BSL - 9. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

První věc, kterou jsem se naučila o New Yorku, bylo, že lidé jsou všude - ve výtazích, na chodnících, v ulicích a ve všech obchodech. Nikdy jsem jich okolo sebe tolik neměla, a i když věděli, že Strážci existují, nezdálo se, že by si někdo všiml, že jsme byli jiní - alespoň ti, kteří se nám nedívali do očí zblízka. Byli jsme příliš bledí a v mém malém městě si toho každý všiml.

Ale ne tady.

Každý toho měl příliš moc na práci, když se někam snažil dostat, nebo byli uchváceni vyhlídkou tak moc, jako já.

Nemohla jsem se přestat dívat nahoru a věděla jsem, že vše na mě křičí, že jsem turistka, ale sledovala jsem všechny ty vysoké budovy a řada z nich byla opravdu ohromujících. A pak tu blikala všechny ty nápisy a jasná světla.

"Máš hlad?"

"Ano." Položila jsem si ruku na břicho. Prošli jsme tolik bloků, že jsem je přestala počítat.

"Ty?"

"Vždycky. Co opravdová New Yorská pizza?"

Zakřenila jsem se. V dalším bloku jsme našli pizzerii hned uprostřed Times Square. Byly tady obrázky všech známých tváří, od atletů po politiky. Čekali jsme na objednání v řadě a pak našli vzadu prázdné místo.

Dez mě sledoval, jak jsem se zakousla do pizzy a zasténala. Ta chuť - nebyla to pizza, jako u nás doma; sýr, koření a krusta.

Jeho tmavé kaštanové obočí se zvedlo. "Nepřestávej jíst, když děláš takové zvuky." Téměř jsem se zadusila svým plátkem a zrudla. "Chutná dobře!"

Zasmál se. "To můžu potvrdit."

Zakřenila jsem se a sledovala ho, spod svých řas. Na někoho tak velkého měl skvělé stolovací návyky. Nakrájel si každý kousek na menší kousky, když jsem ukázala polovinu věcí v puse a asi jsem skončila s omáčkou na bradě. Samozřejmě, dojedla jsem dříve, než on a bylo to jasné od chvíle, kdy jsem se nadechla pizzy. Když si vychutnával každý kousek, měla jsem dost času sledovat lidi okolo.

Okolo lidí jsem měla tendenci se cítit, jako kdybych postrádala znalosti o světě, zvláště na místě, jako je toto, kde je tolik lidí a každý vypadá tak jinak. Ani jsem neměla lidské kamarády; nejblíže jsem byla ženě, která pracovala ve zmrzlinovém salonu. Chtěla jsem někoho takového, tak jako lidé chtějí štěně, ale můj otec se bál, že bych se k nim dostala příliš blízko.

Poté, co jsme šli objevovat Times Square na Broadwayi a připomněla jsem si, proč byl můj otec tak opatrný. V průčelí Italské restaurace byl nápis, který odvážně říkal: STRÁŽCI NEJSOU VÍTÁNI. Pod tím bylo načmáráno: OBSLUHUJEME JEN BOŽÍ DĚTI.

Pronikavě a nerovnoměrně jsem se nadechla. Tito lidé si mysleli, že jsme převtělením Ďábla; a věřili v monstra a nezáleželo na tom, jak moc jsme byli dobří. Jako jiná bezstarostná žena, kterou jsem byla, jsme slyšeli o předsudcích, ale nikdy jsem to doopravdy neviděla.

"Hej," řekl Dez, natáhl se mezi nás a stiskl mi ruku. "Jsi v pořádku?" Neuvědomila jsem si, že jsem se zastavila. "Jen to nechápu."

Jeho pohled následoval můj. "Upřímně? Ve městě, jako je toto, jsem trochu překvapený, ale je to jen jedno místo z tisíce. A není možnost se snažit to vyřešit. Oni to nechápou. Neví, co je doopravdy venku." Trhl mi s rukou. "Tak pojď, je tady toho hodně k vidění."

Nechala jsem se jím odtáhnout. "Je to jen -"

Znova jsem se zastavila, když mi chladivý pocit explodoval mezi lopatkami. Otočila jsem se, než Dez cokoli řekl a všimla si blízkého démona. Poznala jsem ho mezi davem spěchajících lidí po chodníku.

