TF - 30. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Beni

„Beni?“

Po cvaknutí zavírajících se dveří se ozvalo zavolání jeho jména. Na manželčinu otázku neodpověděl, stále doufal, že by ji mohl překvapit, i když to vypadalo, že kdykoli byl nablízku, vždycky to věděla.

„Musím končit. August se vrátila,“ řekl svému dvojčeti.

Bene se do telefonu zasmál. „Jo, tak to tě raději nechám jít. Nechtěl bys slyšet, co bude dál, co?“

„Naser si, člověče.“

Beneho smích mu zněl v uchu ještě dlouho poté, co hovor zavěsil a odhodil telefon na noční stolek. Bratrovi stále volal každý den – nebo i častěji, pokud měl čas. Jinak, pokud si neudělal čas svému dvojčeti zavolat, pak rozhodně zavolal Bene. Ten kretén by dokázal telefon uvařit stejně jako každá žena, která byla stíhačkou. Ne, že by se mu to odvážil říct.

Ale jak byznys narůstal a mafie měla v jeho životě vyšší prioritu, jeho cesty do Toronta byly v průběhu let čím dál sporadičtější. Opravdu pochopil všechna ta varování, která od táty dostal. Gian se snažil, aby všichni uznávali a respektovali oběti, kteří mafiáni museli udělat.

Ano, měli bohatství.

Privilegia.

Byli děsiví.

Také zbožňovaní.

Ale také toho obětovali víc, než by kdo věděl, že toho obětovali. Ne, že by kohokoli zajímalo poslouchat jejich stížnosti, protože záleželo na tom na konci dne, když byli jen zločinci?

Jo, Beni to konečně pochopil.

Řekl by to tátovi, ale pak by se Gian dostal do jednoho ze svých, já jsem ti to říkal, a to nikdo nepotřeboval. Hlavně ne on. Kromě toho si myslel, že to byla jedna z těch lekcí, které poté, co se je naučil, opravdu nepotřebovaly další diskusi. Prostě jen… byly.

„Beni, jsi doma?“ zeptala se jeho žena do tichého domu. Po schodišti se nesly její kroky.

Odolal nutkání ji odpovědět, už jen proto, že teď už byla stejně blíž k tomu, aby ho našla. Ne, že by se chtěl schovat, ale když se vrátil ze služební cesty, zamířil rovnou do jejich ložnice, aby vyprázdnil tašku. Ale postel vypadala tak zatraceně dobře, že se na ni odvážil posadit se a to další, co věděl, bylo to, že ležel na zádech, s rukama za hlavou a zíral do stropu.

Připravený usnout.

Skoro.

Na jeho posteli něco bylo. Na posteli, kterou sdílel se svou ženou.

A jejich domově. Místo v Melrose koupili o něco víc než před rokem. Jistě, v podkrovním bytě se jim žilo dobře, ale nemohl popřít, že na celé té věci s domem bylo něco přitažlivého. Domě se zahradou, oploceným pozemkem a na tom, jak se August rozzářila, když navrhl, aby si začali rozhlížet po nemovitostech.

Každopádně.

Ať to bylo cokoliv, tohle na něj volalo jménem až do doby, než se tu ocitl a byl šťastný. Co dalšího bylo potřeba říct?

„Nemohl jsi mi odpovědět nebo co?“ ozval se ze dveří ložnice její sladký hlas.

Zvedl hlavu natolik, aby ji dostal do zorného pole, nabídl jí jeden ze svých typických úsměvů a odpověděl: „Myslel jsem, že by se ti mohlo líbit hledání pokladu, to je celé.“

Když v odpovědi zvedla jedno obočí, v tmavých očích se jí zajiskřilo. „Ach? A co je to za poklad?“

Mohl říct spoustu věcí.

Lepších věcí.

Místo toho jeho chytráckých úst vyšlo tohle: „Poklad v mých kalhotách, zlato. Očividně. Buďme skuteční, oba víme, proč ses za mě provdala.“

Stále byl hloupý.

Až příliš se bavil.

Alespoň měl manželku, které to nevadilo a nechala ho být tak hloupým, jak jen chtěl být. Její smích byl jediným varováním, které dostal, a pak po něm mrskla kabelkou. Stěží se mu podařilo tu koženou věc zachytit, aby ho nezasáhla přímo do obličeje. Odhodil ji stranou a zjistil, že už po něm šla ona.

