CCC - 28. kapitola

Překlad: Marta

Pete

Je čas začít balit a nakládat do autobusu, dokonce i když táborníci ještě neskončili s jejich aktivitami.  Ale musíme vyrazit po setmění, abychom dorazili do města do půlnoci. Rozhlížím se a nenávidím dokonce jen přemýšlet o odchodu. Když pojedu zpátky do města, vrátím se do domácího vězení a budu zpátky se svými bratry. Užíval jsem si svobodu, kterou jsem tady měl, ačkoliv teď už vím, o co chci usilovat. Nevím, jak vypadá Reaganin plán, ale doufám, že mě bude chtít pořád vidět, až se vrátí zpátky do města.

Gonzo se přihrne a zastaví přede mnou, odděluje mě od cesty ke stodole. Doufal jsem, že bych tam mohl najít Reagan.  Chci s ní mluvit, než vyrazíme. Opravdu jí nechci opustit, ale nevím, jak se tomu vyhnout. Gonzo se na mě nekření poprvé od doby, co jsem se s ním seznámil. Vypadá skoro stejně mrzutý, jak se cítím já. „Co je?“ ptám se.

Nebe, říká, ukazuje směrem k nebi.

„Ha ha, velmi vtipný,“ říkám. Ale nesměje se se mnou. „Něco tě trápí?“ ptám se.

Jen ty, říká.

„Já? Co jsem udělal, že tě to trápí?“ Vracím se zpátky k uklízení židlí, protože to je to, co bychom měli udělat, než odjedeme. Následuje mě. Pak musím pomoct všem mladíkům naložit jejich zavazadla do autobusu.

Chtěl jsi odejít bez rozloučení? Zírá na mě.

„Ještě máme několik hodin před odjezdem,“ připomínám mu, dívám se na hodinky. „Doufal jsi, že bych zapomněl na polibek na rozloučenou?“ Jdu k němu, zabalím mu hlavu jemně do mé ruky a dám mu noogie (tření klouby na ruce o hlavu). Odstrčí mi ruku pryč. Je opravdu naštvaný? „Myslíš to vážně, že? Myslíš, že bych odjel bez rozloučení?“ Dřepnu si a podívám se mu do očí. Je vážný. Až příliš vážný.

Myslel jsem, že jsme kamarádi, ale tak nějak jsi zmizel na posledních pár dní, říká.

Podívám se k domu. Strávil jsem dost času s Reagan, ale neměl jsem vynechat Gonza. Měl jsem se ujistit, že měl kluky, s kterými si povídat nebo se poflakovat. „Dostal ses k tomu, udělat si nějaké přátele, zatímco jsi tady byl?“ ptám se. Sáhnu do kapsy a vytáhnu složený kus papíru. „Chystal jsem se ti to dát později, ale myslím, že to můžu udělat teď,“ říkám. Podám mu to. „Je to jen moje telefonní číslo a adresa. Doufám, že zůstaneš v kontaktu.“

Zakření se. Miluješ mě, znakuje.

Sakra, jo. Miluju to malý hovno. Je těžké ho nemít rád. „Láska je docela silný slovo,“ říkám. „Toleruju, by bylo lepší slovo.“

Směje se. Taky tě toleruji, znakuje. Udělá uvozovky ve vzduchu u slova toleruji. Pokud je to, jak říct lidem, že je máš rád. Dívá se mi do očí. Díky za všechno tenhle týden. Vážím si toho. A vážím si tebe.

„Také si tě vážím, kámo,“ říkám. „Chci, abys mě kontaktoval, pokud mě budeš potřebovat. Kdykoliv, jasné?“

Oči se mu zatřpytí a znakuje slovo ano. Jeho máma zavolá jeho jméno z chatky, kde balí, a Gonzo se otáčí, aby jí šel pomoct. „Hej, Gonzo,“ volám.

Podívá se na mě zpátky.

„Jsi dobrý kluk a jsem rád, že jsem tě poznal,“ říkám.

Jo, jo, znakuje zpátky. Přinutíš mě myslet si, že ses do mě zamiloval. Podívá se mi přes rameno. Když už mluvíme o zamilování se, znakuje. Pak ukáže prstem a mrkne. Uvidím tě později.

„Ne jestliže tě uvidím první,“ zakřičím na jeho vzdalující se záda. Radši letí ode mě pryč, než by se na mě podíval zpátky.

Směju se a otáčím se, abych se podíval, na co ukazoval. Ale není to Reagan. Je to její táta a řítí se na mě a nese tu zasranou sekyru. Překřížím si ruce před klínem a ukročím do strany. „Pete,“ říká. Je trochu bez dechu a mám pocit, že sem běžel, aby mě našel.