Démon vyšel z restaurace - odtud, kde obsluhovali jen "Děti boží." V krku mi bublal smích, ale zastavila jsem to. Nevypadal o moc starší, než já a pro lidské oči se nepochybně jevil spíše neškodně, když se postavil vedle červeno-bílého hydrantu. Vlasy měl krátké a jeho profil odhaloval hranaté rysy. Piercing v jeho nosu zářil ve slunci.

"Zrůda" řekl Dez a jeho ruka okolo mě se zpevnila.

Ačkoli Zrůdy byli stejné třídy jako vyšší démoni, nikdy jsem žádnou neviděla. Zvědavost rychle narůstala, když jsem dál sledovala démona. "Je tak… drzý."

"Samozřejmě. Ví, že mezi lidmi nemůžeme nic udělat. Kdybych se pohnul, vypadalo by to, jak kdybych ho napadl."

A to by nebylo dobré.

Démon se rozhlížel, jako kdyby sháněl taxi, až když se podíval přes rameno a jeho oči se podívaly do mých. Blikalo v nich zvláštní světlo. Nadechla jsem se, svaly mi ztuhly a připravovala jsem se na útok.

Dez zvedl svou volnou ruku, aby démona odehnal.

Démon se uličnicky zakřenil v odpovědi na to a sklonil se dolů a přejel prsty podél vrcholu hydrantu. S mrknutím se k nám otočil zády, vkročil na chodník a zmizel mezi lidmi.

"Ach, ne," zamumlal Dez a ustoupil, když mě strčil za sebe.

Srdce mi poskočilo. "Co?"

Než Dez mohl odpovědět, vrch hydrantu vyletěl nahoru. Voda stříkala do vzduchu. Další rána se ozvala níž v ulici a pak další a další. Voda stříkala nahoru tak daleko, jak jsem jen zahlédla. Zaječela jsem, když na nás pršela ledová voda a zvuk se ztratil v překvapeném křiku chodců.

V sekundě jsem byla promočená a skoro každý poblíž. Doprava se zastavila, když voda tekla po ulicích. Kov praskal. Jedno taxi naráželo do druhého a dalšího, výsledkem byla řetězová reakce epických rozměrů.

Taxikář vyskočil ven s pěstmi ve vzduchu. "Co to, sakra? Narazil jsi do mého auta!" "Ty jsi zastavil!" řval další taxikář. "Ty debilní zku -"

Jeho slova byla přerušena řvoucími klaksony. Nastalo absolutní pozdvižení a celou dobu byla "Zrůda" na druhé straně ulice, postávala u taxíku a neovlivnila ji ani ta průtrž. Smála se. Promočenou mně Dez přitáhl k sobě. "Pojďme!"

Běželi jsme a vyhýbali se lidem, když jsme byli bombardováni vodou. O několik bloků dál jsme se konečně dostali někam, kde bylo sucho. Zastavila jsem se a podívala se přes rameno. Times Square byla zaplavená.

"Drahý bože," zamumlala jsem. Nezdálo se, že by byl někdo zraněný. Pokud nic jiného, to, co démon způsobil, vytvořilo jen obrovské nepříjemnosti, pro někoho opravdu velké a já jsem se usmívala, když jsem se otočila k Dezovi.

Položil mi teplé ruce na tváře a utíral vlhkost z mého obličeje. "Jsi v pořádku?" zeptal se a jeho výraz byl napjatý.

Zasmála jsem se a on naklonil hlavu na stranu. "Jsem v pořádku. Nemůžu si pomoci," řekla jsem a chytila ho za obě jeho zápěstí. "To bylo vtipné."

"Jen ty na tom můžeš najít něco vtipného."

"Cokoli." Opřela jsem se o jeho ruce. V žilách jsem měla adrenalin. Možná proto jsem udělala tu další věc. Nebo to možná bylo proto, že jsem chtěla, aby mě políbil znova od poslední chvíle, kdy se naše rty dotkly. Zavřela jsem oči a přitiskla rty na jeho. Při dotyku se hluboce nadechl. Jeho rty byly vlhké, pevné a absolutně úžasné. Postavila jsem se znova na nohy a sklouzla po jeho rukách, které byly zapletené v mých vlasech.

