TF - 22. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Vanna

Bože.

Proč musela používat tak velké kabelky?

Pokaždé, když v ní Vanna potřebovala něco najít, nikdy to nedokázala, protože předmět, který hledala, byl tím jediným šťastným, který se pod vším make-upem, peněženkou, svačinkami, půl tuctem účtenek a… proč měla tolik per, propadl na úplné dno?

„Jako kam jsi vůbec šel?“ zeptala se nikoho konkrétního.

Až na pitomý telefon, který se jí nějak podařilo ztratit v kabelce, zatímco stála venku na chodníku před klinikou, kde musela být za pouhých deset minut uvnitř, aby zjistila pohlaví svého nenarozeného dítěte. Chtěla zavolat Beneovi, jen aby se ujistila, že si je naprosto jistý, že to nestihne včas, ale také aby zjistila, koho k čertu posílal místo sebe, protože řekl, že to udělal.

Usoudila… možná svou mámu.

Nebo dokonce Valeriu, pokud nebyla zaneprázdněná.

Jo a zmínila se, že potřebovala čůrat?

Protože to potřebovala.

Strašně moc.

K tomu, aby jí v devatenáctém týdnu udělali ultrazvuk, aby pak technička mohla získat jasnou představu o dítěti, žena zřejmě potřebovala mít bolestivě plný močový měchýř. Vážně, pokud by zakašlala nebo kýchla nesprávným způsobem, přišla by o jeho obsah přímo na chodníku, zatímco na sobě měla roztomilé těhotenské šaty a střevíčky na klínku.

To pro ni rozhodně nebylo na vrcholu programu dnešního dne, že – „Jsi v pořádku?“

Při známém hlasu – toho, který rozhodně nečekala, že uslyší – konečně odvrátila pozornost od kabelky s černou dírou někde uvnitř a zadívala se na muže, který teď vystupoval na chodník jen metr od ní. Ve svém obvyklém obleku ji nabídl úsměv, který působil váhavě, ale stále vypadal pravdivě.

Nebyla díky tomu méně zmatená.

Nebo nervózní.

„Marcusi,“ řekla.

Marcus si odkašlal a podíval se směrem ke klinice. „Když Bene udělal pár hovorů, aby sem někoho dostal na schůzku, protože bys potom pravděpodobně potřebovala odvézt domů, byl jsem nejblíž. Možná jsem se zmínil, že se ti to možná nebude líbit – hlavně kvůli mně –, ale řekl, že s tím budeš v pořádku. Tak jsem tady.“

Přímo k věci.

Jako vždy.

Přikývla. „Ehm, děkuji. Myslím tím za to, že jsi přišel.“

Mohlo to být ještě trapnější?

Pravděpodobně ano.

Tu teorii si však nechtěla ověřovat.

„Dobře, pojďme dovnitř,“ řekla. „Za deset minut mám schůzku a myslím, že chtějí, abych se vyčůrala do kelímku… očividně bych měla být schopna magicky zastavit proud moči, když mám plný močový měchýř, protože se můžu vyčůrat jen trochu.“

Zašklebil se. „Co?“

„Nic… těhotenské sračky.“

„Ach. Zůstanu tady a počkám venku, pokud chceš. Nemusím jít dovnitř a sedět v čekárně.“

S Marcusem to nebylo… skvělé. Jasně. Stále před sebou měli dlouhou cestu, ale snažil se. Stejně jako se s ním snažili Bene a Vanna. Musela mu za to přiznat respekt a vážila si respektu, který jí prokazoval, i když by vůbec nemusel. Naprosto dobře chápala, že měl pocit, jako by spolu s Beneem zradili rodinu… nebo spíše je zradila ona a Bene ji poté ochránil. Pokud by měl někdo o Marcusovi něco vědět nadevší pochybnost, pak to byla skutečnost, jak blízko si držel svou rodinu a jak moc ji miloval a chránil.

Pro něj byla hrozbou.

Právě teď si myslela, že se snažil rozhodnout, zda to tak bylo stále.

„I když šel bys se mnou dovnitř?“ zeptala se. „Být se mnou v místnosti, abys viděl dítě? Bene tu měl být a… chci říct, pokud je něco špatně, ráda bych tam někoho měla.“

Naklonil hlavu ke straně. „Myslí si, že je s dítětem něco v nepořádku?“

„Ne, ale –“ Ale co když? Statistiky na internetu, pro jejichž najití stačilo nic víc než prosté vyhledávání, dokázaly prvorodičku dovést k šílenství.

Vypadal, že rychle pochopil, co nechtěla říct. „Hele, chápu. Jasně, jdu s tebou.“

Usmála se.

Stejně tak i on.

Tentokrát v tom nebyla vůbec žádná váhavost.

„Díky, Marcusi.“

„Není zač.“

• • •

„Všechno vypadá skvěle,“ řekla technička u ultrazvuku a znovu popadla lahvičku s chladným modrým gelem, „takže mě nech, abych ho nanesla o trochu víc, a můžeme se podívat, co to dítě skrývá mezi svýma nohama. Chtěli jste zjistit pohlaví, že?“

Vanna přikývla. „To ano, jo.“

„A tatínek je –“

„Ach, to je můj mladší bratr, ne já,“ řekl Marcus s uchechtnutím, když se na něj technička otočila. „Jsem tu jako… morální podpora.“

Jo, proč ne?

Fungovalo to.

„Taky pěkné,“ řekla technička.

„Takže dítě je v pořádku?“

„Perfektní velikost. Míry tak akorát. Srdce vypadá silné a všechno ostatní je tak, jak má být…“ Žena se odmlčela, Vanně stříkla na břicho ještě trochu modrého gelu a pak položila sondu přímo na něj, aby jí ho rozmazala po mírně zaobleném bříšku. „Dobře, podívejme se, co najdeme.“

Vanna držela pohled přilepený k monitoru. Její dítě se na něm znovu zformovalo v odstínech šedé, bílé a černé. V pozadí bílého šumu slyšeli hlasitě a jasně tlukot srdce. Něco dalšího, co ji uklidňovalo nervy. Technička pak posunula sondu na jejím bříšku o něco níže. Nedokázala plně rozeznat, co na monitoru viděla, ale technička si sama pro sebe cosi zamumlala a na svém místě si poposedla o trochu blíž.

„Ach, tady to je,“ zamumlala žena. „Velice jasný obraz, že?“

Vanna zamrkala. „Opravdu?“

Technička se zasmála.

„No, předpokládám, že když se na ně dívám každý den, tak vím, když vidím jedno nebo druhé. Gratuluji, Vanno, budeš mít chlapečka.“

Z rohu místnosti se ozval ostrý nádech. Otočila se a našla Marcuse, jak s mírně zakloněnou hlavou sledoval obrazy na monitoru s jemným úsměvem a laskavým pohledem.

„První Guzzi chlapec své generace,“ zamumlal Marcus a přejel Vannu pohledem. Pod námořnicky modrým sakem pokrčil rameny. „Je předurčený k tomu, aby byl úžasný, a to jsme ho ještě ani nepoznali. To si absolutně zaslouží gratulaci, Vanno.“

Jediné, co ji napadlo, bylo tiše říct: „Děkuji.“