Jude - 1. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Jude

„Jak je to dlouho, co se to stalo?“

„Dva roky,“ odpovím a natáhnu předloktí, abych Chancovi ukázal jizvy po popáleninách.

Přimhouří oči a chvíli si prohlíží kůži. „Jo, jizvy jsou dost rozsáhlé, takže to možná bude bolet víc než tvůj druhý inkoust. Ale Stacia tě dá do pořádku. Právě dokončuje práci s dalším zákazníkem, takže se posaď a ona si pro tebe přijde.“

Chance řekne recepční pár slov a zmizí na chodbě. Posadím se na jednu z nízkých kožených pohovek v malé čekárně Rebel Ink, tetovacího salonu, kde si Lordi nechávají dělat skoro všechny kérky. Chance je majitelem, takže ho klub docela dobře zná.

Stacia – která bývala známá jako Six – je stará dáma Bulleta, jednoho z mých klubových bratrů.

Jeden z mých klubových bratrů.

Sakra, mám pocit, že to nikdy nezevšední, když to říkám. I když mám tetování Lords of Carnage na levém prsu už dost dlouho na to, abych měl pocit, že ho mám odjakživa, moje hrdost na to, že jsem Lord, je stejně čerstvá jako v den, kdy jsem byl označen.

Vtipné je, že důvody, proč jsem dnes tady, abych si nechal udělat tohle tetování, a proč jsem se nechal zapsat do MC, spolu docela úzce souvisí.

Před dvěma lety jsem byl pro Lords of Carnage MC pouhým podřadným prospektem. No, říkám podřadný, ale není to tak úplně pravda. Když jste švagr prezidenta MC, nejste zrovna odpad, co se týče prospektů. Ale jak už bylo řečeno, nikdy se mi nedostalo zvláštního zacházení od žádného z Lordů, do doby než jsem dostal záplatu. Když už, tak spousta z nich na mě byla tvrdší, než by asi byla k jiným. Zvlášť Hale. Ten hajzl si to od prvního dne sadisticky užíval, to je jisté. A asi jsem to čekal. S ním jsem si tenkrát zrovna nepadl do noty. V době, kdy jsem se stal prospektorem, jsme si docela rozuměli, ale pořád na mě tlačil tvrději než na ostatní prospektory.

Sakra, pokud mám být upřímný, asi jsem si to zasloužil. Byl jsem namyšlený hajzl. Asi pořád jsem. Ale klub mě toho hodně naučil. Naučil mě, jak být mužem. Jak žít podle svého slova. Jak žít pro něco většího, než jsem já sám.

To mě moje biologická rodina nikdy nenaučila, to je zatraceně jisté. Tedy kromě mé sestry Jewel. Ta se mě to snažila naučit, jak nejlépe uměla. Ale s rodiči, jako byli ti naši, mohla udělat jen málo. Když v sedmnácti odešla z domova, bylo mi teprve deset. Ponechaný sám sobě, s matkou a otcem, kteří se sotva snášeli a mě snášeli ještě méně, jsem se cítil opuštěný jediným člověkem, kterému na mně záleželo. Celé roky jsem kvůli tomu Jewel nenáviděl. Nebo jsem si to alespoň namlouval. Pak, když mi bylo sedmnáct, jsem se dostal do docela vážného průšvihu a naši mě bez ohlédnutí hodili do autobusu do Tanner Springs, abych žil s Jewel.

Tiše jsem si pro sebe odfrknul. Zbavit se mě – vzdát se mě – bylo nakonec asi to nejlepší, co pro mě udělali.

Příjezd do Tanner Springs byl zatraceně divoký. Udělal jsem Jewel ze života peklo. Málem jsem se dostal do ještě většího průseru, kdy jsem mohl skončit ve vězení na zatraceně dlouho. Jewel mě ale nevyhodila. A naštěstí pro mě, v té době pracovala jako barmanka v místním motorkářském klubu.

A zbytek je, jak se říká, historie.

Podívám se na jizvy po popáleninách, které se mi táhnou po levé ruce. Za pár inkoustových seancí se zkroucená, opuchlá kůže promění v plášť z plamenů.

Ne proto, že bych chtěl zapomenout. Ale proto, že si chci pamatovat den, kdy jsem vběhl do hořícího domu, abych se pokusil někomu zachránit život.

Ten dům patřil Ember, ženě, která se měla stát starou dámou mého klubového bratra Strikera.

Muž uvězněný uvnitř byl její bývalý manžel.

Nepodařilo se mi ho zachránit, ale to proto, že už byl mrtvý. Stálo mě to vážné komplikace z nadýchání kouře, několik popálenin druhého a třetího stupně a několik operací, při nichž mi na nejvíce poškozená místa popálenin transplantovali kůži z vnitřní strany stehna. Upřímně řečeno, bylo to na prd.

Ale co jsem tím získal, bylo jednomyslné hlasování Lords of Carnage, aby mě zařadili mezi plnohodnotné členy klubu.

K nezaplacení.

