BSL - 12. kapitola

Překlad: Ivča

 Následující večer jsem byla připravená vstát z postele. Znova jsem pocítila závrať. No, necítila jsem se na 100%, ale taky jsem nechtěla spát dalších deset let a po rychlé sprše jsem zavolala otci a Danice a šla dolů. Dům ve Washingtonu vypadal hodně jako u nás doma. Byl více jako hotel, než domov, ale hlavní rozdíl byl, že tu nebyl náznak po dětech, nebo ženě. Dům byl tichý jako hrob.

Jedla jsem v pokoji a zhltla jídlo, které mi přinesl Dez na oběd, ale to bylo před několika hodinami a od té chvíli jsem ho neviděla. Když jsem byla nemocná a měla bludy, myslela jsem si, že jsou tady i další.

Stála jsem dole u schodů a na sekundu jsem uvěřila, že Dez opravdu odešel a nechal mě v opuštěném domě, když se za mnou najednou otevřely dveře. Otočila jsem se.

Dveřmi prošel starší muž a zavřel je za sebou. Měl šedivé vlasy a světle opálenou vrásčitou pokožku. Jeho oduševnělé oči se podívaly do mých, a když mě míjel na chodbě, usmál se na mě.

Zmizel předními dveřmi a neřekl ani slovo. "Dobře," zamumlala jsem.

Otočila jsem se a mířila klenutou chodbou do velké místnosti s křesly a pohovkami. Šourala jsem se neklidně kolem, byla jsem znova unavená a posadila se na jednu obrovskou koženou pohovku.

Okamžitě jsem přemýšlela, co se stane dál. Našich sedm dní skončilo a já jsem Dezovi nedala odpověď.

Položila jsem si hlavu a třela se za krkem. Můj žaludek pořád ještě nebyl v pořádku kvůli kousnutí a natáhla jsem se, když se mi potily dlaně. Přála jsem si, abych mohla vklouznout do mé pravé podoby a proletět se. Věci pak vždy vypadaly mnohem jednodušší, když jsem byla ve vzduchu, ale Dez byl kdekoli jinde. Washington je více jako NY a je přeplněný démony. A ačkoli byl soumrak za hodně dlouho, bylo by to riskantní…

Od kdy jsem se začala bát o to, co by si mohl Dez myslet?

Odpověď byla zřejmá. Od chvíle, kdy znova vkročil do mého života.

Hlava se mi houpala na krku, jako nudle. V hlavě se mi tvořila slova dříve, než jsem je mohla zastavit. Pořád jsem ho milovala. Během tří let, kdy byl pryč, se láska změnila ve zlomené srdce, ale nikdy nebyla menší.

Všimla jsem si koutkem oka nějakého pohybu. Zvedla jsem hlavu a z překvapení jsem se ostře nadechla.

Ve dveřích stála malá holka, která měla sotva 150 cm. Nemůže jí být více, než 13. A mohla by být ještě mladší. Byla tak malá a nikdy jsem nikoho takového neviděla.

Vlasy měla tak blond, až byly skoro bílé a zaplavovaly jí úzká ramena. Rty měla příliš plné na svůj kulatý obličej a oči měla velké a široké, jako by to byla jedna z těch exotických porcelánových panenek, které jsem předtím viděla v obchodech, ale byla to barva, která byla více šokující. Byly světle šedé, až skoro bez barvy. Byla to živoucí, nepřirozeně krásná dívka. Musí být z poloviny Strážce a z poloviny démon, kterou Abbot adoptoval, ta holka, o které se vedly zvěsti, že může lidem ukrást duši a Strážcům taky jen pouhým vdechnutím. Stala se mezi Strážci městskou legendou a v její existenci jsem nikdy nevěřila; ale sakra, mýlila jsem se, protože tady byla a nakukovala na mě ze dveří.

