CCC - 18. kapitola

Překlad: Marta

Pete

Snažím se na ní nedívat během celé večeře. Sedí s bratrem a mámou a její táta tu není. Její máma na mě ukazuje rukou, abych šel a připojil se k nim, ale vrtím hlavou a soustředím se na jídlo.

„Proč nejsi s Reagan?“ ptá se Tic tac, když si sedá vedle mě.

Pokrčím rameny. Dokonce nemám ani správná slova, abych to popsal. „Jak se jmenuješ, chlape?“ ptám se.

Usměje se. „Edward.“

„Říkají ti lidi Eddie?“ ptám se.

Vrtí hlavou. „Jediný muž mi kdy říkal Eddie a já ho zastřelil, protože jsem ho nachytal, jak znásilňuje mojí malou sestru.“ Vyhýbá se mému pohledu. „Takže bych ti doporučoval mi tak neříkat.“ Zašklebí se. „Říkej mi posraná hlava nebo cokoliv dalšího chceš, ale neříkej mi Eddie.“

„Byl to tvůj táta?“ ptám se.

Zavrtí hlavou. „Jen nějaký chlap, kterýho si vzala moje máma.“ Zadívá se do dálky, jakoby viděl něco ve své mysli místo toho, co je všude kolem nás. „Zastřelil jsem ho,“ říká. Dělá pusou ten malý pfffttt zvuk, jako to udělal v autobuse, když ke mně poprvé promluvil.

Wow. Ani jsem nevěděl, jak mu na to odpovědět. „Jak je na tom tvoje sestra?“ ptám se. Přemýšlím nad Reagan a jak jsem jí našel. A ani nechci vědět o jeho sestře.

„Bylo jí jen jedenáct,“ zašeptá. „Zasraných jedenáct let.“

Neměl jsem tohle dítě soudit, když jsem ho potkal. „Je mi to líto,“ říkám.

„Nasralo mě to, protože ukradnul, co by měla mít, víš?“

Přikývnu, ale ne, nevím.

„Bydlí teď s tvojí mámou?“ ptám se.

„Ne,“ odpovídá. „Je v péči. Máma byla zatčená taky. Drogy, myslím, hned potom, co se to stalo.“ Pokrčí rameny. „Je jí lépe s hodnou rodinou.“ Jeho oči se rozzáří. „Říkali, že jí můžu navštívit, až se odtud dostanu. Je to jen na hodinu a nemůžu s ní být sám, ale to je vše v pořádku. Jen se potřebuju ujistit, že je v pořádku.“

Přikývnu. „Já nemám sestru.“

„Tvoje holka, Reagan,“ říká. Směje se. „Vypadá, jakože se umí sama o sebe postarat.“

„Může mi nakopat zadek.“ Je to pravda.

„Myslíš, že by mě naučila nějaký z těch karate pohybů?“ ptá se.

Ušklíbnu se. „Můžeš se jí zeptat.“

„Přál bych si, aby někdo naučil mou sestru, jak udělat nějakou z těch věcí.“ Dostává se znova do toho nepřítomného výrazu.

Nejsem si jistý, že by to změnilo její situaci, ale každopádně přikyvuji.

Edward vstává, aby odnesl svůj tác, a otáčí se ke mně. „Až se dostanu ven, myslíš, že bych se mohl někdy přijít poflakovat s tebou a tvými bratry? Phil mi říkal, že bydlíš blízko mě.“

Přikývnu. „Nevidím, proč by ne.“ Neznám tohle dítě, ale vím, že zažil těžké časy a nebyla to jeho vlastní chyba. „Mohli bychom zastřílet na koš.“

Zakření se. „Ok.“ Jde se převléknout do plavek. Všichni kluci dostali večer volno. Jdou využít bazén a prostě si hrát a být kluky po celý zbytek večera.

Soustředím se na svou večeři. Teď, když tu Edward není, je jednodušší polykat. Nemám žádné sestry, ale mám neteř jménem Hayley, a nejsem jediný kluk Reedů, který by zabil každého, kdo by jí zkusil ublížit. Je jí pět a už jsem jí dlouho neviděl. Sakra, pravděpodobně si mě ani nepamatuje. Ale mohl bych odtud dnes odejít a dát svůj život za její bez litování.

