WOW - 6. kapitola

Překlad: Jitka

 Lilah

Lincoln je nádherný v každém okamžiku, ale když ke mně vzhlíží zpod mých nohou, s tváří mokrou od mých šťáv a s takovým žárem v očích, že by s ním mohl zapálit celý les, je tak sexy, že to ani nelze rozumem pochopit. Jediné, co můžu udělat, je natáhnout se k němu, zoufale toužící cítit ho uvnitř sebe.       S následky a důsledky se vypořádám později. Právě teď na nich nezáleží. Jediné, na čem záleží, je to, jak se na mě dívá, a to, jak po něm touží celé mé tělo.

„Chutnáš jako moje nová závislost, malá Knihomolko,“ řekne pomalu a táhle, zatímco se po mém těle posouvá nahoru, až nade mnou visí na pohovce, rty jen pár palců od mých.

Nakloním se a políbím ho. Je celý pokrytý mou chutí, ale nevadí mi to. Je na tom něco sexy, na tom, jak je mnou označený. Zasténám mu do úst a ruka mi sklouzne po jeho břiše směrem k jeho penisu.

„Kurva,“ zasténá a prudce se přitiskne k mé ruce, když ji ovinu kolem jeho délky přes kalhoty. A proboha, je tak zatraceně velký. Roztrhne mě na dvě části a postará se, abych zítra věděla, že tam byl.

 „Potřebuju tě,“ zašeptám a zápasím s jeho zipem, abych ho rozepnula.

„Tak mě vyndej ven, Zlatíčko,“ přikáže mi hlasem plným panovačné netrpělivosti a drsné zoufalosti. „Obejmi mě tou svou hezkou rukou a zaveď si mě dovnitř.“

 V nitru se mi stáhne žaludek a projede mnou další vlna žáru.

Pohybuje s námi po pohovce, zatímco já zápasím s jeho zipem, až se mi ho konečně podaří rozepnout. Moje ruka zmizí v jeho kalhotách a obepne jeho tvrdý penis. Ježíši. Je tak zatraceně dlouhý a tlustý.

 „Tímhle mě roztrhneš, Lincolne.“

 „Ne.“ Jeho rty se lehce dotknou mých, než mě kousne do krku. „Tímhle tě úplně zničím.“

 Jo, myslím, že by mohl. Vím, že mě už ničí. Celou noc jsem se snažila připomínat si, že s ním musím být opatrná, že si musím chránit své srdce. A celou noc jsem jen nacházela další důvody, proč ho mám ráda. Vůbec není takový, jak jsem si ho představovala. Nemyslím si, že je jako kterýkoli miliardář, kterého jsem kdy potkala. Je… lepší. V ohledech, které jsou stejně krásné jako děsivé.

 Jestli nebudu opatrná, ukradne mi celé srdce. Už cítím, jak se to děje, cítím, jak slábne moje odhodlání. A nezáleží mi na tom ani zdaleka tak moc, jak by asi mělo.

„Sakra,“ zavrčí a svíjí se nade mnou. „Tvoje ruka je hotové mučení.“

 „Ano? Znamená to, že nechceš vědět, jestli jsou moje ústa o něco lepší?“ škádlím ho, hlas se mi chvěje a lapám po dechu, zatímco ho hladím a tisknu ho právě tak, aby mě cítil.

Jeho pohled okamžitě sklouzne k mým rtům a oči se mu zatmí. „Oh, to rozhodně chci vědět,“ zasténá. „Ale vím, že když to udělám, vystříkám se ti do tvého hezkého krku místo do tebe.“

„Škoda,“ zašeptám a nechám prsty sklouznout po jeho koulích. „Docela se mi líbí představa, že tě budu mít v krku.“

Zavrčí, vrazí mi ruku do vlasů a zakloní mi hlavu dozadu. Ten pohled, jakým se na mě dívá, ve mně znovu roznítí oheň po celém těle. „To není fér,“ zavrčí.

„Kdo říkal, že musím hrát fér?“ Zvednu obočí a usměju se. „Možná se mi líbí, jak teď vypadáš.“

 „Jo? A jak vypadám?“

 „Jako bys mě chtěl sníst.“

 „To už jsem udělal, Zlatíčko. Teď tě budu šukat až do příštího týdne,“ slibuje a přitáhne mi nohy přes své boky.