Když jsem vstala, moje srdce zrychlilo. Pro lidi a Strážce skončí smrt bez duše stejně. Zbělají, jsou na věčnost odsouzeni, existují mezi Nebem a Peklem a jsou sužovaní nekonečnou žízní a hladem, který se nakonec projeví v pomstychtivost a agresi. Možnost toho umřít bez duše nebylo něco, co bych snesla jednoduše a chtěla jsem z této místnosti vypadnout. Být poblíž něčeho tak smrtelného a nebezpečného, z toho se mi zvedaly chloupky na celém těle a lidská kůže mi byla těsná.

Pomalu se posunula do místnosti, jako by čekala na pozvání. Potichu a se zájmem se na mě dívala. "Ahoj."

Její hlas byl tichý a nejistý. Neřekla jsem nic a podívala jsem se na otevřené dveře. Jednoduše bych se kolem ní dostala. Nevypadala, že by mohla zvedat židle, ale s démony byl vzhled zavádějící.

Ahoj, pukwudgie.

"Jsi Jasmine?" zeptala se a natáhla ruku ke konečkům svých světlých vlasů.

Obešla jsem gauč, aby mezi námi byl větší prostor. Zdálo se nereálné, abych ustupovala od tak krásné věci, ale mám ráda svou duši, tam, kde je. "Jsem."

Široce se usmála a na chvíli mě zajímalo, jestli byly všechny zvěsti nepravdivé, jestli byla možná z poloviny anděl místo démona. Ale ne. "Jsem -"

"Vím, kdo jsi."

Když jsem nezáměrně tak ostře promluvila, holka zbledla a její barva kůže měla stejnou barvu, jako její vlasy. Nebo to bylo schválně? Nepochopila jsem, proč Abbot dovolí, aby se někdo jako ona potuloval volně po domě.

Vytřeštila oči, než sklonila hlavu dolů, pustila si vlasy a chytila se svého přívěšku, který měla na sobě a točila si řetízkem okolo prstů. Zastyděla jsem se.

"Zayne a já jdeme na zmrzlinu," řekla po několika sekundách a dívala se na podlahu, když přešlapovala z jedné nohy na druhou.

"Myslela jsem si, že bys možná ráda šla s námi."

Otevřela jsem pusu, ale neřekla jsem nic. Zvala mě, abych šla na zmrzlinu? Vklouzla jsem do alternativní reality. Než jsem mohla promluvit, do místnosti vstoupil blonďatý Strážce s úšklebkem na tváři.

Zayne - objekt mé sestry, do kterého byla vždycky zamilovaná.

Nikdo se nemusel ptát, proč je Danika k němu tak přitahovaná. Měl na sobě světle šedé tričko, byl vysoký a stavěný jako Strážci bývají, ale byl působivý exemplář. Tričko se mu napínalo na tvrdých svalech a na břiše. S blonďatými vlasy a vysokými lícními kostmi mohl být jednoduše zaměněn za anděla. Zayne byl jasně nádherný, ale moje oči… no, vždy se zaměřovaly na někoho jiného.

"Hledal jsem tě všude, Laylo." Zayne šel rovnou k polovičnímu démonovi a neprojevoval žádný strach, chytil ji okolo ramenou a přitáhl si ji blíže k boku. "Jsem připravený, jestli jsi…" Hlas se mu vytratil, zúžil na ni oči a pak se podíval na mě. Jednou se na mě podíval a jeho krásný výraz se změnil na nechápavý. "Laylo, proč na mě nepočkáš na chodbě?"

Zvedla hlavu a podívala se na mě. Slabě se usmála a pak vyšla z pokoje a zmizela rychle, jako stín.

Zayne se otočil ke mně, nohy měl rozkročené a ramena napjatá, stál v postoji, který mívá Dez, když je naštvaný. "Layla není taková, jak si myslíš, nebo jsi slyšela."

Nemusela jsem se ptát, proč má takový dojem, že naše malé setkání nedopadlo příjemně. Fakt, že jsem se schovávala za gaučem jako totální blbec a vypadala jsem, jako bych chtěla odletět z pokoje, to prozrazovalo.

