BSL - 11. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Hořela jsem.

To bylo jediné vysvětlení pro spalující oheň, který se mi šířil žilami, spaloval mě zevnitř, vařil krev a spaloval kůži. Nemohla jsem se pohno

ut, ale letěla jsem. Báječný vítr ochlazoval mou horkou kůži, dočasně ulevoval, ale oheň vtrhl do každé mé buňky. Horko mě obklopovalo a pevně se mě drželo.

Ve chvilkách, kdy můj mozek nebyl na kaši, jsem věděla, že to postupuje. Musím hluboce spát, abych se uzdravila, ale nemůžu ovládat svaly, aby udělaly to, co potřebuju. Nic se nedělo. Byla jsem uvězněna v pekelném kruhu.

Nabírala jsem vědomí a ztrácela ho, a když jsem byla vzhůru, chtěla jsem být mimo - daleko. Kůže se mi stahovala z kostí. Plameny se mi šířily krkem. Nemohla jsem utéct bolesti, scvrkla jsem se do sebe a slyšela jsem, že mě někdo volá, ale zdálo se to milion mil daleko. Slova nedávala smysl, ale držela jsem se toho hlasu a snažila se k němu dostat. Pak bylo peklo ještě horší a stravovalo mě, než nastala temnota a z toho vzdáleného hlasu se stal šum.

Později, když jsem vnímala okolí, měla jsem pocit, jako by se mi srdce nepohybovalo plynule.

V okolí jsem slyšela více hlasů, ale nemohla jsem zjistit, co říkají a nepřinutila jsem své otevřít oči. Něco bylo jinak. Horko, které mě obklopovalo, bylo pryč a místo něj jsem cítila lehkost. Nechápala jsem to, ale ponořila jsem se do ní a pak jsem se snažila vycouvat, když se mi něco studeného přitisklo na čelo a hořká a štiplavá tekutina mi stékala krkem. Snažila jsem se otočit hlavu a kňučela jsem, když mě něčí ruka jemně zastavila.

"Musíš to vypít. Pomůže ti to, aby ses cítila lépe."

Nepoznala jsem ten hlas. Mé srdce prudce bušilo. Kde byl Dez? Neměla jsem šanci tu tekutinu vyplivnout. Neustále jsem polykala další tekutinu, až jsem se v ní topila, a když to přestalo, hluboce a bolestivě jsem se nadechla.

"To je dobře," řekl cizinec. Odešel ode mě. "Teď bude spát."

Ticho, které následovalo, mě děsilo, jako oheň. Sebrala jsem všechnu energii, zvedla ruku a natáhla se po něčem - čemkoli - abych se toho chytila.

Chytila mě silná ruka. Na čele jsem ucítila nový chladivý hadřík. Moje rty tvořily jeho jméno, ale nic jsem nevyslovila.

"Jsem tady." Chlad klouzal po mých horkých tvářích. "Nikam nejdu, Jas. Už tě znova neopustím."

Když jsem se poté probudila, oheň byl pryč. Nadále jsem v celém těle pociťovala pulzování, které ale ustupovalo a oči jsem měla zavřené. Moje tělo se pohybovalo tak pomalu, jako želva. Pohnula jsem se, možná o palec se zvedla z postele a měla jsem pocit, jako bych splnila něco důležitého.

"Jas?"

Otočila jsem hlavou po Dezově hlasu. Mého krku se dotkla ruka a já jsem si při kontaktu povzdychla. Nepálilo to. Ach, ne, bylo to nádherné.

Nakonec, jako by to byla věčnost, jsem otevřela oči. Mžourala jsem pod tlumenými světly v místnosti a byla jsem překvapená citlivostí mých očí. Když jsem konečně viděla normálně, uviděla jsem Deze, který, seděl vedle mě.

Nikdy jsem ho neviděla tak unaveného. Pod svýma bledýma očima měl stíny. Jeho rysy byly ztrhané únavou, ale ruka, která byla okolo mé, byla plná síly.

"Ahoj," řekl a přisunul se blíž. "Konečně jsi vzhůru."

Otevřela jsem pusu, ale vydala jsem jen zachraptění a žalostné zaskřehotání. Dez položil mou ruku, když se opřel do židle a natáhl se pro džbánek s vodou na nočním stolku.

Dez mi pomohl se posadit, abych se mohla napít, a já jsem se rozhlížela okolo. V místnosti byly béžové zdi, málo nábytku a těžké bílé závěsy. Nebyl to pokoj někoho z našeho klanu. Měla jsem pocit, jako bych vyšla 100 schodů, když jsem si pak znova položila hlavu na polštář. "Děkuju ti."

Dez mi znova zvedl ruku a propletl naše prsty. "Jak se cítíš?"

