Marcus - 5. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Marcus v reakci na Capa po své levici, který skutečně věřil, že boss poslouchal nejnovější stížnost na jakýsi problém, který měl jeho gang ohledně dohody s vydíráním, na které se pracovalo už rok, přikývl. Nešlo o nic, co by mohl nebo měl napravovat boss. Tohle byly drobnosti, které měli v první řadě vyřešit Capos, a přesně to měl v plánu muži říct, až skončí se svou tirádou.

„Takže vidíš –“

„Myslel sis, že je tahle party s večeří dobrou příležitostí pro tuhle věc?“ zeptal se.

Capo najednou ztichl a pak řekl: „No, byl jsi tady, Marcusi.“

„A před pár týdny bych se možná staral o to, abych ti s tvou situací pomohl. Jako úřadující boss této rodiny však již nemám čas ani starost zabývat se s těmito otázkami. Měl bys najít někoho jiného, kdo to udělá. Je to jasné?“

Muž naštěstí vypadal, že pochopil, že překročil jakousi neoznačenou linii. Celá tahle party byla, upřímně řečeno, přesně taková. Jeden problém za druhým. Nikdy to nekončilo. Právě dokončil rozhovor s jedním mužem a hned by dorazil další s něčím jiným, co by chtěl říct. Jako by zapomněli, že už nebyl underbossem, který představoval prostředníka pro ně a tátu, ale jejich bossem.

Očekával to.

Snažil se s tím vypořádat.

Ale dneska večer mu docházela trpělivost.

Skončil s tím.

Obvykle by nebyl tak úsečný a nenechal by se tak rychle vyvést z míry, ale vzhledem k tomu, že všichni tihle muži ho na party důsledně a opakovaně tahali pryč od Celly kvůli byznysu, dobře… skončil s tím. Cella vypadala, že našla víc než dost lidí na to, aby ji, zatímco byl od ní na pár minut odtažený pryč, zabavili, a to v jeho bratrech a dokonce i v mámě.

Za to byl vděčný.

Samozřejmě.

Ale byl připravený vrátit se k jejímu boku – koneckonců, i když se tato noc změnila v něco, co neočekával, a ani na to si nehodlal stěžovat, stále tu byl důvod a to její práce. A měl v úmyslu ujistit se, aby se o mámě dozvěděla tolik, kolik potřebovala, aby všechno zvládla.

„Promluv si s Chrisem,“ řekl muži, „nebo s Benem, když na to přijde, a pokud si s tvým problémem neporadí, přednesou mi ho a uvidím, co můžu udělat.“

„Rozhodně, Mar –“

Věnoval Capovi ostrý pohled a zároveň zvedl obočí. Tiché varování – připomínka. Očividně ji ten kretén stále potřeboval.

„Bossi,“ opravil se muž rychle.

„Tak běž. A snaž se to znovu neposrat.“

Řekl, co chtěl říct, otočil se na patě, aby odešel od baru s alkoholem a našel Cellu, ať už byla v sídle kdekoli. Když většina večeře skončila, hosté se mohli volně pohybovat po spodním patře sídla.

Sotva vyšel z obývacího pokoje a zavolal na něj někdo jiný. I když tento hlas znal a neměl by být kvůli němu podrážděný, přesto si povzdechl, a napjala se mu ramena.

„Co, Chrisi?“

„Hele, proč ten postoj?“ zeptal se Chris a postavil se vedle bratra.

„Pro začátek –“

„Poslouchej, máme problém a musíme ho vyřešit.“

„Jaký problém?“

Protože pokud šlo o něj, pokud nezemřel někdo, kdo zemřít neměl, pak mu to bylo ukradené. To by nebyla jeho obvyklá nálada, když se objevil nějaký problém, ale dneska to tak rozhodně bylo. A ani se za to necítil provinile.

Boss delegoval úkoly.

Neřešil je.

Prostě tak jednoduché.

„Skladiště –“

Marcus zvedl ruku, aby bratra, který se pro všechny účely choval jako jeho underboss, zatímco stále vykonával své povinnosti jako Capo, zadržel dřív, než řekne víc. „Vypořádej se s tím, Chrisi. Dneska večer mám na starosti jiné věci, ano?“

„Farmy s javorovým sirupem jsou tvoje věc, člověče. O tom se táta ujistil, takže ne, nemůžu to řešit, aniž bych se s tebou nejprve poradil, protože když jsem to udělal naposledy, moc se ti to nelíbilo, že?“

Dobře, dobře.

