BSL - 10. kapitola

Překlad: Ivča

Neopustili jsme město až do následujícího odpoledne a jízda do hlavního města byla tichá. Bylo to tak od včerejší noci. Dez se mnou nezacházel jinak. Právě naopak. Mluvil, pobízel mě (rýpal do mě) a snažil se mě přemluvit, abych mluvila, když jsme opustili New York a přejížděli New Yersey, ale já jsem byla příliš ponořená do svých myšlenek.

Opřela jsem se do sedadla a hlavu opřela o okno. Domy a budovy se za oknem rozmazávaly, jako ve snu. Vzadu v puse mi přetrvávala hořká pachuť kvůli vině, studu a zmatku a ani jídlo nebo pití to nepřebilo.

Pořád jsem si říkala, že se nemám kvůli čemu cítit vinna. Neopouštěla jsem Deze. On byl ten, který mě opustil, a já jsem mu nic neslíbila, ale ujišťování znělo dutě.

Ani moje sestra doopravdy nechápala, proč tak vzdoruju tomu pářit se s Dezem, vzhledem k tomu, jak moc se o něj starám. Ale když mě opustil, a když jsem konečně přijala po mnoha měsících, které se změnily v roky, že nepřijde domů, oplakala jsem ho. Truchlila jsem pro něj, jako pro mou matku. Byla jsem vděčná za to, že se vrátil, ale tři roky byly příliš dlouhá doba a nechápala jsem, proč odešel. Ujišťoval mě, že to nebylo kvůli otcově nabídce a bylo zřejmé, že mě chtěl, ale potřebovala jsem víc. Odpovědi na jednu věc a chtěla jsem to, co měli mí rodiče, když spolu žili - lásku a důvěru.

Část mě věděla, že jsem pořád, do Deze, zamilovaná a nikdy ho nepřestanu milovat, ale nevěřila jsem, že ke mně cítí to samé. Ne tak, jak jsem ho potřebovala já a důvěra? Co se stane odedneška za rok, nezmizí znova?

Neklidně jsem si poposedla.

Možná, že jsem byla ostražitá nejen kvůli naší minulosti. Možná je to kvůli mně. Po tom všem byla ta věc s pářením myšlena vážně. Přislíbím se někomu na celý svůj život. V okamžiku, kdy se budu pářit, budu dospělá a budu mít dospělé požadavky. Nebude mi jen 18, abych to dělala, a hodně jsem o tom přemýšlela. Možná jsem nebyla připravená a moje výmluvy byly jen - výmluvy. Berle.

Před hodinami jsme přejeli Pensylvánii a SUV se zařadilo do pruhu vedoucího do města zvaného West Chester. Já jsem se narovnala na sedadle a podívala se na Deze. "Kam jedeme?"

"Uvidíš."

A to bylo všechno, co řekl, když projížděl městem a pak mimo něj úzkou klikatou cestou, kde bylo plno stromů. Zatočil na cestu, které jsem si nevšimla. Asi o pět minut později zaparkoval podél úbočí. Když jsme vystupovali, vzduch byl plný prachu.

S očekáváním jsem se podívala na Deze. "Řekneš mi, co máš za lubem?"

Natáhl se dolů, vzal mě za ruku a vedl mě k zničené špinavé cestě. Pod nohami nám praskaly větvičky. "Poté, co jsem opustil klan a než jsem šel na West Coast, hodně jsem cestoval a zastavil jsem se tady."

Srdce mi poskočilo v hrudníku. Jezero! Předtím se zmínil, že našel perfektní místo pro to, abychom se koupali nazí. To musí být ono. Ach, bože, proč jsem to navrhla?

"Toto místo je odlehlé a velmi klidné." Podržel mi větev, abych pod ní mohla projít. "Mimochodem, myslím, že se ti bude líbit jezero."

Jo. Tady. Potvrdil, že jsme splnili další podmínku. Dlaně jsem měla zpocené, pustila jsem si ruce a utřela si je do džínů. Dez neřekl nic, jen kolem mě proklouzl a odstranil větve. "Opravdu… jsi sem hodně chodil?"

"Dvakrát. Zastavil jsem se tady na cestě zpátky ke klanu. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu. Bylo to dobré místo."