„A chci, aby mi ty tvoje podpatky zanechaly modřiny na zádech, zatímco do tebe budu bušit. Pusť mě dovnitř.“

 Bože, smiluj se.

Ještě dvakrát ho pohladím – dokud na mě nezavrčí – a pak si jeho penis nasměřuji ke svému vchodu. Zasténá a pohupuje boky, dokud hlava jeho penisu nepronikne do mého vstupu.

„Kriste. Už teď se cítím jako v nebi.“ Jeho oči se setkají s mými, divoké a chtivé, zatímco mi vklouzne rukou mezi nohy a krouživými pohyby mi dráždí klitoris. „Možná tě takhle přivedu k orgasmu, než ti dám to, co chceš, a ošukám tě.“

 „Prosím.“ Nejsem si jistá, jestli ho žádám, aby to udělal, nebo aby mě už konečně ošukal. Vím jen to, že ten způsob, jakým se o mě třese, je neuvěřitelný. Chci víc, víc, víc.

 Zatlačí ještě o kousek dál, palcem pořád krouží.

 Orgasmus mě zasáhne z ničeho nic, prožene se mým tělem jako výbuch, který mi způsobí další šok, úžas a vzdychám v křečích. Proboha. Přitisknu se k jeho ramenům a sténám.

„Ježíši, Lilah,“ zasténá a upře na mě pohled, jako bych byla to nejkrásnější, co kdy viděl. „Jestli na mým ptákovi budeš takhle vrcholit dál, možná tě na něm nechám celou noc.“

„Ano, prosím,“ lapám po dechu, zatímco mnou stále procházejí dozvuky orgasmu.

 Na jeho rtech se objeví bezohledný úsměv, ten druh, který láme srdce a rozpoutává peklo. V nitru se mi znovu stáhnou svaly a další vlna žáru mnou proletí. Skloní hlavu a přitiskne rty k mému uchu. „Podívej se na sebe, jak jsi sakra dokonalá, zatímco mi stékáš po koulích.“

 „Ošukej mě, Lincolne.“

 Zasměje se, drsným, nebezpečným smíchem, a pak mě kousne do krku, než se do mě vnoří. Držím se jeho ramen, hlava mi klesá, zatímco mě roztahuje, centimetr po dokonalém centimetru. Je tak velký, že to skoro až bolí. Skoro. Ale je to sakra moc příjemné.

 Nic se mi nikdy nelíbilo víc než to, jak se hedvábná látka jeho obleku otírá o mou přehřátou kůži, zatímco mě vyplňuje a sténá mi na krku. Nic nikdy nevypadalo líp než on, s napnutými svaly a celým tělem ztuhlým nade mnou.

 Bože, smiluj se. Chci si tenhle okamžik vtisknout do duše.

„Sakra, zlato,“ zasténá a jeho dech mi bičuje krk, když je ve mně až po kořen. „Mohl bych tu žít. Ta kundička mě obepíná tak pevně, že mi ho snad uškrtí.“

„Ať si to užije,“ zakňučím.

 Lincolnův chraplavý smích je všechno. Stejně jako způsob, jakým se jeho rty přisají ze strany mého krku a zatímco jazykem mě laská.

Přejíždím rukama po jeho zádech až k jeho pevné prdelce a ovinu nohy výš. „Ošukej mě, Lincolne. Prosím,“ zašeptám.

Zahýbá boky, vytáhne se téměř úplně ven, než do mě znovu prudce vrazí, právě tak silně, že mě to mírně nadzvedne z pohovky. „Líbí se ti to, Zlato? Takhle chceš, abych tě ošukal?“ ptá se.

 „Ano!“ vykřiknu a nehty se mu zarývají do zadku. „Bože, ano!“

Zavrčí mi u krku a znovu se přitiskne dopředu. Nejde na to pomalu. Pohybuje se jako bouře, jeho boky narážejí do mých znovu a znovu. Každý příraz mi vyrve ze rtů sténání. Pokaždé, když mi zakousne zuby do kůže, přitáhnu ho blíž k sobě.

 Šuká mě, jako bych byla to jediné, na čem záleží, vráží do mě, dokud není nic, co si můžu pamatovat. Je to kurva dokonalé. Stejně jako to, jak sténá chválu i sprostá slova ve stejné míře a posílá mi to žhavé proudy přímo do žil.

