Jude - 23. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Jude

Kurva. Tohle. Do prdele.

Vypadnu z klubovny, jsem příliš nasraný na to, abych se teď pohyboval v blízkosti kohokoli v klubu. Zatraceně, je mi zle z toho, že mě Lila zajímá. Že se o ni starám víc než ona o sebe.

Jedna moje část si sakra přeje, aby se už nikdy nevrátila do blízkosti Lords of Carnage. To, že je tady, mi motá hlavu. Navíc jsem byl hloupý, když jsem se s ní vyspal. Nechal jsem se do toho zatáhnout příliš hluboko. Nechal jsem se přesvědčit, že máme nějaký vztah nebo tak něco. Jaký jsem to zatracený hlupák.

Tady jsem se ji snažil ze všech sil chránit a být tím, kdo ji naslouchá. Ramenem, na kterém se dá vybrečet. Snažil jsem se být tím, co potřebuje. Někdo, komu může věřit. A kvůli čemu? Přijala otce, který tu pro ni nikdy v životě nebyl, s otevřenou náručí. A mě odstrčí, že se o ni starám.

Tohle je hluboce v prdeli.

Nemůžu jít do svýho zatracenýho domu, protože tam jsou moji rodiče. A já nemám náladu poflakovat se po klubovně, když vím, že je tam Lila. Takže místo toho jedu do Smiling Skull a piju jedno pivo za druhým, dokud to tam nezavřu. Když se vrátím do klubovny, oslava narozenin dětí už skončila a Liliiny dveře jsou zavřené. Zavřu se do svého bytu a snažím se nemyslet na to, že hned na druhé straně zdi je žena, se kterou už týden sdílím postel.

A že jsem začínal doufat, že bychom mohli být na dobré cestě sdílet mnohem víc.

 

Dalšího dne nemám náladu dělat Lile hlídacího psa, a tak jdu vyhledat Angela do jeho kanceláře a požádám ho, aby na ni na chvíli nasadil někoho jiného.

„To můžu udělat,“ řekne Angel zpoza svého stolu. „Jsi v pohodě? Něco se děje?“

„Ne,“ zalžu. „Jen si musím něco zařídit. Potřebuju si odpočinout.“

„Mám to.“ Otočím se k odchodu. „Hele, Jude, když už jsi tady, tak se posaď. Chci s tebou chvíli mluvit. Zavři dveře.“

Zatlačím do dveří, ale místo abych se posadil, opřu se o zeď. „Co se děje?“

„Jewel mi řekla, že ti sdělila novinky o diagnóze tvého otce.“

„Jo.“

„Chtěl jsem ti říct, že mě to mrzí.“

Odhlédnu od toho. „Jak dlouho mu ještě zbývá?“ Ptám se navzdory sobě, jen abych měl co říct.

„Myslím, že ne moc dlouho. Nanejvýš pár měsíců.“

Přikývnu. „To mi vyhovuje.“

Angel se zamračí a několik vteřin studuje zeď za mnou.

„Jude, když sem přijeli, rodiče jí přinutili slíbit, že ti neřekne, proč přijeli. Asi si mysleli, že je nakonec přijdeš navštívit. Ale teď tvému tátovi dochází čas. Ztrácejí naději. Takže porušila svůj slib, který jim dala, a rozhodla se ti to říct.“

Z nějakého důvodu se mi vybaví vzpomínka na Jewelin výraz, když jsem jí řekl, že jim neodpustím. Jsou pro mě mrtví, řekl jsem.

To, jak se Jewel při mých slovech zachvěla, teď dává větší smysl.

Pročistím si hrdlo. „Tak řekni Jewel, že nezáleží na tom, že porušila slovo. Mně je to jedno tak jako tak, takže to na věci nic nemění.“

„Hele, Jude. Jewel mě požádala, abych si s tebou o tom všem promluvil. Abych se tě pokusil přimět, aby sis to rozmyslel. Napadlo ji, že bys mě mohl poslouchat líp než ji.“

„Myslíš proto, že jsi můj prezident a můžeš mě vykopnout z klubu, když neudělám, co mi řekneš?“ Zavtipkuju, i když vtipkování je to poslední, na co mám teď chuť.

„Něco takového,“ souhlasí Angel. „Ale taky proto, že můj táta byl taky sráč. Ale když se vrátil do města, Jenna mě přesvědčila, abych mu dal šanci. Nechat ho, ať řekne, jak se změnil.“

Na tu dobu si vzpomínám. Sakra, už jsou to skoro čtyři roky, myslím. Tenkrát jsem se poflakoval, nebo jsem možná teprve začínal být prospektor, nevím. Byly Vánoce a v Tanner Springs se po letech objevil Angelův a Jennin táta, Abe Abbott. Zradil Jennu a Angela a podělal i klub. Přijel sem, aby se přiznal ke svým chybám a přijal jakýkoli rozsudek a trest, který si podle nich zasloužil. Protože jsem ještě nebyl Lordem, neznám podrobnosti, ale vím, že mu Jenna a Angel odpustili. Nyní je Abe ženatý s Trudy, vdovou po bývalém prezidentovi našeho MC, než ho převzal Angel.

