TF - 35. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

August

O sedm měsíců později…

Třiapůlletý Marcus Gian – i když mu všichni v rodině říkali Marc – zvedl hlavu z místa, kde s ní spočíval August na břiše. To, jak ho měla obrovské, teď bylo za hranicí pohodlí.

Dokázala spát stěží víc než pár hodin v kuse a pak si musela najít lepší polohu. Každých dvacet minut chodila čůrat, protože její dvě holčičky si myslely, že nejlepší zábavou je skákat po mámině močovém měchýři. A byla za hranicí toho, aby si v těhotenských šatech připadala roztomile. Ne, že by ji to zastavilo ve snaze tak vypadat.

„Jsi si jistá?“ zeptal se Marc.

Na dítě, které ještě ani nezačalo chodit do školky, byl neskutečně chytrý. A rychlý i v nohách. Nebylo žádného člena rodiny Guzzi, který by se ještě nenaučil dávat si pozor na to, co v jeho přítomnosti říkal, protože ten chlapec opakoval všechno. S dokonalou přesností. To, jak byl chytrý, bylo občas trochu podivné, ale synovce k smrti milovala. Víc, než by dokázala vysvětlit slovy.

„Jsem si jistá, že jsou tam jen dvě děti,“ řekla mu.

Marc našpulil rty. Při tom jí tak moc připomínal svého tátu, ale také jejího manžela, protože Bene byl Beniho jednovaječné dvojče. A pokud bylo na Marcovi kromě jeho mladé inteligence něco pozoruhodného, pak šlo o skutečnost, že se svému tátovi tak moc podobal a měl spoustu rysů mužů Guzzi. Od toho, jak zvedal obočí, když někomu nevěřil, až po to, jak se smál.

Byl to chlapec Guzzi.

Skrz na skrz.

„Vážně?“ zeptal se. „Protože si myslím, že jich je tam víc. Možná… tři.“

Při tom zvedl tři prsty.

August zamrkal. „Tři?“

„Čtyři?“

Chlapec nad jejím břichem široce roztáhl ruce a činy řekl to, co neřekla jeho slova.

„Dobře, to by stačilo,“ řekl Bene a s omluvným úsměvem ho od ní odtáhl. „Pořád se snaží přijít na to celou tu věc s dítětem v břiše, Aug. Omlouvám se.“

Pokrčila rameny. „To je v pořádku.“

A to bylo.

Neurazilo ji to.

Kromě toho se chlapec opravdu nemýlil. S tím, jak v posledních týdnech těhotenství vypadala, se cítila tak obrovská. Do konce cesty zbývaly jen čtyři týdny a už se těšila, až bude držet své holčičky v náručí.

Beni se na místě ní, vedle lehátka, na kterém se rozhodla povečeřet místo toho, aby seděla u velkého stolu se zbytkem rodiny – jejich týdenní návštěva se brzy chýlila ke konci – zazubil. „Nevypadáš tak velká.“

„Jen trochu velká, že?“

Bez zaváhání se přes lehátko naklonil, rukou jí spočinul na vrcholu bříška a ústa vyhledal její v pomalém polibku, kdy se při každém jeho hladovém doteku rozehřívala ještě víc.

„Jsi dokonalá,“ zamumlal jí do polibku.

No…

Jak se s ním mohla hádat?

Pak se ten teplý pocit, který se jí šířil tělem, soustředil přímo mezi nohy. Až na to, že to bylo rychlé. Nebo možná by byl lepším popisem šplouchnutí.

S pronikavým vysokým výkřikem se od něj od dalšího polibku odtáhla. „Beni?“

„Hmm?“

„Právě mi praskla voda.“

V sídle Guzzis nastal chaos.

Protože samozřejmě, že ano.

• • •

Lea a Lila Guzzi přišly na svět jeden večer v polovině října v kanadské nemocnici, kde celá jejich rodina čekala na chodbě, aby je přivítala. Augustina máma s tátou to stihli právě včas.

Každá z nich měla dvě a půl kila. Zdravé, jak jen mohly být, i když trochu předčasně narozené. Představovaly dokonalý mix mezi ní a Benim s mlhavýma tmavýma očima a černými kadeřemi.

Byla vyčerpaná.

Těhotenství bylo oproti porodu ničím.

Ale její svět byl úžasný.

Správně.

Všechno, co chtěla.