Pixie
Pletivo
kuchyňských dveří rachotí, jak vynáším poslední pytel s odpadky dne. Mable
odešla brzy, takže jsem posledních pár hodin sama, což je jen dobře. Dneska
jsem nebyla moc velkej vypravěč.
Částečně
proto, že jsou narozeniny Charity a já si chtěla dopřát soukromou procházku
dolů vzpomínkovou linií v mojí hlavě. Ale hlavně proto, že jsem dneska ráno
učinila svoje rozhodnutí o NYU a nejsem si jistá, jak se kolem toho teď cítím.
Strávila
jsem minulý rok potýkáním se s obtížemi ohledně mých plánů, protože plánování
se zdálo být zbytečný. Proč se obtěžovat s vykreslováním si budoucnosti, když
se všechno v životě může změnit v jediném okamžiku?
Ale život se
děje bez ohledu na to jak. Neplánuje držet se přicházející budoucnosti. Takže
se můžu taky pokusit - nebo ještě líp, doufat - v něco, co moje srdce chce.
Takže, teď
mám plán. A to mě děsí k smrti. Ale taky mě to nutí cítit se být naživu.
Slyším
pneumatiky na štěrku v přední části hostince, pak bouchnout dveřmi. Leviho
náklaďáček. Poznala bych zvuk jeho vozu kdekoliv.
Házím pytel
s odpadky do popelnice, právě když vychází za rohem, vypadá utahaně a zpoceně,
ale tím dobrým způsobem. Způsob, jakým se člověk cítí být svobodný a silný a
pomáhá vám to v noci spát.
"Ahoj,"
říká.
"Ahoj,"
říkám zpátky a všímám si, že má v podpaží strčený fotbalový míč. "Kde si
byl?"
"Uh,
trénink."
Zvedám
obočí. "Fotbalový trénink?"
"Jo."
"Oh.
Wow. Dobře. Okay. Dobře." Zním ohromeně. Jsem.
Směje se.
"Taky jsem byl překvapenej. Zack mě do toho tak trochu navezl."
"Dobrý
pro něj." Natahuju ruce a on mi hází míč. "Whoa," říkám,
chytajíc ho a otáčejíc v dlaních. "Už jsem dlouho nedržela jednoho z
těchto miláčků."
"Cítíš
se mocně?"
"Jako
bůh. Jdi dál."
Mrká na mě a
usměje se. "Jdi dál?"
"Jo.
Jdi. Dál." Napřahuju ruku na hod a čekám na něj, až ustoupí.
Pokrčí
rameny a dělá čtyři kroky vzad.
"Vážně?"
Říkám. "Neurážej mě."
Zvedá ruce v
omluvě a dělá ještě několik kroků zpět. "Ani zdaleka bych neurážel
boha."
"Pokračuj."
Mávám, ať jde dál a dál, dokud nestojíme ve slušné vzdálenosti od sebe v poli
levandule. Pak k němu házím perfektní oblouk.
"Sakra,
holka." Chytá míč s úsměvem. "Kdo tě naučil takhle házet?"
Pokrčím
rameny. "Nějakej eso quaterback, kterýho jsem znala na střední."
Hází míč
zpátky ke mně. "To zní, že je divoce talentovaný - a extrémně
pohledný."
"Meh."
Chytám míč. "Byl okay. Byl to slušnej hráč, ale příšernej umělec. Ten kluk
ani nemohl nakreslit panáčka, aby si zachránil život." Usmívám se a házím
míč zpátky.
"Panáčci
se přeceňujou."
"Stejně
tak quaterbackové."
Vrtí hlavou
s úsměvem a posílá míč vzduchem zpátky ke mně. Já ho chytám.
"Dneska
jsou Charity narozeniny," říká.
Nejsem si
jistá, jestli někdo z nás chtěl tuhle skutečnost vytáhnout. Ale teď, když je to
tady, venku, je to....hezký. Není to smutný. Prostě pravdivý.
Házím mu míč
zpátky. "Já vím. Mělo by jí být dvacet."
Chytá ho.
"Jo. Pravděpodobně by se sama dostala až k zatčení."
Hází ho
zpátky. Já chytám. "Nebo vyhození z baru."
Já házím. On
chytá. "Nebo by utíkala do Vegas, aby se vdala."
Hod.
Chycení. "Nebo všechno výše uvedené."
Směje se.
"Jo, pravděpodobně všechno výše uvedené."
Stojíme
tady, dva tisíce levandulových květů mezi námi v zapadajícím slunci, usmíváme
se při vzpomínce na naši nejoblíbenější osobu a nebolí to. Vůbec ne.
"Hej,
Pix?" Levi drží míč v klidu a dívá se na mě. "Chyběla si mi."
Usmívám se.
"Taky si mi chyběl, Leavesi."
Ďakujem.
OdpovědětVymazatDěkuji 💜
OdpovědětVymazat