Chladně a nepřátelsky se na mě díval. "Neublíží ti. Nikdy ji nenapadlo ubližovat, nebo cokoli podobného."

Zrudla jsem od kořínků vlasů, otevřela pusu, ale přerušil mě.

"Layla není nebezpečná." Pořád se na mě díval a odmítal se dívat pryč. "Je více Strážcem, než démonem."

V pokožce mě píchalo z nepříjemného tepla. "Omlouvám se. Jen jsem neočekávala, že ji uvidím. Ani jsem si nemyslela, že existuje. Není… opravdu není hrozbou?"

Zayne se na mě dlouze díval a hluboce vydechl. Když se konečně podíval pryč, projel si rukou svými vlasy. "Pokud ji neplánuješ brzy políbit, tak pro tebe není nebezpečná." "Políbit ji?"

"Tak blízko se k tobě potřebuje dostat, abys ztratila svou duši," vysvětluje. "Není to tak, že by potřebovala s tebou dýchat stejný vzduch. Potřebuje být blíž - takto blízko."

No, když to nebyl můj budoucí plán, přikývla jsem. Pořád ve mně hořel stud. Bože, cítila jsem se jako mrcha. Když se takto zmocňuje duše… ta chudák holka nikoho nepolíbí. "Opravdu se omlouvám. Vypadá jako… milá holka. Pozvala mě na zmrzlinu."

Zayne nevypadal překvapeně. "Ostatní z klanu ji nechtějí v hlavním domě s ostatními ženami a dětmi. To proto je tady, v našem hlavním sídle a není tady moc žen, které by nás mohly navštívit. Byla nadšená, že tě uvidí od chvíle, kdy slyšela, že přijedeš s Dezem."

Jo. Bylo to oficiální. Teď jsem se cítila hůř.

"Řekl jsem Dezovi, že jdeme ven. Řekl, že chce přijít. Jsi více, než vítaná, aby ses k nám přidala, ale pokud řekneš jedinou věc, nebo se zachováš k Layle ošklivě -"

"Neudělám to," řekla jsem rychle. "Moc ráda bych se k vám všem přidala."

Odměřeně přikývl a otočil se. Cítila jsem se hrozně, povzdychla si a následovala Zayna do chodby. Šel přímo k Layle, která čekala v rohu přitisknutá ke zdi a byla tak neuvěřitelně malá, že byste si jí nevšimli, kdybyste jí nevěnovali pozornost. Můj pohled následoval její k místu, kde stál Dez.

Ulevilo se mi, když jsem viděla Dezův obličej.

"Setkal jsem se s Abbotem. Vrátil bych se dřív, kdybych věděl, že vstaneš z postele a -" "To je v pořádku."

"Cítíš se dobře na to, abys šla ven?" "Cítím se dobře."

Podívala jsem se zpátky na Laylu. Podle jejího výrazu bych řekla, že byla zvědavá. Ale taky měla obavy, jako kdyby čekala stejnou odpověď od Deze. Není pro ni jednoduché žít mezi Strážci. Věděla jsem, že většina se chovala tak, jako já. Soucit vzrostl. Ta holka nemůže mít snadný život.

Dez se usmál na malou holku, a i když se mu to neprojevilo v očích, usmála se na něj - nadějně. Byl ostražitý, ale skrýval to mnohem lépe, než já.

"Jsou všichni připravení?" promluvil Zayne a vzal svou velkou rukou Laylu za ruku. "Jo." Dez se podíval na mě a na chvíli jsem zapomněla na svou nepříjemnou reakci. "Jsi si jistá?" Když jsem přikývla, řekl. "Jsme připravení."

Zrudla jsem a podívala se na Zayna a Laylu. Dívala se na Strážce a usmívala se tak, že to bylo bolestivě zřejmé.

Usmívala se tak, jako vždycky já, když jsem uviděla Deze - byl to ten zbožňující a milující úsměv. Bylo na tom něco neuvěřitelně smutného, protože zřejmě skrývala svou lásku k Zaynovi, bez ohledu na to, že to skončí zlomeným srdcem.