CCC - 32. kapitola

Překlad: Marta

Pete

Sedím na gauči s Maggie u nohou. Není jí dobře. Nebyla schopná dneska ráno vstát a tak jen sedím a hladím ji a mluvím k ní o Reagan.

„Tohle nevypadá dobře,“ říká Paul, sledujíc Maggie. Dělá si starosti, protože je tady Hayley a nechce, aby Maggie dělala potíže. Je těžké říct pětiletému dítěti, aby nechalo psa na pokoji.

„Já vím. Domluvil jsem schůzku na devátou ráno,“ říkám. „Jen potřebuju jít vzbudit Reagan.“

„Ví, jak špatné to je?“ ptá se. Dělá snídani pro Hayley a přerušuje to každých pár minut, aby s ní tancoval po kuchyni.

„O tom pochybuju,“ zavrčím. „Včera chodila kolem docela v pohodě.“

„Radši bys měl jít a vzbudit ji nebo přijdete pozdě,“ upozorňuje Paul. Paul je časoměřič rodiny.

Sam si začíná nazouvat boty. „Jdu s vámi,“ říká.

„Chceš, abych šel taky?“ ptá se Matt.

„Nikdo z vás nemusí jít,“ připomínám jim. „Proč tady nezůstaneš a neupečeš dort nebo něco jiného, Same?“ ptám se. Možná bude potřebovat povzbuzení, když se vrátíme.

Pokrčí rameny. „Ok.“

Ale Matt je připravený jít s námi a přijde převzít moje místo s mazlením Maggie, zatímco jdu pro Reagan. Vstoupím do místnosti a zavřu za sebou dveře. Skopla dolů přikrývku, takže jedno její prso je vystavené. Její pokožka je bledá, kde ji zakrývaly plavky a má opálené linky, které chci sledovat jazykem. Ale ne zrovna teď.

Sedám si na stranu postele a jemně s ní zatřesu. „Reagan,“ říkám tiše. Oči se jí pomalu otevírají, protáhne se, rty se jí rozšíří do úsměvu. „Dobré ráno,“ říkám. Jsem tvrdý. Přiznávám to. Jsem chlap a ona je nahá a minulou noc vyvrcholila na mém obličeji. Takže, jo, musím si upravit přirození. Tohle není ten čas.

„Dobré ráno,“ říká, její hlas je ochraptělý ze spánku.

„Musíš vstávat,“ říkám. „Domluvil jsem na dnes ráno v devět schůzku pro Maggie u veterináře.“

„Pořád působí unaveně?“ zeptá se. Sedá si na stranu postele, drží si pokrývku přes prsa.

Je to horší, než že je unavená. Jsem si tím jistý. „Jo.“

„Ok,“ říká, zakrývá zívnutí. Podívá se na oblečení ležící na druhé straně pokoje.

„Potřebuješ nějaké oblečení z auta?“ ptám se.

Vrtí hlavou. „Jen se potřebuji jít obléknout a vyčistit zuby.“

„Dám ti pár minut,“ říkám. Ale co doopravdy chci, je zůstat tady a sledovat ji, jak se obléká. A pak ji svléknout a dělat to všechno znova.

Odcházím a Matt má Maggie v klíně. Nevypadá tak špatně, ale je unavená. To můžu říct. Tohle je velký problém. Zvracela minulou noc pořád dokola, víc než si je Reagan pravděpodobně vědoma. Reagan přijde o pár minut později s vlasy staženými do culíku. Vklouzne do koupelny a slyším, že si čistí zuby.

Vyjde a vstávám s Maggie v náruči. „Ponesu ji dolů,“ říkám.

„Může jít, že jo?“

Zavrtím hlavou a vidím Reaganiny rysy zamračit se s obavami. Vyrazím ke dveřím a Reagan mě následuje. Matt jde s námi. Reagan vleze na zadní sedadlo svého Camry a dávám jí Maggie do klína. Házím klíče Mattovi a on řídí, takže já můžu sedět s Reagan. Reagan cukruje na svého psa, jemně s ní mluví o tom, jak dostane nějaké vitamíny a pak půjdou domů. Ale pochybuji, že to bude tenhle případ.

Dostaneme se k veterináři a uvedou nás do místnosti. Přijde veterinářka a udělá rychlou prohlídku. Bere Maggie dozadu kvůli snímkům a testům. Nemá Maggie sebou, když se vrací. Na tváři má profesionální výraz. „Je mi líto. Nemám dobré zprávy,“ říká tiše.

Reagan si zakryje ústa rukou a ze rtů jí unikne zvuk. Přitáhnu si jí k boku. Měl jsem pocit, že tohle přijde. „Maggie je stará 15 let. To je dost let na její plemeno.“

„Včera jí bylo dobře,“ protestuje Reagan.

