TF - 43. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Cella

„Theodore?“ zeptala se Jordyn. „Mohli byste mu jako přezdívkou říkat Teddy. Ach, ale jak bychom potom nazvali to druhé dvojče… Jaké je dobré jméno na T, Luciane? Silné italské jméno, které bude ladit s Theodorem. Catrina je se jmény mnohem lepší než já.“

„Nikdo,“ vložil se do toho Lucian a z místa, kde seděl naproti soukromé místnosti v kostele, na svou ženu ukázal, „nebude volat na mého vnuka Teddy, Jordyn. Ani ty ne.“

Cella musela sevřít rty, aby v sobě udržela smích nad tím, jak se máma na tátu mračila.

„Luciane!“

„Co? Řekl jsem, co jsem řekl.“

„Je to přezdívka.“

„To je Teddy,“ odsekl. „Bože, není to plyšový medvídek. S tím končíme. Ne, Theodore s takovou přezdívkou nepřipadá v úvahu.“

„Za prvé,“ pokusila se říct Cella, „nezapomínejte, že zatím pohlaví dvojčat neznáme. A oba vybíráte jen chlapecká jména, jako bychom možná dívčí jména vůbec nepotřebovali. A je tam stále ta možnost!“

Nevěnovali jí pozornost.

Z většiny.

Také lhala. Věděli, že děti jsou chlapci, ale ani ona, ani Marcus tu novinku rodinám ještě neoznámili. Udělají to… brzy. Máma byla prostě velice přesvědčená, že dvojčata budou chlapci a odmítala se toho vzdát.

Jordyn zvedla ruku a tiše ji tak požádala, aby ztichla. Přitom se na svého manžela mračila. „Dobře, když jsi mistr ve vybírání dětských jmen, jaká bys vybral pro dvojčata ty? Theodore bylo jen jedno. Dej mi další. Cella chce, aby obě jména začínaly stejným písmenem, takže povídej. Čekám.“

Zatímco se Lucian pokoušel vymyslet rychlou odpověď, trochu se zakoktal. „No, já – možná něco v rodině… je to na rozhodnutí Celly, Jordyn! My jména jejích dětí nevybíráme.“

„Díky, tati,“ řekla Cella a už se neobtěžovala se skrýváním chichotání. „To je to, co mámě říkám už celé dva měsíce.“

Hravé mračení, které si rodiče vyměňovali tam a sem – zatímco kadeřnice dokončovala aranžování jemných, romantických vln, které si pro svůj svatební den přála – ji přiměly k úsměvu. I když dali zelenou velké svatbě, protože chápala, že se to od Marcuse, který byl posledním a také nejstarším z bratrů, kteří se ženili, nemluvě o jeho postavení v rodinném byznysu, očekávalo, chtěla také tohle…

Čas se svými rodiči. Soukromá místnost jen pro ni a pro ně. Klid. Chvíle o samotě, daleko od zbytku velké rodiny a hostů. Nechtěla být obtěžována detaily nebo problémy na poslední chvíli, když to jediné, o co pro dnešek žádala, bylo provdat se za muže, který vlastnil celé její srdce.

Žádný stres.

Žádné starosti.

Prostě jen láska.

To bylo ono.

To bylo to jediné, o co žádala.

A stejně jako se vším ostatním, když ho požádala, aby ji něco poskytl, bez stížností nebo dokonce problémů to udělal. Udělal to tak, že to vypadalo jednoduše. Nebyla tak hloupá, aby si myslela, že všechno v jejich životě bude tak jednoduché a beze stresu, jako poslední tři měsíce před svatbou. Přesto měla zřetelný pocit, že se stále bude ze všech sil snažit. Takovým člověkem byl.

Úžasným.

Měla velké štěstí, že mohla říct, že byl také její. Po dnešku… bude jejím navždy. Nemohla se dočkat.

Většinu dopoledne Tiffany zůstala a připravovala se spolu s Cellou. Pak se objevila jedna z tet holčičky, se sestřenicemi v závěsu, aby ji zabavila. Doufejme, že ji udrží zaneprázdněnou a čistou až do doby, než bude muset projít uličkou s květinovým košem v ruce.

Jakmile Cella dorazila do kostela, byla to máma, kdo jí pomohl do svatebních šatů, které si vybrala na poslední chvíli, protože jí bříško narůstalo tak rychle, že nemělo smysl kupovat si šaty dříve než za pár týdnů před datem svatby.

