TF - 29. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

August

Poslední půlhodinu, kdy byla August v kanceláři, si vždy užívala čas, který měla o samotě. Nebo obvykle to tak bylo. Měla tendenci strávit těch třicet minut procházením všech schůzek, které měla sjednané na druhý den, nebo reorganizací něčeho… nikdy nedokázala nic nechat jen tak být nebo dávat věci na to samé místo na příliš dlouhou dobu, než zatoužila po změně.

A ani její stůl nepředstavoval výjimkou z pravidla.

Proto ji asistentka našla obklopenou nepořádkem, který sama vyrobila a který se skládal hlavně z nejrůznějších věcí, které vyndala ze stolu a odložila na podlahu, aby si svůj pracovní prostor nově přestavěla.

Danielle při tom pohledu nemrkla ani řasou. Už na to byla zvyklá. „Dobře, chtěla jsem se zeptat, jestli jsi zaneprázdněná, ale…“

August zvedla skleněnou misku, kterou používala na mátové bonbóny a se smíchem se narovnala do plné výšky. „V tuhle denní dobu nejsem o nic zaneprázdněnější než obvykle. Co se děje?“

„Ehm, jen schůzka na poslední chvíli. Zapomněla jsem se o ní zmínit a –“

„S kým?“

Protože to bylo to jediné, na čem August záleželo.

Danielle se jen usmála. „Bude tu za dvě minuty.“

To neodpovědělo na její otázku. August postavila skleněnou mísu na okraj stolu, kde bude snáze přístupná komukoli na druhé straně – a méně jí samotné, protože opravdu potřebovala snížit spotřebu cukru – a otočila se, aby přesně to asistentce řekla.

Dívka však už byla pryč.

Puf.

Jako by se v kanceláři vůbec neobjevila. Co se dělo?

Tohle se Danielle vůbec nepodobalo. Jako její asistentka tu pracovala jen pár měsíců – poslední dívka se nakonec vrátila na vysokou, když během stáže v Manic Media zjistila, že média pro její záběr nepředstavovala to nejlepší místo.

Svým způsobem se jí po ní stýskalo.

Také však měla Danielle ráda.

Obvykle.

Natáhla se na bílém stole na místo, kde obvykle spočíval telefon, a měla v úmyslu Danielle zavolat, aby se vrátila do kanceláře, ale se zavrtěním hlavy se zastavila. Telefon stále ležel na podlaze a čekal na to, až dostane na stole nové místo. A odpojila ho, aby se z drátů nestal další bordel, který by musela zvládnout.

Jen další den v kanceláři.

Nic nového k vidění.

„Něco je špatně, zlato?“

Při novém – a zcela nečekaném – hlasu se otočila na patách a ve dveřích kanceláře našla muže, který se o ně opíral. Muže, který by tam neměl být. Ne, že by se jí nelíbil pohled na Beniho, jak se usmíval, protože se jí líbil. Víc, než by kdy věděl. V kožené bundě a tmavých džínách z něho křičela zábava, o které věděla, že by mohla přijít, a nic nebylo lepší než to.

Také neměl být v zemi.

„Co tady děláš?“ zeptala se.

S mrknutím pokrčil jedním ramenem, vešel do kanceláře dál a zabouchl za sebou dveře. Při tom se ani neohlédl přes rameno. „Dělám si čas, August, to je celé.“

„Čas na co?“

„Na nás.“

Řekl to, jako by to mělo být zřejmé.

Možná bylo.

Stále na něj trochu zírala a vpíjela ho do sebe pohledem, protože tohle bylo poprvé, co ho po dvou týdnech viděla. Jasně, povídali si v noci, zatímco volal z čísla, které neznala. Tyto desetiminutové telefonáty však nestačily k uspokojení potřeby po manželovi. Ne, že by mu to kdy řekla.

Nechtěla, aby měl pocit, že si musí vybírat mezi nimi a svou prací. To jí ostatně taky nikdy neudělal.

„Tak jen abych ti doplnil informace,“ řekl, když popadl za šňůrku na okenních žaluzií její kanceláře a otočil je, aby zakryl výhled zvenčí. „V Chicagu mám jen pár hodin. Nikdo by ani neměl vědět, že jsme tady, než zase vyrazíme pryč. Podařilo se mi utéct, dokud jsem měl příležitost… a jsem tady.“

Pohledem byl zpátky na ní.

Horkým.