„Co se stalo?“

„Právě mi volali – vyhořelo skladiště. Hádej které?“

Marcus se kousl do vnitřní tváře. Chtěl udržet svůj temperament na uzdě. „Prosím, řekni mi, že to nebylo to, které používáme pro novou farmu v Quebecu.“

„Dobře, tak ti to neřeknu, ale je to tak.“

Do prdele.

„Táta by měl vědět, že s námi ti zkurvení motorkáři znovu vyjebávají, víš? Pokud se nehodlají stáhnout, pak je musíme zvládnout, Marcusi.“

Chris se nemýlil.

Zároveň… „Zvládnu to. Není třeba do toho tahat tátu. Z nějakého důvodu udělal krok zpět, a proto jsem tady. Takže dneska večer uděláš, co musíš, abys zvládl ten bordel, a zabráníš tátovi, aby se to dozvěděl, protože si nemusí dělat obavy, když tu situaci řešíme.“

„Ale –“

„Chris, bude to v pořádku.“

Nakonec.

S těmi kretény v Quebecu se už jednou vypořádal.

„Teď,“ dodal Marcus, „pokud mi nemusíš říct něco dalšího, najdu své rande na dnešní večer.“

Chris zavrtěl hlavou. „To bylo ono.“

„Dobře, tak to vyřiď.“

Chrise nechal ve dveřích a ani se neobtěžoval s tím, aby se ohlédl přes rameno. Brzy našel Cellu, ale nebyla tam, kde čekal. Spolu s jeho tátou po boku obdivovala síň portrétů Guzzi a vypadalo to, že si oba užívali svůj okamžik s hlavami nakloněnými blízko k sobě, kdy diskutovali o velkém obrazu jeho mámy s dospělými chlapci.

„Byl jsem vyměněný?“ odvážil se Marcus zeptat.

Táta se na něj přes rameno usmál.

Cella mrkla. „Možná.“

„No, pokud je to jen možná a ne definitivní ano, myslel jsem, že bys možná chtěla další část prohlídky tohoto místa, ale tentokrát nahoře.“

Gian si odkašlal a s kývnutím od Celly ustoupil. „Užijte si zbytek večera; já bych měl jít najít svou ženu.“ A pak, když míjel Marcuse, dodal: „Party brzy skončí… nezapomeň na to, synku.“

Ano.

Rozhodně by neměl.

„Další prohlídka zní dokonale,“ řekla mu Cella.

Marcus se usmál. „Perfetto. Vím o pár věcech, které pravděpodobně oceníš.“

• • •

„Líbí se mi, že tady udržuje dětský pokoj pro každé nové vnouče,“ poznamenala Cella vedle Marcuse.

Prsty sevřel její a přitáhl si ji blíž k sobě. „Vedle táty a nás chlapců… vnoučata jsou pro mámu celým světem.“

Nepochybně.

Všechny je milovala, jak by nikdo netušil.

„Je tu ještě jedna věc, kterou ti tu ukážu,“ řekl a na konci chodby se otočil k dvojitým dubovým dveřím, které, pokud uvnitř s mámou někdo nebyl, byly vždy otevřené dokořán. „Její nejoblíbenější místnost v celém tomhle domě.“

„Vážně? Protože je tu spousta místností.“

Zasmál se. „Jo, všechno, co je pro ni osobní, dělá tady – jsou tu věci, které zbožňuje. Táta ji nechal navrhnout a postavit přímo pro ni. Časem ji naplnila.“

„Cože?“

Neřekl jediné slovo a zatahal ji za ruku, aby oba vstoupili do máminy prostorné knihovny, nad kterou by mohl žárlit každý knihomol. Od podlahy až ke stropu byla zaplněná knihami. Police lemovaly žebříky, aby pokud potřebovala najít něco někde, kam nedosáhla, si po nich mohla vylézt výš.

Velká arkýřová okna s výhledem na pozemky.

Posezení, kde by se lidé cítili příjemně.

Cukrovinky v misce.

Bar s alkoholem.

A dokonce i psací stůl, pokud by ho chtěla použít.

„Ach, páni,“ zamumlala.

Konečně ji pustil ruku, ale jen proto, aby mohl obdivovat, jak vnímala prostoru a oceňovala ho. Ze všech místností ve velkém sídle byla tahle pro mámu z mnoha důvodů tou nejosobnější.

