TF - 33. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

August

„Ona je rozhodně tvým divokým dítětem,“ řekla August své švagrové Ginevre.

Ta se v odpovědi zasmála, ani v nejmenším ji neurazilo Augustino pozorování jejího nejstaršího dítěte, Coraline.

„Za to obviňuji chlapce,“ odpověděla Ginevra s lehkým pokrčením ramen a při pohledu na svou čtyřletou dceru, jak běžela mezi jednotlivými tyčemi na opičí dráze, se zazubila. Úplně nahoře. Jako by se to dítě nebálo, že by mohlo uklouznout a spadnout. Zezdola se na svou sestru díval její dvouletý bratr Lev a byl v naprostém úžasu. Jako by plánoval, že bude tím dalším, kdo tam nahoře udělá přesně to samé. Jakmile přijde na to, jak. „Corrado a Les je nechají dělat si… cokoliv.“

Po Augustině pravici se druhá žena, která se k nim pro ten den připojila, lehce zasmála. Cara, její tchyně, měla předtím ten nápad, aby se vydali do parku, protože děti nedokázaly posedět na dost dlouho na to, aby si mohly dát v nedaleké restauraci pozdní snídani.

Potřebují prostě jen vybít trochu energie, řekla.

Nemýlila se.

Bylo také neuvěřitelně roztomilé, jak moc Cara Guzzi svou rodinu milovala. Nejen své syny, ne. Jejich manželky. I vnoučata, která jí dali. Všechny. Tchyně si vlastně jako jednu ze svých hlavních priorit stanovila ujistit se, že každá z manželek jejích pěti synů bude vědět, jak moc je všechny svým způsobem zbožňovala a cenila si jich. Obvykle tím, že se ženami trávila individuální čas způsobem, který byl specifický pro něco, co je bavilo.

Co se August týče, Cara si nikdy nenechala ujít jedinou věc, která byla zveřejněna s jejím jménem. Vždycky byla jednou z prvních lidí, kteří ji blahopřáli a vždy si chtěla promluvit o jejích článcích a úspěších a jít při tom do hloubky. Protože se o ni zajímala a chtěla, aby to snacha věděla. Také spolu sdílely lásku k beletrii a pravidelně sledovaly, co ta druhá četla a co si o knize myslela.

Pokud něco, August to ukázalo, že Cara byla víc než jen tchyně. Byla také někým, koho považovala za kamarádku. Jednu ze svých nejlepších.

„Slovo ne neexistuje, hmm?“ zeptala se Cara a stále se na Ginevru usmívala.

„V našem domě očividně ne.“

Cara jen zavrtěla hlavou, stále zdánlivě pobavená, a kolem ramen si upravila kašmírový šátek. Pak vrátila pozornost zpátky na hrající si děti a řekla: „Není špatné nechat děti, aby si našly své vlastní hranice. Existuje však mnoho případů, kdy stanovení hranic může vést ke špatným věcem. Necháme je najít je a poznat bezpečí tím, že budou svět zkoumat, nebo je raději budeme přehnaně chránit k jejich možné škodě? To je něco k zamyšlení.“

„Pravda. Což Alessio rád říká a Corrado samozřejmě souhlasí. Někdy mě to k smrti děsí,“ odpověděla Ginevra a kývla k dceři, která se právě vydala na druhou cestu přes vrchol opičí dráhy. „Jako teď… Coraline, buď tam nahoře opatrná!“ A pak, tiše, dodala: „Dostanu z toho zatracený infarkt.“

„Dobře, mami!“

Parkem se nesla sladká, nevzrušená odpověď čtyřletého dítě. Malý Lev stále pozoroval svou sestru, jako by pro něj byla jeho dnešním hrdinou. August to přimělo zamyslet se nad tím, co Cara řekla o dětech, které našly své vlastní hranice prostřednictvím zkoumání. Dávalo to smysl – do jisté míry – zejména tehdy, když chlapec, který sledoval svou velkou sestru, právě zjistil, že když přijde na opičí dráhu, není se čeho bát.

Vzhledem k tomu, že když na ni poprvé vylezla, brečel a očividně chtěl, aby se vrátila dolů, kde si myslel, že to bylo bezpečné. Nebo to August předpokládala.

Kdo věděl, co si děti myslely?

Nebo miminka.

Když už jsme u toho…

Najednou se přistihla u toho, že bylo mnohem těžší sedět na lavičce mezi Carou a Ginevrou, když jí v kabelce na zemi ležel těhotenský test – vlastně hned několik –, které si udělala. Tři testy, aby byla přesná. Jeden za každý den, kdy byla v New Yorku na návštěvě u své a Beniho rodiny.

„Jak se mají tvá máma s tátou?“ zeptala se Cara po jejím boku.

