TF - 18. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Chris

„Proč kdykoli mi odeberou krev, se mi vždycky udělají takové modřiny?“

Valeriina otázka přiměla Chrise, aby se na ni podíval právě včas, aby viděl, jak si z vnitřní strany loktu odlepovala gázu. Jistě, většinu místa pod gázou zabarvila modrohnědá modřina, ale viděl i horší.

„Je to normální,“ řekl.

Povzdechla si. „Možná se mi prostě nelíbí ta celá –“

„Všechno bude v pořádku, Val.“

A prostě jen tak odmlčela. Podívala se na něj velkýma hnědýma očima. Usmál se. Věděl, že jí to pomůže trochu uklidnit nervy. S ohledem na jejich současnou situaci se tvářila statečně, ale to byla prostě Val. Nepochyboval, že uvnitř ní zuřila válku úzkosti a obav.

„A všechno říká, že tomu musíme dát trochu času,“ připomněl jí.

„Já vím, ale když mi to řekne doktor, aspoň nebudu mít neustále pocit, že se mnou není něco v pořádku.“

Bože.

Nenáviděl, že se tak vůbec cítila.

I když bylo nepříjemné udělat to na umělohmotných židlích v čekárně, které měly stěží nějaké polstrování a k tomu kovové područky, naklonil se, aby ji objal kolem ramen. Přitáhl si ji k sobě, až se mu hlavou opřela o rameno. Tam jí mohl vtisknout na temeno polibek. Ucítil, jak se mu v sevření uklidnila.

Dál ji držel, dokud je konečně nezavolala žena za recepčním pultem. Jakmile ji pomohl posbírat věci, následovali sestru, která se s deskami v rukou postavila ke vchodu do chodby. Usmála se na ně, pozdravila je křestními jmény a poté, co jim ukázala, v které místnosti počkat, vesele zacvrlikala: za pár minut u vás bude lékař.

Dobře, byla to spíš kancelář. Nebyla tam ani postel. Chris také předpokládal, že mnoho procedur, které se odehrávaly na klinice pro léčbu neplodnost, se nebude odehrávat v běžných nemocničních pokojích, ale v lepším, sterilnějším prostředí.

„Posaď si,“ zamumlal a ruku ji přitiskl na spodní část zad.

Vzala si jednu židli a on druhou. Oba se usadili v příjemném tichu. Chris si chvíli prohlížel různé věci, které visely na zdi. Kromě řady lékařských knih, které byly na policích za velkým stolem čelem k jejich židlím, byly stěny z většiny plné fotek miminek a lékařských diplomů.

Předpokládal, že všechno to představovalo dobrá znamení.

Sestra naštěstí nelhala. Během pár minut se ozvalo zaklepání na dveře, které za sebou sestra plně nezavřela, a to přimělo Chrise a Val otočit se a spatřit usmívajícího se muže, který zatlačil na dveře. S vráskami kolem očí a více bílými než šedými vlasy je hned přivítal.

„Christopher a Valeria Guzzi, že?“ zeptal se.

„To jsme my,“ řekl Chris.

„Doktor Kennis.“

Nečekal, až se Chris zvedne a natáhl ruku, aby si s ním potřásl. To samé udělal s Valerií, která stále neřekla jediné slovo.

„Takže ti dneska odebrali krev, že?“ zeptal se lékař Val, když obešel svůj stůl. „Jen abych zkontroloval nějaké standardní věci, a chtěl jsem nechat provést několik hormonálních kontrol, protože to může být často příčinou problémů uvedených ve vaší složce. Uvědomte si, že se o dítě snažíte teprve pár měsíců, takže pro začátek by nás to netrápilo.“

Valeria si povzdechla. „Byla mi odebrána krev – a dobře, to je… hlavně to, co jsem potřebovala slyšet.“

Doktor za stolem se zasmál. „Ach?“

„Vypadá to hloupě, ale –“

„Ujišťuji tě, že ne. Nevěřila bys, kolik žen chce a snaží se otěhotnět, a když se jim to hned nepodaří, okamžitě dospějí k názoru, že s nimi něco špatně. A víš co? Když je něco špatně, je to častěji na straně partnera, než u nich samotných.“

Chris si odkašlal, ale doktor se na něj s úsměvem podíval a se zavrtěním hlavy pokračoval: „Ale myslím, že ani s tvým manželem není nic špatně, paní Guzzi.“

„Jak to?“ zeptal se Chris.

„Dobře, krev, kterou jsme Valerii odebrali, než přišla do kanceláře… vypadá to, že jsme něco objevili. Při každém krevním testu děláme standardně kontrolu hladiny HGC.“

„Těhotenský hormon,“ řekla Val tiše.

Doktor přikývl. „Tvá je na úrovni, která naznačuje, že jsi asi tři týdny těhotná. Gratuluji. Nemyslím si, že ode mě budeš cokoli potřebovat. Alespoň ne, co se týče právě tohoto otěhotnění.“

Valeria se s vytřeštěnýma očima otočila na Chrise.

Jediné, co mohl udělat, bylo usmívat se.

„Val,“ zamumlal.

To bylo to jediné, co ho napadlo říct.

„Asi… měl jsi pravdu,“ řekla mu.

Zasmál se. „Pravděpodobně to nebude naposledy.“

„Dobře zahrané.“

• • •

O devět měsíců později…

Mia Cara se vydala na svět jednoho chladného únorového dne. Studený svět plný země křupavé mrazem a chladem ve vzduchu ozdobila svým teplým životem. Měl pocit, že hodiny a hodiny, které trvaly její porod, se vkrvácely jedna do druhé, a přesto, když seděl na nemocničním křesle v rohu pokoje porodnice, kde se jeho manželka zotavovala po porodu, bylo to, jako by si najednou dokázal vybavit každou vteřinu do těch nejmenších detailů.

V hodinách po narození dcery v křesle mrkáním zaháněl únavu. Venku byla tma a nemocniční sály byly tiché. Dlouho poté, co dorazila jejich rodina, oslavila příchod nového člena rodiny a pak se vrátila na večer do svých domovů.

Všechno si to pamatoval. Protože na to nikdy nezapomene.

Chris z rohu místnosti sledoval, jak manželka vrkala na jejich zavinutou dceru. Nemocniční šaty měla stažené níž, takže se jí pod tlumenými světlo lesklo nahé rameno. S tmavými vlasy staženými dozadu do rozcuchaného drdolu viděl v její tváři při pohledu na jejich dítě jasně vepsanou veškerou láska a zbožňování.

Ten pohled chápal.

Tu okamžitou lásku.

Úžas nad tím vším.

Když mu jejich dceru poprvé položili do náruče, díval se na ni se stejným výrazem.

„Jsi úžasná,“ řekl jí.

Val se k němu podívala, jako by věděla, že byl vzhůru. „Ty taky.“

Pro ni vždycky.