TF - 39. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Cella

„Slyšela jsem, že jsi Tiffany slíbil štěně?“

Cella si pomyslela, že Marcus měl přinejmenším tu slušnost, že když vešel do její domácí kanceláře, trochu se zastyděl.

„Možná,“ odpověděl a pozornost zaměřil k telefonu na jejím stole. „Netelefonovala jsi s klientem? Proč vůbec posloucháš moje rozhovory s Tiff?“

Navzdory tomu, co jeho odpověď naznačovala, ve slovech neměl žádnou horkost. Věcí bylo, že mu ohledně dcery opravdu důvěřovala. Při více než jedné příležitosti s Tiffany prokázal, že byl schopný, zodpovědný a milující. Nikdy nepřekročil hranice; ani to nenaznačil.

Také věřila, že se s ním dcera cítí dostatečně bezpečně, že pokud by jí bylo něco nepříjemné, promluvila by o tom. Vždycky to dělala. I když šlo o to, aby řekla, že se jí nelíbilo sdílet koupelnu s klukem kvůli všem těm jeho klučičím věcem, jak to prohlásila.

Cella si myslela, že to bylo hlavně jen proto, aby měla dcera snazší přístup ke všem máminým nádherným věcem – jako byl make-up a parfém – když se v používání koupelny střídaly.

„Hezký pokus.“

Zhluboka se zasmál. „Musel jsem to zkusit. Tobě nic neunikne, že? Tak mi to bylo kdysi řečeno. A technicky vzato to u štěněte nebylo ano ani ne. Nic pevného. Co, jsi proti domácím mazlíčkům? Nikdy bych tě nebral za ten typ, lásko.“

Mmhmm.

Slyšela, jak se to nakonec pokusil přehodit na ni. Ale také ji nešlo tak lehce oklamat a se štěnětem by bylo spousta práce.

„Jsem proti tomu, aby se mi někdo na talíř přihazoval lopatou víc práce nebo zodpovědnosti, než už musím řešit,“ vysvětlila s pokrčením ramen pod hedvábným županem, který si oblékla, když se předtím chystala do postele. „Jak to uděláme, Marcusi?“

To ho přimělo svraštit obočí.

Sama na něj jedno zvedla.

„Co uděláme?“ zeptal se.

Cella roztáhla ruce a doufala, že pochopil její poměrně široké gesto. Když nevypadal, že by to pochopil, s frustrovaným výdechem řekla: „Všechno, víš? Svatba. Tohle těhotenství. A teď zřejmě začneme mluvit také o stěhování. A pokud mám věřit tomu, co jsem tě slyšela říct Tiff, nebude to jen přesun k tobě. Půjde o nákup celého domu. Jako by toho nebylo moc –“

„Cello.“

Tiché zamumlání svého jména a to, jak mu ze rtů vyšlo pobaveně i uklidňujícně zároveň, ignorovala. Místo toho dál pokračovala ve svém klevetění, protože to pro teď bylo lepší. „Mám podezření, že to budeš chtít udělat dřív, než se děti dostanou na svět. Taky musím najít nové kancelářské prostory pro své podnikání, protože pokud se přestěhuji do Toronta, pak i moje společnost. Ale nezapomeňme na klienta, se kterým jsem právě mluvila – i když bych tu smlouvu měla zrušit, protože by mi to ušetřilo trochu času – opravdu to nechci udělat. Na tu práci jsem se těšila.“

„Cello… kotě, hej, skončila jsi?“

Z místa, kde soustředila pohled na knoflíky jeho košile, zatímco se prodírala změtí myšlenek a pocitů, které ji většinu minulého měsíce nedávaly spát, vyletěla očima vzhůru. Jeho rozhovor s Tiffany to možná vytáhl na povrch, kdy byla ochotná něco říct, ale to neznamenalo, že to byla nová věc.

Nic z toho nebylo nové.

Všechen ten stres?

Nenechával ji v klidu.

„Skončila jsem?“ zeptala se odměřené.

Musel v tom slyšet varování, protože když se smíchem a široce rozevřenými pažemi přešel místnost, řekl: „Omlouvám se – špatná volba slov. Jen jsem chtěl říct, zda bych se do toho mohl vložit a říct pár věcí hned, nebo potřebuješ víc času, abys to ze sebe dostala ven… zbytek toho půvabného zmatku, který máš v hlavě?“

Zasekla se na tom, jak ji nazval půvabným zmatkem. Nebo měl na mysli její úzkost a stres, který právě vylila na hromadu, zatímco se díval?