„Je dobré mít Abeho v životě našich dětí,“ přizná Angel a opře se v křesle. „A Trudy taky. Sice jsme si s ním museli urovnat vztahy, ale důležitější je, že naše děti teď mají prarodiče.“ Chvíli čeká. „A teď, když jsou tady i tví rodiče, mají šanci poznat další prarodiče. A tvoje máma bude mít rodinu, až tvůj táta umře.“ Odmlčí se. „Někdy musíš odpustit.“

„A někdy ne,“ opáčím. Odstrčím se od stěny. „Myslím to vážně. Asi jsem rád, že Jewel umí tak snadno odpouštět a zapomínat. Ale to neznamená, že musím i já. Nechávám je u sebe bydlet jen kvůli Jewel. Pokud jde o mě, já rodiče nemám.“

Než Angel stihne říct něco dalšího, jsem pryč. Sednu na motorku, nastartuju motor a vyjedu z parkoviště. Nevím, kde bych teď chtěl být, ale tady to není. Zatraceně, tohle je podruhé za posledních pár dní, co jsem odsud vyletěl, abych přestal vést rozhovor, který jsem nechtěl.

Ale tentokrát se mi ten rozhovor pořád omílá v hlavě, než ho stihnu zastavit.

Jewel si myslí, že ví, proč jsem skončil s našimi rodiči. Myslí si, že chápe, proč jsem naštvaný, že mě poslali pryč.

Jewel ví prd.

Bože, Jewel mi chyběla jako čert, když v sedmnácti odešla z domova. Nechápej mě špatně, věděl jsem, proč odešla. Byla jejich oblíbeným slovním boxovacím pytlem. Jakmile přišla do puberty a začala se tvarovat v ženu, začali jí říkat „couro“ nebo „děvko“ skoro stejně často jako jejím skutečným jménem. Tyhle kecy pro ni byly pekelně jedovaté. Každý rozumný člověk by udělal to, co ona.

Ale když tam byla, naši mě většinou ignorovali, pokud jsem se držel při zemi a nedostal se do takových problémů, kvůli kterým by je učitel nebo ředitel zavolal do školy. Jakmile ale Jewel odešla, najednou jsem byl místo ní tím posraným děckem, které dopadne špatně a zničí jim život.

Na Jewel byli naštvaní hlavně kvůli tomu, že odešla, protože práce, kterou dělala po škole na částečný úvazek, přinášela rodině nějaké peníze navíc, které potřebovali. Když jsem byl starší, začali mluvit o tom, že musím táhnout za jeden provaz, abych pomohl. Ve čtrnácti letech jsem ještě nebyl dost starý na to, abych mohl legálně pracovat. Ale můj otec našel řešení, jak to obejít. Měl kamaráda – možná jediného kamaráda, abych byl upřímný – který měl malý obchod s alkoholem v části města, kam mu moc zákazníků nechodilo. Byl to víceméně obchod pro jednoho člověka, protože obchody mu nešly tak dobře, aby mohl mít víc zaměstnanců. Ale řekl mému otci, že by se mu hodilo, kdybych tam pár hodin denně pracoval, doplňoval zboží do regálů a tak. Platil by mi v hotovosti a kdyby se někdo přišel vyptávat, řekl by mu, že jsem jeho syn.

Mých rodičů se nemusel ptát dvakrát. Dohodli se s ním, že tam budu párkrát týdně po škole jezdit na kole a v létě tam budu pracovat na půl úvazku. Moc se mi do toho nechtělo, ale neměl jsem na výběr. Říkal jsem si, že z vydělaných peněz si můžu strhnout nějakou tu korunu, než je odevzdám rodičům, a tak se mi to vyplatí.

Prvních pár týdnů bylo všechno v pořádku. Až do dne, kdy mě tátův kamarád uvěznil v zadní části skladu a snažil se mě přimět, abych mu ho vykouřil.

Máma s tátou mi nevěřili, když jsem jim řekl, co se stalo. Řekli mi, ať přestanu plácat ošklivé lži, a druhý den mě poslali zpátky do práce.

Když se to stalo podruhé, dal jsem mu pěstí do obličeje a odešel.

Tehdy se to doma zvrtlo. Máma a táta byli naštvaní jako čert, když jsem jim řekl, že se do práce v obchodě s alkoholem nevrátím. Bylo mi špatně od žaludku, hluboce špatně z toho, že vlastním rodičům tolik záleží na penězích navíc, které bych jim mohl přinést, že odmítají uvěřit tak hrozné historce, že museli vědět, že bych si ji nevymyslel. Začal jsem hledat každou záminku, abych nemusel trávit čas doma. Zapadl jsem mezi partu dětí, které to měly doma ještě horší než já. Chodili jsme a hledali problémy. Nejčastěji si nás našly samy.

Když mi bylo sedmnáct, poslali mě do pasťáku. Když mě pustili, máma a táta už mezitím poznali, jaký je život beze mě. Rozhodli se, že takhle se jim to líbí víc. Tak mě poslali do Tanner Springs, abych byl Jeweliným problémem místo jejich.

A teď jsou tady a doufají, že se stanou Jeweliným a mým problémem oni. No, na to kašlu. Jewel si může dělat, co chce. Má s nimi svou vlastní historii a svůj vlastní vztah. Já? Já jsem se rozhodl už dávno.

Uvažuju, že se vrátím do Skull a strávím další den na dně sklenice piva. Ale místo toho zamířím do Rebel Ink., abych zjistil, jestli Stacia dneska dokáže dokončit tenhle rukáv.

Někdy je fyzická bolest tím nejlepším rozptýlením od bolesti uvnitř hlavy.