BSL - 8. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Několik hodin cesty po mezistátní 87 bylo blaženě klidných a taky velmi krásných. Vlnící se kopce byly bujně zelené, stromy silné a majestátní, ale skoro nedotčená pustina pozvolna přecházela k stále vyšším budovám, než se začaly objevovat nejvyšší stromy poblíž města. Tvář jsem měla prakticky přitisknutou na boční okno po celou dobu, když jsem se snažila nasát všechno, co jsem viděla.

"Nikdy jsi nebyla tak daleko na jihu?" zeptal se Dez a já jsem se podívala na něj. Jednu ruku měl na volantu a druhou na svém stehnu.

Zavrtěla jsem hlavou.

Zakřenil se, když se na mě podíval koutkem oka. "Vždycky ses vypařila proletět ven, když jsem byl poblíž. Jsem si jistý, že jsi nepřestala."

"Poté jsem vyklouzla čas… od času." Nad jeho rozpačitým pohledem jsem se usmála. "Ale nikdy jsem neletěla na jih. Vždycky na sever. Nechtěla jsem…"

"Být chycena?" zasmál se nad mým nevinným výrazem. "To je chytré. Pravděpodobně by tě neviděli, kdybys letěla na jih."

Cesta do města trvala něco přes tři hodiny, ale trvalo by to méně, než 30 minut, kdybychom letěli. Kdybych se odvážila ze zvědavosti na jih, byla bych chycena kvůli všem těm Strážcům, kteří strážili město, a nebyla bych překvapená, kdyby mě otec doma zamkl.

Netrvalo to dlouho, než zmizel poslední kopec a objevil se New York. Naklonila jsem se dopředu a chytila se palubní desky. "Páni."

"Je to něco, že?"

Přikývla jsem a vytřeštila jsem oči. Město mělo své vlastní panorama, elegantní budovy, které se tyčily proti modré obloze a některé byly tak vysoké, že to vypadalo, jako by měly vlastní schody do Nebe. Už jsem si uměla představit, jak vypadá v noci, celé zářící, oslňující a budící úžas. Srdce mi bilo v hrudi z uvědomění, že bych to mohla vidět na vlastní oči.

Provoz zpomaloval, když jsme přejeli jeden dlouhý a široký most a tehdy jsem si všimla, že se Dez dívá na mě.

Podívala jsem se na něj. "Co?"

Nic neřekl, když mi zvedl ruku ke své puse. Políbil mě doprostřed dlaně a moje srdce poskočilo a tentokrát se i přetočilo. Chtěla jsem se ptát, proč to udělal, ale ta otázka by jen zničila tuto chvíli a byla to velmi hezká chvíle.

Místo toho jsem se usmála.

Trvalo absurdně dlouho se dostat do města, kde byly vysoké budovy, které zakrývaly většinu slunce a ulice do stínů.

Dez zaparkoval SUV ve velké garáži a já jsem ho následovala a dívala se okolo sebe na nikdy nekončící řadu aut, která se tlačila na parkovací místa.

Když jsem šla za ním, až příliš jsem přemýšlela a dívala se do přízemí budovy, kterou jsme míjeli. Moc jsem nevěděla o Dezových plánech týkajících se tohoto výletu. Nezáleželo na tom, jak moc protivná jsem byla ohledně detailů, nic mi neřekl, ale když nesl dovnitř kufry, znamenalo to, že tady zůstaneme. Sotva jsem ovládla zaječení, když jsem se bála, že projedeme jen městem. Chtěla jsem si to užít.

Mladá žena za přepážkou vzhlédla na Deze a já jsem se k nim přiblížila. Dvakrát na Deze mrkla a pak si uhladila své úhledně upravené vlasy. Podívala se na mě a pak znova na Deze, jako kdybych neexistovala.

Zkřížila jsem ruce.

"Jak vám můžu pomoci?" zeptala se a usmívala se, jako by byl Dez její vlastní slunce. Dez se naklonil nad přepážkou a zvedl jeden koutek úst. Převrátila jsem oči. "Máme rezervaci."

Máme? Když se Dez postaral o naše zaregistrování a všimla jsem si, že se zmínil jen o jednom pokoji, ale byla jsem příliš vším fascinovaná, abych to brala jako hlavní téma. Zní to nudně, ale nikdy předtím jsem nebyla v hotelu a zvláště ne v tak moderním, jako je tento. Osvětlení bylo temné a záhadné. Roková hudba vyhrávala z neviditelných reproduktorů. Černé a červené gauče, které se zdály být velmi nízké, stály u zdí s pasujícími stoly. Bar byl oddělen od části, kde se večeřelo. Všichni zaměstnanci, muži i ženy, na sobě měli černou a vypadali, jako vy právě vyšli z přehlídkového mola.

Podívala jsem se dolů na své džíny a tričko a zvedla obočí. Opravdu jsem tady nezapadala. "Připravená?" zeptal se Dez.

Přikývla jsem, otočila se a všimla si, že jej zaměstnankyně tesklivě sleduje. Kdo by ji mohl vinit? Pak jsme vstoupili do výtahu a já jsem se zeptala: "Kde jsou naše kufry?"