Stáli jsme tam, když se za námi shromáždil dav a dívali se na řeku, která tekla přes Times Square. Lidé nás míjeli a byli jsme pro ně neviditelní, nebo si nás v tu chvíli nevšímali. V Dezových očích byl chtíč. "Myslím, že mám opravu rád démony."

Zasmála jsem se a myslela, že to muselo být poprvé. Oba jsme se k sobě natáhli, tak nevím, kdo držel čí ruku, ale dál jsem se usmívala, než bylo pozdě a zabalili jsme to.

Všechno to vzrušení mě vyčerpalo, ale když jsem vstoupila do pokoje a podívala se na postel, pocítila jsem jinou únavu. Srdce mi rychle bušilo. Budeme v té posteli spát. Spolu. Jen on a já. My. Proč potřebuju říkat různými způsoby, že spolu budeme spát, šlo mimo mě, i když se to pořád zdá nereálné.

Spát společně v jednom pokoji, který nebyl v našem přeplněném domě, bylo tak odlišné, více dospělé a intimní. Dříve jsme si hrávali na dospělé, ale teď už ne.

Vzala jsem si oblečení na spaní a rychle se převlékla. Část mě chtěla zůstávat v koupelně, ale kdybych to udělala, existovala dobrá šance, že bych si vlezla do velké vany a zůstala tam. Když jsem se vrátila do hlavního pokoje, Dez už byl v posteli. Polilo mě horko, když jsem se postavila k okraji postele a kroutila si prsty.

Dez na mě sklouzl pohledem. Převlékl se, když jsem byla v koupelně a měl na sobě bílé bavlněné tričko a naštěstí i spodky. Jeho husté řasy mu zakrývaly oči.

"Co to děláš?" zeptal se a v jeho hlasu byl znatelné pobavení. Pokrčila jsem jedním ramenem.

Zakřenil se. "Budeš tam stát a sledovat mě, jak spím?" Svraštila jsem nos. Co si myslel, že jsem byla? Slídil? "Ne."

"Tak pojď." Poplácal místo vedle sebe. "Nekoušu. Pokud bys to nechtěla."

Horko, které jsem cítila na tváři, by usmažilo vajíčka. Dez se hluboce zasmál. "Dělám si srandu, Jas. Pojď sem. Jsem unavený a nebudu moct usnout, když nebudeš v posteli." Naklonila jsem hlavu na stranu. "Opravdu?"

"Jo," odpověděl a zívl. "Moc bych si dělal starosti, že nemáš pohodlí. A možná se na mě budeš dívat, jak spím."

"Nebudu tě sledovat, když spíš!"

"Cokoli."

Plížila jsem se dopředu, než jsem byla v polovině té velké postele. Znova zívl a věnoval pozornost televizi. Zhluboka jsem se nadechla, chytila okraj přikrývky, vlezla si pod ni a lehla si.

Můj hrudník se zvedal a klesal tak rychle, že bych přísahala, že vidím, jak se přikrývka zvedá.

"Dobrou noc, Jas."

To bylo ono? Opravdu bude spát a já nebude, já nevím, testovat tuto postel? Měla bych pociťovat úlevu, ale… ale byla jsem zklamaná. "Dobrou noc."

Sekundy přecházely v minuty a Dez se přetočil na bok obličejem ke mně. Zadržela jsem dech. Uběhly další sekundy a pak se moje tělo pohybovalo bez přemýšlení.

Přetočila jsem se na bok a dívali jsme se do očí. Mezi námi byl malý prostor, ale jako by neexistoval a dívali jsme se na sebe. V tu chvíli jsem si nemyslela, že budu moci usnout, ale krása jeho modrých očí a krásný úsměv na jeho rtech byla poslední věc, kterou jsem viděla, než jsem usnula.