Pokračovala dál dovnitř. Sám zůstal u dveří. Konečky prstů přejela po konkrétní řadě polic, kde byly knihy starší než on sám, a zhluboka se nadechla.

„Knihy mají vždy svou specifickou vůni.“

„Dobrou?“

„Velice dobrou, jo.“

Zazubil se.

Protože jo, to věděl.

Přešla k hlavní oblasti pro posezení a ztichla. Na masivním, dovozovém koberci proti sobě spočívaly dvě kožené pohovky, spolu s křeslem na konci a konferenčním stolkem uprostřed. Na manilových deskách stále ležela mámina kniha. Sklonila hlavu, aby se podívala na knihu a složku, ale nedotkla se jich.

Nicméně pronesla jméno uvedené na ní.

Odkašlal si. „To by byl mámin klient… nebo pacient, podle toho, jak se na to chceš dívat.“

Ztichla, oči měla sklopené. Přestože o pacientovi nic neviděla, protože spis byl zavřený a na něm ležela kniha… stále viděl, jak se jí v očích cosi mihlo. Znovu tu byl ten strašidelný pohled – ten samý, kterého si všiml, když se před týdny znovu setkali v bytě.

„Na minutku jsem zapomněla.“

„Prosím?“

„Že je také terapeutkou.“

Ruce si nacpal do kapes a opřel se o zeď. Usoudil, že pro tuhle konverzaci by mohl potřebovat jistou stabilitu a zeď mu přišla stejně dobrá jako cokoli jiného.

Chabě se usmála, rudě namalované rty se jí zvedly do úsměvu, ale když se na něj podívala, nedosáhl ji až úplně do očí. „Říkali, že bych za ní měla zajít, víš?“

„Kdy?“

Podskočilo jí hrdlo. „Poté, co William zemřel.“

Byl si jistý, že to bylo poprvé, co v jeho přítomnosti vyslovila jméno svého mrtvého manžela. A i když v něm zmínka o tom muži nevyvolala špatný pocit nebo vinu za to, co se toho večera mezi ním a Cellou stalo – zatím – přemýšlel, zda to na ni možná nepostupovalo až příliš rychle.

Překročil hranici?

Jednal rychleji, než přemýšlel?

Byl sobecký?

„Můžu prostě jen… říct, co musím říct? Čemu se s tebou doopravdy vyhýbám a před čím se skrývám?“ zeptala se tiše.

Opravdu se na to musela ptát?

„Prosím, udělej to. To je to, co chci.“

Jak jinak by to mohl vědět?

Jak jinak by to mohl napravit?

„Nikdy jsem se nechtěla zaplést s mafiánem,“ vysvětlovala s pokrčením ramen. Na flitrech šatů se jí odráželo světlo. „Protože jsem všude kolem sebe viděla, co se stalo, když ženy ty muže ztratily… když byl celý jejich život spletený s těmi muži a ony za to musely zaplatit. Obětovat se pro to. Takže jsem to neudělala – provdala jsem se za právníka, dokonce ani nebyl Ital. Ale nezáleželo na tom, protože já jsem byla tím, kým jsem, a to, kým jsem, nemůžu změnit.“

Nic neřekl.

Nemyslel si, že by měl.

„Takže nezáleželo na tom, že nebyl mafiánem… nezáleželo na tom, že jsem si vzala muže, o kterém jsem si myslela, že mi ho mafie nemůže vzít, protože to stejně udělala. Slíbila jsem si, že už to neudělám; nechtěla jsem se znovu ocitnout v této pozici.“

Znovu se s ním setkala pohledem.

Díval se na ni a čekal.

„Chci ti říct, že tohle nemůže být něco,“ řekla. Slova zněla jasně, ale zároveň byla stále plná nejistoty. „Že nemůžeme být něčím, Marcusi. Tak je to fér, ne? Držím se svého slibu, neporušuji své jediné pravidlo, které jsem si dala. Na ničem jiném nemusí záležet.“

„Ale?“

„Měla bych?“

Uchechtl se. Její slova vážně zvažoval, protože si nemyslel, že by chtěla, aby si z toho dělal legraci. A upřímně, ani nechtěl. „Je v pořádku občas pravidla porušit… celý můj život je o kontrole, Cello. Od toho, jak vypadám, až po to, jak se prezentuji před zbytkem světa. To je to jediné, co umím. Takže když se lidé nedívají, porušuji pravidla, která jsem si pro sebe vytvořil. Jinak by mě to všechno udusilo.“

„A ty si myslíš, že tohle je to samé?“

„To, co cítíš, by tě zničilo, a to, co by zničilo mě, nemusí být to samé. Je to konečný výsledek, který vypadá hodně podobně, pokud víš, co tím myslím.“

Pomalu vydechla.

