BKOB - 47. kapitola

Překlad: Niki

Pixie

Jsem omráčená. Šokovaná. Otřesená. Dokonce vyděšená. Ale ne proto, že jsem byla přijata na New York University. Jsem překvapená, protože už nejsem nadšená pro to tam jít.

Za uplynulý rok jsem se snažila prohodit si školy a teď je tady moje šance a já prostě....není zájem. Měla bych skákat nahoru a dolů a pištět. Nebo se aspoň smát způsobem, který nezpůsobí, že se na mě Mable dívá starostlivě, ale místo toho tu stojím, zírající na červený tác s brownies.

"Gratuluju," říká Levi.

Setkávám se s jeho očima a naše napjaté úsměvy se sráží.

"Díky," říkám.

"New York." Mable se usmívá. Ten její není napjatý. "Jak nádherné město. Byla jsem tam jen jednou, sama, ale bylo to dechberoucí. Skvělé místo pro umělce."

"Jo. NYU má skvělý umělecký program." Smetu nějaký cukr rukama a čistím pult. "Jeden z nejlepších v zemi."

"Jak vzrušující." Mable zní nefalšovaně, ale pořád se každých pár sekund dívá na Leviho.

"Zasloužíš si to," říká, stiskávajíc rty k sobě.

Přikyvuju. Nic víc. Prostě přikyvuju a smetávám víc cukru.

Odkašlává si a oprašuje si pár drobků z brownies z tváře a košile, než se přesouvá k drtiči, kde se okamžitě ztrácí v práci po vyndání si několika nářadí.

Soustřeďuju se na úklid mouky a soli, prášku do pečiva a cukru, házím zbytek mého pečícího svinstva do koše.

Brzy je všechno jako ze škatulky a nejsou žádné další ingredience, co zamést, nebo uklidit. Balím dobré brownies a dávám je do lednice na zítra, přemýšlím, proč se můj žaludek pořád kroutí.

Mable věší zástěru na hák u dveří. "No dobrá, drahá. Jdu domů. Jsi si jistá, že nepotřebuješ žádnou další pomoc?"

"Ne. Jsem v pohodě. Hezký večer, Mable."

"Tobě taky, drahoušku." Odchází jídelními dveřmi, jak prozkoumávám kuchyň. Levi se mračí s klíčem v ruce a nějaké zbytky brownies jsou pořád na jeho košili a modrá zástěra Mable se lehce houpe sem a tam na háčku.

Hledám vidličku, seškrabávám zbývající žertovné brownies z červeného tácu do koše. Hromadí se, věž podvodné čokolády v bílém moři vyhozených pečících ingrediencí.

Stejně, jako se přílivová vlna řítí na zem, zasahuje mě to a hned vím, proč se mi žaludek kroutí jak preclík.

A ten důvod má oceánově modré oči a drobky čokoládových brownies na rukávu.