Jídelna se začíná vyklízet a uvědomuji si, že jsem musel bědovat nad Edwardovou situací trochu příliš dlouho. Pan Caster si sedá naproti mně a opírá lokty o stůl. Vydechne. „Moje dcera se mnou už dlouho nemluví.“

Nechci reagovat a dávám si lžíci špaget do pusy, takže mám výmluvu, abych nemusel.

„Zřejmě tě má hodně ráda.“

Beru si sousto chleba. Pořád nemluvím. Je těžké jídlo polykat.

„Ani její máma se mnou nemluví,“ říká. Ušklíbne se na půl pusy. „Jaksi mám rád sex se svou ženou, takže jsem usoudil, že půjdu a vyčistím vzduch.“

Dusím se špagetami. Vzhlédnu k němu, když se snažím chytit dech, kašlajíc do pěsti.

„Ženy mají způsoby, jak dostat, co chtějí, Pete,“ říká. „A moje žena chce, aby Reagan dělala její vlastní volby.“ Nadechne se a hluboce vydechne. „Domnívám se, že jsi její volba.“ Zabodne do mě prstem. „Jestli jí zraníš, tak ti pomáhej Bůh, chytnu tě a udělám ti věci, které si nedovedeš ani představit.“

„Ano, pane,“ zaskřípu. Odkašlu si. „Právě jsem jí potkal,“ připomínám mu.

Vrtí hlavou. „Zná tě ve své hlavě už dva a půl roku, synu. Nepotkal jsi ji právě teď. Stal ses jejím hrdinou té noci, kdy ses o ni postaral. Teď, jak moc z toho je v její hlavě, to se teprve ukáže. Ale cítí s tebou spojení a jsi jediný, kterého kdy pustila dovnitř. Takže, jsi v tom, s mým požehnáním.“

Usměji se. „Děkuji Vám, pane.“

Přelétnu očima k místu, kde sedí Reagan, ale nedívá se na mě. Dívá se na stůl. Beru si poslední sousto svého jídla a jsem připravený jít k ní. Ale v době, než se tam dostanu, už vstává a jde pryč. „Reagan,“ volám na ní.

Povzdychne si a otočí se ke mně. Nakopne špičkou žabek kámen. „Můžu tě vidět později?“ ptám se.

„Proč?“ zeptá se. Nepodívá se mi do očí.

„Oh, dobrý zásah,“ mumlám.

Její pohled vystřelí k mému. „Prosím?“ ptá se.

Zazvoní jí zadní kapsa a vytahuje telefon, dívajíc se na obrazovku. Vidím jméno Chase předtím, než ho zvedne k uchu a říká ahoj. Zvedá ke mně prst, abych počkal.

Zatnu zuby a čekám. „Uvidíme se zítra, Chasi,“ říká nakonec. Je tichá, ale slyším ji.

Jde s ním ven? Vážně? Vím, že jsem jí to řekl, ale… Bože. Posral jsem to.

„Co jsi potřeboval?“ ptá se, když zastrkává telefon zpátky do kapsy.

Mám pocit, jako by mě právě praštila do břicha. Neměl bych to tak cítit, ale cítím. „Jdeš ven s tím kreténem?“ ptám se.

Hluboce se nadechuje se zavřenýma očima, jako kdyby si dodávala sílu předtím, než promluví. „Řekl jsi mi, abych s ním šla ven, Pete,“ říká.

Přikývnu. „To řekl.“ Má pravdu. Jsem idiot. „Plánuješ poslouchat všechno, co řeknu?“

Zakroutí na mě očima. Nikdy jsem neviděl nikoho protočit oči a vypadat tak zatraceně rozkošně. Zakřením se. Nemůžu si pomoct.

„Co je tak zábavné?“ ptá se, dávajíc si ruce v bok, když na mě zírá.

„Tohle je tak posraný,“ mumlám, víc k sobě než k ní.

Ale slyší mě a je zraněná. Můžu jí to vidět v obličeji.

„Nemyslel jsem tebe,“ říkám.

Zvedne hlavu ke straně a přimhouří oči. „Tak co jsi teda myslel, Pete?“

„Myslel jsem tuhle situaci.“ Gestikuluji od sebe k ní a nazpátek. „Tahle celá věc existuje v příšerném načasování.“

Jde odnést svůj talíř do odpadků a já ji následuju. Zastaví a otáčí se ke mně opravdu rychle a naráží mi do hrudi. Ukročí dozadu, když se natáhnu, abych jí podepřel. Usměje se a zavrtí hlavou. „Tohle je opravdu posraný,“ říká. Vypustí malý úsměv.

