BKOB - 60. kapitola

Překlad: Niki

Levi

Zírám na obrazovku svýho počítače, jak obloha venku tmavne rozrůstající se bouří.

Pixie odešla před dvaceti minutami. Vím to jen proto, že jsem slyšel skřípat kolečka kufru kolem mých dveří. Nerozloučil jsem se.

Kamarád by se rozloučil.

Mizí do New Yorku, kde bude mít novej život a nový příležitosti a já sedím před prázdnou obrazovkou počítače s ničím, co říct.

To není, jak jsem si myslel, že všechno půjde. To není, jak jsem chtěl, aby věci šli. I když jsem technicky nic neztratil, cítím se neuvěřitelně poraženě.

Ale tahle hra ještě není u konce.

Narovnávám ramena a praskám si klouby. Jedna esej o vítězství. Můžu to udělat. Začínám psát.

Jako fotbalista, vím všechno o principech vítězství a strategiích -

Mažu to a začínám znovu.

Úžasný fotbalový trenér, Vince Lombardi, kdysi řekl: "Neprohráli jsme zápas, prostě nám došel čas." Vždy jsem oceňoval tento postoj, protože -

Mažu to.

Chvíli si koušu vnitřek tváře, zírám do zdi, jak přemýšlím, co chci psát.

Nová sádrokartonová deska přes opravenou díru ještě není přemalovaná, tak tam zůstává tmavě šedá skvrna na jinak béžové zdi. Zdá se, jako by to bylo už věčnost, co tam ta díra byla.

Dívám se zpátky na obrazovku a začínám psát. Nejprve pomalu, pak nabírám na obrátkách, jak pokračuju. O čtyřicet minut později přestávám psát, zkoumám dokument a začínám znovu číst to, co jsem tam napsal.

JAK VYHRÁT

Vítězství je efekt snažení se. Musíte to vážně chtít a projít si bolestí, disciplínou a neschopností to najít. Konfrontovat to. Nárokovat si to. Ale ze všeho nejvíc za to musíte bojovat. Všechno ostatní - cokoliv jiného - je absolutní kapitulace.

Oči mi znovu střílí k tmavé náplasti na mé zdi, jak mi srdce víc a víc hlasitě a těžce buší v uších. Bez dalšího přemýšlení klikám na tlačítko odeslat mojí polovičně-zasranou esej, popadnu klíče a řítím se ze dveří.