TF - 44. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Marcus

O tři měsíce později…

Všemi svými bratry, tátou a ostatními muži v životě, kteří měli manželky, které zažily těhotenství… byl Marcus varovaný, že může přijít čas, kdy zájem jeho ženy o něj a o sex může opadnout. Protože to se dalo čekat. Nechat v sobě vyrůstat nový život bylo vyčerpávající záležitostí. Ženskému tělu to dalo spoustu práce.

Chápal to.

Přesto zjistil, že s Cellou to tak vůbec nebylo. Nebo to možná bylo jen… jím. Protože čím byla větší, jak v ní vyrůstaly jejich děti, tím obtížnější pro něj bylo udržet od ní ruce pryč.

Byla nádherná.

Zářila.

Představovala samotnou definici života.

Pokud by to nestačilo na to, aby byl neustále tvrdý a toužil po své ženě, pak už nic. I když nevypadala, že by jí to vadilo. Těhotenství s dvojčaty ji ani v nejmenším nezabránilo v užívání si sexu. Pokud něco, umožnilo mu to být občas trochu kreativnější, aby všechno fungovalo.

Její oblíbenou polohou bylo být milována, zatímco ležela na boku, kdy k ní byl pevně zastrčený do zad. Tak se jí mohl rukama stále dostat mezi stehna – nebo kamkoli jinam – a přitom ji milovat. Slyšela každý jeho šepot a chválu. Stále ji mohl krást polibky a polykat zvuky, které vydala.

Ujistil se, aby byla každé ráno milována a zbožňována. I v noci, pokud chtěla. Nemusela chtít nic – ne, když dokázal vyčíst její touhy dřív, než vůbec musela otevřít ústa.

Rád si myslel, že to bylo proto, že tohle bylo to, co celý život… milovat. Chtěl najít ženu, kterou by mohl zbožňovat tak, jako to táta dělal s mámou. Celé roky strávil učením se, jak se chovat k nejdůležitější ženě ve svém životě. Takže, když ji konečně měl po svém boku a každé ráno ve své posteli, ujistil se, že nikdy neodejde bez úsměvu na tváři.

A štěstí v srdci.

Pomáhalo i to, že lékaři sex podporovali. Dobré pro těhotenství, říkali jim. K tomu přidejte, že kromě toho se chtěl své ženy co nejvíce dotýkat, a upřímně řečeno, pravděpodobně by vůbec neopustili ložnici.

Ale život volal.

Každý den na ně čekala realita.

Měli rodinu, o kterou se museli starat, práci, kterou museli zvládnout… děti, které měli přivést na svět.

Nijak ho nepřekvapilo, že se děti – chlapci, dvojčata – rozhodli dát rodičům vědět o svém příchodu v době, kdy byl se svou ženou v posteli.

Nicméně díkybohu, že kontrakce nepřišly v době, kdy byla zpocená, nahá a milovaná. Musel jí přiznat, že byla úžasná. S tím vším. Od začátku až do samého konce. Nebála se bolesti. Nic na ni nebylo moc. Nikdy dřív nebyl v takovém úžasu, jako teď, když mu dala jejich děti.

Leonardo a Lorenzo Guzzi přišli na svět jednoho pozdně únorového odpoledne. U porodů dvojčat vždy existovala obava, že pokud něco nebude v pořádku, bude muset dojít k císařskému řezu…

Měli však štěstí.

Všechno vyšlo přesně.

Leo byl první.

Enzo byl druhý a brečel. A nepřestal brečet do doby, než mu byly dva roky. Na to by přísahal.

Ale miloval je.

Okamžitě.

Od jejich prvních nádechů.

Pokud pro něj byla jeho žena životem a láskou, synové, jakmile přišli na svět, se pak stali jeho vesmírem. Právě tehdy věděl, že i když byl před nimi mužem a bylo mu být ctí tátou malé holčičky, která si ho vybrala, když se mu narodili synové, stal se něčím jiným.

Jejich tátou.

Bylo to větší než být jen člověkem – bossem, mafiánem či čímkoli jiným.

Bylo to víc.

Udělali z něj víc.

A vzešli z jeho ženy.

Dala mu všechno.

Miluji tě, nebyla dost dobrá slova. Ale kurva, byla těmi jedinými, které měl, a byla to ta jediná věc, kterou ji dokázal zašeptat do zpocené a slzami zborcené tváře v těch prvních pár vteřinách poté, co jeho synové přivítali svět svým hlasitým pláčem, kterým naplnili místnost.

„Miluji tě, miluji tě, miluji tě.“

Nikdy jí to nepřestane říkat.

Vůbec nikdy.