„Pane Castere,“ říkám. Podívám se na sekyru a on jí zvedne, lačně jí posuzuje, jako by si užíval celé moje nepohodlí. „Všechno v pořádku?“ ptám se.

„Kurva, ne, nic není v pořádku,“ říká. Protře si rukou obličej. Ukáže mi prstem do obličeje. „Šaškoval jsem s tebou celý týden, ale teď jsem skončil s hraním si.“

„Neuvědomoval jsem si, že jsme si hráli, pane,“ začnu.

Zvedá ruku, aby mě zastavil. „Moje dcera tě má hodně ráda, a to je jediný důvod, proč jsem tě tenhle týden toleroval.“

„Um,“ začnu. Ale zase mě umlčí tichým nádechem a výdechem.

Zvedne sekeru a já ustoupím na stranu. „Ale přísahám Bohu, že pokud uděláš cokoliv, co ublíží mojí dceři, useknu ti hlavu hned poté, co ti useknu tvoje koule.“

„Neublížil bych jí, pane,“ říkám.

Ale znova na mě sykne. „Až se dostaneš zpátky do města a nebude tam žádný táta se sekyrou, čekající, aby tě vykleštil, pamatuj si, že jsem daleko jen na jedno zavolání. Rozumíš?“

„Zřetelně,“ říkám.

„To je všechno, co jsem chtěl říct.“  Zhluboka se nadechne a pak vydechne. „Bylo pěkné tě poznat, Pete. Doufám, že budeš mít dobrý život, kdybych tě už nikdy znova neviděl.“

Odchází a pohupuje si se svou sekyrou. Do prdele. Nečekal jsem to.

Phil zapíská, když vyjde zpoza stromu. „Myslel jsem, že tě měl tady na minutku,“ vydechne. Ušklíbne se a zavrtí hlavou.

„Víte, o čem to bylo?“ ptám se a trhnu palcem k panu Casterovi.

„Hmm,“ mumlá. „Možná.“

„Podělíte se?“ zeptám se.

„Je to táta a ty jsi mladý muž, který má rád jeho dceru. Ví to, a je deprimující, když musí táta sdílet lásku své dcery. Byl jejím ochráncem celý život a ona se teď začíná dívat po někom jiném, aby zaplnil tuhle roli. Možná dokonce ty.“ Přimhouří na mě oči. „Jak by ses cítil, kdybys to byl ty?“ ptá se. Předstírá, že je zaneprázdněný skládáním židlí jako já, ale je mazaný a já to vím.

„Byl bych kurva u vytržení,“ říkám.

„Chystáš se s ní vidět, až půjdeš zpátky do města?“ ptá se. Zvedám svou nohavici a připomínám mu náramek na kotníku, který nosím. Ušklíbne se. „Mám pocit, že tohle jí nezastaví.“

„Doufám, že ne.“ Zhluboka se nadechnu. „Mám ji rád, Phile,“ přiznávám. „Možná jsem do ní dokonce zamilovaný.“

Zastaví se a podívá se mi přímo do očí. „To tě děsí?“ptá se.

Zasměju se. „Ve skutečnosti právě naopak,“ přiznávám. Cítím naději. A už je to dlouho, co jsem se tak cítil.

„Jaký je tvůj plán, až se dostaneš zpátky, Pete?“ zeptá se.

Vytáhnu kousek papíru z kapsy. Řekl mi, abych si sepsal své plány. Abych je udělal reálnými. Takže jsem to udělal. „Jedna – vyřešit vše v klidu se Samem. Dvě – rozhodnout se, co bude mou budoucností. Bude to vysoká škola? Získat práci? Dojdu k tomu, čím chci být, až dospěju?“ Zavírám papír a zastrkávám zpátky do kapsy.

„Pěkné,“ říká, přikyvuje hlavou.

„Myslíte, že bych mohl dělat to, co děláte vy?“ zeptám se. „Pomáháte hodně klukům.“

Přikývne. „Myslím, že bys byl opravdu dobrý v tom, co dělám.“

„Možná bych byl schopný udržet některé kluky od toho, aby skončili v mojí situaci.“

Přikývne. „To je docela dobré mít za cíl. Byl bych rád, kdybych ti mohl pomoct rozhodnout se, jestli tohle chceš. Dokonce bys mohl jít na pár dní se mnou do práce a vidět, jestli tě to bude zajímat.“ Rozhlédne se po táboře. „Hodně mojí práce není tak docela okouzlující, bohužel. Je to hodně práce ve vězení a v nápravním centru pro mladistvé.“

Přikývnu. Mohl bych to mít rád.

