BSL - 14. kapitola

Překlad: Ivča

Během vteřiny se Dez posunul a já jsem skončila za ním, až byl on mezi démonem a mnou. Srdce mi bolestivě bušilo v hrudníku. Jak dlouho tam byl a sledoval nás? To byl jeden z mnoha problémů démonů vyšší třídy. Mohou skrýt svou přítomnost, abychom je necítili a oni tak měli výhodu. Skutečnost, že jsem ucítila sladkou vůni, je zřídkavá a s největší pravděpodobností mi to umožnil. Nechci vědět proč.

"Vypadni odtud, Jasmine." Dezův hlas byl hluboký a tvrdý. "Běž, teď."

Neexistovala, sakra, možnost, že bych bez něj někam odešla. Pevně jsem ho chytila pěstmi za tričko. "Neopustím tě."

Dez zaklel. "Běž. Prosím, Bože, běž."

"Prosím, Bože?" Démon k nám přistoupil a naklonil hlavu na stranu. Měla jsem pravdu o jeho kráse. Byla nepřirozená. Děsivá a naprosto dokonalá. "Očekáváš odpověď? Protože bych řekl, že asi neposlouchá."

Svaly se pod mými rukami napjaly, když se Dez zhluboka nadechl, ale než mohl promluvit, démon se temně zasmál, když si vykračoval dopředu a nevěnoval pozornost lidem, kteří procházeli mezi námi. Dav se rozdělil, jako u zatracené verze Mojžíše, zastavil se přímo před námi. Vypadal starší, než já, ale měl v sobě světaznalost, která se mu podivně zableskla v očích.

"Nemyslím si, že by tvoje malá kamarádka někam odešla," zamumlal a ty jantarové oči mu trochu zářily, když se naklonil na stranu. Mávl na mě. "Ahoj tam."

Dez se posunul a blokoval mě. "Podívej se na ni ještě jednou a vyrvu ti hlavu z krku." "Ts, ts, tak bys neměl mluvit s cizinci." Křivě se usmál. "To bylo tak hrubé."

Lidé se na nás začali dívat. Tato situace určitě neskončí dobře. Už jsem cítila krev. "Nehraju si s tebou." Dez sevřel ruku do pěsti.

"To je dobře, protože jsi poslední věc, se kterou si chci hrát."

Dez přistoupil blíž a stáli tak špičku ke špičce. Záda se mu třásla. Chyběla sekunda, aby se proměnil.

"Ach, o to bych se nepokoušel, jsi božský zmetek." Neustále se sebevědomě usmíval. "Všichni Strážci, půjdete po mně, a pak po vás debilech půjdu já, démon a ups." Oči se mu rozšířily. "Všichni malí lidé na tomto světě budou vědět, že tady nejsou sami. A to nemluvím o E.T. Pokud ta hrbolatá kreatura byla opravdu démon."

Na sekundu jsem si myslela, že Dez řekne, že na to kašle a ztratí tady hlavu, démonův úsměv se zvětšil ještě více. Roztáhl ruce a zkroutil prsty do gesta "tak pojď". Démonovi se najednou podél bicepsu had pohnul a klouzal po kůži a jeho ocas zmizel pod rukávem tmavé košile.

Kolem démonova krku se šířil černý inkoust a objevila se hlava hada. Oči mu zářily jako červené rubíny a dívaly se přímo na nás.

Do Pekla.

Dez zavrčel. "Nemáš ponětí, jak moc tě chci roztrhat na kusy." "Co tě zastavilo?" odsekl mu démon.

Úmyslně Deze vytáčel. Chce se vytahovat? Nevím, co by se stalo, kdyby se to stalo, ale byla jsem si dost jistá, že by to zahrnovalo zničení obou našich ras.

Ale tato chvíle pro mě znamenala víc. Démon vyšší třídy zabil mou matku, a i když je Dez silný a mazaný, padl by. Nemůžu tady stát, krčit se a nic neudělat. Už jsem nebyla malá holka.

Sebrala jsem kuráž a chytila Deze za paži. "Co chceš?"

