BKOB - 59. kapitola

Překlad: Niki

Pixie

Balím. Brečím. Doufám, že mi Levi zaklepe na dveře a řekne něco, cokoliv. Balím.

Vím, že to neudělá, stejně jako vím, že to neudělám já.

A vlastně ani nevím, proč brečím, až na to, že mám pocit, jako že už Leviho nikdy neuvidím. Což je směšný. Uvidím ho znovu.

Přitiskávám si ruku na hruď, kde mi pulzuje ostrá bolest s každým úderem srdce. Milovat někoho a nebýt s ním bolí.

Hrom burácí v dálce.

Dívám se na zeď, která odděluje můj pokoj od toho Leviho. Udělala jsem správný rozhodnutí?

Pulzování v mojí hrudi pokračuje a musím se zhluboka nadechnout, abych udržela víc slz od pádu.

Mrkám. Polykám. Jsem v pohodě.

Rozhlížím se po pokoji. Krabice všude. Skvrny od barvy na čele mojí postele. Plátno Charity v okně. Víc krabic.

Něco zeleného vykukuje z pod jedné ze zaprášených krabic a já se ohýbám, abych to získala. Je to vlajka z naší hry Získej vlaku z loňského léta. Přejíždím rukama po starém vybledlém materiálu a koušu se do rtu.

Čas.

Prostě jde.

A teď musím jít s ním.

Tohle je začátek mojí budoucnosti. Další slza mi sjíždí po obličeji a já ji zlostně stírám, jak strkám vlajku do kufru.

Je to tak lepší. Opravdu je. Je to bezpečnější.

Shodím ze sebe tričko na malování a beru si čistý tílko, ale když zachytávám svůj odraz v zrcadle, co mám v pokoji, pozastavuju se.

Přejíždím si prstem po jizvě, sleduju její zubatý vzor očima jak se poškozená-ještě-nevyléčená pokožka setkává s konečky prstů.

Je to nejlepší přítel a místo, které nazývám domovem. Je to poučení a připomínka, že život je křehký. Je to moje první ochutnávka smrti a druhá šance na život.

Je to všechno, co nikdy nechci zapomenout. A je to krásný.

Jsem ráda, že jsem to sdílela s Levim.

Udělala jsem své rozhodnutí a určitě je moje srdce zlomený, ale je to dobrej druh zlomení. Ten druh, co vás nechá označenými, takže nikdy nezapomenete a časem se vyléčíte, takže můžete vidět, jak daleko jste došli.

Je to ten nejlepší způsob zlomení.

Znovu se dotýkám své jizvy.

Jako já.