Stále na ni čekal.

„Ví o tom?“ zeptala se a kývla směrem k zemi, jako by myslela lidi dole. „Ví někdo z nich, že jsi jako drát pod napětím zabalený do dobře padnoucího obleku, ale připravený prasknout?“

Rty se mu rozdělily úsměvem. „Ne, jen ty.“

A měl pocit, že je to… vhodné.

„Musím ti ukázat ještě jednu věc, tedy pokud máš zájem si ji prohlédnout.“

Vykročila směrem k němu.

Bez jediného zaváhání.

To zbožňoval.

„Ukaž mi to.“

• • •

„Dávej pozor na cestu.“

Cella ani nedostala možnost podívat se pod nohy a už tam byl, aby ji sevřel kolem pasu a pomohl jí dostat se přes obzvlášť drsnou část stezky. Temnotu nad hlavami zbarvil její smích. Když na něj přes rameno mrkla, úsměv ji oplatil.

„Kam jdeme?“

„Uvidíš.“

„Co kdybych ti řekla, že nesnáším překvapení?“

„Pak bych ti řekl, kam přesně jdeme. Opravdu nesnášíš překvapení?“

Sevřela rty k sobě a teď, když kráčela pozadu, se na něj podívala. Výkon sám o sobě s ohledem na výšku jejích podpatků a tyhle neupravené stezky, které se proplétaly pozemkem rodičů.

„Ne,“ řekla nakonec.

„Tak se přestaň ptát, donna.“

„Víš, nemyslím si, že se mnou používáš italštinu ani zdaleka tak často jako francouzštinu. A to je docela škoda, ne?“

Za ní viděl známou mýtinu, která se tam začala formovat. Díky tomu, že její pozornost byla na něm, ji neviděla, ale to bylo jen dobře.

„Uráží to tvůj jemnocit?“

Nevadilo mu hrát s ní její hrou.

„No –“

„Ma chérie, tu es plus belle que le ciel et les étoiles, et je ne te mérite pas.“

V chůze se zastavila, ale Marcus pokračoval dál, až oba stáli přímo u sebe a jen se na něj dívala. Nedotkl se jí, ale právě teď vlastně ani nemusel. V jejích očích našel všechno, co potřeboval – v pootevřených rtech a v tom, jakým se jí ruce podél boků chvěly.

„Řekneš mi, co jsi řekl?“

Navlhčil si rty. „Potřebuješ, abych to udělal?“

„Myslím, že bys měl.“

„Nejdřív zavři oči.“

Zvedla obočí. „Proč?“

„Věř mi, Cello, a zavři oči.“

Udělala to, sklonila hlavu a dlouhé řasy ji na kůži vytvořily vějířky. Na okamžik, ale ne moc dlouho, obdivoval její jemné, krásné rysy, a pak, poté, co ji otočil, ji odvedl na mýtinu, která byla o pouhých pár metrů dál. O trochu později, přímo uprostřed mýtiny, vstoupili do budovy vytvořené z barevného skla a zvenčí porostlou liánami, které šplhaly po všech oknech, které zároveň fungovaly jako stěny.

V létě by byla plná růží.

Právě teď se teprve probouzela k životu.

„Zakloň hlavu,“ řekl za ní a pošeptal jí ta slova přímo do ucha. Udělala to. Když pak znovu promluvil, otočil se k ní, aby ji viděl do tváře. „Teď otevři oči.“

Přes skleněný strop růžového solária, o kterém si pamatoval, že v něm máma v letních měsících trávila značnou část času, se dívala na oblohu.

Další její oblíbené místo.

Jo, Cella se dívala na oblohu.

Ale on sledoval ji.

„Zlatíčko,“ zopakoval anglicky, „jsi nádhernější než nebe a hvězdy, a já ničeho z toho nejsem hoden.“

Hrdlo jí poskočilo a sklouzla k němu pohledem. Měl tu největší touhu zjistit, jak přesně by její hebkou kůži cítil pod dlaní, zatímco by ji líbal, takže přesně to udělal. Dlaní ruky ji vyhledal pod čelistí hrdlo, pevně ho objal a koupal se v jejím hedvábném teple. Během mžiku uzavřel vzdálenost, která je dělila.