Odhodlaným.

Plným chtíče.

Chtíč, který se mu odrážel v očích, poznala. Když k ní přistoupil blíž, nemusel říkat, co cítil nebo co potřeboval. Cítila to v každém jeho kroku, v tom, jak se po ní natahoval, když byl dostatečně blízko, a jak v okamžiku, kdy ji měl v náručí, vyzařoval z jeho aury přímo do té její.

Rty zachytil její, jistýma a vědoucnýma rukama ji klouzal po copáncích a po zádech. Pohyb jeho jazyka proti švu úst ji přiměl, aby pro něj rozevřela rty dřív, než o to vůbec mohl požádat.

Ale znovu, možná, že to byla jeho žádost.

Měla další otázky.

Kdy skončí jeho pracovní cesta? Jak dlouho budou spolu, než bude muset jeden z nich znovu kvůli něčemu odjet? Zpomalí někdy jejich život?

Ale polibkem ji umlčel.

Ty myšlenky přetrhl a místo toho je nahradil hladem, který kdykoli mu byla nablízku, nikdy příliš nevyhasl. Stejně jako ji vzplanula bolest mezi stehny, která se nedala zmírnit, ani když ji zvedl na stůl.

„Otevři se,“ zavrčel ji do rtů.

Zazubila se, ale udělala, co řekl, a roztáhla stehna, aby mezi ně mohl vstoupit. Dřív, než stačila mrknout, ji vyhrnul sukni výš a hedvábnou látku tak zmačkal. Bez jakékoli starostlivosti.

Ne, že by jí to vadilo.

Už si rozepínal opasek.

Jeho netrpělivost ji rozesmála.

„Přišel jsi sem jen na jednu rychlovku, co?“ zeptala se.

Sevřel ji za bradu a zaklonil jí hlavu dozadu, takže se mu byla nucena dívat do očí. Sklonil se a přímo na rty ji vtiskl sladký polibek a pak další. „Ty to kurva víš, zlato. Chyběla jsi mi – a tohle – celé týdny. Teď sklapni a nech mě, ať tě ošukám, dokud mám příležitost.“

Nevyčítala mu to.

Ani trochu.

Jakmile měl ruce mezi jejími stehny a stahoval jí dolů kalhotky, věděla, že tohle byl nejlepší způsob, jak ukončit její pracovní den. Rozhodně to nebylo tak, jak očekávala, že skončí, ale tohle bylo také skvělé.

Jakmile kalhotky někam odhodil – na podlahu, na stůl, záleželo na tom? – byl zpátky mezi jejíma nohama. Políbil ji a prsty pracoval na mokrém, dychtivém masu. Stačilo tak málo, aby ji dostal tam, kam chtěl a celou pobláznil.

Její tělo znal. Jako by šlo o nástroj vyrobený přímo pro něj.

Během pouhých minut ji nechal zpívat své jméno, do polibku zachytil každé její bezdeché zasténání, aby ty zvuky utlumil. Palcem si přitom pohrával s jejím klitorisem a naplnil ji prsty. Tah, pak zkroucení prstů, další zakroužení palce a… Bože, byla připravena se rozpadnout.

Přímo na svém stole. Otevřená pro něj. Rozhodně to nebyl její obvyklý pracovní den.

„Tam… přímo tam,“ zalapala po dechu. Když se jí do úst vědoucně ušklíbl, rychle v ní narůstal orgasmus. „Neopovažuj se přestat –“

„Nikdy nepřestanu,“ zamumlal. „Dej mi to. Udělej se pro mě. Chci to.“

Udělala se.

Zcela se v něm ztratila.

Stěží stihla pocítit ztrátu jeho ruky mezi stehny a už se vpasoval do její horké, vlhké štěrbiny. Znovu ji sevřel za bradu, ale teď o něco níže. Zatímco ji bral, držel ji hlavu zakloněnou, aby se na něj dívala. Jeden palec po druhém, až ho byla plná, celá se chvěla a snažila se držet okraje stolu, aby získala alespoň nějakou oporu.

Žádnou nenašla.

Taky ji takhle šukal. Šíleně a divoce. V její kanceláři se zavřenými dveřmi, kdy skrývala všechny své zvuky, aby nikdo nevěděl, co se dělo za zataženými roletami. Vždycky musel dělat věci zábavné… dokonce i sex.

Bylo to tak nějak dokonalé.

Opravdu ho milovala.