Otevřel náruč, a když na něj v posteli dopadla, zachytil ji. Okamžitě se z nich stala spleť končetin a žhavých polibků, díky nimž zapomněl, jak unavený byl jen před hodinou, když si do postele vlezl poprvé. Ne, že by se kvůli tomu zlobil.

Nebo si stěžoval.

Rty a čelist mu posela sladkými polibky. Prsty s čerstvou manikúrou mu škádlivě přejela proti tepu v krku, kde tlukot srdce prozrazoval pravdu o tom, co přesně s ním dělala. Ne, že by dokázal skrýt délku erekce, jakmile je na posteli převalil. Byl pevně usazený přímo mezi jejími doširoka rozevřenými stehny, tiskl se jí ke středu, a jazykem jí zajel do pootevřené rty, aby ji znovu ochutnal. Ložnici naplnilo její tiché zasténání.

„Chyběla jsi mi,“ řekl jí a odtáhl se tak daleko, aby na ni mohl podívat.

Někdy to chtěl.

Prostě se na ni jen podívat.

Byla dokonalá.

Naprosto celá jeho.

Co víc si mohl přát?

Skrz spuštěné řasy ho sledovala hnědýma očima. „Myslím, že moc dobře víš, že jsi mi taky chyběl.“

„I tak mi to stále můžeš říct.“

„Jako bych potřebovala přiživovat tvé ego víc, než už ho pan Poklad v mých kalhotách má.“

Neubránil se smíchu.

A kurva, byl to skvělý pocit.

„Ale byla to lež?“ zeptal se s úsměvem.

Jen zavrtěla hlavou. „Jsi příšerný a nehodlám tě podporovat v takovém nesmyslu. Věř mi, že jsem se poučila. A pro pořádek, tvůj pták byl jen částí důvodu, proč jsem se za tebe provdala.“

Dobře, chvilku počkat…

„Jaký byl další důvod?“

Mrkla a stejně rychle, jako je převalil, aby byl nahoře, jejich pozici změnila. Ale pak z něj taky slezla!

„Kam jdeš?“ zeptal se, napůl v rozpacích, jak vysoko mu zněl hlas, když zíral na to, jak mizela v připojené koupelně. Prostě ho tam nechala se zuřivou tvrdostí, jako by se o to mohl postarat sám a kurva ne. „August!“

„Musím čůrat!“

„Ach.“

Pak zmlkl.

Zatímco na záchodě vyřizovala své záležitosti, slyšel, jak se zeptala: „Jaká byla cesta?“

„Dobrá. Theo uzavřel dohodu. Ne, že bych čekal cokoli jiného. Čekáme na telefonát, abychom potvrdili nějaké termíny, a spustíme běh.“

„Hmh. Dobře. Správně?“

„Jo, to je skvělé, zlato.“

To byl rozsah celého rozhovoru. Na nic víc netlačila, ani když vyšla ven z koupelny a osušila si ruce do jednoho z jejich bílých ručníků. Co se týče jeho práci a mafie, nikdy se neptala na více podrobností, než jaké uvedl, i když občas věděl, že by chtěla. Zároveň oceňoval, že to nedělala.

„Takže,“ protáhla a když odhodila ručník na noční stolek a naklonila se přes něj na posteli, dráždivý úsměv se jí vrátil. „Kdy znovu odjíždíš?“

„Kdykoli.“

Zašklebila se. „Opravdu?“

„Kdykoli tenhle měsíc.“

„Pořád platí to, že se mnou jedeš do New Yorku za mými rodiči?“

„Budu se snažit,“ odpověděl.

Bylo to to nejlepší, co mohl udělat.

„Dokud se budeš snažit, je to to, na čem mi záleží,“ zašeptala.

Pak byla zpátky v posteli. S ním. Zavinutá jeho v náručí. Přijímala každý jeho polibek. Nechala ho, aby ji svlékl, aby si mohl vlézt mezi nebe, kterým byla její stehna, a milovat ji tak, jak to uměl nejlépe. Dělat to způsobem, při kterém oba viděli Boha.

Sračky nebyly vždycky skvělé.

Stále to však bylo dokonalé.

Jak řekla August… na tom záleželo.