Marcus - EPILOG

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

O rok později…

„Maminka má překvapení,“ vyhrkla Tiffany ze zadního sedadla.

Marcus zvedl pohled ke zpětnému zrcátku a na zadním sedadle se setkal očima s dívkou s momentálně červenou tváří, která seděla na svém podsedáku. To, jak vypadala rozpačitě, bylo opravdu roztomilé. Jízdy autem, ale zejména ty dlouhé, byly, když přišlo na Tiffany, vždycky zábavné, protože od okamžiku, kdy vyjeli na cestu, nepřestávala mluvit. To ho stejně tak bavilo, jako udržovalo vzhůru.

„Ano?“ zeptal se.

„Nemělo by se ti to říkat.“

Sevřel rty k sobě, zoufale se snažil skrýt úsměv. Tiffany byla spoustou věcí a každá z nich pro něj byla výjimečná. Zbožňoval všechno, co tvořilo toto sladké dítě, a ještě víc. Jedna z věcí, kterou očividně nezvládala?

Udržet tajemství.

Bylo by to roztomilé.

Pokud někdo chtěl, aby mu prozradila tajemství.

„Když jsi mi řekla, že má překvapení, cítíš se teď lépe?“ zeptal se.

Povzdechla si, jako by jí z hrudi spadlo závaží. „Ano.“

„Neříkej mi, co to je, ano?“

„Neřeknu.“

„Dobře. To je to, na čem záleží.“

Dobře, ne tak úplně.

Své holčičce by však nezlomil srdce. Byl si dost jistý, že Cella neměla v úmyslu, aby mu Tiffany o tom překvapení cokoli řekla – neměl kurva tušení, o co mohlo jít; teď byl zvědavý – ale ani kvůli tomu nechtěl, aby se holčička cítila špatně.

Kromě toho brzy dorazí k Cellině mámě a tátovi, kde se s ní měl později, až dokončí konzultaci s klientem v Brooklynu, sejít, a jistě se pak o jejím překvapení dozví.

Ta věc mezi ním a Cellou?

Dalo to práci pokračovat v práci.

Jako víkendy s ní v New Yorku a pak další s ním v Torontu. Nebo zajistit, aby Tiffany mohla pravidelně navštěvovat své prarodiče, aby se nikdy necítila, jako by odešla od své rodiny. Měl štěstí, že posledních pár měsíců v létě Cella většinou brala práce, které se konaly v Ontariu a okolí nebo v Quebecu. Kromě té poslední, která přišla od přítele z Brooklynu, který očividně čekal celou věčnost, než se na něj dostane řada s designem. Během té doby dokonce začala hledat, kam by mohla přestěhovat svou kancelář z Rochesteru. Nepožádal ji, aby to udělala, ale jednou v noci mu to řekla a on jí neřekl, aby se na to vykašlala.

„Už jsme skoro tam?“

A stejně jako to bylo u většiny dětí, Tiffany naprosto změnila směr hovoru.

„Skoro,“ řekl.

Pak ho napadla další myšlenka.

„Víš, i já mám pro tvou mámu překvapení.“

Tiffany na zadním sedadle zvedla ruce vysoko. „No, tohle je prostě nemožné!“

Celý zbytek jízdy se smál.

Bože, tohle dítě zbožňoval.

• • •

„Marcusi.“

„Luciane.“

Poté, co Marcus pomohl Tiffany zout se a sundat z ramenou batoh, oba muži se pozdravili rychlým potřesením ruky. Holčička objala dědečka kolem pasu a pak se rozběhla hlouběji do nitra domu. Pravděpodobně najít babičku.

„Nezapomeň na to, že to tajemství nemáš prozradit!“

„Rozumím, Marcusi!“

S úsměvem zavrtěl hlavou.

„Ach, máme tajemství, co?“ zeptal se Lucian.

„Očividně.“

„Doufám, že dobré.“

Marcus pokrčil rameny. „Musím se Celly zeptat na to její, ale co se toho mého týče… dej mi pár minut.“

Marcus si zastrčil klíče od Mercedesu do kapsy a pokusil se setřást podivnou nervozitu, kterou pocítil v krku. Ne, že by byl nervózní, ale byl tady. Vypadalo to, že přesně to se stalo.

„Říkal jsi, že si chceš promluvit?“ zeptal se Lucian.