"Ona mluví?" Démon se zasmál. "A to jsem si myslel, že všechny Strážkyně nejsou schopné utvořit myšlenku bez pomoci muže?"

"Prosím?" Nedůvěra podporovala můj hněv.

Dez natáhl ruku, aby mi zabránil ho obejít. "Dávám ti pět sekund, abys odtud vypadl." Démon tam stál, když minulo několik úderů srdce. "Pět sekund uplynulo. Další hrozba?" "Nejsi chytrý," odsekl Dez.

"Mezi mnoha, mnoha věcmi." Zdálo se, že démon zahlédl kousek mě, když jsem byla schovaná za Dezem. Povzdychl si a jeho pohled byl mírnější. "Nemám s vámi dvěma problém, takže… cokoli."

Cokoli? Slyšela jsem dobře?

Démon vyšší třídy mrkl a jeho rubínově jantarové oči se změnily. Naposledy se podíval do cukrárny, když kráčel pryč a broukal si pro sebe. Okamžitě jsem tu písničku poznala.

"Paradise City?" řekla jsem otupěle a postavila se vedle Deze.

"Broukal si Guns N' Roses?"

Dez neodpověděl a já jsem nevěděla, proč jsem se zaměřila na tu písničku. Možná to bylo tím šokem z toho být nablízku démonovi vyšší třídy a slyšet ho říkat, že s námi nemá "žádný problém". Odešel. Odešel, ale démon, který zabil mou matku, by to neudělal.

Neměla jsem ponětí, co se právě stalo.

Těžce jsem polkla a podívala se na Deze. Tělo se mu třáslo, když se snažil zůstat ve své kůži. Malý dav, který se začal scházet okolo nás, prořídl, když jejich zájem opadl, ale několik lidí, kteří byli zřejmě pozorní, si nás začali více prohlížet.

"Dezi?" chytila jsem ho jednou rukou okolo předloktí a cítila napětí jeho svalů. "Půjdeš po něm?"

"Měl bych - potřebuju."

To nevyslovené "ale" znamenalo, že všichni Strážci, bez ohledu na to, jak jsou vytočení, nebo mají velká ega, věděli, že je lepší nechat démona vyšší třídy odejít, než na něj jít sám, protože mu nikdo nehlídá záda.

Dez zaklel, než se konečně podíval na mě. "Musím varovat Zayna."

"Dobře." Už jsem ho chtěla pustit, ale sevřela jsem mu ruku ještě víc. "Počkej."

"Co?"

Nadechla jsem se. "Nevím, ale vypadalo to, jako by je sledoval - sledoval Laylu."

Dez se podíval oknem dovnitř na místo, kde sedí. "Pokud ano, není to dobré. Vůbec to není dobré."

Dez si vzal Zayna stranou, když jsem čekala s Laylou a řekl mu, co se stalo venku. Ve chvíli, kdy mu Dez řekl o svém podezření, co démon vyšší třídy dělal, Zayne chtěl Laylu vzít domů. Když jsme mířili zpátky domů, nikdo nic neřekl a ona nevypadala, že by něco tušila, když Dez zmizel se Zaynem, aby si promluvili s Abbotem. Šla jsem za Laylou nahoru do její ložnice.

V pokoji byl nepořádek. Knihy byly rozházené na zemi. Nehodící se ponožky visely z šuplíků a byly i pod stolem, ale jinak bylo v pokoji všechno, co holka potřebuje - noťas, osobní počítač, rádio, obrovská televize a skříň přeplněná oblečením. V rohu byl obrovský ručně vyráběný domeček pro panenky, který byl poblíž dveří na balkon a na posteli mezi polštáři byl medvídek, který vypadal, že zažil i lepší dny.

Layla se položila na postel a jednou na ní poskočila, než zkřížila nohy. Byla jsem ve dveřích a nemohla jsem si pomoci a zajímalo mě, proč se démon zajímal o ni a Zayna.

