BKOB - 46. kapitola

Překlad: Niki

Levi

Tohle ráno mám pocit, jako bych byl znovu celý, plíce se mi rozšířily a udělaly můj hrudník rájem pro kyslík, jak dokončuju sprchování a mířím přes chodbu do svýho pokoje.

"Třicet sedm minut!" Vykřikuje Pixie vedle. Je tu lehkost v jejím hlase, co jsem neslyšel dlouhou dobu a to mě nutí si přát zachovat mluvení, i když mi jen nadává.

"Potřebuješ novej koníček!" Křičím zpátky.

"Pitomče."

Usmívám se na zeď. "Otravo."

A den začíná.

Oblékám se a beru si od Ellen svůj seznam úkolů, co udělat. Zkoumám položky, co načmárala a zírám na ni. "Další lustr?"

Usmívá se. "Ten na chodbě v západním křídle."

"Nepoužila si ten lustr deset let."

"Správně. Protože je rozbitý."

"Ta chodba už je dobře osvětlená. Nepotřebuješ to."

"Jo, ale je to hezké. Takže to oprav."

Vrtím hlavou a usmívám se. "Fajn."

Kření se. "Bav se."

Zábava je přesný opak toho, co mám dvě hodiny, když opravuju Ellenin drahocenný visící kus pekla, ale moje nálada není kyselá. Dobývám všechny položky na svém seznamu dřív, než je obvyklý a vracím se na recepci, aby Ellen znala moje zaměstnání na den.

Zvedá na mě hlavu. "Vypadáš živě."

"Živě?"

"Jo. Šťastně. Optimisticky." Dívá se na mě podezřívavě a pak se usměje.

"Co?"

Prostě se pořád usmívá. "Nic."

Dívám se na ni, ale neříká nic víc a teď je to trapný.

"Takže...." říkám. "Ještě něco dalšího, co potřebuješ, abych udělal, než dneska skončím?"

"Ne. Ach počkat - ano. Můžeš dát tohle Pixie?" Podává mi bílou obálku. "Přišlo to dneska v poště, ale zapomněla jsem jí to dát. A když už tam budeš, můžeš zkontrolovat drtič? Mable říkala, že bublá."

"Bublá. Jasně." Beru dopis a mířím do kuchyně.

Když vstupuju, Pixie vzhlédne od nepořádku ingrediencí na pečení a usmívá se. Usmívám se zpátky. Kus mě ani nevěděl, že hladovění najednou hřeje ve spokojenosti.

"Ahoj, krasavče." Mable se na mě usmívá. "Neviděla jsem tě celý den."

"To proto, že Ellen má nezdravou posedlost lustry."

Pixie se vysmívá. "Ona má nezdravou posedlost vším starým a nepraktickým."

"Povídej mi o tom. Ellen chtěla, ať ti dám tohle," říkám, předávajíc ji dopis.

"Díky." Pixie si bere obálku a kýve na dva podnosy - jeden červený, druhý modrý - čokoládových čtverečků na pultě. "Chceš brownie?"

"Jasně."

Tlačí ke mně červený tác a já čapnu brownie a mířím ke dřezu. Jak se dostávám k drtiči odpadu, dávám si obří sousto a -

"Svatá pekelná matko!" Dávím se a plivu tu nechutnost do dřezu. "Co to - " Začínám kašlat a zírám na odpornej hnědej kus sračky v mojí ruce.

Mable drží oči dole s úsměvem.

Pixie zkřižuje ruce a zvedá na mě pobaveně obočí. "To je to, co si zasloužíš," říká s až příliš spokojeným pohledem, jak pokračuju v dávení se a kašlání.

"Za co?" Bože, to je to nejhorší, co jsem kdy ochutnal. Znovu se dávím.

"Za to, že si mi prohazoval cukr a sůl všechny ty roky a přidával si ocet do vanilky, takže moje brownies chutnali jak kyselý tabulky soli. Nakonec jsem na to dneska ráno přišla a rozhodla jsem se ukuchtit dávku a dát ti ochutnat tvojí vlastní medicínu."

Znovu plivu a usmívám se. "Trvalo ti tak dlouho na to přijít? Jejda, Pix. Možná budeš muset budoucnost v detektivní práci políbit na rozloučenou." Odhazuju zbytek hnusnýho brownie a znovu se dávím. Ten skutečný druh dávení, kde myslím, že bych mohl zvracet.

"A ty budeš muset políbit na rozloučenou to, co si jedl k obědu," říká. "Prosím, nezvracej v kuchyni."

To jen dělá dávení těžším.

"Bože." Obrací oči v sloup a popadne brownie z modrého tácu. "Tyhle jsou dobrý. Přísahám."

"Jdi ode mě, ty podlý pohoštění ďábla."

Směje se. "Podlý pohoštění ďábla? Wow. Můžeš to udělat líp, než tohle."

"Ďábelský dezertový démon?"

"Pořád chabý."

"Čokoládová svůdnice slané smrti."

"Teď si právě dojel. Tady" - něco popadne - "uvolni svá ústa jakýmkoli budoucím rozpakům." Strká mi další slaně-kyselý brownie do pusy a já začínám znovu kašlat.

Usmívá se, jak roztrhává obálku. Prohlíží si silný papír uvnitř a její tvář malátní.

Přestávám se dávit a otírám si pusu. "Co se děje?"

Rozpačitý výraz přechází přes její tvář. "Byla jsem přijata na New York University. Můžu tam přestoupit letos na podzim. Musela bych odejít za dva týdny."

"Wow," říkám.

Wow.

"To je skvělé, drahá," říká Mable, pak se mračí nad ohromeným výrazem ve tváři Pixie. "Jsi v pořádku?"

"Jo. Jo, já jen....já nevím." Pixie se usmívá a krabatí čelo a kouše se do rtu. V tomto pořadí. "Jsem překvapená, to je všechno." Znovu se směje.

Směju se na ni, ale z nějakého důvodu se uvnitř cítím prázdný.