CCC - 26. kapitola

Překlad: Marta

Pete

V jedné minutě je v mém klíně pes a v další ke mně míří Reagan. Je tak kurevsky pěkná, jak se plazí po gauči, že mi bere dech. Jedna dlaň mi přistane na koleni a druhá na stehně. Skousne si spodní ret zuby, když se na mě podívá. Odhrnu jí vlasy z čela a podívám se na ní. Opravdu se na ní podívám. Třese se. Její ruka se třese na mém koleni, takže ji překryju mou. Její oči se setkají s mými. „Jsem v pořádku,“ zašeptá.

„Já vím, že jsi,“ říkám a pomalu a jemně jí zvedám a přetáčím tak, že její zadek mám na klíně a nohy má směrem ke konci futonu. Snažím se nepohybovat příliš rychle, protože tohle je pro ni všechno tak nové a vím to. „Myslím, že já jsem ten, kdo je vyděšený,“ přiznávám, můj hlas se chvěje. Odkašlu si.

Zamračí se. „Proč?“ zašeptá. Položí si čelo na moje rameno a prsty mě nepřítomně lechtá ve vlasech vzadu na krku. Nemůžu ani myslet, když se mě dotýká.

„Nemyslel jsem si, že to uděláš,“ říkám.

Její obličej zčervená a můžu říct, že to pochopila špatně. Vybuchnu smíchy. „Myslel jsem tím, že přijdeš na gauč ke mně, hlupáčku,“ říkám a natáhnu se, abych jí zatahal za nos. Skloním se a rychle jí políbím na tvář. „Ačkoliv,“ říkám. Musím se odmlčet a znova si odkašlat. Snížím hlas až do šepotu. „Když ses udělala s mojí rukou se svých kalhotkách, to mě překvapilo taky.“

Její nádechy a výdechy teď nejsou přirozené. Jsou trochu uspěchané a její tváře jsou celé růžové. Přejíždím jí rukou po vnější straně stehna, celou cestu až nahoru, protože má na sobě ty šíleně maličké krátké šortky. „Jak si myslíš, že jsem se cítila?“ ptá se. Směje se a je to nejhezčí zvuk, co jsem kdy slyšel. Můžu cítit její slova na mé tváři, tak je u mě blízko. Jsou horká a vlhká a celá Reagan.

Postrčím si jí kolenem do klína. „Řekni mi, jak ses cítila,“ vyzvu ji. Chci vědět všechno.

Vyklene obočí. „Myslíš, když jsme dělali tamto?“ ptá se.

Přikývnu a posunu ruku na vrchol jejího stehna, sledujíc linii těch krátkých šortek, což ve skutečnosti znamená, že sleduju záhyb jejího vnitřního stehna. Její nohy se tak mírně roztáhnou a moje srdce rozechvívá způsob, jakým na mě reaguje.

Neváhá víc než sekundu. Pak začne mluvit. „Byla jsem naštvaná,“ říká. „Chase se choval jako osel celou noc a pak se mě dotkl a opravdu jsem přemýšlela, že od něj odejdu, ale byl tak zatraceně samolibý. Nebyla to zcela automatická reakce, když jsem ho praštila. Bylo to, že jsem byla naštvaná a praštila jsem ho, protože jsem mohla. Jen proto, že si to zasloužil. Pak jsem mu ukradla auto a přijela domů a on se tu objevil. Ale pak jsi tu byl ty. Věděla jsem, že jsi byl tam ve křoví. A věděla jsem, že jsi mě viděl přijít domů v neupraveném oblečení a bála jsem se, že si budeš myslet to nejhorší.“

„Nejhorší?“ ptám se. Její nohy se oddálí o kousek víc a otevře ústa v těžkém povzdechu, když obkresluji její vnitřní stehno. Chci jí stáhnout šortky a kalhotky pryč z nohou. Pak se chci dotýkat pusou všech jejích mokrých dívčích partií a lízat jí, dokud by mi nevyvrcholila do tváře. Ale její rodiče jsou dole.

„Bál ses, že bych ho políbila?“ ptá se.

Neodpovídám, protože jsem příliš zaneprázdněný vklouzáváním prstů pod její šortky, abych sledoval linii jejích kalhotek. „Uh uh,“ mumlám.

„Přemýšlela jsem o tom,“ říká. „Tak nějak jsem se přes to chtěla dostat a udělat to.“

Vzhlédnu. Opravdu tohle právě řekla? „Dostat a udělat to?“ ptám se.

