BSL - 15. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Hrudník se mi svíral, v krku se mi utvořil knedlík a v žaludku jsem měla tolik uzlů, které hrozily, že mě pevně svážou.

Přecházela jsem po pokoji od chvíle, kdy Layla odešla. Moje myšlenky byly úplně někde jinde a kvůli tomu jsem se nemohla vůbec posadit. Nemohla jsem přestat přemýšlet o Layle a o tom, že nikdy nepozná lásku - ne doopravdy, ne jako já a nezáleží na tom, jak jsem se rozhodla. Nikdy se nedostane k druhé osobě příliš blízko. Nikdy nedostane pusu. Láska je pro ni zakázaná a to bylo spravedlivé. A nemohla jsem přestat přemýšlet nad tím, co řekla.

Láska bude vždy stačit, bez ohledu na ostatní věci.

A já jsem milovala Deze. Miluju ho.

Nevím, co urovnalo mé myšlenky. Bylo hodně věcí, na které jsem nebyla připravena, ale na jednu ano.

Uslyšela jsem na chodbě kroky. Srdce mi poskakovalo, ztuhla jsem a pak jsem vyskočila dopředu a spěchala ke dveřím. Vykoukla jsem do chodby a uviděla Deze.

Překvapeně se zastavil. "Ahoj."

"Já… čekala jsem na tebe." Bože, zněla jsem jako idiot. Začala jsem couvat, když vcházel do pokoje. "Co řekl Abbot na démona?"

"Má starost. Je nezvyklé pro démona vyšší třídy, aby nic neudělal, jen plácal a pak odešel. Dnes půjdou ven a budou ho lovit." Zavřel dveře, opřel se o ně a založil si ruce. "Zřejmě má ten grázl něco za lubem. Chtějí zjistit, o co jde."

"Půjdeš s nimi?"

"Měl bych, ale myslím, že než jsme byli rozptýleni, chtěla jsi mluvit. A toto je důležitější." Když to řekl, uvědomila jsem si, že mi dává přednost před svou povinností. Dělal to sedm dní. Hrál si na ochránce. Následoval mě, když jsem nic nedělala a ani jednou si neztěžoval. Dokonce si užíval, protože… byl se mnou.

Podívala jsem se na něj a sotva jsem mohla promluvit přes své šíleně bijící srdce. "Chci ti říct, že těch… těchto sedm dní bylo úžasných."

"Včetně Herberta?"

Zasmála jsem se. "Ano, i s Herbertem."

Pochybně se zatvářil. "I přes to, že jsem tě nedostal do Washingtonu, nebo jsi nelovila démona?"

"Řekla jsem ti pravdu. Na těchto věcech opravdu nezáleží." Odmlčela jsem se a nadechla se. "Možná to udělali předtím, ale já nevím, co se snažím udělat. Možná, že je odklad nevyhnutelný? Protože já -"

"Počkej." Zvedl ruku a košile se mu natáhla přes ramena. "Než mi řekneš, co už vím, že mi řekneš, musím ti něco říct."

"Ale jak víš, co se ti chystám říct?" Suše se zasmál. "Vím to, Jas."

V jeho hlasu byla tak zřejmá rezignace, že jsem narovnala ramena. "Co mi chceš říct?" "To, co jsem ti měl říct hned první noc, kdy jsem se vrátil." Opřel si hlavu o dveře. Minulo

několik sekund, než promluvil. "Měl jsem se rozloučit, ale neudělal jsem to. To byla obrovská chyba - ta, kterou nemůžu napravit. A vím, že jsem udělal další, když jsem k tobě nebyl upřímný hned po návratu. Jen jsem nechtěl, abys znala pravdu."

Ta slova byla nepříjemná. "Pravdu o tom, proč jsi odešel?" Přikývl.

Ramena se mi chvěla. "No, jestli nechceš, abych to věděla, jsem si dost jistá, že to zjistím. Myslím tím, bylo ti 18, tak předpokládám, že jsi šel dělat svou věc."

Dezovi klesla brada, když se odstrčil od dveří. "Mou věc?"

V jeho hlasu byl znatelný varovný tón. Někdy potřebuju sklapnout. Toto byla jedna z těch chvílí. Samozřejmě, moje pusa dál mluvila. "Jo, víš. Potloukat se. Rozsévat. Zapíchat si.

Cokoli."

"To myslíš vážně?" Pokrčila jsem rameny.

"Nepomyslel jsem ani na jedinou ženu, se kterou bych se chtěl potloukat," řekl. "Můj odchod nezahrnoval ani jedinou z těchto věcí, Jasmine."

