Reagan
Dnes je den,
kdy Pete jede domů. Zůstala jsem vzhůru většinu noci a přemýšlela o tom.
Nechci, aby odešel. Moje střeva se sevřou při tom pomyšlení a zírám přes stůl
na mámu.
„Na něco
myslíš?“ zeptá se.
Zavrtím
hlavou.
„Nic, o čem
bys chtěla mluvit, co?“ ptá se. Její hlas je jemný, ale nevyzvídá. Je prostě
jen máma.
„Pete dneska
odjíždí,“ říkám tiše.
„Hmm,“
mumlá.
„Takže jsem
myslela…,“ začínám pomalu.
Usměje se a
nakloní ke mně hlavu jako zvědavé štěně. „Co jsi myslela?“
„Vlastně
jsem přemýšlela, že bych se možná vrátila zpátky do města o týden dřív,“ říkám,
můj hlas je váhavý a tichý. Moje vyučování nezačíná až do příštího týdne.
Zvedá ke
rtům hrnek kávy a prohlíží si mě přes jeho okraj, zatímco si dává doušek. „Má
tohle něco společného s Petem?“ ptá se.
Nemůžu mámě
lhát. Byla bych v tom opravdu špatná, kdybych to zkusila. „Jen všechno.“
Zasměji se jejímu výrazu. Taky se usmívá a je to téměř nakažlivé. „Chci jít
zpátky a strávit s ním nějaký čas.“ Pokrčím rameny. „Uvidět, kam to
povede.“
„On je ten
pravý, co?“ zeptá se.
Přikývnu
hlavou. „Jo, myslím, že jo.“ Můj hlas je tichý, ale cítím se lehčeji jako už
dlouho ne.
„Chceš,
abych zavolala a zjistila, jestli můžeš dneska navštívit doktora?“ zeptá se.
Doktor? Proč potřebuji doktora? „Je tu malinká otázka o antikoncepci,“ říká.
„Oh.“
Naprosto jsem na to zapomněla. Horko se mi plazí po tvářích. „Myslíš, že bys
mohla?“ ptám se. Uvnitř se zašklebím. Tohle je tak trapné. Ale s kým můžeš
mluvit o těchto věcech, když ne s mámou?
Zvedne
telefon. „Uvidím, co můžu udělat.“
„Jdu nahoru
a balit,“ říkám. Jsem téměř radostí bez sebe. Tohle je velké rozhodnutí. Jen
doufám, že když se dostaneme zpátky do města, věci mezi mnou a Petem budou
stejné. Co když se vrátíme a naruší to skutečný život? Co když kouzlo bude
pryč? Co když mě nemá rád stejně tak moc, jako já jeho?
Nemůžu najít
svoje žabky, takže jdu k vrcholu schodiště, abych zavolala na mamku. Ale
mluví s tátou. Můžu slyšet jejich hlasy, tiché a váhavé. Pak táta říká,
„Co sis kurva myslela, tohle podpořit?“
Ztuhnu.
Neměla bych ani poslouchat, ale nemůžu si pomoct.
„Povzbuzuji
ji vyrůst, miláčku,“ říká máma. „To je všechno.“
„Nepůjde
zpátky do města. Ještě ne. Absolutně ne.“ Slyším bouchat nějaké nádobí, a
s každým bouchnutím sebou škubnu.
„Půjde.
Právě balí.“ Máma je tichá, ale
neústupná.
„Proč tě to
netrápí? Potřebuje kolem sebe rodinu víc, než potřebuje nějakého kluka.“
Máma si
stoupne do mého zorného pole a můžu vidět, jak pokládá tátovi na hruď
uklidňující ruku. „Nepotřebuje nás pro tuhle fázi života, miláčku,“ říká.
„Potřebuje jeho.“
„Proč jeho?“
zavrčí táta.
„Pete je
dobrý muž,“ říká. „Víš to.“
Táta znova
zavrčí a máma se směje. „Nechystám se mít rád žádného chlapa, který se chce
dostat do kalhotek mojí dcery,“ reptá.
„Vidíš, jak
se probudila od té doby, co se sem dostal, Bobe?“ ptá se. Její hlas je pevný.
„Neuskakuje stínům a nechává lidi dotýkat se jí. Směje se. Přemýšlí o víc, než
jak se schovávat ve svém pokoji. Znova žije, Bobe. Takže toho nech. Tohle je
dobrá věc.“ Ukáže na něj varovně prstem. „A neříkej jí ani slovo o tomhle.“
Jdu zpátky
do pokoje dokončit balení. Cítím se špatně kvůli tátovi, ale najednou žiju s
nadějí. A líbí se mi to. Nechci to měnit. Chci to pronásledovat celou cestu do
New Yorku, takže mi to nezmizí. Není to jen Pete, za čím se pouštím. Je to
příslib budoucnosti. Co se stane s ním nebo bez něj, ale mám naději poprvé
za velmi dlouho dobu.
Ďakujem
OdpovědětVymazatDěkuji
OdpovědětVymazat