Marcus na něj kývl. „Jo, než sem dorazí Cella, pokud by ti to nevadilo. A samozřejmě, pokud pro mě máš pár minut času.“

„Učili mě, že se nikdy nemám vyhýbat bossovi, Marcusi, i když ten boss není můj a je o desítky let mladší než já. Boss je boss…“

Ach

Jo.

„Je boss,“ dokončil Marcus za něj.

Pravidla Cosa Nostra se nikdy nezměnila. Nezáleželo na tom, zda muž v tom životě už nebyl aktivní – jako Lucian, protože pokud Marcus věděl, muž odstoupil z aktivní role v rodině před lety – stále se od něj očekávalo, že pravidla bude dodržovat.

„Víš, nikdy jsem to veřejně nepotvrdil,“ řekl Marcus a pohrával si s prstenem, který měl kolem ukazováčku a který roky nosil jeho táta. Prstenem Guzzi – tím, který značil bosse. Muži ten prsten líbali roky. Přáli si, aby oni mohli být tím, kdo ho nosil. Teď patřil jemu a jaké překvapení, dokonale mu seděl. Ne, že by čekal cokoli menšího. „Myslím skutečnost, že jsem převzal rodinu Guzzi.“

Lucian, když zahnul v chodbě, se ze strany ušklíbl. „Ach, ale to nemusíš. Marcellos slyší všechno.“

Správně.

Na to nikdy nezapomene.

Cestou kolem kuchyně Marcus nakoukl dovnitř a našel Tiffany, jak babičce vyprávěla všechno o kamarádech, které si přes léto našla v Torontu během mnoha výletů a vycházek do parků poblíž jeho domova. Vypadala spokojeně, takže ji nerušil. Rychlý úsměv Jordyn, mámy Celly, ho přiměl kývnout ji na pozdrav a pak pokračoval za Lucianem dál do patra, kde na ně čekala mužova kancelář.

Jakmile se Lucian ocitl za zavřenými dveřmi, posadil se za svůj velký stůl, který dominoval druhému konci místnosti. Marcus zůstal stát, už jen proto, že ho život naučil, že když byl v kanceláři jiného muže, raději nechtěl sedět… O jeho rozhodnutí zůstat stát Lucian nic neřekl, takže si nemyslel, že by to muže příliš urazilo.

„Víš,“ řekl Lucian, „když tu byla Tiffany naposledy, pořádali jsme party na oslavu narozenin Jordyn. Před jednou ze svých sestřenic tě nazvala svým tátou.“

Rychle se otočil na patách a z místa, kde právě stál poblíž oken, se na muže podíval. „To udělala?“

„Takže to tedy asi není běžná věc?“

„Myslím, že ohledně toho nápadu cítí… zkouší to,“ řekl s pokrčením ramen. „Jak to zní a zda se jí to líbí. Jak ostatní zareagují, když to řekne. Je to chytré děvče a taky se tak chová. Pokud by tomu lidé věnovali pozornost, všimli by si toho častěji. Místo toho mají lidé tendenci děti přehlížet, protože jsou dětmi.“

„Inteligentní jako její máma.“

„Přesně tak.“

„Ale co ohledně toho cítíš ty?“ zeptal se Lucian.

Marcus se slabě usmál. „No, tohle vlastně není o mně, že?“

Neměl do toho co mluvit.

Tohle všechno bylo na Tiff.

„Neznamená to, že ohledně toho nemůžeš mít nějaký pocit.“

„Máš pravdu a cítím…“

Štěstí.

Hrdost.

Potěšení.

Čest.

„Dobře, to si nechám pro sebe,“ dokončil tišeji.

Lucian přikývl. „To chápu. Takže to popovídání, které jsi chtěl – o co se jedná?“

„Chci se s Cellou oženit.“

Opravdu si nebyl jistý, co po tom prohlášení očekával. Myslel si, možná, že by mohlo Luciana rozohnit jen pouhé pomyšlení na to, na co se ho hodlal zeptat. Ne, že by ho Cellin táta neměl rád, nebo tak něco, ale nechtěl, aby žádost o její ruku vyzněla jako požadavek.

Přesto to přesně tak vyznělo.