Zamračí se. „Nutíš mě cítit tyhle… pocity, Pete. A já nevím, co s tím vším dělat nebo odkud to přichází. A to mě děsí k smrti, že můžu být taková s tebou, aniž bych se musela uklidňovat nebo pracovat na tom, abych moje pocity zastrčila do koutku mysli. Takže jsem to tak trochu chtěla vyzkoušet s Chasem. Ale když se mě dotkl, necítila jsem nic.“

„Vyděsil tě?“

Zavrtí hlavou. „Ve skutečnosti ne. Choval se jako osel. A věděla jsem to předtím, než jsem s ním šla ven. Ale pak se mi otřel o prso a nahánělo mi to husí kůži. Vůbec to nebylo jako, když se mě dotýkáš ty. Takže mě to přinutilo přemýšlet. Způsobilo to, že jsem chtěla jít zpátky sem k tobě. Ale napadlo mě, že bych měla pravděpodobně dokončit večer. Ale pak se mého prsa dotknul znova a zasmál se tomu a já ho praštila. Nebyla to automatická reakce. Chtěla jsem ho praštit.“ Znova se zamračí. „Cítím se kvůli tomu trochu špatně.“

Jen jsem si uvědomil, že jsem přestal sledovat její kalhotky, když o tom začala mluvit, a podíval jsem se jí do očí. „Takže jsi nevyšilovala. Praštila jsi ho schválně?“ Nemá ani ponětí, jak kurevsky šťastným mě tohle dělá.

„Jo,“ přiznává. Ale nesměje se. I když s tím má trochu práce. „Ale pak jsi přišel do stodoly a zeptal se mě, jestli jsem ho políbila. Nemohla jsem ti lhát.“ Otáčí mi obličej k jejímu a podívá se mi do očí. „Jsi jediný, kterého chci políbit, Pete. Jsi jediný, s kterým chci být. Jsi jediný, od kterého chci, aby mě držel a dotýkal se mě.“ Zamává si rukou před obličejem, jako by to byl ventilátor. „Bože, začíná tu být horko,“ říká.

Znova jí nadzvedávám a oči se jí rozšíří, když jí pokládám na futon. Velmi pomalu jí rozšířím kolena od sebe a přejíždím jí rukama po vnitřní straně stehen, každou po jedné straně, rozšiřuji jí, abych si na ní mohl lehnout.

Když se usadím do jejího tepla, uvědomím si, že se znova třese. „Je to v pořádku?“ ptám se, když se zapřu o lokty, hlavu mám těsně pod její bradou.

„Jo,“ vydechne. Zabalí mi ruce kolem krku a přitáhne si mě na hruď, kde ležím hlavou na jejích prsou. Otočím obličej a otřu se o ní a uvědomím si, že vrcholky jejích prsou jsou přímo u mých úst. Rukou mě pročeše skrz krátké vlasy na hlavě, její prsty jsou hravé a lehké. „Takže minulou noc,“ říká. Vyčkává. Zvedám hlavu, takže se jí můžu podívat do tváře. Má spodní ret zachycený mezi zuby a pak rychle v jednom výdechu dodává, „Opravdu se mi líbilo, co jsme minulou noc dělali.“

Zachechtám se. „To bych mohl říct.“ Bože, cítím se tak lehce a zároveň tak těžce. Rozhýbu moje boky proti ní a její zadek se nadzvedne, tlačí její měkké, teplé, pravděpodobně růžové a pěkné části na moje péro. Do prdele. „Taky se mi to líbilo.“

Tahá mě za vlasy, dokud se jí znova nedívám do obličeje. „Je tohle příliš rychlé?“ zašeptá.

Podívám se dolů, kde je moje péro oddělené od jejího tepla mými džíny a tou maličkou věcí, kterou nazývá šortky. „Pořád budu mít na sobě kalhoty. Slibuji.“

Zasténá. „O tom nemluvím.“ Gestikuluje ode mě k sobě a zpátky. „Já a ty. Jde tohle moc rychle?“ ptá se.

Dech se mi zadrhne. „Nevím,“ říkám. „Je to pro tebe příliš rychlé?“

Vrtí hlavou. „Právě jsme se potkali před pár dny.“ Jako by mi to musela připomínat.

Tak proč cítím, jako by moje srdce na ní čekalo věčnost? „Mmm, hmm,“ mumlám, když se trošku pohnu, takže se mé rty můžou dotknout jejích. Políbí mě nazpátek, její ústa jsou měkká a neústupná proti mým. Odtrhnu se a Reagan se zakření. „Co?“ ptám se, její úsměv je nakažlivý, když cítím, jak mě můj vlastní tahá za koutek rtů.