Opřu se do opotřebované kůže pohovky a zaplaším vzpomínky. Koutkem oka zahlédnu mladou recepční, jak na mě zírá. Je sexy, takovým tím podivným emo způsobem – nalíčená, že vypadá, jako by nikdy neviděla slunce, černé vlasy s elektricky modrým melírem v přísném drdolu s rovně střiženou ofinou. Tmavé líčení očí, krvavě rudá rtěnka. Není to můj typ, ale to mi nebrání myslet na kroužek od rtěnky, který by mi nechala kolem ptáka…

„Hej, Jude!“ Stacia mě pozdraví a vpadne mi do myšlenek. Tiše se zasměje a zavrtí hlavou, jako to dělají prakticky všichni, když mě takhle pozdraví a pak si uvědomí, že tím narážejí na písničku od Beatles. „Pojď dozadu!“

Zvedám se z pohovky. Emo kočka, na mě pořád zírá skrze vlasy. Otočím se a mrknu na ni. Její tvář přes make-up rudě vzplane.

„Nemuč tu pomocnici, Jude,“ zamumlá na mě Stacia.

Ušklíbnu se a následuju ji do její místnosti. Stacia je ta, která mi dělala tetování pro Lordy a v průběhu let i několik dalších, takže cestu sem znám. Plácnu sebou na židli a čekám, až si sváže spleť blonďatých vlasů do uzlu na temeni hlavy, aby jí nepadaly do očí. Ptá se mě na pár otázek ohledně tetování, které mi bude dělat. V klubovně jsme to už několikrát probírali, a tak mi ukáže návrhy, které pro mě připravila a které vypadají zatraceně úžasně.

„Tohle bude bolet, vole,“ varuje mě. „Jizva…“

„Jo, já vím,“ přeruším ji. „Chance mi to říkal. Věř mi, nebude to bolet zdaleka tolik jako popáleniny.“

„To je pravda,“ usměje se Stacia. „Dobře. Připravíme tě. Počítám, že dneska bych mohla zvládnout tak třetinu. Možná i víc, záleží na tom.“

Ne že bych to přiznal, ale Stacia a Chance mají pravdu: nakonec to bolí jako sviňa. Ale když jsem se zotavoval, naučil jsem se od jedné sestry na popáleninovém oddělení pár zenových triků, takže se s nepohodlím už umím vypořádat docela dobře. Říkala tomu bolest bez utrpení. Kari – tak se ta sestra jmenovala – mi řekla, že existuje buddhistická praxe, která vás učí o třech dimenzích bolesti: fyzické, emocionální a kognitivní. Jinými slovy, o bolesti, o tom, jak ji cítíme, a o významu, který jí dáváme. Kari mě naučila meditovat, jako způsob, jak oddělit bolest od reakce na ni. Nazvala to uznáním bolesti, aniž bych jí přikládal význam nebo emocionální reakci. „Bolest je nevyhnutelná,“ říkala. „Utrpení je nepovinné.“

Zní to jako blbost, já vím. Ale kurevská věc je, že to funguje.

Nakonec Stacia po pěti hodinách sezení ukončí – ne kvůli mně, ale protože je unavená a nechce začít dělat chyby. Obváže mě, zopakuje instrukce o následné péči a pak mě odvede na recepci. „Uvidíme se nejspíš v klubovně,“ říká, když mě vyprovází, „ale kdybys měl nějaké problémy, dej mi vědět před dalším sezením.“

„Udělám to.“ Kývnu směrem ke své ruce. „Zatím to vypadá skvěle.“

Stacia je spokojená. „Myslím, že až to doděláme, bude to nádherné.“

Zpátky venku si přehodím nohu přes motorku a vytáhnu mobil, abych zkontroloval zprávy. Od žádného z Lordů nic není, ale zmeškal jsem hovor od sestry. Taky mi od ní přišla esemeska, abych jí co nejdřív zavolal. Vyťukám její kontakt a stisknu volat.

„Ahoj, Jewel, co se děje?“ Vyštěknu do telefonu.

„Kde jsi?“ syčí do telefonu.

„Rebel Ink.“

„Musíš přijít k nám domů. Hned teď.“

„Co –“

„Hned!“ Jewel zavěsí dřív, než stihnu odpovědět.

Ku-u-urva. Nevím, co má za problém, ale Jewel je asi nejvyrovnanější člověk, kterého znám. Ať je to cokoli, co ji rozčílilo, asi bych se měl jet podívat, co můžu udělat, abych jí pomohl.

Nastartuju motorku a během pár minut vjíždím na příjezdovou cestu k Angelovi a Jewel. Vrata garáže jsou otevřená a odhalují známý nepořádek Angelovy dílny a TJových a Faithiných kol a dalších venkovních hraček. Angelova motorka je pryč, takže ať už je to cokoli, Jewel si s tím asi poradí sama. Jdu ke vchodovým dveřím, několikrát na ně zaklepu a pak otočím klikou.

„Haló?“ Zavolám, když otevřu dveře.

Vstoupím dovnitř a málem zakopnu o pár kufrů, které stojí u dveří. Co to sakra je? To Jewel opouští Angela nebo co?

„Ahoj, Juriji.“

Ztuhnu.

Jako by moje tělo doufalo, že když se nebudu hýbat, zabráním dalším věcem.

Žaludek se mi stáhne. V ústech cítím žluč.

Nakonec přitáhnu oči k hlasu, který znám celý život. Jeden z mála hlasů, který mě kdy oslovil mým jménem.

A tam – na pohovce v Jewelině obývacím pokoji – sedí dva lidé, které jsem už nikdy nečekal, že uvidím.

Naši rodiče.