Lucian se za stolem zasmál. „Trvalo ti to dost dlouho.“

Marcus se setkal s mužovým pohledem. „Prosím?“

„Sázel jsem na šest měsíců. Vydržel jsi to rok. Dlužím své ženě litr.“

Dobře, tedy…

„Je to od tebe svolení?“

Lucian s povzdechem zvedl jedno rameno. „To ses opravdu nemusel ptát.“

Ano, musel.

„Takový jsem já, Luciane.“

• • •

„Takže jsem slyšela, že pro mě máš překvapení.“

Marcus zvedl hlavu od umyvadla a našel Cellu, jak se aktuálně opírala o dveře hlavní koupelny u své ložnice. „Dobře, alespoň vydržela celý den, než ti to řekla. A podle toho, co jsem slyšel, máš pro mě překvapení i ty, hmm?“

Před ložnicí se na chodbě ozvaly rychlé kroky a následované Tiffanyiny slovy, kdy velice hlasitě pronesla: „Ničeho nelituji!“

Cella se usmála.

Marcus jen zavrtěl hlavou.

„Také,“ dodal a v zrcadle na ni namířil břitvu, „měl jsem tu slušnost, že i když vím, že pro mě máš překvapení – ať už jde o cokoli – ti neříct, že vím, že vím i o tvém. A podívej se na sebe… ani jsi mi nemohla prokázat tu samou slušnost.“

„Na to jsem až příliš netrpělivá.“

Koupelnu zbarvil jeho smích.

„Možná bys měla počkat,“ dodal.

„Chceš počkat na své překvapení?“

To ho přimělo zaváhat.

„Není to dárek za oplátku, Cello.“

K čertu s touhle ženou.

Miloval ji.

„Takže nepřiznáš, že tě to zabíjí, když víš, že pro tebe mám překvapení?“ zeptala se.

Bože.

„No –“

„Technicky vzato jde o dvě překvapení,“ dodala.

„Cello, když mi dáš to svoje, budu ti muset dát své. Možná jsem se pro tebe snažil něco zařídit. Nepřemýšlela jsi o tom takhle?“

„Ano a stále ho chci.“

Žádný stud.

Žádný neměla.

I to měl rád.

„Takže co, dáš mi to překvapení?“ zeptala se.

„Co kdybych přes spaním přečetla Tiff její pohádku a k tomuhle se vrátíme později?“

Povzdechla si. „Vážně?“

„Trpělivost je ctnost, bella.“

„Ve tvém světě.“

Uchechtla se.

I když ho nechala dokončit své věci.

Dával si načas s oholením toho, co mu zbylo z chloupků na krku a pak se přesunul ke zbytku obličeje. Když s ní byl na týden v New Yorku, mohl si nechat mírné strniště. I to pomohlo s tím, že stále musel používat falešný pas, ten s identifikačními údaji jednoho z bratrů, ale s Marcusovou fotkou, aby se dostal přes hranice, protože by stále neměl opustit zem. I když šlo vyšetřování do ztracena, protože policajti stále nemohli dokázat, že se podílel na vyhlazení quebecké buňky Jezdců, stále měl spoustu právních problémů, které vypadaly, že přicházely jeden po druhém.

Nicméně strniště pomáhalo, protože Corrado si právě nechával narůst vousů – což oba jeho druzi nenáviděli – a když ho měl i Marcus, vypadali si mnohem podobněji. Ne, že by si někdo na hranicích všiml rozdílu, a úplatky, které zaplatil, aby umlčel pár agentů, mu v tom rozhodně pomohly. Ale zítra se musel vrátit do Toronta, takže se dneska večer holil a hranice překročí hladce oholený, takže až bude mít večer schůzku s mafiány z rodiny, nebudou si myslet, že jejich boss tlačí na hranice pravidel tím, že se neholí.

Když dokončil práci v koupelně a procházel chodbou v patře, našel Cellin dům v Rochesteru tichý. Dveře pokoje Tiffany byly pevně zavřené, což znamenalo, že dívka konečně mámě dovolila, aby ji na noc uložila do postele. Vydal se hledat Cellu a rychle ji našel dole v kuchyni, kde stála u ostrůvku, mírně otočená zády k němu.

Stále však viděl, jak jí na rtech pohrával malý úsměv. Nemluvě o tom, jak se jí rozšířil, když se jí z telefonu v rukou začal ozývat jakýsi zvuk. Zatímco poslouchala něco, co znělo jako kopyta koní, která na pozadí bílého hluku tloukla o zem, beze slova se opíral o dveře. Pak nahrávka přešla přímo do bílého šumu bez dalšího zvuku. Následně se kopyta znovu vrátila, o něco pomalejší než poprvé. Byl si jistý, že to už slyšel, ale nedokázal si přesně zařadit, kde.