I další den jsme pokračovali v procházení New Yorku a nebyla možnost, abych navštívila každé muzeum, každou ulici, o které jsem četla, nebo navštívila všechna významná místa. Strávili jsme nekřesťanskou dobu v obchodě s hračkami, kde to vypadalo, že mají všechno. Tu noc jsme letěli do Ellis Island a pak zpátky do Upper West Side, které leží mezi majestátními sochami našeho druhu a zírá dolů na mihotající se světla aut a pouličních lamp dole.

Myslela jsem na to ráno a cítila horko bublající mi v hrudníku. Když jsem se vzbudila, trochu jsem se na něm rozvalovala, nohu jsem měla přehozenou přes jeho a hlavu položenou v prohlubni jeho ramene. Pokud mě přetáhl mě přes sebe v půlce noci, což by mohlo být uvěřitelné, byla jsem to já, kdo jej hledal. Nevypadalo to, že by mu to vadilo. Svou ruku měl okolo mého pasu.

Vzbudit se takto bylo… no, bylo to více, než hezké.

"Nemůžeme tady zůstat dlouho," řekl Dez a protahoval si křídla, než se dotkly mých. Zachvěla jsem se při tom intimním dotyku. "Klan loví, a když tvůj otec souhlasil s tímto výletem, pochybuju, že by byl šťastný, kdyby věděl, že jsi v noci tady."

Přikývla jsem, naklonila se dopředu a rukama se chytla skalní římsy. Moje smysly mě právě opustily. Dole se pohybuje tolik démonů, víc, než jsem si představovala, že by mohlo. "Kolik si myslíš, že jich tam je?" zeptala jsem se a podívala se na Deze: "Démonů, myslím." Zaklonil hlavu a podíval se na hvězdy. "Stovky. Většinou "Zrůdy", jako ten, kterého jsme viděli včera. Nějací Zapeklití (Poser - složitý, zapeklitý problém) a možná Příšerný vládce nebo dva." Vstal, otočil hlavu ze strany na stranu a protahoval si krk. "Dnes v noci v určitou chvíli narazí na Démona vyšší úrovně. Kdy, jej ukořistí, je otázka."

Když je jednou démon zajat, je ihned poslán zpátky do pekla, nebo vyslýchán. Neměla bych o těchto věcech vědět, když jsou ženy drženy dál od politiky, ale v minulosti se několikrát stalo, že ve chvílích, kdy jsem se nekonečně nudila, jsem poslouchala rozhovory mého otce. Věděla jsem, že jsou ve světě tato místa, kde jsou démoni vyslýcháni a jsou k tomu využívány taktiky, ze kterých tuhne krev v žilách.

Z Deze vyzařovalo napětí. Ve vzduchu to bylo hmatatelné. "Ty tady chceš být, že? Lovit?"

"Je těžké tady nebýt." Podíval se dolů na mě a jeho oči byly hluboce modré a rty tmavě šedivé. "Máme to v sobě hluboce zakořeněné."

Tak to říkali. Znova jsem se dívala dolů. Splnit mou touhu po lovu démonů by bylo příliš riskantní. Mohli bychom narazit na příslušníka klanu a náš malý výlet by skončil. Pořád ta představa tolika démonů, když tu není ani čtvrtina Strážců, aby se s nimi vypořádala, byla znepokojivá.

Studený vítr mi odhodil vlasy na stranu a škádlil má křídla a přiměl je, abych s nimi neklidně zatřepotala. "Proč je jich tady tak mnoho?"

"Nikdo neví, co se stalo v pekle, nebo proč bylo tolik démonů vypuzeno." Dez se natáhl dolů a podal mi ruku. "Ale počty rostou. Něco chystají - něco velkého."

Vložila jsem svou ruku do jeho a nechala se jím vytáhnout nahoru. "Ale my je zastavíme." Usmál se na mě, když seskočil dolů na vrchol střechy a pak mi položil ruku na bok. Nepotřebovala jsem pomoc, ale on na tom trval a já jsem ho nechala. "Chceš jít zpátky do hotelu, nebo se projít v ulicích?"

Bylo pozdě a věděla jsem, že uběhly hodiny a v ulicích i na obloze nastanou bitvy. I když jsem tak moc chtěla být venku, nebyla jsem hloupá. Strážkyně by přitáhla démona a Dez by se dostal do velkých potíží. Moje touha zažít lov a projít si město bude muset počkat. "Pojďme se vrátit."