„Tenhle polibek nebyl tak epický jako ten poslední,“ říká.

Znova si beru její rty, jemně a pomalu, jazykem vklouznu do jejích, moje srdce se raduje, když její rty zachraptí proti mým, sametové a rozpálené. „Musíme na tom zapracovat,“ odpovídám, když konečně zvednu hlavu.

Přikývne. Její ústa mám blízko ucha, když říká, „Chci, aby to bylo stejně epické pro tebe, tak jako to bylo pro mě.“ Zachvění mi proběhne po páteři a zhoupnu boky, tlačíc proti jejímu teplu. Nemůžu si pomoct. Do prdele. „Nechal bys mě to pro tebe udělat?“ ptá se.

Vypadá tak nejistá sama sebou, že můžu říct, že je to pro ni těžké. Nerada se ptá. A neptala by se, kdyby to pro ni nebylo důležité. „Ne s tvými rodiči dole,“ mumlám.

„Nemyslela jsem teď,“ říká s vyfouknutím dechu.

„Oh.“ Zbožné přání a tak dále.

Směje se. „Jindy?“ zeptá se. „Když moji rodiče nebudou třicet stop od nás?“

Přikývnu. Do prdele. Do čeho jsem se to jen dostal?

Slyším v blízkosti bouchnout dveře a zvedám se z Reagan. Dá si nohy k sobě a sedá si, stahuje si mou mikinu dolů přes boky. Ale všechno, na co můžu myslet je, jak jemně je její kůže cítit pod mými prsty a jak moc se jí chci dotýkat. Ale na schodišti jsou přicházející kroky. Zavolám na psa a vyskočí mi na klín. Díky bohu.

Našlapování kroků na koberci je jediné varování předtím, než se její táta zastaví ve dveřích. „Co tady děláte?“ vyštěkne. Jeho oči přistanou na mě a pak na psovi a pak se mi podívá do očí. Usměju se na něj. Ale musím po chvíli přerušit oční kontakt. Nakonec, byl jsem na jeho dceři.

„Mluvili,“ pípne Reagan. Poškrábe se na temeni. „Potřeboval jsi něco?“

„Máma a já se chystáme pustit si film. Chceš se na něj dívat?“

„Může jít Pete?“ ptá se. Její táta se dívá na mě a já soustředím veškerou pozornost na psa.

Přikývne. „Když musí,“ říká suše. Musím přiznat – že kdybych měl tátu, chtěl bych, aby se choval jako pan Caster. Chtěl bych, aby mě zkoušel před vším chránit a starat se o mě víc, než o cokoliv jiného. Nemám to, přinejmenším ne od táty. Mám to díky svým bratrům. Ale to není to samé.

„Chceš sledovat film?“ zeptá se Reagan tiše. Ale usmívá se. Všímám si, že nevstává.

Přikývnu. „Jistě.“

Podívá se na tátu. „Za deset minut?“ zeptá se.

Přikývne, dívá se na mě o sekundu déle a pak odchází.

„Tvůj táta je pěkně děsivý, víš to?“ říkám jí.

Přetáčí oči.

„Kdybych měl tátu, chtěl bych, aby se takhle choval,“ tentokrát se vyhýbám jejímu pohledu. Protože nechci, aby viděla příliš mnoho. Už viděla dost.

„Tvůj bratr, ten, s kterým jsi nemluvil,“ začne. „Má telefon na koleji?“

Přikývnu. Má mobilní telefon, který mu dal Paul, když odcházel. Paul má taky jeden. Znám Samovo číslo nazpaměť, i když jsem nikdy nevolal. Vytáčel jsem ho milionkrát a pak zavěsil, protože jsem srab. Podává mi telefon. „Je čas mu zavolat, Pete,“ říká. Pak zvedne džíny, natahuje je na nohy, zatímco se dívám. Je tak zasraně žhavé, sledovat jí, jak se obléká, že jsem znova celý vzrušený. Sehne se a opravdu rychle mě políbí. „Jdu udělat popcorn. Přijď dolů, až budeš hotový.“

Opouští mě a zavírá za sebou dveře. Podívám se na telefon. Když jsem přestal mluvit se Samem, cítil jsem se, jako bych ztratil kus sebe. Možná je čas najít ho. Vytáčím číslo a zvedám telefon k uchu a srdce mi teď bije dokonce rychleji, než když jsem byl na vrcholu Reagan.

