TF - 23. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Bene

Deset minut.

To bylo to jediné, co Benemu zbývalo, než se dostane do bytu. Mohl by to stihnout za osm minut, pokud by byl ochotný překročit rychlostní limit o něco víc, než už ho překračoval, ale usoudil, že… vzhledem ke všem okolnostem bylo lepší neriskovat.

Vanně nevolal ani neposlal textovou zprávu. Ani ona mu nevolala ani nenapsala. Možná si prostě jen nechtěl zkazit překvapení, než se vrátí domů, nebo to mohlo být tím, že chtěl, aby mu řekla přímo ze svých rtů, jakého pohlaví dítě bylo, když už u toho nemohl být osobně, aby to slyšel z první ruky spolu s ní.

Nemluvě o tom, že po celém dni jednání s rozmazleným Capem, kterému bylo dovoleno pokračovat ve svých nesmyslech o něco déle, než by bylo umožněno komukoli jinému, byl připravený být doma. Se svou dívkou… vždycky s ní. Ona byla tím, kdo za to všechno stál.

Zítra by mohl zavolat tátovi a říct mu, aby se s Capo na východní straně tentokrát někdo skutečně vypořádal, protože varování, hrozby a ten malý trest, který za své chování dostal už dřív, toho blázna neodradilo, aby dál působil problémy se sousedícím mužem Guzzi. Takové malichernosti nemohli tolerovat, protože to vždy vedlo k něčemu špatnému.

Ale ne dneska.

Tohle hodlal řešit až zítra.

Měli čas.

Šest minut, pomyslel si, když projel na oranžovou, která se mohla každou zkurvenou vteřinou změnit v červenou. Hezká malá kamera na semaforech mohla zachytit jeho poznávací značku a pak mu poštou poslat pokutový lístek, ale protože to stihl dřív, než naskočila červená… vyhrál.

Právě zahnul ke svému bloku, když se z reproduktorů jeho červeného Lamba začalo ozývat vyzvánění. Sám pro sebe zaklel. Nedal ani automatickému systému příležitost říct mu, kdo volá, a zamumlal: „Přijmout.“

Vteřinu poté, co zapraskaly reproduktory, vůz zaplnil známý hlas. „Bene – ahoj.“

„Marcusi.“

„Právě jsem dorazil domů. Myslel jsem, že bych měl zavolat a –“

Jako první chtěl Marcusovi něco říct.

„Děkuji, že jsi dneska zašel na kliniku, ale pokud víš, jakého pohlaví dítěte je a řekneš mi to dřív, než to bude moci udělat ona, přísahám bohu, chlape, zajedu až k tobě, jen abych tě kurva zmlátil do bezvědomí.“

Z druhé strany se ozývalo ticho.

Potom se Marcus uchechtl.

„To je fér,“ řekl jeho nejstarší bratr.

„Ale ano,“ řekl Bene s odkašlání si, „díky, že jsi tam šel. Vím, že jsi to pravděpodobně nechtěl udělat a měl jsi na práci milion dalších, lepších věcí, než nás dneska bavit, ale pro mě to hodně znamená.“

Odpovědět Marcusovi chvíli trvalo. V tom tichu se nesla spousta věcí, které si ještě museli říct. Upřímně řečeno, Bene nevěděl, zda si někdy opravdu sednou a proberou všechno, co se před tímhle okamžikem stalo. Možná to nepotřebovali a každá strana prostě musela zpracovat své pocity ohledně toho sama.

Ať tak či onak…

„Bez problémů,“ odpověděl Marcus nakonec.

„Jo, no…“

Právě zajel do podzemní garáže svého bytového domu a už posbíral všechny věci, které měl na sedadle spolujezdce, takže nemusel ztrácet více času, než už ztratil, aby se dostal domů.

Vystoupil z Lamba, zabouchl dvířka a vydal se ke skupině výtahů na vzdáleném konci garáže. Bluetooth ve vozidle přepnul na to, které měl v uchu, a vytáhl přívěsek, kterým by po stisknutí tlačítka otevřel jeho dveře, jakmile by byl dostatečně blízko. Být bohatým se občas vyplatilo. Zejména v městě, jako je toto.

„Musím jít,“ řekl Bene, „protože jsem se právě vrátil domů.“

„Správně, ale hele.“

„Co?“

Marcus pro sebe cosi zamumlal, něco; co Bene nedokázal rozšifrovat. „Prostě jen… všechno je v pohodě, dobře? Pokud bys ty nebo Vanna něco potřebovali – cokoliv – zavolejte mi, ano?

Bene se cestou ke skupině výtahů najednou úplně zastavil. Přísahal by, že když vstřebával bratrova slova a tón hlasu, hluk v podzemní garáži utichl. Vteřinu tam jen stál a zíral na betonovou zeď po své pravici.

„Bene?“ zeptal se Marcus.

Do plic nasál městský vzduch. „Je to chlapeček, že?“

„Nechtěl jsi –“

„Je to chlapeček.“

Tenkrát to ani nepoložil jako otázku. Co na tom záleželo, když už to věděl?

„Jo,“ řekl Marcus, „je to chlapeček, Bene. Gratuluji, člověče.“

Tentokrát to byl Bene, kdo ztichl.

„Pořád jsi tam?“

„Jo, jen jsem přemýšlel. Co kdyby to byla holčička, Marcusi? Bylo by to stále všechno v pohodě, nebo…?“

„Ano,“ řekl Marcus okamžitě.

„Proč?“

„Je to o rodině, Bene. Dítě – ať už chlapeček nebo holčička – je to rodina. Možná jsem se s tím, že tam bylo dítě, pořádně nesrovnal, dokud jsem ho dneska na tom monitoru neviděl. A já prostě jen… kurva, moje hořkost nestojí za to, aby rodina nebyla rodinou. Takže jo.“

„Jo,“ zopakoval Bene.

Co dalšího bylo potřeba dodat?