Mířili jsme na druhou stranu budovy. Vyrazila jsem před něj a zakřenila se na něj přes rameno. "Porazím tě při návratu do hotelu?"

Jeho smích byl hluboký a burácel nocí. "Uvidíme."

Seskočila jsem z římsy a vítr narazil do mých křídel a já jej využila, abych se dostala nahoru. Nemusela jsem se dívat za sebe, abych věděla, že tam byl. Proletěla jsem mezi mrakodrapy a můj smích se ztratil v uhánějícím vzduchu, když jsem se vznášela nad budovu. Vyrazili jsme nahoru a dlouze obkroužili tenkou anténu. Dez mě doháněl, ale já jsem začala rychle klesat přes několik pater a ztratila jsem o tom přehled.

Bylo to jako za starých časů, když jsme byli děti a závodili přes hory a zpátky do sídla. Podívala jsem se přes rameno a sledovala Deze přes prameny vlasů. Ale toto bylo jiné. Mé svaly se chvěly očekáváním a ne z výhry v závodu.

Byli jsme krk na krk, když jsem prudce klesala k vrcholu našeho hotelu. Jako jsem to dělávala nad horami, využila jsem gravitaci. Zastrčila jsem křídla a ve spirále nabírala rychlost. Světlo. Tma. Světlo. Tma.

"Jasmine!" Dezův křik byl pouhým šepotem.

Když minula sekunda a úder srdce předtím, než by bylo příliš pozdě, jsem rozvinula svá křídla, otočila se a dopadla na nohy. Při mém dopadu vyletěly kusy asfaltu a překvapila jsem muže, který na konci ulice venčil psa, a oba utíkali do noci.

Dez přiletěl o půl sekundy později a ještě rychleji byl před mým obličejem. "Co sis, sakra, myslela?"

"Vyhrála jsem!" otočila jsem se a vyklenula křídla. "To si myslím."

Chytil mě za paži a zastavil mě. V očích měl zuřivost. "Tímto kouskem ses mohla zabít." "Ou." Poplácala jsem ho po hrudníku. "Bál ses?"

Obočí mu pokleslo. "Co si myslíš?"

Zasmála jsem se a nedobrovolně jsem upustila od euforie z vítězství. "Pořád jsem rychlejší, než ty."

"Nemá to nic společného s tvou rychlostí. Mohla ses zabít."

Zavrtěla jsem hlavou, nadechla se a přeměnila se do své lidské podoby. Jako vždy byly moje džíny a tričko po přeměně vytahané. "Uklidni se, kámo, vím, co dělám. Prakticky jsem to dělala každou noc po tři roky."

Otevřel pusu.

"Dobře. To neznělo hezky. Ale měla jsem to pod kontrolou." Povzdychla jsem si. "Líbí se mi, když padám."

Chvíli se na mě díval. "To je absolutně šílené."

"Možná." Pokrčila jsem rameny. "Pořád jsem tě porazila."

Dez na mě sotva promluvil, když jsme šli do pokoje. Jako včera v noci jsem obsadila koupelnu, umyla se a převlékla se do něčeho na spaní, když on dělal, kdo ví co v pokoji. Vrátila se ta stejná nervozita, jako včera a byla ještě silnější. Tehdy jsme byli vyčerpaní, ale dnes jsem měla dost energie, abych hned neodpadla.

Minula jsem ho, když jsem vycházela. Vzala jsem si ovladač, položila se na postel a přikryla se. Snažila jsem se najít nějaký program, když jsem slyšela z koupelny pouštějící vodu a pak ji zastavil. Žaludek se mi zhoupl, když se dveře koupelny otevřely a on odtud vykročil.

Uvěřila bych mu, že si zapomněl tričko.

Šortky mu visely nízko na bocích, dost nízko, až jsem přemýšlela, jaké kouzlo používal, aby nespadly dolů. Hodil své oblečení na podlahu, když jsem se mu dívala na hrudník. Když se na mě podíval, přistihl mě při tom, jak si ho prohlížím a držím ovladač jako úplný idiot. "Promiň." Šel na druhou stranu postele a odtáhl přikrývku. "Je tady teplo."