„Takže, Chase je ten muž, co?“ říkám. Jsem blbec. Vím to.

„Je to nějaký kluk, s kterým jdu na schůzku,“ říká. Odfoukne si ofinu z čela.

„Můžeš se tomu vyhnout?“ ptám se. Naděje ve mně vzkvétá.

Vrtí hlavou. „Snažila jsem se tomu vyhnout, ale řekl jsi mi, abych to nedělala,“ připomíná mi.

„Byl jsem naštvaný. Omlouvám se.“ Jestliže je tu jedna věc, kterou umím dobře, je to omlouvání se. „Tvůj táta ti dost dobře řekl, že pro tebe nejsem dost dobrý, a v té minutě tam, jsem s ním souhlasil.“ Tentokrát jsem to já, kdo si hraje s kamínkem špičkou boty. Bojím se toho, co bych viděl, kdybych se na ní podíval.

„Chci s tebou něco vyzkoušet,“ říká tiše. Přistoupí blíž, tak blízko, že můžu cítit její dech proti mému tričku. Je to teplé a vlhké. Moje srdce začíná bušit. „Můžu se tě dotknout?“ ptá se. Pokládá mi ruku na břicho.

„Ano, prosím,“ zaskřehotám. Odkašlu si a ona se zasměje.

Její další ruka přichází, aby se položila vedle první, a pak jde jedna ruka doleva, zatímco druhá doprava, dokud nejsou její ruce obalené kolem mých zad. Uzamkne své ruce za mnou a pokládá si obličej na mé tričko. Mazlí se tváří o můj levý prsní sval. „Obejmi mě zpátky,“ říká tiše.

Zabalím svoje ruce kolem ní, dávám pozor, abych jí stiskl jemně a pomalu, klidně a opatrně. Ztěžka vydechuje a já si opírám bradu na vrchol její hlavy. V té vteřině vím, že moje srdce je její. Říkám si, že si bere jen maličký kousek, ale je to zasraná lež. V době, kdy pojedu zpátky do New Yorku, bude mít tu věc celou. Zrušila mě její jednoduchou náklonností. A já nevím, jak se chovat, takže jí prostě držím. Držím ji a nechávám jí dýchat, zatímco se opíjím pocitem z ní. Chci jí naklonit obličej nahoru a přitisknout rty k jejím, ale nejsem si jistý, jestli by to bylo víc naplňující, než tohle významné ticho. Je to plné možností. Pro mě je to plné touhy a pro ni pravděpodobně něčeho úplně jiného. Otevřu oči a podívám se. Její matka tu stojí s pusou dokořán. Rychle jí zavře a usměje se na mě, dává mi palec nahoru. Usměju se. Nemůžu si pomoct.

Pokládám Reagan ruku na zadní část hlavy a pohladím jí po celé délce vlasů. „Nemáš tušení, jak dlouho jsem se tě chtěl dotknout,“ říkám tiše.

„Nemáš tušení, jak dlouho jsem musela čekat, až budu dotknutá,“ říká. Můžu cítit slova proti své hrudi, plné touhy.

Hluboce se nadechuje a uvolňuje svoje uchopení uprostřed mého břicha. Studený vzduch zavane tam, kde bylo její teplo a chci si jí přitáhnout zpátky k sobě. „Uvidíme se později, Pete,“ říká.

„Jsi v pořádku?“ ptám se.

„Upřímně řečeno jsem trošku ohromená a mám nějaké věci k přemýšlení.“ Podívá se na mě, ale její oči jsou zamlžené něčím, čemu nerozumím. „Potřebuji nějaký čas pro sebe.“

Přikývnu. Nevím, proč. „Můžu pro tebe cokoliv udělat?“ ptám se. Zastrčím jí vlasy za ucho.

Zavrtí hlavou. „Nemyslím si. Chystám se vzít si pauzu.“

Poklepe mi rychle na hruď na rozloučenou a pak odchází. Jde do domu a zpátky ven se nevrátí. Nevrací se dělat plavčíka pro skupinu mladíků u bazénu. Nevrací se k opékání marshmallow. Nevrací se zkontrolovat svého koně. Nevrací se příští ráno zahájit akce s táborníky. Vůbec se nevrací ven až do příštího večera, až dokud nevjede na příjezdovou cestu zářivě žlutý mustang. Chase Gerald vystupuje a jde dostat mojí dívku. Pak konečně vychází. Do jeho zasraného náručí.