I když šaty byly dokonalé.

Barva růžového krému, přes který spadaly svrchní vrstvy bílého tylu a hedvábí. Empírový pas byl usazený tak vysoko, aby dával najevo její rostoucí střední část těla a přesto zároveň elegantní a vhodné pro tento den. Kapky rukávů a vroubkovaný výstřih, který spadal na prsou hluboko dolů, jen dotahoval jednotlivé detaily, aniž by to bylo přehnané. Perlové knoflíky začínaly od poloviny sukně a šplhaly se nahoru až na záda.

Zbožňovala je.

Opravdu.

„Cello?“

To jí vytáhlo z myšlenek. Máma ji z druhé strany místnosti sledovala s jemným úsměvem ve tváři. Kadeřnice si už začala balit věci, protože se musela přemístit do vedlejší místnosti, kde už další tři stylistky a kosmetičky pracovaly na družičkách – jejích sestrách.

„Jo, mami?“

„Tady je,“ zamumlal táta.

Co jí uniklo?

Nevyřčenou otázku musela mít vidět vepsanou ve tváři. Jordyn na Luciana s úsměvem mrkla a pak jí řekla: „Byla jsi tam prostě jen… na vteřinu velice potichu. Dělali jsme si obavy.“

Ach.

Jo.

„To nemusíte,“ řekla mámě. „Dnešek je nejlepší den. Jsem tak šťastná.“

„Ano?“ zeptal se táta. „Vůbec ti není smutno? Ne kvůli Williamovi, nebo dokonce –“

„Včera jsem ho byla s Marcusem po zkušební večeři navštívit. Vzali jsme růže a chvíli jsme se tam zdrželi.“

Tehdy měla smutný okamžik. V bezpečí s Marcusem. Dnešek o tom nebyl. První manžel ji bude chybět až do konce života a nikdy nepřestane truchlit nad životem, který spolu mohli mít, a nad tím, jak jeho ztráta všechno ovlivnila. Ale zároveň našla novou lásku a štěstí s Marcusem a nehodlala dovolit, aby smutek podkopával radost, kterou mohla cítit.

Mohlo existovat obojí. Ona byla tou jedinou osobou, která rozhodovala o tom, co z toho mohlo být v daný okamžik přítomno.

„Jsi připravená?“ zeptal se Lucian s úsměvem.

Neptal se, protože byl čas, aby šli dolů. To věděla. Šlo o rétorickou otázku. Tu samou, kterou ji táta po celé roky kladl pokaždé, když dospěla k dalšímu klíčovému životnímu okamžiku, kdy musela udělat krok vpřed a učinit velká rozhodnutí. Rozhodnutí, která měnila všechno.

„Jo, tati,“ odpověděla upřímně a se srdcem na dlani, „jsem tak připravená.“

• • •

Jako barvy pro svatbu zvolili pastelově růžovou a bílou. Kostel byl zalitý odstíny hedvábných běhounů, zářivých košů s květinami a tylem, který spojoval jednotlivé řady lavic.

Do poloviny uličky ji doprovodil táta. Zbytek došla Cella sama. Když ho požádala, zda by mu nevadilo, aby zbytek cesty mohla jít sama, neurazil se.

Koneckonců, věci ohledně druhého manželství byly skutečně jen jejím vlastním rozhodnutím. Chtěla dojít k muži, který čekal na konci uličky za stejným účelem s ujištěním, že to dělala, protože to absolutně, úplně chtěla. Nejen kvůli sobě, ale i pro něj.

Marcus se s ní setkal na konci s nataženou rukou a čekal, až se k němu připojí. Jakmile to udělala, jako by kostel kolem zmizel a u oltáře byli jen oni dva s knězem před nimi.

Všichni lidé?

Tváře, které znala.

Tváře, které neznala…

Všechny vybledly.

„Miluji tě,“ řekl jí Marcus, když ji vzal tvář do teplé dlaně. Pohledy upřeli do sebe a kněz zahájil obřad. „Ty amo, sempre, mia bella. Navždy, Cello.“

Nemusel jí to říkat. Ne, když už jí to zas a znovu ukazoval.

Ale přesto…

„Navždy, Marcusi,“ slíbila mu zpět.