"Pusť klimatizaci." Sledovala jsem ho vlézt do postele a přikrývku si položil nízko na boky. Ležel na zádech a bicepsy mu naběhly, když si rukama podložil hlavu. Tmavá prostěradla ostře kontrastovala s jeho zlatavou kůží. "Už se stalo." odmlčel se a podíval na mě. "Necítíš se pohodlně?"

Ne. Ano. Přimělo mě to slintat. Zavrtěla jsem hlavou. "Dobře." Pomalu zvedl obočí. "Na co se díváš?"

Podívala jsem se na obrazovku a vytřeštila jsem oči. Musela jsem zastavit na jednom programu, který je placený. Byl tam sex. Prsa - velká prsa - všude. A sténání.

Určitě jsem byla rudá.

Rychle jsem přepnula kanál, nakonec jsem to vzdala a odhodila ovladač. Jako starý muž se díval na místní zprávy. Položil si ovladač na hrudník. Přetočila jsem se na bok a předstírala, že sleduju zprávy, když jsem se na něj dívala. Zaťal čelist.

Zavrtěla jsem se. "Pořád jsi na mě naštvaný." Koutkem oka se na mě podíval. "Nejsem naštvaný."

"Ano, jsi."

Chvíli neřekl nic a pak zvedl ovladač a zeslabil televizi a položil ho na stolek vedle postele. Přetočil se na bok a díval se na mě. "Když jsi padala, vyděsilo mě to."

"Nemělo by. Jak jsem řekla, věděla jsem, co dělám."

"Ale já ne." natáhl se a odhrnul mi pramínek vlasů a natáčel si jej okolo prstu. "Neměl jsem ponětí, co děláš."

Neřekla sem nic, když jsem ho sledovala rozplétat uzel, který vytvořil. "Je to skvělá taktika," přiznal a já jsem se zakřenila. "Jen mě příště varuj." "Ne, když závodíme. Pak bych neměla výhodu."

Usmál se. "Počkat. Myslela sis, že máš navrch?" "Samozřejmě, že jsem měla."

"Musím nesouhlasit," dobíral si mě a sklopil zrak. "Neměla jsi."

"Cokoli."

Přiblížil se a zvedl jednu ruku. "Nevěříš mi?"

"Ne." zasmála jsem se a převrátila oči. "Přeceňuješ -"

Pohyboval se opravdu rychle a já jsem najednou byla pod ním. Ruce měl po obou stranách mé hlavy. Naše těla se nedotýkala, ale i tak jsem cítila jeho špičky nohou.

Dobíravě se na mě zakřenil, když jsem se zhluboka nadechla a můj hrudník se dotkl jeho. Vše se najednou změnilo. Hravá nálada zmizela a změnila se na prvotní touhu. Naše pohledy se

uzamkly. Ani jeden z nás se nepohnul. Z jeho blízkosti jsem se chvěla a bylo těžké zpomalit i dýchání. Ztuhla jsem, když se mi podíval na ústa.

Naklonil hlavu na stranu. "Já… upřímně nemám ponětí, o čem jsme mluvili." "Dobře. Ani já."

Přenesl svou váhu na jednu ruku a více se přiblížil. "Užívala sis náš výlet?" "Ano." Měla jsem pocit, jako by v mých plicích nebyl dostatek vzduchu.

"Dobře." Sklonil hlavu. Jeho dech voněl po mentolu, když jimi pohyboval přes mou tvář a pak rty. "Jsem rád."

Opravdu jsem neposlouchala a nebyla si jistá, jestli si byl plně vědom, co říkal. Přemýšlela jsem ve své zamlžené hlavě, co bych řekla a navlhčila si rty. Já -

Zvuk, který vyšel z Dezovy hrudi mnou zaduněl. Mé srdce minulo úder, když byly jeho rty na mých. Na tomto polibku nebylo nic pomalého. Spaloval mi kůži a mé tělo se natahovalo, jako tětiva luku. Prohloubil polibek a mé smysly byly vyvedené z míry. Zachvěla jsem se, když se jeho ruka pohybovala přes mé rameno k pasu a jeho dlouhé prsty se roztáhly pod lemem mého trička a hladily mě na nahém břichu.