„Silněji,“ zaprosím, jsem tak zatraceně blízko, že cítím, jak se hroutím na hranici.

 Chytí mě za pravou nohu a hodí ji nahoru přes své rameno. Změna úhlu je brutálně dokonalá, vtlačuje se do mě tak hluboko, že nemůžu dýchat. Jediné, co dokážu, je dusit se jeho jménem, zatímco do mě buší, jeho koule narážejí o můj zadek tak, že to pálí přesně tak akorát.

 „Vypadáš skvěle, když jsi plná mě,“ lapá po dechu. „A zníš tak zatraceně sladce, když takhle prosíš. Mluv dál, Zlatíčko. Řekni mi, jak zatraceně dobře se cítíš, když jsi plná mě.“

„T-tak dobře,“ vydechnu okamžitě. „Cítím se s tebou tak zatraceně dobře, Lincolne.“

„Takhle si tě nechám,“ zasténá a přitiskne rty k pulzu, který mi buší na krku. „Teď tě už nepustím, Lilah. Ne, když se se mnou cítíš tak zatraceně dobře. Ne, když mě takhle rozpaluješ.“ Zuby mi škrábe po kůži. „Proboha, Zlato. Jen ta představa, že bych tě ztratil, mě přivádí k šílenství. Řekni, že jsi moje.“

 Zadusím se jeho jménem, srdce se mi svírá při tom vášnivém tónu, jakým to říká, jako by mě zoufale chtěl udržet. Jako by to potřeboval slyšet víc než vzduch.

„Řekni to,“ zavrčí znovu a vrazí do mě tak hluboko, že ho cítím až v duši. „Řekni mi, že patříš mně.“

 „Já… já jsem tvoje!“ Jsou to ta nejděsivější slova, jaká jsem kdy vyslovila, ale jakmile je řeknu, uvědomím si, že jsou možná  i ta nejupřímnější. Cítím se jako jeho, takovým způsobem, jakým jsem se nikdy předtím necítila, že někam patřím nebo že patřím někomu.

 On mě jen nedělá podobnou sobě. Krade mi srdce, zabírá si celé jeho části, jako by ty kousky byly prvotřídní nemovitosti určené k tomu, aby ho v nich ubytovaly.

 „Kurva, že jo,“ vydechne a líbá mě, dokud necítím jen jeho a slib v jeho slovech. „Jsi moje, malá Knihomolko.“

Rozpadám se s výkřikem kolem něj. Je to tak intenzivní, že mě slzy pálí v očích. Krev mi hučí v uších v přívalu zvuku. Nemůžu se hýbat ani dýchat. Jediné, co můžu dělat, je nechat to, aby mě to zničilo a znovu stvořilo, znovu a znovu.

 „Lilah!“ zařve a šuká mě bez jakéhokoli rytmu. Jeho boky narážejí do mých znovu a znovu, než do mě vnikne až na konec a zasténá tak, že mě to znovu rozpálí. Zachvěje se nade mnou a vyprázdní se do mě v horkých pulzech, které nás oba donutí zasténat. A teprve teď si uvědomím, že nemá kondom. Část mě – děsivě velká část – si s tím ani nedělá starosti.

 „Neměl jsi kondom,“ zašeptám o hodně později, rozvalená přes něj na pohovce, zatímco mi prsty projíždí vlasy.

Jeho ruka se na chvíli zastaví, než mi ji ovine kolem čelisti a nakloní mi hlavu dozadu, až se mé oči setkají s jeho. „Vím,“ řekne. „Nelituju toho.“

 Těžce polknu, srdce mi buší jako o závod. „Neberu antikoncepci.“

„Stejně toho nelituju.“

Bože, pomoz mi…

„Já taky ne,“ zachraptím a připadá mi to, jako bych mu tím předávala ten největší kousek své duše. Ale stejně to udělám. Myslím, že chci, aby ho měl.

 Usměje se na mě, jako by věděl, že jsem mu ji právě dala. „Vím, že mi ještě nevěříš, Zlatíčko. Vím, že mě čeká spousta práce, abych si tu důvěru zasloužil, ale já to chci. Chci tebe, víc než cokoli jiného na světě.“

 Dlouhou chvíli váhám a snažím se zpracovat poznání, že to chci stejně tak. Tady už nejde o mou budovu. Jde o něco jiného, o něco většího. O něco důležitějšího. Nevím se nakonec s tou budovou stane. Ale teď na tom vlastně nezáleží. Důležité je tohle: jestli teď odejdu, budu toho po zbytek života litovat. Vím, že to tak bude, stejně jako vím, že i on toho bude litovat.