Už dříve měl to štěstí, že zjistil, že na světě nebylo nic víc sexy než její polibek. A to, jak mu zalapala po dechu proti ústům, když mezi zuby vtáhl baculaté maso jejího spodního rtu, jen aby zjistil, zda by se jí možná mohlo tohle líbit.

Bože, líbilo.

Prsty mu zaťala do jemné látky vesty pod sakem a přitáhla si ho k sobě tak blízko, že mu její jemné křivky dokonale ladily s tvrdými liniemi. Vzhledem k tomu, jak váhavě vypadala ohledně vyhlídky na rande nebo dokonce možnosti mít s ním pro tuhle noc něco víc, nijak se nezdráhala s tím, aby ho tahala za kalhoty, odhodlaná rozepnout mu opasek a osvobodit jejich obsah.

Drze.

Směle.

Odhodlaně.

Věděla, co chtěla, a hodlala si to vzít. To samo o sobě bylo důvodem, proč se mu penis tiskl na linii kalhot. Jakmile mu konečně rozepnula pásek, prsty sjela dolů, aby mu zapracovala na zipu.

„Máš něco, že?“ zeptala se.

Slova mu šeptala proti rtům, stále odmítal přerušit polibek až do doby, kdy nedokázal myslet a dýchat jen to, co tvořilo ji…

Od kořeněného vanilkového parfému, kterým se navoněla, až po to, jak její kůže chutnala po cukru s nádechem soli. Zvuky, které vydávala, když ji na krku sevřel prsty, a to, jak se jí tělo bezostyšně třelo o jeho. Penis měl tvrdší než kdy dřív.

„Máš?“

Její horký požadavek ho donutil, aby mezi ně dostal jen tolik prostoru, aby se rty vznášel nad jejími, zatímco se zeptal: „Co –“

Tváře se jí zbarvily růžovým odstínem. „Kondom?“

Ach.

A tam, dokonce i v té potřebě a nestydatosti, která mu připadala tak sexy, si uvědomil, že stále byla jedna její část, která něco takového už nějakou dobu nedělala. V podstatě mu to řekla, ne?

Jeho první myšlenkou bylo zpomalit. Dát jí chvilku. Nechat ji přemýšlet, zda tohle bylo opravdu to, co s ním dnes v noci chtěla udělat, nebo ne. V této situaci, nemluvě o tomto místě. Ale moc dobře to věděl. Před minutou si byla jistá tím, co chtěla… Věděl to, aniž by potřeboval slyšet, co chtěla.

A přesto se musel zeptat: „Ano, mám kondom, ale je to to, co chceš – abych tě měl tady, kde tě někdo může vidět opřenou o zeď s šaty vytaženými až nad zadeček? Dovol mi, bella donna, abych tě přiměl křičet do své kravaty, kterou ti nacpu do pusy? Řekni mi ano, a věř, že zbytek této noci bude jen o tom, co potřebuješ.“

Odpověděla, aniž by byť jen na okamžik zaváhala: „A co kdybych řekla ne?“

„Pak je to ne.“

„A co když mě to vzruší, protože mě ještě nikdo nikdy nežádal, aby mě takhle měl, Marcusi?“

Ze rtů mu unikl temný zvuk. „Pak bych řekl, že je to hanba, a měla bys mi dovolit, abych se ujistil, že si už nikdy nebudeš muset dělat obavy, že netušíš, jaká tahle zkušenost je. Řekni mi ano, Cello.“

Udělala to. Zcela zřetelně, i když z ní to slovo vyšlo díky horku v tónu hlasu měkce. A přesto zbožňoval, jak řekla: „Ano, prosím, ano.“

Nebylo nutné mu to opakovat. Rty narazil do jejích pro další tvrdý, spalující polibek. Síla sama o sobě stačila na to, aby ji přiměla o pár kroků couvnout. Následoval ji, až se zády opírala o prosklenou stěny. Na druhé straně skla rostly husté výhonky vinné révy, ale ještě se nedostaly tak nahoru, kudy se během dne rozlévala většina světla.

I když stále byla místa, kde liány vše ještě nepokryly, což mu poskytovalo výhled na stezku, kterou sem dorazili. Ale když na ženu pod ním byl mnohem zajímavější pohled, moc se na to nesoustředil.

