Jude - 29. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Lila

Výkřiky se mi derou z hrdla jako břitvy. Přehlušují všechny ostatní zvuky, jak kopu a mlátím sebou, ale i tak slyším Pecherovo sípání, jak ke mě postupuje. Vedle něj si jeho groteskní syn znovu olizuje rty. V jejich chtíči vystupuje do popředí jejich rodinná podobnost.

Zvedá se mi žaludek. Bojuju s tím, abych se nepozvracela, i když si uvědomuju, že bych tím mohla získat pár vteřin, než dojde k nevyhnutelnému.

„Ne!“ Nepřestávám křičet. Napínám nohy, abych zasáhla cíl, ale oni dva zůstávají těsně mimo dosah. Pecherův syn kývne na někoho stranou a ostrý úder do ledviny přeruší můj výkřik bolesti. Nevolnost se znovu vrací.

„Ty jsi tak hloupá,“ ušklíbne se syn. „Co si myslíš, že dokážeš?“

Zatímco se snažím zůstat při vědomí, můj zrak přistane na délce jeho erekce, která se mu rýsuje skrz kalhoty. Znovu se mi obrátí žaludek. Užívá si můj strach. Vzrušuje je to.

Přinutím se, abych se nehýbala. Pokusím se normálně dýchat. Mít v posledních chvílích svého života trochu důstojnosti. Nedávat jim to, co chtějí.

Náhlé bouchnutí, přicházející odněkud zvenčí, vyděsí Pechera i jeho syna. Trhnou sebou a otočí se směrem k hluku. Spolknu přidušený výkřik – spíše úlevy – když mě naposledy zkontrolují, aby se ujistili, že nikam neodejdu, a vyběhnou z místnosti.

Jsem sama. Na jak dlouho, kdo ví. Ale spustili mě právě tak, že se nohama pevně dotýkám země. Zoufale se podívám na hák, pokouším se z něj seskočit, ale nedokážu vyskočit dost vysoko. Zběsile přemýšlím, co bych mohla udělat, abych se odsud dostala.

Pak mi to dojde. Nůž, kterým jsem Pecherovi podřízla hrdlo.

Zatočí se mi hlava nadějí, když si uvědomím, že mám na sobě stejné boty jako tenkrát. Nůž Ka-Bar mám stále uvázaný na tkaničce, zamaskovaný natolik, že si ho nevšimli.

Teď jen, jak se k němu dostat.

Protože nemohu dosáhnout dolů k nohám, abych nůž z boty vytáhla, bude muset bota přijít až k mým rukám.

Říkám si, že se to moc neliší od sklapovaček na hrazdě. Jen je to trochu těžší.

Zhluboka se nadechnu, udělám jeden pokusný výkop a přitáhnu si kolena k hrudníku. Břišní svaly se mi zatínají a já cítím svaly pod kůží. Říkám si, že jsem silná. Že to zvládnu.

Spustím nohy zpátky na zem. Pak se znovu zhluboka nadechnu, vyhoupnu se spodní částí těla nahoru a zároveň zatnu břišní svaly, zatímco se bicepsy vytáhnu nahoru.

Dostanu se dostatečně vysoko, ale mířím špatně a ztrácím šanci nůž uchopit.

Budu se muset vytáhnout nahoru, aniž bych se tak prudce rozmáchla. Potřebuju čas, aby se mi prsty odlepily od země. Zavřu oči a promyslím si pohyby, které budu muset udělat.

Zkusím to znovu.

Zatnout břišní svaly, zhoupnout se nahoru, zvednout se bicepsem. Tentokrát to načasuju tak, aby se mi sotva podařilo zaháknout jednu nohu za paži a udržet se v pozici. Spoutanými zápěstími mi projede bolest, zatnu zuby.

S námahou zaháknu jeden prst do kroužku na rukojeti nože. Vytáhnu ho, ale málem ho upustím. Srdce mi vyskočí až do krku a na okamžik se mi zatočí hlava. Roztřeseně manévruji malou čepelí dozadu, aby se ostrá hrana opřela o provaz, který mi svazuje zápěstí. Piluji, jak nejsilněji umím, sem a tam.

Výkřiky a hlasité rány zvenčí ve mně vyvolávají strach a já tlačím silněji, pracuji rychleji. Konečně se provaz roztřepí a pak se přetrhne.

Padám z háku na podlahu, zůstanu rozpláclá na zádech.

Náraz ze mě vyrazí dech. Ležím tam a nemůžu se nadechnout, bolest mnou prostupuje. Na několik vteřin se zděšeně bojím, že jsem si zlomila páteř. Nasaju nepatrné množství vzduchu, sípavě ho vydechnu a zkusím to znovu. Panika, kterou cítím z hluku venku, mi nepomáhá.

Ozve se další výkřik, tentokrát hlasitější. Naštvaný. Hrubá ruka mě chytne za límec košile a vytáhne mě na nohy.

