TF - 16. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Chris

„Jak to jde?“ zeptal se Corrado. „Slyšel jsem, že jsi kvůli tátovi ještě trochu zrychlil, co? Když spolu mluvíme po telefonu, nikdy mě nenapadlo se o tom zmínit. Ale znovu, už nevoláš tolik jako dřív.“

„To je to, co chceš? Můžu se ti hlásit pětkrát denně, pokud chceš.“

„Nebuď kurva tak roztomilý. Mám toho od Lese víc než dost.“

Chris počastoval své dvojče úsměvem. „Pokud se ptáš na byznys, je to v pohodě.“

„A ty? Ptám se na tebe. Tvou ženu. Malou Mariu, na kterou se mimochodem Ginny a její sestry stále vyptávají, protože chtějí, aby u nás přespala. Jako by v mém domě už tak nebylo každý den víc než dost estrogenu. Taky všechny ty dobré sračky, jo.“

To ho přimělo usmát se, protože to jediné, co kdy potřeboval, bylo pomyslet na Val a Mariu, a byl šťastný. „Je to skvělé, člověče.“

Corrado přikývl. „Jo, o tom vím všechno.“

„Jak se má Ginevra?“

„Velice unaveně.“ Corrado sám pro sebe cosi zamumlal. „Ale my ostatní taky. To se stane, když máš doma půlroční dítě a tak. Děláme vše pro to, aby to fungovalo. Se třemi lidmi je to o něco jednodušší, protože se můžeme prostřídat.“

Chris se při tom nedokázal ubránit smíchu. „Vážně směny?“

„Věř mi, že to funguje. Coraline je… pořád má promíchané dny a noci, nebo tak mi to všichni říkají. Já si opravdu jen myslím, že je ráda vzhůru v noci a my se těšíme na zbytek našich životů s tímhle dítětem.“

A přesto…

Chris se na bratrovi úkosem podíval. „Pořád to miluješ.“

Corrado přikývl. „Nevzdal bych se toho za nic na světě, člověče. Minulý týden jsme se pokoušeli nastavit novou televizi – já a Les – a Coraline se na nás jen podívala přes místnost, kde seděla ve své věci na houpání, ztichla a pak začala ječet a ukazovat na nás, než zakřičela Das. Snažili jsme se ji k tomu přimět už od doby, co jí byly čtyři měsíce a začala říkat, máma.“

Chris nikdy neviděl bratra zářit tak, jak zářil právě teď. Jako by celý jeho svět vlastnil a točil se kolem modrooké holčičky s černými kadeřemi. A to dítě bylo nejšťastnějším dítětem na světě, protože nejen, že mělo jednoho tátu, který by zbožňoval zem, po které chodilo, ale ve skutečnosti mělo dva.

Před lety by si nikdy nepomyslel, že jeho dvojče bude mít dítě. Ne proto, že by Corrado někdy něco takového řekl, ale proto, že to vypadalo, že si v životě vybral jinou cestu. Přesto tu byl, s dítětem, dvěma druhy a celým domem plným života a lásky.

Slušelo mu to.

Doufal, že to věděl i on.

„Ale stejně,“ řekl Corrado a odkašlal si, „je unavená. Taková Ginny je.“

„A myslím, že ti nedovolí na to zapomenout,“ zamumlal jejich táta, když vstoupil do kanceláře sídla.

„Od ostatních nikdy nedostaneme víc než pět minut o samotě, co?“ zeptal se Corrado Chrise.

Zasmál se. „Dobře, je to jeho dům.“

„Je zvědavý.“

„Nejsem,“ zamumlal Gian. „A přestaň o mně mluvit, jako bych tě neslyšel. Možná jsem starší, ale ještě nejsem tak starý, figlio.“

Corrado se ušklíbl, ale jinak neřekl nic. To bylo pravděpodobně lepší, ale upřímně, Chris prostě jen usoudil, že si bratr do táty jednou za čas rád rýpl. Všichni to dělali, ale vybírali si k tomu své vlastní speciální časy.

„Vlastně Ginny chtěla, abych tě našel,“ řekl táta.

„Proč?“

Gian se zasmál. „Coraline nechce jíst svůj hrášek a hrušky. A Les si prostě myslí, že je to vtipné.“

Corrado se zašklebil. „Za prvé, hrášek chutná jako sračka. Nechci, aby mi ho dávala do pusy – a vím to, protože jsem vyzkoušel všechno, co musí jíst – tak proč by ho kurva měla chtít jíst? Za druhé –“

„Ginny je hned dole, pokud hodláš vést tenhle rozhovor… víš, s ní. Právě jsem přesně to samé vyposlechl od Alessia, synu.“

Jeho dvojče se na něj podívalo. „Doženeme to později, jo?“

Chris přikývl. „Absolutně. Bez obav.“

Otázkou bylo, zda se jim to skutečně podaří. Bratr tu měl zůstat možná jen na jeden nebo dva dny, Chris byl šíleně zaneprázdněný la famiglia a vypadalo to, že nikdy nebyl ten správný čas. S dvojčetem neměl tolik času, kolik by chtěl, ale možná by si měl nějaký udělat.

Jakmile byl Corrado z kanceláře pryč, Gian se se spikleneckým úsměvem obrátil na Chrise. „A co ty, hmm?“

„A co já?“ zeptal se ho Chris.

„No, bylo mi řečeno, že není vhodné se ptát… ale jsi můj syn, takže je to právo otce, ne?“

„Nemám ponětí –“

„Dítě. Dáš mi další vnouče?“

Chris se málem udusil whisky ze sklenice, kterou právě zvedl ke rtům. Jakmile si vyčistil plíce, podíval se na tátu. „Takže přímo k věci, co?“

„Proč by ne?“

Ne, že by mu byl rozhovor s tátou nepříjemný, ale možná, že okolnosti nebyly úplně v pořádku. Koneckonců… bylo to citlivé téma v jeho vlastním domě, natož v domě někoho jiného.

„Snažíme se,“ řekl.

Gian se rozzářil. „Oui?“

„To se… nestalo.“

Tátův úsměv přesto nepolevil. Místností přešel přímo k synovi. „Občas to chvíli trvá.“

„To jsem říkal taky, ale už uběhlo pár měsíců a… každopádně za měsíc máme schůzku se specialistou. Až se vrátíme z dovolené v chatě v Quebecu. Prostě se sejít a probrat možnosti.“

„Chrisi, oba jste zdraví. To, že se to nestane lusknutím prstů, nic neznamená. Kurva, po rozhovoru se na vás dál nepodívají dřív, než se budete snažit minimálně rok. Miminka většinou přicházejí, když to člověk nečeká a nesleduje kalendář. Věř mi.“

Uchechtl se. „Myslíš?“

Gian ho povzbuzujícím způsobem poplácal po rameni. „Jo, myslím. Vezmi svou ženu do Quebecu. Užívej si být s ní. Nech ji, ať si vyčistí hlavu od… dobře, ať už se bojí čehokoliv. Běžte za odborníkem, pokud si myslíte, že to pomůže, ale dejte tomu trochu času.“

Táta…

Vypadal, že byl stále hlasem rozumu.