Zejména když klesl na kolena a sukni, kterou měla kolem boků, sevřel v pěst. Hlava jí spadla dozadu na sklo. Naklonil se, aby ji políbil na vnitřní stranu stehen, a užíval si, jak se jí kůže pod jeho rty chvěla.

Potřeboval si ulevit.

Kurva.

Koule ho bolely.

„Chci tě víc než cokoli jiného,“ řekl jí a zvedl hlavu, aby když mluvil, se s ní setkal pohledem, „ale nejdřív tě chci jen ochutnat. Jak rychle si myslíš, že se dokážeš udělat jen pod mými ústy, které budeš mít na kundičce, Cello?“

Uniklo jí tiché zakňučení.

To mu ani zdaleka nestačilo.

„Pokud mi dovolíš ti tohle udělat, pak chci alespoň slyšet, jak používáš slova.“

„Nevím, jak rychle, ale chci to zjistit.“

Věnoval ji jeden ze svých úsměvů. „To je to, co jsem chtěl slyšet.“

Jednou rukou ji držel sukni šatů vysoko, druhou ji dolů po nohách stahoval černá krajková tanga, která měla pod nimi. Penis se mu stále zakusoval do napůl otevřeného zipu. Stačil mu sám ten náznak pohledu. Když jí zakrývaly vrchol stehen, vypadala tak dobře, ale teď získával ještě lepší výhled.

Byla holá.

Voskem zbavená všech chloupků.

Když pro něj měla otevřená stehna, dostal dokonalý výhled na její kundičku. Už se jí tam začala sbírat vlhkost, která čekala na to, aby ji ochutnal. Když se k ní naklonil a poprvé škádlivě přejeli jazykem po její štěrbině, byla pod ním růžová, jemná a tak zatraceně horká.

Třásla se.

Celou dobu přerývaně dýchala.

A chtěl prostě víc.

Chtěl vidět více.

Slyšet víc.

Ochutnat ji víc.

Prsty se mu zabořila do vlasů, upravenými nehty se vrývala do pokožky hlavy, protože ji najednou přestal dráždit. Neměl ani tu trpělivost, ani kontrolu, aby to s touhle nádhernou ženou dneska večer dělal.

Jindy, jistě.

Dnes večer ji prostě musel mít.

Jazykem se jí opřel o štěrbinu a pak se s ním natáhl po klitorisu, aby přes ten sevřený uzlíček jezdil tam a sem. Dvěma prsty ji přitom vklouzl do kluzké kundičky. Při každém doteku špiček prstů proti bodu G se jí pohlaví kolem něj sevřelo.

A její zvuky byly hlasitější.

Takové, jako tyhle: „Prosím, prosím, prosím, ach můj Bože.“

Byla tak zatraceně blízko.

Prakticky okamžitě.

Z toho, jak citlivě mu reagovala na dotek, se skoro cítil mimo. To ho rozpálilo víc než kdy jindy.

A když mu pod ústy a prsty konečně přepadla přes okraj, naskytl se mu tak skvělý pohled. S hrudí a rameny vyklenutými od zdi, hlavou opřenou o sklo, kdy stále rudě namalované rty se jí rozevřely a vysílaly k nebesům jeho jméno.

Jo.

Všechna jeho sebekontrola byla pryč.

I když nevypadala, že by jí to byť v nejmenším vadilo. Zvedl se z podlahy solária a trhnutím si otevřel zbytek zipu. Přitom v zadní kapse kalhot šmátral po předmětu, který tam měl – jen pro případ – vždycky po ruce. Zatímco roztrhl balíček, pomohla mu stáhnout kalhoty a ještě jednou ho políbila.

Odtrhl se od ní. Přestala cítit svou chuť na jeho ústech jen na tak dlouho, aby si na délku natáhl kondom. Pak už jeho ruku nahradila ta její a po celé délce ho ladila. Pevně a rychle. Od kořene až ke hlavičku. Bože. Z krku mu bolestivě unikalo sténání.

A pak zvedla nohu, ve svých podpatcích byla tak vysoko, že se snadno mohla přizpůsobit jeho výšce metr devadesát tři, aby ho objala, zatímco se mu kolenem zahákla kolem boku. Vedla ho přesně tam, kde ho chtěla mít. Jedním tahem si ji vzal.