"Unaveně." Otočila jsem se k němu. Hlavu jsem měla plnou pavučin. "Co se stalo?" "Nepamatuješ si to?"

Procházím si své zamlžené vzpomínky a pomalu vybírám důležité věci. "Herbert mě kousl." Přikývl. "Kousnutí pukwudgie je jedovaté. Nevěděl jsem, že by mohlo. Kdybych -"

"Není to tvoje chyba." Odkašlala jsem si a přála si, abych se mohla posadit. "Nevěděl jsi to. A pokud by to byla něčí chyba, tak moje. Bože, cítím se hloupě."

Trochu se usmál. "Proč?"

"Proč?" opakuju tiše. "Říkal jsi mi, abych se nedotýkala té hloupé věci, a já jsem to měla vědět."

Odhrnul mi mé zpocené vlasy z tváře. "No, věřit něčemu, co se jmenuje Herbert, je špatný nápad."

Skřehotavě jsem se zasmála. "To je pravda." Navlhčila jsem si rty a pak dlouze vydechla.

"Kde to jsme?"

"Byli jsme dost daleko, abych tě vzal domů." Sklouzl mi rukou na tvář a pak se opřel o opěradlo a pořád mě držel za ruku. "Vzal jsem tě do Washingtonu. Jsme u Abbota." Vytřeštila jsem oči. "Kde jsme? Jak? Řídil jsi?"

"Řízení by trvalo příliš dlouho a nevěděl jsem, jak nebezpečné je to kousnutí. Letět bylo rychlejší. A jsem rád, že jsem to udělal. Ukázalo se, že kousnutí pukwudie není něco, s čím je radno si zahrávat. Abbot poslal jednoho muže z klanu pro naše auto. Všechny svoje věci máš tady."

Dívala jsem se na něj. Přiletěl tady? Nesl mě? Není divu, že vypadal, jako by měl odpadnout. "Dezi, já… poděkování nestačí."

"Stačí mi to, že ses probudila a jsi v pořádku." Stiskl mi ruku. "Několik minut jsem si myslel, že bys nemusela. A já…" Tvrdě polkl, když zavřel oči. Když je znova otevřel, měly barvu oblohy před setměním, než si přitáhl mou ruku k ústům a políbil mě do dlaně. "Opravdu jsem se bál."

V hrudníku mě píchne z jeho zmučeného hlasu. "Jsem v pořádku, myslím. Správně?" "Ano, ale…" Položil mi ruku na postel. "Jas, spala jsi den a půl."

"Co?" vydechla jsem. To nemohla být pravda. Neměla jsem pocit, že bych spala dny. "Ach, můj Bože. Najdu Herberta a uškrtím ho."

Dez se kašlavě zasmál. "Až po mně." Jeho úsměv se vytratil a zašklebil se. "Musel jsem to říct tvému otci."

Zachvěla jsem se. "Ach, ne."

"Skoro tady přišel, aby mě zabil. Abbot ho po telefonu uklidnil a řekl mu, že budeš v pořádku." Znova se usmál a unaveně si kroutil ret. "Abbot řekl, že se budeš brzy cítit dobře a nabídl nám svůj dům na tak dlouho, jak budeme potřebovat."

"To je od něj velmi hezké," zamumlala jsem. Moje myšlenky uvízly ale jinde a pomalu jsem vše zpracovávala.

Dez těžce vydechl. "Můžu…?" Zavrtěl hlavou a začal znova. "Jsem vyčerpaný a potřebuju si lehnout, ale neopustím tě. Můžu tady ležet s tebou? To je vše, co chci - jen tady s tebou chvíli ležet."

Moje srdce udělalo malý taneček. Nemohla jsem mluvit přes nahromaděná slova v krku a v tuto chvíli bylo nejlepší je nevyslovovat, tak jsem přikývla.

"Děkuju." Dez si položil hlavu a jeho velká ramena se uvolnila. Do té chvíle jsem si neuvědomila, jak byl ztuhlý.

Beze slov mě přinutil vypít zbytek vody, než si vlezl do postele a natáhl se vedle mě. Chvíli jsem tam ležela a dívala se na něj a přinutila jsem své tělo, aby se pohnulo. Využila jsem své zbylé síly, přetočila se na bok, přitulila se blíž a položila hlavu na jeho rameno.

Dez na chvíli ztuhl a pak mě objal okolo pasu a přitáhl si mě blíž k boku. Z nějakého důvodu, i když jsme v New Yorku sdíleli společnou postel, bylo to mnohem mimořádnější, i s tím, jak rychle mi bilo srdce. Když jsem se uvolnila v Dezově objetí, zavřela jsem oči a mohla jsem myslet jen na jedinou věc.

Našich sedm dní skončilo.