„Víš, jak mě zastihnout, až se dostaneš domů.“

Vím. A udělám to. Vrátím se zpátky ke skládání židlí, dokud neuvidím Reagan, kráčející mým směrem. Usmívá se, její vlasy jsou rozpuštěné a vlají jí ve větru kolem obličeje. Dá si je zpátky rukou a zakření se na mě. „Ahoj, Pete,“ říká. Popošlápne a nervózně se podívá dolů. „Viděla jsem právě otce, že si s tebou přišel promluvit?“ ptá se. „Se sekyrou?“

Stisknu rty dohromady a snažím se neusmívat, ale je tak pěkná, že je to těžké. „Tvůj táta mě vyděsil k smrti,“ přiznávám.

Zachichotá se. „Myslím, že to je to, co chtěl.“ Přimhouří oči. „Mluvil s tebou o mě?“ ptá se.

Přikývnu. „Nabídl se, že mi s radostí usekne určité části mého těla.“

Vypadá nesvá. „Ne, myslela jsem, mluvil s tebou o plánech v New York City?“

Zavrtím hlavou. „Jakých plánech?“ Přestávám skládat židle a otáčím se k ní obličejem.

Proplete si prsty a dívá se všude, jen ne na mě. Vypadá tak nesvá, že se okamžitě kvůli ní cítím špatně. Jdu blíž a nakloním jí obličej k mému.

„Jaké plány?“ ptám se znova.

Položí mi dlaně na hruď a podívá se mi do očí. „Pete,“ začne. Ale zarazí se a zavrtí hlavou, pak zaboří obličej do mého trička a zasténá. „Cítím se tak hloupě,“ říká znova proti mé hrudi. Stěží ji můžu slyšet. Vytáhnu si jí proti sobě a držím jí blízko, proplétajíc si prsty za jejími zády. Zvedám konec její košile a pokládám jí ruce na kůži. A ona mě nechá. Tahle část mě pořád udivuje a taju pokaždé, když se jí dotknu. Nakonec se na mě podívá. „Takže dneska jedeš zpátky do města.“

Přikývnu a zavřu oči. Dokonce nechci ani myslet na to, že jí opouštím. Ale myslím, že neexistuje žádný jiný způsob. „Jo,“ říkám s povzdechem.

„Takže,“ říká váhavě, naklání obličej, aby se dívala do mého. Její zelené oči na mě pomalu mrkají. „Také jsem přemýšlela o tom, jet dneska zpátky do města.“

Moje srdce mi poskočí v hrudi. Popadnu jí za ramena a postavím ji trochu dozadu, abych se na ni mohl podívat. „Jsi, kurva, vážná?“ ptám se. Stěží můžu dýchat.

Její obličej poklesne. „Nechceš, abych jela?“ ptá se tiše.

Směju se. Trhnu s ní k sobě a pak zabalím ruce těsně kolem ní a zvednu ji, točím ji dokola tak rychle, že mě musí chytit za ramena. „Samozřejmě, že chci, abys jela! Děláš si srandu? Dělal jsem si tak zasrané starosti, že už bych tě znova neviděl nebo jsme se neviděli několik dalších týdnů, že bychom ztratili to, co máme.“

„Co máme, Pete?“ ptá se, ale usmívá se.

„Nevíš?“ zeptám se.

Vrtí hlavou. „Nejsem vždycky dobrá ve čtení lidí, Pete,“ přiznává a červená se.

Štípnu jí do nosu a sbírám odvahu. „Myslím, že jsem do tebe zamilovaný, Reagan,“ říkám. Těžce polknu, protože najednou je v mém krku knedlík. Nevím, odkud to přišlo a nezáleží, jak tvrdě polykám, nejde to pryč. Čekám. Musí něco říct, správně?

„Dobře,“ říká nakonec.

Dobře? To je všechno?

„Díky, že jsi mi to řekl.“  Usměje se a otáčí se, aby šla opačným směrem.

Popadnu ji za paži a přitáhnu zpátky k sobě, srdce se mi zvětší, protože mě nepraští nebo nesloží nebo nezasáhne kolenem do brady, když s ní trhnu k sobě a opřu jí zády o strom. „To je všechno, co dostanu?“ ptám se. Srdce mi buší jako šílené. Možná jsem jí špatně přečetl. Možná jsem daleko od pravdy. Možná jsem idiot.