„Budeš…“ Olíznu si rty a snažím se navrátit vlhkost do úst. „Půjdeš se mnou domů?“

 „Chceš, abych u tebe strávil noc, Lilah?“ zeptá se a prsty mi pohladí lícní kosti.

 „Ano.“

 Skloní hlavu a přitiskne mi rty na čelo. „Ano, Zlato. Půjdu s tebou domů.“

 

 Následujícího rána se probouzím postupně. Nejdřív ucítím, jak mi na tvář dopadají sluneční paprsky. A pak ucítím teplo jeho těla přitisknutého k mému. Otevřu oči a srdce se mi rozbuší.

 Otočím se tak rychle, až se mi zatočí hlava.

 „Dobré ráno, malá Knihomolko,“ zamumlá chraplavým hlasem. Jeho výraz je jemný a otevřený, tak vřelý.

 „Zůstal jsi,“ zašeptám.

 Odhrne mi vlasy z obličeje a usměje se na mě. „Říkal jsem ti, že zůstanu, ne?“

 Říkal. Ale asi část mě čekala, že se probudím sama, jako by včerejší noc byla jen sen. Jenže není. Pořád je v mé posteli, nahý, s mými škrábanci na pažích.

 Nejlepší. Ráno. Vůbec.

 Dokud se nepodívám na hodiny a neuvědomím si, že mi zbývá patnáct minut, než mám být v obchodě.

„Sakra,“ zasténám. „Jdu pozdě.“

„Včera v noci jsi usnula, než jsi stihla nastavit budík,“ řekne s úsměvem. „Nevěděl jsem, v kolik musíš vstávat.“

„Před hodinou.“

„Máš čas na sprchu?“ zeptá se a přejede mi rukou po boku.

Okamžitě mým tělem projede žár a v nitru ucítím touhu. Na takovou sprchu rozhodně čas nemám, ale zastaví mě to? Rozhodně ne.

„Mám čas,“ zašeptám.

 Usměje se, vytáhne mě z postele a vede mě do koupelny. Jakmile jsme uvnitř, pustí sprchu, zatímco si já čistím zuby a pročesávám kartáčem své rozcuchané vlasy. Včera v noci v nich měl rozhodně ruce. Jsou zamotané, spletené a vypadají jako hotová katastrofa.

„Pojď,“ zamumlá, jakmile jsem hotová, a poklepe mi na bok, abych se pohnula. „Dovnitř, než budeš mít ještě větší zpoždění.“

 Jakmile se za námi zavřou dveře sprchového koutu a všude kolem se víří pára, přestane předstírat, že se mě snaží dostat včas do práce. Během vteřiny mě přitlačí zády ke dlaždicové stěně a rukama mi přejíždí po celém těle.

 Dvakrát se udělám, ještě než do mě vůbec vnikne, a pak ještě jednou na jeho penisu, dokud voda nevychladne. Ani jeden z nás se neumyje. Jen se ještě víc ušpiníme. Nestěžuju si. Může se se mnou sprchovat, kdykoli se mu zachce, pokud to znamená orgasmy jako tyhle.

Zatímco se oblékám, pořád mi brní prsty na nohou.

„Uvidíme se později?“ zeptám se a sleduju ho v zrcadle, jak se obléká.

 „To záleží,“ zamumlá a letmo se na mě podívá.

„Na čem?“

„Na tom, jestli tě budu moct unést na oběd, nebo ne. Dneska dopoledne mám schůzku se starostou a městskou radou, ale kolem poledne bych měl mít volno.“ Setká se s mým pohledem v zrcadle. „Půjdeš se mnou na oběd?“

Přikývnu a srdce mi buší.

Kráčí ke mně a zavazuje si kravatu. Když se ke mně přiblíží zezadu a přitiskne se ke mně, zachvěju se a roztavím se v jeho náruči.

Jeho rty se lehce dotknou mého ramene, než mi začne laskat krk. „Budu počítat každou zasranou minutu, než budeš při obědě zase jen moje, Lilah.“

„Já taky,“ zašeptám a myslím to vážně.