„Co je to?“ zeptal se, když nahrávka skončila.

Rychle se otočila a ve stejný okamžik ji telefon dopadl na pult. S rozšířenýma očima se s ním setkala. Úsměv ji opětoval. „Bože, musíš začít vydávat hluk.“

„Dobře – ale ty odpověz na otázku.“

„Tlukot srdcí.“

Vteřinu mu to trvalo.

Pak dvě.

„Jako srdcí, více než jednoho?“ zeptal se. „Počkej, čí tlukot srdce?“

Usmála se.

V tom okamžiku všechno pochopil.

Její poznámka – technicky vzato dvě překvapení.

Věděl přesně, kde už ten zvuk slyšel. Každý z bratrů mu poslal podobné nahrávky, když měli během těhotenských prohlídek poprvé možnost slyšet tlukot srdce svých dětí.

„Jsi těhotná?“ zeptal se.

I když se na to zeptal, nebyl si jistý, zda to skutečně řekl. Nohy se mu rozpohybovaly samy od sebe a vedly ho přes kuchyň. Na jeho otázku přikývla.

„Devět týdnů,“ řekla mu, „a ani nevím, jak…“

„Devět týdnů,“ zopakoval.

Správně.

Navzdory antikoncepci.

Její injekce.

„Dvojčata?“ bylo to jediné, na co se dokázal zeptat.

„Očividně. Srdeční ozvy jsou dvě, a přestože jsou velmi slabé, lékař je na ultrazvuku našel. Jednovaječná. Trochu jsem špinila, měla jsem nějaké křeče. Minulý týden jsem byla u svého gynekologa, abych –“

Ani nestačila dovysvětlit, jak zjistila, že nosí jeho děti, a už ji měl v náručí. Jediné, co chtěl udělat, bylo políbit ji. Takže přesně to udělal. Ústy se srazil s jejími, rukama ji vklouzl pod lem noční košile, aby ji vyhrnul výš. Dlaně položil na velice malou vypouklinu bříška, které mu z nějakého důvodu připadalo proti doteku teplejší.

Nebylo to překvapení, které očekával.

Stále však bylo dokonalé.

„Vím, že to není nejlepší čas,“ zašeptala, když se jejich polibek zpomalil, „nejsme manželé, stále žijeme ve dvou různých zemích a –“

„Nic z toho pro mě není důležité, ale přesto jsem na jedné z těch věcí pracoval.“

Setkala se s ním pohledem.

„Cože?“

„Tvoje překvapení, Cello.“

Chtěl ji požádat o ruku úplně jiným způsobem. Chtěl naplánovat něco obrovského – dát ji všechno, co si zasloužila, a ještě víc. Kromě toho byl kurva Guzzi a ti nikdy nic nedělali jen napůl.

Ani žádost o ruku.

Tohle mu ale připadlo lepší.

Správný čas.

Klekl si na podlahu. Cella sjela rukama z jeho čelisti níž, aby s nimi spočinula na jeho dlaních, které měl stále položené na jejím bříšku. Jednu ruku odtáhl, i když jen proto, aby vytáhl předmět, který v ní uchovával už od okamžiku, kdy požádal svého tátu, aby mu ho dal. Prsten, který jeho máma nosila celé roky. Pro jeho rodinu tak moc znamenal. Byl předávaný po celé generace. Připadalo mu vhodné, že by ho teď umístil na ruku Celly.

Podíval se na ni a konečky prstů si pohrával s kroužkem z bílého zlata s oválným diamantem obklopeným korunou malých modrých safírů. Na řasách se jí objevila voda, ale nepohnula se, aby slzy setřela.

„Ty amo. Vita mia. Můj život, Cello. Tím ses pro mě teď stal. Protože můj život by bez tebe rozhodně nebyl stejný. Nikdy nechci být bez tebe. Nebo bez Tiffany. Všechno ostatní vymyslíme. Právě teď je to však to jediné, co chci vědět. Provdáš se za mě?“

Sklonila se k němu a vyhledala ho v polibku, čímž mu znovu dala všechno ničím víc než prostým: „Ano.“