„Co chceš?“ zašeptá.

Přiložím jí dlaň na stranu obličeje a zírám na ní. Je tak zasraně krásná, že můžu stěží myslet, když jsem takhle blízko ní. „Chci, abys mě taky milovala,“ přiznávám.

„Hotovo,“ říká. Červená se jí plazí po tváři a myslel jsem, že by nemohla vypadat krásněji, než před minutou. Ale mýlil jsem se.

„Hotovo?“ opakuji. Bože, zním teď jako Link.

Povzdychne si. „Hotovo. Jsem v tom. Nechci být pryč od tebe. Nemůžu dýchat, když přemýšlím o tom, že odjíždíš. Chci být s tebou celý čas, jsem v tom. Hotovo.“ Mrká a pak říká, „Jsi uvnitř mě a chci, abys tam byl.“

Kurva. Tohle je nejlepší kurevská věc, kterou jsem kdy ve svém životě slyšel. A já nemůžu dát dohromady ani dvě myšlenky, které bych jí řekl.

Najednou slyším naším směrem dupání bot a odskakuji od Reagan, když vidím, že její táta k nám kráčí s tou sekyrou. Zastaví a zírá na mě. „Pete, můžeš mi prokázat laskavost?“ ptá se. Nevypadá moc šťastně, ale zase to nikdy, když je kolem mě.

„Co potřebujete, pane?“ ptám se.

„Reagan je rozhodnutá jet do města dnes večer a bude pozdě, když se tam dostane.“ Trhne palcem k místu, kde stojí Phil. „Takže jsem se zeptal Phila, jestli bys mohl jet s ní místo autobusem, v případě, že by mělo auto poruchu nebo tak něco.“

Reagan se kření a já chci taky, ale přinutím se to nedělat. „Phil řekl, že je to v pořádku?“ ptám se. Podívám se směrem, kde stojí Phil a pak přejde k nám.

„Musíš být ve svém bytě do dnešní půlnoci,“ říká Phil. „Budu vědět, když nebudeš.“ Ukáže k mému sledovacímu náramku.

„Vezmu ho rovnou domů,“ pípne Reagan. Kření se a já se chci smát s ní.

„A co kluci?“ ptám se.

„Můžeš je vidět další den na skupině. V jedenáct, pokud tam budeš chtít být.“ Pozdvihne na mě obočí.

„Budu tam,“ říkám. Chci vidět ty kluky. Pokud můžu pomoct jednomu z nich, cítil bych se lépe kvůli své vlastní minulosti.

„Díky, Pete,“ říká její táta. Poklepe mě po rameni a stiskne ho trošku příliš tvrdě. Beru to jako varování, což si myslím, že tak myslel. Odchází, nechal mě s Reagan.

„Bude opravdu pozdě, až mě vysadíš,“ říkám.

Přikývne. „Já vím.“

„Nechci, abys jela domů do prázdného bytu úplně sama. Pošlu s tebou jednoho ze svých bratrů, až mě vysadíš.“ Přeji si, abych mohl jet s ní a jít s ní ke dveřím a dělat všechny ty džentlmenské věci, které jsem nikdy předtím dělat nechtěl.

„Budu mít s sebou Maggie,“ připomíná mi.

„Přesto,“ říkám. Zastrčím jí vlasy zpátky za ucho. „Chceš přespat u nás doma?“ ptám se.

Její oči se rozšíří a olízne si rty. Má zájem. To můžu říct.

„Budu spát na gauči,“ říkám. Bude mě to zasraně zabíjet, ale udělám to.

Vrtí hlavou. „Nezůstanu, pokud půjdeš spát na gauč.“

Srdce mi klopýtne v hrudi.

„Nevyženu tě ze své vlastní postele,“ říká, nervózně se usměje. Její oči vyhledají moje a doufám, že se nepodívá moc do hloubky, protože si nejsem jistý, co by našla. „Zůstanu, pokud tam budeš spát se mnou,“ říká. Její hlas se chvěje.

„Ok,“ říkám tiše. Ale vnitřnosti dělají kotrmelce. Stoupne si na špičky a rychle mě políbí.

„Musím se jít postarat o pár věcí,“ zašeptá. Znova mě políbí, tentokrát trošku pomaleji.  Chystáme se na přespání. Ona a její pes.

„Maggie může zůstat taky,“ říkám. Jsem idiot, ale právě teď nemůžu ani přemýšlet.

„Řeknu jí to,“ zašeptá hravě. „Bude nadšená.“

Ne tak nadšená jako jsem já.