Dívala jsem se na něj a sledovala, jak mu svaly hrály pod bavlněným tričkem. Chtěla jsem zavtipkovat, nebo říct něco chytrého, ale byla jsem nervózní.

Těžké listí a podrost prořídly do malého kousku země, až se pak objevily velké a hladké balvany v okolí jezera.

"Opatrně," zamumlal Dez. "Kameny jsou kluzké."

Nepřítomně (roztržitě) jsem se usmála. Bylo sladké, že si dělal starosti, ale nebyla jsem v žádném nebezpečí, že bych spadla a rozbila si hlavu.

Zapadající slunce se odráželo v mírně se vlnící vodě. Šla jsem blíže k třpytící se hladině, klekla si a namočila prsty do chladné vody. S výjimkou tichého zpěvu ptáků a šustění lisů tady bylo ticho.

"Je tu krásně," řekla jsem a postavila se.

"Taky si to myslím." Odmlčel se. "Vím, proč sis myslel, že jsem tě tady přivedl, ale opravdu neočekávám, že se budeš koupat nahá."

Otočila jsem se a usmála se na něj. "Myslela jsem si, že na to se nejvíc těšíš."

"Ach, nechápej mě špatně. Pouhá myšlenka na to, že budeš plavat ve vodě bez ničeho…" Odmlčel se, odkašlal si a já jsem zrudla až po kořínky vlasů. "Mimochodem, všechno je to pro tebe." Rozevřel náručí a ukazoval na jezero za sebou. "Měla by ses bavit, ne cítit se nepohodlně."

Odhrnula jsem si vlasy, když jsem se posadila na kameny. Dala jsem si ruce na kolena, aby se mi netřásly.

"Jas?" Přiblížil se a naklonil hlavu na stranu.

"Proč?" zeptala jsem se a podívala se na něj. "Proč to děláš, když víš, že ti neplánuju říct ano?"

Na chvíli se zastavil a pak prošel pichlavými keři a posadil se vedle mě. Naklonil se dopředu, natáhl si ruce na kolena a opřel si hlavu o ruce. "No, je tady hodně důvodů, ale hlavní je, že jsem chtěl."

Do husté mlhy se vloudily pochybnosti. "Opravdu si chceš hrát na turisty, místo toho, abys byl s klanem?"

"Ano." nakoukl na mě skrz řasy. "Nelhal jsem, když jsem řekl, že jsi mi chyběla a myslel jsem na tebe každý den. Chci s tebou trávit čas a je to zábava tě sledovat, když všechno zkoušíš poprvé. Jsem rád, že jsem to pro tebe mohl udělat, a protože chceš říct ne, to neznamená, že to řekneš i na konci."

Zvedla jsem obočí. "Ach, opravdu?"

Položil ruce a narovnal je. "Možná, až těchto sedm dní skončí, pořád odpovíš ne. To ale neznamená, že je konec. Je to pro mě dlouhá cesta."

Když jsem uslyšela jeho slova, cítila jsem u srdce teplo. "Co když si najdu někoho jiného?" Oči se mu zúžily. "Pochybuju, že se to stane."

"To nikdy nevíš." "Ach, vím."

Převrátila jsem oči, ale úsměv, se kterým jsem bojovala, se i tak objevil. "Jen to říkám."

"A já jen říkám, že na konci našich sedmi dní, nebo možná týdne, nebo měsíce, řekneš ano." Vzal mi tváře do dlaní, naklonil se ke mně a přitiskl svoje čelo na moje. "A já budu čekat. Nezáleží na tom, jak dlouho to bude."

Když jsem zavřela oči, dech se mi zadrhl a žaludek poklesl a převrátil. Na jazyku jsem měla otázku. "Řekni mi, proč jsi opravdu odešel, Dezi. Prosím."

Přejel mi nosem přes můj, pak se odtáhl a povzdychl si. "Jas, není to tak snadné -"

Keře za námi zapraskaly. Oba jsme se v tu samou chvíli otočili. Uvědomila jsem si chvění v ramenou, když se malé lístky na keři, který byl jen kousek od nás, zachvěly.

Dez mi položil ruku na paži a přiměl mě být tiše, když jsme vstali. Nedělali jsme žádný zvuk, ale šustění se utišilo.

Listy rozdělila malá větev, ne širší, než tužka, která byla vytvarovaná do oštěpu. Oštěp se zhoupl doleva a doprava, pak se zastavil a ukázal na místo, kde jsme stáli.