"To je v pořádku," řekla a položila si bradu na ruce. "Nemusíš tu se mnou být." Mrkla jsem. "Omlouvám se za to, jak jsem se chovala, když jsem tě poprvé uviděla." Pokrčila rameny. "Není to nic neobvyklého."

Kousala jsem se do rtu a posadila se k ní na postel. "Stává se ti to hodně?"

Layla se trochu zasmála. "Celou dobu. Neviním nikoho, že se tak chová. Jsem z poloviny démon."

"Ale jsi tak…" Co bylo to správné slovo?

"Děsivá?" [1] odpověděla a zachichotala se. Usmála jsem se, když si přehodila vlasy přes rameno a točila si je okolo prstu. Danika dělala tu samou věc. "Můžu se tě na něco zeptat?" Přitáhla jsem si nohy k hrudníku. "Jistě."

"Budete se s Dezem pářit?" odmlčela se. "Promiň. To asi není moje věc. Jen jsem slyšela nějaké kluky mluvit a byla jsem zvědavá. Abbot vždy mluví o páření a nesnáším to slovo. Je to tak… já nevím. Nemohl jen říct brát se? Chce, aby se Zayne pářil s Danikou. Mluvil o těch všech - " odmlčí se a růžová se jí rozlije po tvářích.

"Mimochodem, chystáte se to udělat?"

"Já…" Určitě jsem tuto otázku neočekávala. Tváře mi zrudly, když jsem se, zaměřila na hromadu klih. "Je to komplikované."

"Komplikované?" kousala se do tváře. "Chceš se s ním pářit? Protože pokud ne, můžeš říct ne, že? Tak to funguje."

"Ano, ale já… já nevím."

Pustila si vlasy a pomalu je rozprostřela. "Miluješ ho?"

Pocítila jsem v hrudníku bodavou bolest a odpověď jsem měla přímo na špičce jazyka. Místo toho jsem řekla úplně něco jiného.

"Milovala jsem ho od chvíle, kdy byl kluk, ale… opustil mě a právě se vrátil." Nemohla jsem uvěřit, že to říkám 13- ti leté holce, ale moje pusa se nemohla zastavit. "A za tři roky jsem si uvědomila, že ho nikdy neuvidím a páření se stalo něčím, o čem jsem nechtěla ani přemýšlet. Nebyla jsem připravená na to, že se znova objeví v mém životě. Nevím, jestli jsem připravená na všechno, co s tím souvisí."

"To muselo být šokující, když se ti znova vrátil do života." Layla se přisunula blíž a ztišila hlas. "Ale stará se o tebe - miluje tě."

Ostře jsem se na ni podívala a zjistila jsem, že nemám, co bych na to řekla.

"Je to tím, jak se na tebe dívá. Díval se na tebe celou dobu, když jsme byli venku a při cestě zpátky. I když odešel se Zaynem, sledoval tě. Je to… romantické."

Cuknula jsem sebou dozadu. "Nikdy neřekl ani slovo."

"A ty?" "Ne."

Layla se zasmála. "Pak proč by měl být první? Myslím tím, neberme ty věci s pářením. Je on tím, co chceš? Pořád ho miluješ?" zeptala se a její tón byl naléhavý. "Miluješ?"

"Ano." Zašeptala jsem to, protože jsem se bála, že by ho někdo mohl slyšet, ale zatraceně, bylo to tady. Jednou bylo něco řečeno a je to pravda. Žádné odvolávání.

"Pak je to tvoje odpověď, protože to vypadá, že toto je ta nejdůležitější věc. Myslím tím, pokud tě miluje a ty miluješ ho, počká a vše bude fungovat."

Podívala jsem se na ni a pomalu vydechla. Pořád jsem nemohla uvěřit, že s ní o tom mluvím, ale ta holka, nezáleželo na tom, kolik jí je let, říkala moudrá slova. "Opravdu si to myslíš?" "Ano." Layla rozevřela rty a já jsem byla ohromena jejím úsměvem. "Nic na tomto světě není silnější, než láska. Vždy by to mělo stačit, bez ohledu na to, co se děje."

1) Awesome - úžasný, až děsivý