Myslela jsem na tu noc v hotelu a zrudla jsem. Měl zkušenosti, hodně zkušeností. "Během té doby jsem nebyl s nikým," dodal.

Odfrkla jsem si. "Jo, nejsem hloupá, Dezi."

Byl naštvaný, když přistoupil dopředu. "Můžeš o mně říkat hodně věcí, ale nikdy bych ti nelhal. Ani teď ti nelžu. Zůstal jsem ti věrný! Celou dobu! Nebyl tu nikdo další!"

Otevřela jsem pusu, abych se s ním hádala, ale jeho slova umírnila mou zlost a zmatek. Moje srdce bylo jako balon, který se chystá odletět. "C-co?"

Dez se na mě díval a jeho oči teď zářily jasnou modrou. Na jeho tvářích se objevily dvě růžové skvrny a pak se podíval pryč a projel si rukou vlasy. "S nikým jsem nebyl, Jasmine.

Ne takto."

"Proč?" vyhrkla jsem otázku dřív, než jsem se mohla zastavit a jeho pohled naznačoval, co je to se mnou. Ale nechápala jsem, že s nikým nebyl - s žádnou ženou, nebo člověkem. Nevypadalo, že by si toho všiml. Ženy by si uřezaly nohy, aby s ním mohly být.

Hluboce vydechl, když spustil ruku. "Nemohl jsem." "Nemohl jsi?" přistoupila jsem blíž.

"Ne. Nebylo by to správné."

Zastavila jsem se a přitiskla si ruce na hrudník, jako kdybych mohla zastavit své rychle bijící srdce. "Protože páření se mnou bylo povinností, nebo -"

"Nedávej mi svá slova do úst." Plížil se dopředu a zastavil se přede mnou. Dech se mi zadrhl, když sklonil hlavu a jeho ústa byla jen palec od mých. "To, co je mezi námi, nemá nic společného s povinností, nebo závazkem k páření a rozmnožováním. Je to jen o nás." Vytřeštila jsem oči. "Je to tak?"

Položil mi svou velkou ruku na tvář. "Nebyl jsem s nikým jiným, protože jsem nemohl. Nechtěl jsem být, protože jsem vždycky věděl, že se k tobě vrátím. Nikdy jsem o tom nepochyboval."

"Nikdy?" zašeptala jsem.

"Nikdy." Sklonil čelo k mému a roztřeseně se nadechl. Jeho rty se dotkly mé tváře, až jsem pocítila chvění po celém těle. "Miloval jsem tě od té noci, kdy jsi mi přinesla puding a zůstala se mnou, než jsem usnul. To bylo před 11 - ti lety a moje láska k tobě nikdy nepohasla, Jas.

Ani na sekundu."

Ach, bože, srdce mě opustilo, vznášelo se nad střechou a stoupalo ke hvězdám, ale nechápala jsem to. "Pak proč jsi mě beze slova opustil? A ani ses nerozloučil?"

Zavřel oči a položil mi ruce na obě tváře. "Musel jsem najít démona, který byl zodpovědný za útok na můj klan - za zabití mých rodičů."

Ztuhla jsem, uvolnila se a stehny pak narazila do postele. "Šel jsi po démonovi?"

Ruce mu klesly k bokům. "Sledoval jsem stopy a pronásledoval toho parchanta po celé zemi. Na chvíli opustil Kalifornii, ale tam jsem ho pak konečně znova našel."

Položila jsem si ruku na hrudník a snažila se zhluboka dýchat. "A utkal ses s ním?"

"Zabil jsem ho."

Můj mozek přestal pracovat. Strávil tři roky tím, že sledoval démona zodpovědného za zmasakrování jeho klanu? Slova mého otce teď dávala smysl. Táta věděl, co Dez dělal. "Proč jsi mi to prostě neřekl?" zeptala jsem se.

Trochu se usmál. "Pokoušela by ses mě zastavit."

"Zatraceně správně, že bych to udělala!" Z nějakého směšného důvodu se mi chtělo brečet. "Mohl tě zabít!"

"Mohl jsem být zabit kteroukoli noc, Jas."

"Ale toto bylo jiné! Byl jsi venku sám. Nikdo ti nekryl záda." Slzy mě pálily v očích, což bylo hloupé, protože byl tady a nebyl mrtvý. Stojí tady přede mnou. "Proč jsi to potřeboval udělat?"

Úsměv mu zmizel t tváře. "Víš, jaký jsem byl. Tak plný nenávisti a zlosti. Potřeboval jsem se toho zbavit." Položil mi dlaně na tváře.

"Věděl jsem, že kdybych ti řekl, že tě opouštím a ty bys mi řekla ne, nebyl bych schopný odejít."