"Co to…?" zašeptala jsem.

Keře se zatřásly a za listy se objevila malá příšera. Neměla jsem ponětí, co ta věc je. Nebyl vyšší, než stopu, jeho kůže vypadala staře a ruce a paže měl tenké a kulaté. Měl na sobě bederní roušku vyrobenou z listí a na pupku bahno. Tvor se podobal jedné té hnusné trolí panence, které byly populární před nějakou dobou. Neměl růžové nebo fialové vlasy, ale byly tmavě hnědé a slepené a v konečcích se mu kroutily.

Příšerka se sklonila dolů, ukázala na nás oštěpem, aby se jeden z nás jen opovážil pohnout. "Sakra," řekl Dez.

Spojila jsem si ruce pod bradou. "Co je to?"

Je to velké, s kulatýma a zúženýma očima, ale při zvuku mého hlasu to neuteklo. Neuměla jsem si představit, jak utíká. Ne. Hopsalo by to.

"Je to pukwudgie [1]."

Ta věc je velká a svěsí uši, když uslyší svoje jméno. Pomalu jsem se podívala na Deze. "Co?"

"Pozemský démon," odpověděl a svraštil obočí. "Nikdy jsem předtím žádného neviděl. Myslel jsem, že byli vyhubeni před roky. Neví se o nich mnoho, jen že způsobili trochu neplechu, když jich bylo nejvíce. Obvykle byli viděni na severu, poblíž Massachussetts a takových podobných místech."

"Je to trochu roztomilé." Zakřenila jsem se, když se na mě nejistě podíval. "Co? Je to škaredě roztomilé."

Dez zavrtěl hlavou, když pukwudgie položil svůj malý oštěp a šel dopředu, blíž ke kamenům. Na chvíli za nimi zmizel a pak jsem uviděla špičky jeho uší a vlasy. Nakonec se objevily jeho velké oči a baňatý nos, když na nás vykoukl přes kámen.

Tiše jsem se zasmála a ono to otevřelo doširoka pusu, objevilo se tak pár zubů a asi to měl být taky malý úsměv.

"Myslím si, že mě to má rádo," řekla jsem.

Dez mě hladil po zádech, když odstoupil od skály. "Všechno tě má rádo, Jas."

S překvapivou rychlostí to vyskočilo na nejvzdálenější kámen. Znova se to přikrčilo a pozorovalo nás, a když jsme se nepohnuli, o krok se to přiblížilo a vyskočilo na kámen, než byl blízko toho, kde jsme seděli my.

Podívala jsem se na Deze, který pokrčil rameny a pak začal chodit okolo kamenů, jako by se na něj chtěl plížit zezadu. "Co to děláš?"

Podíval se na mě. "Co myslíš?"

Otevřela jsem pusu. "No tak. Nic to neudělá." Dez se zastavil a zvedl obočí. "Ještě nic neudělal."

Podívala jsem se na toho malého chlapíka. Díval se na mě s velkým úsměvem. Zvedl kolena a belhal se sem a tam a podivně sebou trhl, když se mi podíval do očí.

"Jasmine…" povzdychl si Dez a založil si ruce. "Je to démon. Může to být ošklivě roztomilý démon, ale pořád je to nepřítel."

"Já vím, ale…"

Ale neudělalo to nic jiného, než že to tančilo a naparovalo se. Znělo to jako znesvěcení a nemyslela jsem si, že by bylo správné, abychom to zabili.

Dez se na mě podíval. "Nemůžeme to jen tak nechat odejít."

Pukwudgie se podíval na Deze a vyplázl na něj jazyk a urážlivě si odfrkl, jako člověk. Zasmála jsem se. "Ach, líbí se mi ten chlapík. Pokud ho nemůžeme nechat odejít, můžeme si ho nechat?"

"Ach, ne."

"Pojmenuju ho Herbert," oznámila jsem a ignorovala Deze. "Líbí se ti to jméno, malý puke-wedgie?"

"Pukwedgie," opravil mě Dez a neochotně zvedl koutky úst. "Jas, musíme se o to postarat." Pozemský démon se otočil dokola a rozkročil se.

