím naučit.“

„Chystáš se do jejich domu?“ ptám se.

Podívá se na mě. „Myslím, že jim tam bude víc pohodlněji, nemyslíš? Jejich vlastní postele? Jejich hračky?“

„Můžu pomoct.“

Znova zavrtí hlavou. „Říkali, že to bude trvat ještě několik hodin. Pak Matt vezme Setha domů a pomůže mi.“

Přikývnu.

„Dokážu to do té doby.“ Podívá se na dívky ve zpětném zrcátku. „Kdo chce zmrzlinu?“ vykřikne.

„Já!“ zapiští obě dívky.

Po zmrzlině a rychlém zastavení v obchodě pro pleny a dětské jídlo, zastaví na semaforu. „Jsi si jistá, že nechceš, abych šla s tebou?“ Opravdu by mi to nevadilo.

Vrtí hlavou a stáhne si drahé brýle na oči, aby je skryla. „Díky, Reagan,“ říká. „Myslím, že to mám.“

Nevěřím ji to. Vůbec.