Spolkla knedlík, který se jí vytvořil v krku, a řekla: „Dobře. Zítra chtějí vyrazit na večeři, a protože jsi ve městě… Máma říkala, že pozvání je otevřené a pokud chceš, můžeš se k nám připojit.“

Cara se rozzářila. „Samozřejmě. Už je to příliš dlouho, co jsem je viděla. A protože jsou jedni z mála tchánů, které mám… snažím se udělat si čas, víš?“

Věděla to moc dobře.

August občas musela přemýšlet, jak si Cara našla čas sama pro sebe, když ho tolik trávila se všemi ostatními. Ale znovu, možná to bylo místo, kde žena našla nejvíce štěstí a klidu. Rodina byla něco, co drželi Guzzis v nejvyšší úctě. Bez omluv, úsilí na ni bylo vynakládáno doslova na krev. A dokonce i ti, kteří se do rodiny dostali díky manželství, jako byli její rodiče.

„Takže, kdy ty a Beni vůbec nastoupíte do tohoto vlaku?“ zeptala se Ginevra. Otázka přišla z čista jasna, bez jakéhokoli varování.

„Jakého vlaku?“

Ginevra se zazubila, až ukázala bílé zuby. „Děti. Miminka.“

Pane Bože.

Je to tady…

Očividně musela mít ve tváři jasně vepsanou paniku, protože švagrová se rychle natáhla a přes úzké džíny, které si ráno oblékla, ji stiskla koleno. Mohla by je nosit, dokud ještě mohla, ne? Dobře, existovalo nějaké roztomilé těhotenské oblečení, které by si pak pravděpodobně mohla pořídit.

„Jen jsem si dělala srandu!“ řekla Ginevra a úsměv nahradily sebevýčitky. „Omlouvám se. Vím, že se opravdu soustředíš na práci a máš toho tolik. Nechtěla jsem –“

„Myslím, že jsem těhotná,“ vyhrkla August.

Tak.

Řekla to.

Nebylo to však poprvé. Řekla to své mámě, když seděla na letišti, kde si udělala první těhotenský test. Ne, že by to chtěla udržet v tajnosti, ale byla to jedna z těch věcí… jak přesně by to měla uvést?

Nevěděla.

Takže to prostě řekla.

Odpovědí se od obou žen, které seděly na lavičce po jejích bocích, stalo ticho. To mělo za příčinu, že se August zhluboka nadechla a pak řekla: „Takže jo, je to teď skutečná věc.“

„Myslíš?“ zeptala se Cara tiše. Tón hlasu měla laskavý a vřelý.

Jako vždycky.

„Pořád si říkám, že myslím,“ odpověděla August.

„Ale?“

Tehdy to byla Ginevra, kdo ji povzbudil, aby pokračovala.

August zrůžověly tváře, rty se jí s úsměvem rozšířily díky nervóznímu štěstí. „Tři pozitivní těhotenské testy… asi bych už neměla používat slovo myslím, že?“

Další slova zakryl Ginevřin smích. „Rozhodně ne.“

Z druhé strany se natáhla Cara, aby ji jednou rukou objala a přitáhla si ji k sobě blíž. Byla v tom cítit láska. „Je to čerstvá věc? Jak dlouho jsi –“

„Tak čerstvá, že jsem to ani neřekla Benimu.“

Objetí tchyně ani trochu nepovolilo. „Ani náznakem?“

„Začalo mi to docházet, když jsem odjížděla sem. I on spěchal. Prostě… nepřišlo mi to jako správný čas. A oba jsme zaneprázdněni, víš? Nikdy se svou prací nekončím a on se stále pohybuje od jedné věci k druhé s Chic –“

„Mmm,“ vložila se do toho Cara a zastavila ji dřív, než mohla vyhrknout jméno zločinecké organizace, ke které se její manžel přidal. Stále se učila, jak být mafiánskou manželkou, kterou pro Beniho potřebovala být. Občas to nebylo snadné. „To udrží člověka na nohou a v pohybu po dlouhou dobu. Obávám se, že to nebude jednodušší. Jednoduše se naučí, jak to zvládat lépe.“

August si těžce povzdechla. „Nejdřív jsem si myslela, že tohle – dítě – by věci jen zhoršilo. Už tak jsme na tom časově šíleně… občas trávíme celé týdny daleko jeden od druhého. Ale jsem taky tak šťastná. K smrti vyděšená, ale šťastná.“

Cara ji objala pevněji.

August to opravdu potřebovala.

Dokonce se přidala i Ginevra. Park zabarvil jejich smích a odvál všechny Augustiny starosti pryč. Každopádně pro tuhle chvíli.

„Bude to skvělé,“ ujistila ji Cara.

„Bude,“ souhlasila Ginevra.

Jo.

Část August věděla, že to byla pravda. Samozřejmě, že byla. Jak by to nemohlo být úžasné a dokonalé? Dítě stvořené z lásky s mužem jejích snů?

Teď mu to prostě jen musela říct.

Ale jak?

A kdy?