Co na tom vůbec záleželo?

Nedostala možnost se zeptat, protože dřív, než stačila mrknout, uzavřel prostor mezi nimi a v další vteřině ji objal. Když se mu tváří zabořila do krku, silnými pažemi ji pevně sevřel. Zhluboka se nadechla a vdechovala jeho vůni, která ji uklidňovala. Tiché buch-buch-buch jeho srdce, které pod sebou cítila, když byli těsně u sebe, ji uklidňovalo o to víc.

To pro ni dělal.

Ve všech směrech.

I když byl život šílený.

Zatímco se svět kolem ní hroutil, představoval pevnou půdu pod nohama. Neochvějný sloup v hurikánu života. Bezpečné útočiště, kam se mohla, kdykoli to potřebovala, bez ohledu na důvod, uchýlit.

Políbil ji na temeno hlavy a zamumlal: „Chtěl jsem ti říct všechna řešení, která mám pro tyhle problémy připravené… ale vlastně mám jen jedinou otázku. Můžu se tě na ni zeptat?“

Odtáhla se od něj natolik, aby mohla zaklonit hlavu a dívat se na něj. Při pohledu na její úsměv, když řekla: „Tak se zeptej,“ se jen usmál

Ne, že by tušila, na co se chtěl zeptat.

Vždycky ji dokázal překvapit.

„Co kdybych to všechno dokázal? Co bys řekla potom?“

Zvedla obočí. „Všechno?“

„S minimálním nebo žádným úsilím z tvé strany. Nebo žádným, které ti sebere věci, které chceš nebo potřebuješ udělat, a čas, který máš pro sebe a nás. Co kdybych to dokázal?“

Nevěděla, zda to bylo možné.

Zatímco byla zticha, kdy zvažovala jeho slova, jeho sexy úsměv nepolevoval. Vždycky byl tak sebevědomý. To bylo jednou z věcí, které na něm zbožňovala nejvíc. Mezi sebevědomím a nafoukanou arogancí byla tenká hranice, ale on to zvládal dobře. Lépe než většina ostatních lidí.

„No?“ naléhal.

„Řekla bych, že ano. Pokud by se ti to všechno podařilo – všechno – ještě před narozením dětí, pak ano. Jen si nemyslím, že je to –“

Nedostala možnost říct cokoli dalšího a políbil ji. Drtivým, ale taky tak nádherně skvělým polibkem. Tak rychle, že jí to vyrazilo dech přímo z plic. Ztratila se v tvrdých tazích jeho rtů, které nutily ty její, aby mu je otevřela, aby jazykem klouzal po jejím vlastním a ovládal i to, jak reagovala na jeho polibek. Stejným způsobem mezi nimi přebíral kontrolu v posteli. Jeho polibek byl stejný a ona to zbožňovala.

Všechno.

Jeho celého.

Všechno to milovala.

„To jediné, co jsem potřeboval, bylo ano,“ zamumlal ji do rozechvělých rtů poté, co polibek zpomalil. „A teď tě vezmu do postele. Cestou buď zticha – někdo může být ještě vzhůru. Zní ti to dobře?“

Tehdy bylo říct ano snazší.

Jak by nemohla?

Nebyla si jistá, jak dokázala zůstat zticha, i když byli ukryti v bezpečí hlavní ložnice… ale zvládla to. Dobře, možná jen proto, že jakmile ji svlékl donaha a měl ji na kolenou uprostřed postele, do úst jí nacpal kalhotky, aby utlumil zvuky, které vydávala, zatímco ji zpracovával tělo, aby se vydalo na let k nebesům.

Výš a výš.

Zbožňovala mít ho mezi stehny.

To, jak jí držel tělo silnýma rukama dole a pojídal z ní, až se mu v sevření vzpínala boky a měla pocit, že jí srdce exploduje. Znal všechny způsoby, jak ji dohnat k šílenství ničím víc než švihnutím jazyka proti kundičce. Na tom, jak sténal, něco bylo. Na tom chraplavém zvuku, kterým vyjadřoval uznání, když měl na jazyku tu kyselou chuť jejího nebe.

A kdy ji konečně donutil udělat se? Když pak do ní vjel penisem tak hluboko? Bože. Miloval ji pomalými, ale tvrdými přírazy, které jí odnesly i to, co zbylo z jejího rozumu a citlivosti.

Jo.

Nelitovala, že mu řekla ano. Ani na vteřinu.

Nikdy toho nelitovala.