 

 „Ty couro!“ Jazzin výkřik se rozléhá po celém obchodě a já se při tom schoulím.

„Mluv tišeji,“ syknu a rozhlížím se kolem. Ale uvnitř jsme pořád samy. Díky bohu. Nechci, aby celé město vědělo, že jsem spala s Lincolnem – vlastně třikrát.

 Jazz zkříží ruce a ušklíbne se na mě. „Je to tvoje špinavé malé tajemství?“

 „Cože? Ne.“

 „Spíš s ním, aby sis udržela tu budovu? Protože, upřímně, klobouk dolů, jestli si užiješ a zároveň si udržíš tu budovu. To je multitasking na profesionální úrovni,“ řekne.

 Jen na ni dlouhou chvíli mlčky zírám, než mi z úst vybuchne smích. „Někdy si vážně kladu otázku, jak ti to v hlavě funguje, Jazz. Ne, nespím s ním proto, abych si udržela tu budovu.“

„A spí on s tebou proto, aby získal tu budovu?“ zavrčí a zúží oči.

„Ne, samozřejmě že ne.“ odfrknu na ni. „O té budově jsme se ani pořádně nebavili.“

 „Takže on neví, že se s ním o ni nebudeš bojovat?“ Opře se bokem o pult a kousne se do spodního rtu. „A neskončíš se zlomeným srdcem, až o tohle místo přijdeš kvůli muži, se kterým spíš?“

„Já…“ zaváhám a srdce se mi svírá. „Nevím,“ zašeptám.

„No, já to vím, protože tě znám,“ řekne měkkým hlasem plným obav. „Ztráta tohohle místa ti zlomí srdce, Lilah. A jestli o něj přijdeš kvůli němu poté, co s ním strávíš měsíc v posteli, nejsem si jistá, jestli se z toho dokážeš vzpamatovat.“

 „To nemůžeš vědět,“ namítnu a cítím, jak mi hoří tváře.

„Ale vím,“ řekne smutně. „Vím to, protože tě znám, a vím, jak moc pro tebe tohle místo znamená. Jestli ti ho vezme právě on, vrazí to mezi vámi klín. Obě víme, že právě proto o tom vy dva vlastně nemluvíte.“

 „No a co? Myslíš, že bych to měla celé ukončit? Říct mu, že nám to nikdy nebude fungovat, a odejít?“

„Ne.“ Zavrtí hlavou. „Myslím, že bys měla zavolat tátovi a zeptat se ho…“

„Tátovi volat nebudu.“

„Tak se připrav na to, že přijdeš o svou budovu i o prvního muže, který ti kdy rozzářil oči,“ řekne. „Zasloužíš si něco lepšího. Zasloužíš si štěstí, obchod svých snů a muže svých snů.“

„Nemůžeme mít všichni všechno,“ zamumlám v obraně.

„Já vím, ale pokud nebudeš opatrná, skončíš jen se zlomeným srdcem a celoživotní lítostí. Neudělej si to,“ radí mi a pak se narovná, když nad dveřmi zazvoní zvonek a dovnitř vkročí Paisley a Zoya Goodsonové, dvě Oliverovy sestřenice. „Zasloužíš si víc.“

Sleduji, jak se ladně proplétá obchodem, aby pozdravila Paisley a Zoyu, a přitom si kousám spodní ret. Část mě chce vykřiknout, že se mýlí a že já to všechno zvládnu v pohodě. Ale… vím, že to tak není, i když si to nechci přiznat. Až Lincoln ten obchod převezme, zlomí mi to srdce. Nechci být ten typ člověka, který mu to bude mít za zlé. Není to tak, že by věděl, jak moc pro mě ta budova znamenala, když na ni podal nabídku, ale… nejsem si jistá, jak se budu cítit, až bude po všem.

 Nechci jinou budovu. Chci tuhle, tu, kterou jsem si vybrala, protože mi připadalo, že moje knihkupectví patří právě sem – tam, kde knihkupectví existovalo téměř nepřetržitě od třicátých let minulého století.

Ale chci i jeho – tak, jak jsem nikdy nikoho nechtěla.

Jak mám přijít o jedno a udržet si druhé, aniž by mě to vnitřně nerozpoltilo a nerozbilo srdce?