Chtěla jsem ho odstrčit a zároveň popadnout a držet jej blízko u sebe. Navždy. "Můj otec to věděl?"

"Ano." Přitiskl rty na můj spánek. "To je důvod, proč jsem ti nikdy nezavolal, nebo vše neřekl, když jsem se vrátil. Není to dobrá omluva - je na hovno, ale věděl jsem, že bys mě chtěla zastavit… a kdybys věděla, co se chystám udělat, myslela by sis o mně něco jiného."

Zamrkala jsem své hloupé slzy. "Byla to podělaná výmluva, ale mohl jsi mi zavolat. Neudělal jsi nic, abych si o tobě myslela něco jiného. Nebo protože jsi chtěl pomstít vyvraždění svého klanu. Jsi idiot." Zasmála jsem se, protože jsem nevěděla, co jiného udělat.

"Tři roky jsem si myslela, že jsi utekl ode mě."

"Bože, nenávidím, že tě to vůbec někdy napadlo," řekl. "Byla jsi tak silná. Ztratila jsi mámu. Viděla jsi ji umřít, ale to tě posílilo. Nenechala jsi nenávist, aby tě stravovala. Já ano. Nejsem pyšný na to si to přiznat, ale…"

Ruce se mi třásly, když jsem ho chytila za zápěstí. "Ale co?"

"Ale když tvůj otec oznámil plány do budoucna ohledně nás, věděl jsem, že se musím zbavit své nenávisti, protože tě miluju… milovat tě bylo hořkosladké," zašeptal mi proti rtům. "Protože jsem věděl, že kdybych to neudělal, kdybych ze sebe nedostal všechnu tu nenávist, nikdy bych nebyl ten, kterého si zasloužíš."

"Ach, Dezi." Dech se mi zadrhl. "Já…"

"Já vím, že je to příliš málo a příliš pozdě." Lehce mě políbil, jen se dotkl svými rty mých a pak se odtáhl a hladil mě po tváři. "Ale to, co jsem ti řekl, byla pravda. A jak jsem řekl předtím, počkám. Nezáleží na tom, jak dlouho ti budu dokazovat, že tě miluju, udělám to." Tolik mi toho proběhlo hlavou, že jsem potřebovala chvíli, abych to zpracovala. "Příliš pozdě? Dezi, není příliš pozdě. Bože, oba jsme udělali tolik věcí."

Otevřel pusu, zavřel ji a pak ji otevřel znova. "Co jsi to řekla?"

Tolik věcí jsem se mu snažila říct, ale slova a jejich nedostatek byl naším problémem po celou dobu. Buď jsme si neříkali, o co jde, nebo jsme si říkali všechny špatné věci.

Slova někdy stála za prd.

Tak jsem udělal jedinou věc, které jsme oba rozuměli. Přiblížila jsem se k němu a položila mu ruce na hrudník. Upřeně mě sledoval, když jsem se postavila na špičky. Sklouzla jsem mu rukama po hrudníku nahoru a objala ho okolo krku. Zachvěl se, než jsem mu přitiskla rty na jeho.

Vložila jsem do toho polibku všechno, co jsem mu chtěla říct. Přitáhla jsem si ho blíž a on mi vše opětoval, když prohloubil náš polibek a laskal mě jazykem.

"Miluju tě," zalapala jsem po dechu. Položil mi ruce na boky. "Řekni to znova." "Miluju tě."

"Ještě jednou."

Usmála jsem se. "Miluju tě, Dezi."

A to bylo všechno, co jsem řekla. Dez mě políbil a ten polibek - mě sežehnul. To bylo vše, co jsem cítila. Jeho ruce mi klouzaly vzhůru po zádech a naše rty se rozdělily jen na tak dlouho, aby řekl moje jméno, a já jsem věděla, že to budu slyšet až do konce mých dnů.

Skončili jsme na posteli, naše končetiny byly propletené a srdce nám rychle bila. Neřekla jsem mu ano. Nezeptal se. Nemusela jsem to vyslovit. Protože jsem byla jeho a on byl můj a jednoho dne si slíbíme svoje navždy. Až budeme oba připraveni. A i když to byla tradice, nikdo z nás se nestaral. Protože teď, když se jeho rty pohybovaly proti mým a přitahoval si mě blíž k sobě, cítila jsem se stejně, jako když jsem létala nad horami. Během vzácných vteřin, kdy jsem padala volným pádem a nepociťovala jsem nic, kromě skvělého pocitu, kdy jsem nebyla schopná dýchat. V Dezově náručí jsem našla to, co jsem hledala každou noc, když jsem byla na obloze.

Byla jsem volná.Byla jsem doma.