„Lilo!“

Judeův hlas zní daleko, v dlouhém tunelu, ale je to on. Vím to. Nasaju ještě trochu vzduchu a pak v divokém předsevzetí sevřu jednu ruku v pěst a vrazím ostrý loket do něčeho, co, jak doufám, je břicho toho, kdo mě drží. Překvapené vydechnutí mi dává najevo, že jsem zasáhla cíl. V pěsti mám stále nůž a čepel se mi trochu zařízne do dlaně, když se otočím a mrsknu s ní po dotyčném. Přitisknu mu botu na holeň, a co nejsilněji škrábnu patou dolů. Pořád jsem slabá, ale bolí ho to dost na to, abych ho rozptýlila, a pak mu nůž zasadím do břicha a vytáhnu ho.

Nůž je malý. Nemůže se dostat hluboko. Ale způsobuje škody. Muž uvolní sevření a vyjekne, když se druhou rukou chytá za břicho.

Ozve se výstřel.

„Jude!“ Snažím se křičet, ale pořád nemám dost dechu. Odtrhnu se od muže a prchám ke dveřím. Na druhé straně stojí Jude. Stojí čelem ke mně, Pecher a jeho syn jsou zády. Jude drží v ruce zbraň.

„Ne –“ říká, ale já už letím k nim. Nejdřív se dostanu k Pecherovu synovi a skočím mu na záda.

„Budeš vypadat jako tvůj táta ve více ohledech,“ zasyčím a přiložím mu nůž ke krku.

Zařve a chytne mě za ruce. Je silnější než já, ale překvapení je na mé straně. Drápe mi po předloktích, ale já vezmu nůž do druhé ruky, vrazím mu ho do hřbetu ruky, a co nejsilněji s ním zatočím. Koutkem oka zahlédnu pohyb. Jude a Pecher. Nevím, co se děje, kdo vyhrává. Jediné, co vím, je, že ho musím sundat.

Za námi se ozve náraz. Třetí muž, ten, kterého jsem bodla do břicha, se řítí k nám. Další výstřel. Najednou mi znecitliví levá noha. Pak dva hlasitější výstřely v rychlé palbě.

„Lilo!“

Mé vnitřnosti se mění v úlevnou kaši. Beast. To je Beast. Lordi.

„Tady! Pomoc!“ Křičím.

Jude drží Pechera na zemi. Lordi vtrhnou do místnosti s vytasenými zbraněmi. Obklopí oba muže. Jeden z nich mě strhne ze syna. Jude se postaví a ustupuje.

„Jsi v pořádku, děvče?“ Thornův teplý hlas ke mně dolehne, když mě pokládá na zem. Když se moje levá noha dotkne země, nohu mi prořízne blesk.

„Do prdele!“ Syknu a podívám se dolů. Přes džíny mi prosakuje krev. „Sakra, to bolí.“

„Je postřelená?“ Jude vyštěkne a v mžiku je u mě.

Thorn mžourá na ránu. „Máš štěstí,“ řekne mi. „Vypadá to na malý kalibr.“

„Do prdele.“ Jude se zadívá na zbraň ve své ruce a pak na mě. „Střelil jsem tě, Liles.“

„Nemyslel jsi to vážně,“ vyhrknu. A o vteřinu později: „Doufám.“

Jude vyprskne smíchy. Vezme mě od Thorna, dá mi ruku kolem ramen a vede mě ven.

Třesu se, bolest v noze se každou vteřinou stupňuje. Usilovně se soustředím na to, abych neztratila rovnováhu a Jude mě nemusel nést. „Jak jsi mě našel?“ Podaří se mi ho zeptat, zatímco kulhám.

„Na dálnici jsem zastavil projíždějící náklaďák. Naštěstí tady nejezdí moc limuzín. Trochu vyčnívali.“

„Co se stane s…“ Odmlčím se a gestem ukážu na Pechera a ostatní.

Jude se tváří vážně. „Myslím, že to víš.“

„Jo, asi jo.“

Hlava se mi trochu zamotá. Můj mozek má potíže s tím, aby si uvědomil, co všechno se stalo. A taky to, že nedlouho poté, co s Judem odjedeme z tohoto místa, budou Pecher, jeho syn i ostatní mrtví.

Ulevilo se mi. Ale taky jsem strašně, strašně unavená.

Při chůzi se mi trochu prolamuje noha. Jude se na mě podívá, v očích má obavy. „Bolí tě to hodně?“

„Už je to lepší.“

Nakloní se ke mně a dá mi jemný polibek na temeno hlavy. „Vezmeme tě zpátky do klubovny,“ řekne. „Nejspíš to bude muset stačit, dokud tě Smiley nedá do pořádku, ale zavoláme mu předem.“

Když vyjdeme před benzínku, Jude mě nasměruje k pickupu, který jsem nikdy předtím neviděla.

„Kde je majitel toho náklaďáku?“ Ptám se.

Jude pokrčí rameny. „Nejspíš někde u dálnice číslo sedm, jde zpátky k městu. Kdo ví? Možná ho dokonce chytíme na zpáteční cestě. Svezeme ho.“