Vyzvání.

Vyzvání.

Vyzvání.

Vyzvání.

Naskočí hlasová schránka. „Tady je Sam. Mám práci, takže mi nechte vzkaz a já vám zavolám zpátky, když budu mít chuť.“ Ozve se zvukový signál a já zaváhám. Nemůžu si pomoct. Pak si odkašlu. Je čas na nové začátky. A nemůžu zjistit, jestli on chce nebo ne, pokud se mnou nepromluví.

„Same, tady Pete.“ Zastavím se a přemýšlím, zabořím si čelo do ruky. „Jen jsem chtěl s tebou mluvit a ujistit se, že se ti daří dobře. Chybíš mi, Same. To je všechno. Prostě mi chybíš.“ Povzdychnu si. Protože nevím, co dalšího říct. „Same, myslíš, že by si mohl přijít tenhle víkend domů? Chci tě vidět. Mám telefon přítelkyně, takže mi nemůžeš zavolat zpátky, ale přeju si, abys mohl… opravdu, opravdu si přeju, abys mohl. Miluju tě, Same. Jen jsem ti to chtěl říct.“

Stisknu tlačítko ‚konec‘ a zírám na telefon. Pěkně jsem to zpackal. Ale teď se cítím lehčeji. Jsem rád, že jsem mu zavolal. Chybí mi. Jako blázen.

Zastrčím si Reaganin telefon do kapsy a jdu dolů. Najdu jí v kuchyni, když sype popcorn do mísy. Hodí jeden po mně, když se dostanu blíž a já ho chytnu do pusy. Směje se a opře se boky o pult. „Vyřídil sis hovor?“ ptá se.

Její telefon mi zabzučí v kapse. „Myslím, že jsi dostala zprávu,“ říkám, když jí ho předávám zpátky. Jsem zvědavý a chtěl bych se podívat. Podívá se na něj a usměje se.

„Myslím, že je to pro tebe,“ říká. „Je tohle číslo, které jsi volal?“ Ukazuje mi obrazovku. Je to Samovo číslo a prostě napsal:

Miluju tě víc.

Zakřením se. „Jo. To je Sam.“

„Sam?“ ptá se. Nakrčí obočí. Ukáže si na zadní stranu krku. „Ten Sam na tvém krku? To je pro tvého bratra?“

„Jo. Náš táta nám nechal udělat tetování, protože nás nikdy nemohl rozeznat.“

Zamračí se. „Tak proč to tvoje říká Sam?“

Ušklíbnu se a pokrčím rameny. „Nemohl nás rozeznat, takže když se Sam usadil, aby dostal tetování, řekl, že je Pete a já jsem řekl, že jsem Sam. Takže máme na krku jméno toho druhého.“

„Nemohl vás kluky rozeznat od sebe?“ Už se dál nesměje, a vypadá trochu smutně.

Zavrtím hlavou. „Jsme dvojčata. Identická.“

„Wow,“ říká.

„Naše máma byla tak naštvaná,“ říkám se smíchem.

„Mohla vás dva rozeznat?“ ptá se.

Krčím rameny. „Každý, kdo nás zná, může.“ Tohle nemluví pro tátu dobře, ale je to, co to je.

Přitahuju si jí k sobě pomocí poutka u džínů a padá na mě. Její ruce se zvedají, aby se mi obalily kolem krku. Rychle jí políbím.

Ale její táta zakřičí, „Pete, až budeš hotový se sexem s mojí dcerou v kuchyni, film je už připravený!“

Reagan se směje.

„Dokonce ani já nejsem tak rychlý,“ pošeptám jí. Znova se začervená. Políbím jí na čelo. „Díky, že jsi mě nechala použít telefon,“ říkám.

Přikývne a bere mě za ruku, ve druhé drží popcorn. Sedám si na kraj pohovky a Reagan si sedá vedle mě, blízko, ale nedotýká se. Její táta na nás zírá z místa na druhé straně gauče, kde sedí s její mámou po jeho boku. „Ráda tě vidím, Pete,“ říká.

„Já Vás také, paní Casterová,“ říkám. „Díky za pozvání.“

Trochu roztáhnu stehna, takže se Reaganina noha dotýká mé. Stiskne mi ruku, když začíná film. Sakra, to je dobrý pocit. Zítra je pátek, a zítřejší noc je nocí, kdy jdu domů. Nechci jít. Chci zůstat po jejím boku napořád. Přesně jako teď.