"Beru to jako ano." Pomalu jsem se posadila, abych to nevystrašila. "Herbert je hezké jméno." Dez se zasmál a převrátil oči. "Opravdu? To je nejlepší jméno, jaké tě napadlo?"

Otočila jsem se od něj pryč. Zúžil na mě oči.

Herbert vyskočil na můj kámen a já jsem natáhla ruku. Sklonil se v pasu a přičichl si k mým prstům.

"Kdybych byl tebou, nedělal bych to," řekl Dez temně a přistoupil ke mně blíž. "Bůh ví, jakou pohromu ta věc přinese."

Herbert se otočil, znova zatančil a pak položil svou ruku na mou, jako kdybychom si plácli. Pak zvedl svou ruku, sevřel ji v pěst a zatřásl s ní na Deze.

"Co," řekla jsem a sledovala to. "Opravdu si nemyslím, že by tě měl Herbert rád." "To je tragédie," odpověděl suše. "Chci, abys od něj ustoupila."

Znova jsem ho ignorovala a zasmála se, když se Herbert vyšplhal k mému boku a chytil mě za ukazováček. Jeho kůže byla chladná a měkká. Znova jednou poskočil a pohnul mou rukou. "Myslím, že mi třese mým - au!"

Herbert měl pusu na mém prstu a kousal mě! Do ruky mi vystřelila zpropadená ostrá bolest a já jsem ucukla. Postavila jsem se na nohy, ztratila rovnováhu, spadla na zadek a přitiskla si svou pulzující ruku k hrudníku.

"Herber mě kousl! Ten malý parchant mě kousl!"

Pukwudgie udělal cvakavý zvuk, a znělo to nebezpečně jako smích, otočil se a vrhl se na kameny. Postavila jsem se na zem, rozběhla se a dostala se jen k jeho kopí. Keře zapraskaly a zmizelo to mezi nimi.

Dez byl v sekundě po mém boku a klekl si. Otevřel pusu.

"Neopovažuj se říct, že jsi mi to říkal," varovala jsem ho a podívala se na svůj prst. Krev vytékala ze tří malých ranek. "Nemůžu uvěřit, že mě kousl. Myslela jsem si, že mě má rád." "Nechystal jsem se říct nic. Nech mě, abych se na to podíval." Natáhl se k mé ruce. "Natrhl kůži, že? Bože," zamumlal. "Krvácíš. No tak, umyjeme to a vypadneme odtud, než se jich tady objeví víc a rozhodnou se tě kousat."

"Myslíš si, že je jich tady víc?" vytáhl mě na nohy a vedl k břehu jezera.

"Pokud je tu jeden, asi je jich tu stovka." Vložil mi ruku do chladné vody a smýval krev. "Měl jsi to zabít," zabručela jsem.

Dez se na mě dlouze díval. "Snažil jsem se, ale někdo - nezmiňuju žádné jména - si myslel, že je Herbert ošklivě roztomilý."

Povzdychla jsem si. Pravda. "Nezaslouží si jméno Herbert." Ustoupil tak daleko, aby se zahihňal a zvedl mou ruku z vody. "Bolí to?"

"Vlastně…" Bolelo to. Bodavá bolest se mi šířila rukou a dál paží. "Ne tak docela," dořekla jsem. Dez už si myslel, že jsem dost velký idiot. Nebyl důvod k tomu něco dalšího přidávat. Byli jsme v polovině cesty k SUV, když se mi na čele objevil pot. Teplo se mi šířilo tělem jako horečka. Cítila jsem, že jsem rudá a ulepená. Žaludek mi vířil, pak jsem se podívala dolů na svůj prst a roztřeseně se nadechla. Kůže kolem kousnutí byly krvavě červené a zle vypadající pruhy, které se mi šířily z té malé rány.

A jé.

Zastavila jsem se, ale stromy se pohybovaly. Zvláštní. "Dezi…?"

Otočil se ke mně, ale v jeho výrazu bylo něco špatně. Všechno splývalo dohromady.

"Jasmine?"

Jeho hlas znělo daleko, tak moc daleko. "Já ne… necítím se dobře."

Udělala jsem krok, ani to ne, ale najednou byla země na obloze a obloha nikde. Někde v dálce jsem slyšela, jako kdyby Dez volal moje jméno a pak nebylo nic.

1) Pukwudgie - mytické zvíře