"Vzali nám je nahoru do pokoje." Položil mi ruku nízko na záda a vedl mě do proskleného výtahu. Když jsem byla uvnitř, mávl kartou ve vzduchu a zakřenil se. "Máš tak velké oči, že ti vypadnou z tváře."

Zrudla jsem. "Omlouvám se. Asi vypadám jako idiot, ale já -" "Nevypadáš jako idiot." Natáhl se a dal mi vlasy za ucho.

Výtah se plynule pohyboval a cvakl při průjezdu na každém podlaží. "Vím, že vypadám, jako kdybych nikde nebyla."

"Je to roztomilé." Dal mi ruku okolo ramen a zapříčinil, že jsem vrazila do jeho boku. "A přestaň se tím zabývat. To je pro tebe. Bav se."

Znova jsem se ujistila, že nevypadám jako totální ztroskotanec a byla jsem nedočkavá, než se výtah zastavil ve dvacátém patře a dveře se otevřely. Zatočili jsme doprava a šli dál chodbou, než se Dez nezastavil před naším pokojem.

V břiše se mi utvořil uzel. Náš pokoj. Pochybovala jsem, že Dez vybral pokoj s dvěma postelemi.

Dez otevřel dveře poté, co bliklo u kliky zelené světýlko. V malé chodbě jsem našla skříň a dveře vedoucí do koupelny. Oddělenou, sprchu, která je dost velká pro dva lidi na jedné straně a velkou oválnou vanu na druhé.

Tleskla jsem rukama, šourala se k baru a stolu, které byly v hlavní části pokoje. Velká televize visela na červené zdi… a naproti tomu byla postel, dost velká pro čtyři lidi. Zrudla jsem, když jsem se podívala pryč. Kromě malého křesla, které bylo umístěno kousek od televize, nebylo další místo na spaní. Dnes spolu budeme sdílet postel. Teď na to nemůžu myslet.

Spěchala jsem k závěsům a odhrnula je. Sakra. Naklonila jsem se dopředu, přitiskla čelo na okno a dívala se na zmatek pod námi.

"Líbí se ti pokoj?" zeptal se Dez.

"Ano," zašeptala jsem a pak jsem řekla nahlas: "Ano, líbí."

"Toto je údajně nejlepší hotel ve městě, nebo mi to alespoň bylo řečeno." Jeho hlas byl blíž. "Myslel jsem, že bychom tady mohli zůstat dvě noci a pak odjet ve čtvrtek ráno. Měla bys mít tak dostatek času, abys viděla opravdový Manhattan a pak bychom měli mít dost času, abychom se dostali do Washingtonu. Pak budeš mít jen den, než uběhne našich sedm dní, ale asi tady můžeme zůstat déle, pokud to tak chceš."

Dívala jsem se z okna a krk jsem měla tak stažený, že jsem nemohla polknout přes emoce, které jsem pociťovala. Věděla jsem, že většina mužů by si s tím nedělala starosti. Jistě, pokusili by se mi dvořit, ale splnili by mé požadavky, ale snažili by se o to, abych si jednoduše užívala svobodu? Ne tak docela. Ale Dez dělal všechny tyto věci. Musela jsem na to něco říct, ale nebyla jsem si jista slovy, která by popsala mé pocity. Měla jsem pocit, že když se mi to nepodaří říct, nějak bych to pokazila.

"Jas?" V jeho tónu byla nejistota.

Pustila jsem závěsy, otočila se a vrazila do něj. Dez mě chytil kolem pasu a klopýtl o krok dozadu, když jsem se ho chytila okolo pasu a pevně stiskla.

"Děkuju." "Co?" zasmál se.

Moje tvář byla zabořená v jeho hrudníku, tak jsem zvedla hlavu a zopakovala: "Děkuju ti." Podíval se na mě. "Nemáš za co."

Nemyslím si, že pochopil hloubku mé vděčnosti. Narovnala jsem se a políbila ho na tvář. Věděla jsem, že to není moc, ale něco to znamenalo, ne? Když jsem se odtáhla, díval se na mě, jako bych byla šílená.

Pak mě zvedl ze země a otočil se. "Vzal bych tě sem ve chvíli, kdy jsem se vrátil, kdybych věděl, že tě to udělá takto šťastnou."

Smích se mi zadrhl v krku, když se na mě jinak díval. Jeho oči měly jasnější barvu a jeho víčka byla těžší, když se jeho rty rozdělily. Pomalu mě pustil dolů na nohy, ale pořád mě u sebe držel jednou rukou. Vzal mi tvář do dlaně a hladil palcem po spodním rtu. Při tomto jeho dotyku každý můj nerv v těle zmizel. Sklonil bradu a myslela jsem si, že mě chce políbit. Moje oči se s třepotáním zavřely a očekávání ve mně narůstalo.

Ale polibek nikdy nepřišel.

Pustil mě a ustoupil dozadu. "No, raději bychom měli jít, jestli toho chceš tolik vidět."

Pocítila jsem bodavou bolest ze zklamání, ale přikývla jsem. Pravděpodobně to takto bylo lepší. Protože jsem chtěla, aby mě políbil, a nemělo to nic společného s našimi podmínkami.