Zalapala jsem po dechu, když se mi tento pocit šířil tělem. Měla jsem pocit, jako by se moje pokožka chystala proměnit. A možná ano.

"Jasmine," zašeptal mi mé jméno proti rtům a pak mě jeho tělo přitisklo do matrace, těžce, příjemně a tvrdě.

Nic mě nemohlo připravit na jeho váhu, nebo jak bude moje tělo reagovat bez přemýšlení. Hladila jsem ho po ramenou a dolů po jeho zádech. Svaly se mu pod mými dlaněmi zatnuly a jeho ústa mě líbala na bradě a pokračovala dolů po mém krku.

Zastavil se a zvedl hlavu. Dezovy zorničky byly malé a horko v jeho doutnajících očích mě nutilo utéct z postele, ale všechno, co jsem udělala, bylo, že jsem chtěla víc. A s nikým jiným jsem nechtěla víc. Nechtěla jsem ani polibek ze zvědavosti, ale s ním jsem chtěla všechno a to bylo děsivé. Lákavé. Vzrušující. Znova jsem se posunula a on se zachvěl a zavřel oči.

Ty oči se znova otevřely a dívaly se do mých, když se posadil. Hned jsem pocítila zklamání, ale pak byly obě jeho ruce na mém pasu a jeho prsty se zamotaly do mého trička. Bez dechu jsem se nadzvedla a on mi opatrně sundal tričko přes hlavu.

Položila jsem se zpátky a Dez vytřeštil oči. Na kůži jsem pocítila chladivý vzduch a z jeho pohledu, který byl intenzivní a vášnivý, se mi objevila husí kůže

"Jsi krásná." Pohyboval svými prsty dokonale jemně a já jsem vyklenula záda a kůže mě brněla. "Tak krásná."

Nebyla jsem schopna slova. Sklonil hlavu a hluboce mě políbil. Když se odtáhl, kousal mě do rtu a já jsem vydala zvuk, ze kterého bych se ve dne styděla.

Dezovy polibky zanechávaly na mé pokožce horkou cestičku. Líbal mě na krku, přes křivku mého ramene a pak dolů a zkoumal mě tak, až byly mé smysly mimo. Přehnal se přese mě tento pocit a připadalo mi, jako bych padala volným pádem z oblohy.

Když se jeho hrudník dotkl mého, zažehnul ve mně plameny. Dotyk jeho kůže na mé byl překvapujícím zážitkem. Jeho rty byly znova na mých a já jsem ho objala a potřebovala jsem být blíž.

Nekontrolovala jsem se a v té chvíli jsem pocítila úžasnou volnost. Přitiskla jsem mu ruce na boky a objala ho nohama. Zamumlal si něco pro sebe, zvedl hlavu a jeho výraz byl nervózní. Schoulila jsem se k němu a ta chvíle mě šokovala.

A pak ze mě slezl a přetočil se na záda, dal si ruku za hlavu a druhou na hrudník. Díval se na strop, když se jeho dech zpomaloval.

Moje srdce mi pořád nevyzpytatelně bilo v hrudníku a zesílilo se zmatkem, který jsem pocítila uvnitř. Posadila jsem se a vlasy mi spadly do tváře. Neodhrnula jsem je. Bála jsem se, že kdybych to udělala, vrhla bych se na něj.

"Proč jsi přestal?"

"Proč?" Dez se přidušeně zasmál. Znova zavřel oči, zaklel a třel si dlaní svou bradu. "Nejsem hloupý, Jas."

To nebyla odpověď, jakou jsem očekávala.

Dívala jsem se na něj a žár, který mě uvnitř spaloval, začal uvadat. "Nerozumím tomu." Položil ruku a otevřel jedno oko. Přes rty se mu rozšířil úsměv, ale bylo to špatné - celé špatné. "Může to zajít jen dál, Jas. Když jsem tady s tebou v této posteli, je těžké to nevyužít všemi způsoby. A je tu jeden problém. Vím, že mi nechceš říct ano, až tento týden skončí."