„Kurva,“ vydechl a ve svírající se kundičce se hluboko usadil. Přes látku saka se mu nehty bořila do kůže. Když byl mezi jejími stehny, její zasténání, ještě hlasitější, než předtím, mu připomnělo, že ji stále potřeboval udržet zticha. Když si strhl kravatu, aby ji použil jako roubík a umlčel ji, jen se na něj s očima zamženýma chtíčem usmála. Ale vidět ji takhle… „Bože, podívej se na sebe.“

Byl na ni tak skvělý pohled.

Natlačená na zeď.

Nahým zadečkem na skle.

Otevřená pro něj.

Naplněná jím.

A to jediné, co mohla dělat, bylo zamumlat do kravaty: „Ošukej mě, Marcusi.“

Jednou rukou ji držel jednu nohu pevně na svém boku, ale druhou znovu vyhledal její hrdlo. Zadní část hlavy ji natlačil na sklo, takže se na něj musela podívat. Měl ten nejlepší výhled na rozkoš, která se jí vlnila v rysech, zatímco ji rychlým, hlubokým tempem šukal.

„Bereš mě tak skvěle, zlato,“ zamumlal, „tvoje kočička je tak zatraceně mokrá, co? Líbí se ti to, Cello. Dovolíš mi, abych tě takhle využil – takhle tě šukal?“

Odpovědí se mu stalo přikývnutí. Pak už jí unikl přerušený výkřik doprovázený tlumeným křikem do kravaty. Jednou rukou mu sklouzla po spodní části zad níž, dolů, pod boxerky, aby se ho pevně chytila za zadek, protože ji začal šukat ještě o něco tvrději.

S kravatou v puse nemohla mluvit.

Ne, že by byl sám v lepší pozici než ona, protože každým tahem boků se dostával o tolik blíž svému vlastnímu orgasmu. Cítil to v napjatých zádech a horku, které se mu hromadilo v koulích. Ještě nikdy se s žádnou ženou tak rychle neudělal, a přesto to vypadalo, že ona bude tou, která ho kurva dostane.

Přesto odmítal přijít o tu sebekontrolu. Ne dřív, než se ona ještě jednou udělá. Když se k ní naklonil, strhl ji z úst kravatu, setkal se s ní rty a požadoval: „Do toho, dej mi to… ukaž mi, jak skvěle se pro mě znovu můžeš udělat, tesoro.“

Udělala.

Do polibku lapala po dechu.

Všechny její výkřiky spolkl.

Trvalo to další čtyři přírazy a následoval ji. Udělal se do latexu, pevně a hluboko v její rozechvělé kundičce… nejlepší způsob, jak jsem po dlouhé době strávil noc.

Pokud by měl být upřímný, byl to ten nejlepší sex, který kdy měl.

Dali si okamžik, aby se nadechli, nebo spíše… nabrali vzduch, který oba potřebovali. Zatímco v ní stále byl a třesoucí se nohou se mu opírala o bok, tiše se zasmála.

Stejně tak i on.

Protože sakra.

„Co teď?“ zeptala se.

Zhluboka se uchechtl.

„Co?“

Se zavrtěním hlavy se sklonil, aby jí na stále rozechvělé rty vtiskl rychlý polibek. „Teď si uprav šaty. Pokud budeš potřebovat, pomůžu ti. Uhladíme ti vlasy, ujistíme se, že jsme ti nerozmazali make-up, a zamíříme zpátky do sídla, abychom se rozloučili s mými rodiči. Pak mi dovolíš odvézt tě zpátky do tvého hotelu, abychom mohli tohle znovu zopakovat.“

Pod jeho vahou se roztřeseně nadechla. Stále byla natlačena na okno solária. „Ach, po tomhle se tam hned vrátíme?“

„Věř tomu nebo ne, ale pomyšlení na to, že vím, že jsem tě právě ošukal, a zbývá mi třicet minut do toho, abych tě znovu ochutnal, a to celou dobu, kdy to nikdo kromě mě neví… a s tebou je zacházeno jako s královnou, ať už tě nutím křičet pod svým ptákem nebo se loučím s mými rodiči, mě přivádí k šílenství. A rozhodně chceš zjistit, co se stane potom.“

„Jsem si dost jistá, že tohle je někde proti nějakému pravidlu. Musí to tak být.“

Jen sugestivně zvedl obočí. „Co jsem říkal o tom, že je někdy musím porušit, co?“

„Zabiješ mě, Marcusi Guzzi.“

Blýskl se po ní úsměvem. „Budu tě v tom následovat.“