„Nebylo,“ říká veterinářka, vrtí hlavou. „Má shluk v dutině břišní. Je to opravdu velké, a to tak, že to prasklo, takže krvácí do břicha. Je mi velmi líto.“

Reagan se na mě podívá, její oči zazáří s nadějí. „Takže ten shluk vyndáte, že jo?“

Veterinářka vrtí hlavou. „Je mi líto, ale tohle není něco, co můžeme napravit. Doporučuji, abyste ji dali uspat.“

„Kdy?“ ptá se Reagan. Pořád si myslí, že má Maggie čas.

„Teď,“ říká. „Nechat jí čekat není humánní.“

Z úst Reagan vychází přiškrcený zvuk a přitahuji si ji k sobě, ale odstrčí mě a jde si stoupnout do rohu místnosti. Přechází sem a tam. Pak se zastaví. „Není nic, co můžete udělat?“ zeptá se, její hlas je slabý.

„Je mi líto. Nic tu není.“  Veterinářka je sympatická, jak je to možné. „Chcete, abych pro ni došla, abyste se s ní mohli rozloučit?“

Slzy se valí dolů po Reaganině tváři a přichytím Matta, jak si stírá vlastní. Dokonce kurva ani nezná toho psa a Reagan ho nad ní rozbrečí. Ale tohle je Matt. „Ano, prosím,“ zašeptá Reagan.

O několik minut později přinášejí zpátky Maggie, je připoutaná k podložce a tiše tam leží. Vůbec nevypadá nešťastně, ale vzhled může být matoucí.

„Můžu s ní mít minutu?“ žádá Reagan.

Všichni jdeme do chodby a čekáme. Asi po pěti minutách mumlání za zavřenými dveřmi Reagan vyjde a přikývne. Je připravená.

Veterinářka a asistent přijdou do místnosti. „Chystáme se jí dát trochu sedativ a pak jí dáme injekci, která jí zastaví srdce.“

Reaganiny oči jsou opuchlé a červené a její tváře jsou vlhké. Stírá je, ale na tom nezáleží. Veterinářka dává Maggie sedativa a Maggie leží hlavou dolů. Oči má doširoka otevřené a dech je mělký. „Teď jí dáme injekci,“ upozorňuje veterinářka.

Reagan pokládá ruku Maggie na bok, ale nejde blíž. Už řekla její sbohem, vsadil bych se. Maggie bojuje, když jí drží jehlu u zadních nohou a Reagan začíná vzlykat. Matt se natáhne a zakryje jí ruku svou, já se skloním blíž k hlavě Maggie. Maggie s tím bojuje, takže se předkláním a šeptám jí do ucha. Maggie otevře doširoka oči a pak se uvolní. Její dech zpomaluje a pak se zastaví. Sleduji její hruď a střeva se mi sevřou, když si uvědomím, že se nepohybuje. Reagan je zničená, vstanu, popadnu Reagan a přitáhnu si ji k sobě. Zabalí sama sebe v mém náručí a nechá mě absorbovat její vzlyky do mého trička. Mazlím ji a držím ji a nevím, co dalšího můžu udělat. Slyším Matta vyřizovat opatření ke zpopelnění, sundávají Maggie obojek a předávají ho Reagan, než vezmou Maggie z místnosti.

Reagan vzlyká, když Maggie odnášejí a pláče mi v náruči, dokud se to nerozpustí do mírné škytavky. Jen ji držím. Není tu nic dalšího, co můžu dělat. „Je to teď lepší?“ ptám se.

Přikývne. „Myslela jsem, že prostě jdeme pro nějaké vitamíny.“

Odhrnu jí vlasy z tváře. Jsou vlhké a přilepené k jejím rtům. „Je mi to líto,“ říkám.

Reagan chytne moje tričko do pěstí a drží mě, dívá se mi do očí. „Co jsi jí šeptal?“ ptá se.

Odkašlu si do pěsti, protože mám v krku knedlík velikosti jablka. „Na tom nezáleží,“ říkám.

„Řekni mi to,“ protestuje.

Zhluboka se nadechnu a sbírám odvahu. Pročistím si krk. „Děkoval jsem jí za to, že tě chránila všechny ty roky a řekl jsem jí, jak moc si toho vážím. Ale že může pokračovat a odejít, protože já tě musím tady odtud dostat ven. Řekl jsem jí, že to převezmu za ní tam, kde skončila.“

Reagan proti mně znova padá a brečí ještě víc. A Matt mi podává kapesník, takže si můžu otřít oči. Ale nenápadně přikývne a poplácá mě rukou po rameni. Stiskne mi pevně šíji a já to vstřebávám, protože tohle je to, co moji bratři pro mě dělají. Pokaždé. Reagan mě pustí a opravdu rychle Matta obejme. Stiskne ji a myslím, že ho vidím políbit ji blízko u vlasů. Sakra. Teď je součást mé rodiny. Bez pochyb.